3 VSOL 448/2015-A-9
KSBR 47 INS 5957/2015 3 VSOL 448/2015-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužnice Mileny anonymizovano , anonymizovano , bytem Čáslavice čp. 125, PSČ: 675 24, identifikační číslo: 70446822, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24.3.2015, č.j. KSBR 47 INS 5957/2015-A-4,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužnici, aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila na blíže označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že podáním, doručeným soudu dne 9.3.2015, se dlužnice domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Poté, co citoval ustanovení § 389 odst. 1 a odst. 2, § 390 odst. 3 a § 396 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) soud prvního stupně dále uvedl, že z výpisu z živnostenského rejstříku bylo zjištěno, že dlužnice je zapsána v živnostenském rejstříku a podnikala pod identifikačním číslem: 70446822, přičemž z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že má i nezajištěné závazky, jež vznikly v souvislosti s její podnikatelskou činností. Jedná se o závazky vůči věřiteli Okresní správa sociálního zabezpečení Třebíč ve výši 20.867 Kč a vůči věřiteli Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR ve výši 21.000 Kč. Dlužnice však ve svém návrhu žádné skutečnosti, z nichž by se dalo usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení úpadku dlužnice oddlužením ve smyslu ustanovení § 382 odst. 2 IZ nebrání, netvrdila a nedoložila. Dlužnice ke svému insolvenčnímu návrhu nedoložila souhlasy věřitelů, vůči nimž má závazky ze své podnikatelské činnosti a ani netvrdila, že tito věřitelé s oddlužením dlužnice souhlasí. Soud prvního stupně uzavřel, že lze důvodně předpokládat, že návrh dlužnice na povolení oddlužení bude odmítnut a jediným možným způsobem řešením úpadku dlužnice je konkurs. S odkazem na ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ pak soud prvního stupně dále uzavřel, že považuje za nezbytné uložit dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy určil soud v maximální možné výši 50.000 Kč s přihlédnutím k tomu, že v případě konkursu činí jen odměna insolvenčního správce podle vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, minimálně 45.000 Kč, přičemž je nutno počítat i s navýšením o hotové výdaje insolvenčního správce a případně i DPH.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Odvolatelka namítá, že v insolvenčním návrhu není pro souhlasy věřitelů, vůči nimž má dlužník závazky pocházející z podnikatelské činnosti, zákonem stanovený předtisk ani kolonka a zákon věřiteli neukládá na výzvu ze strany dlužníka v této věci reagovat. Podle názoru odvolatelky je insolvenční zákon pojat tak, že k pohledávkám se věřitelé mohou vyjádřit na schůzi věřitelů, u níž se rozhoduje o oprávněnosti pohledávek a současně věřitel může podat případnou námitku se zahrnutím jeho pohledávky do osobního bankrotu . Odvolatelka je toho názoru, že tento právní výklad může doložit u již tisíců proběhlých oddlužení , v nichž dlužník takové souhlasy věřitelů nemusel dokládat, takže vychází-li z ústavní zásady rovnosti před zákonem, má za to, že má právo na to, aby její návrh byl posuzován obdobně. Odvolatelka zdůraznila, že návrh podala z důvodu nedostatku majetkového a finančního krytí svých závazků , kdy cílem je zamezit navyšování těchto závazků a pod soudním dohledem chce svůj dluh umořit podle pravidel insolvenčního zákona. Opětovně poukázala na to, že souhlasy věřitelů pohledávek, jež mají původ v podnikání dlužníka, v roce 2014 nebyly požadovány po dlužnících, zákon nebyl novelizován, proto se domnívá, že má právo na to, aby její návrh byl posuzován obdobně. Podle přesvědčení odvolatelky by byl každý návrh posuzován jako konkurs a jednalo by se o dvoustupňové oddlužení (konkurs, bankrot) se zajištěním příjmu pro konkursního správce se zálohou 50.000 Kč na řízení, na jejichž většinu dlužník nemá, neboť právě z důvodu neschopnosti hradit své závazky podává žádost o osobní bankrot . Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužnice se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení došlým soudu dne 9.3.2015, domáhá zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedla, že má vůči dvanácti věřitelům patnáct závazků celkem ve výši 626.736 Kč, šest peněžitých závazků je po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopna plnit, většinu závazků neplatí déle než 3 měsíce. V insolvenčním návrhu dlužnice dále označila své závazky, označila jednotlivé své věřitele, právní důvod vzniku jednotlivých závazků, jejich výši a splatnost. Dále uvedla, že je zaměstnána u zaměstnavatele Ivany Sýkorové, Čáslavice 74, IČ: 72422637, její průměrná čistá měsíční mzda činí 8.000 Kč a další příjem má ve formě peněžitého daru ve výši 5.000 Kč měsíčně, tedy celkem její příjem činí 13.000 Kč měsíčně. Měsíční splátka v případě povolení oddlužení formou splátkového kalendáře by tak činila asi 4.500 Kč, tedy za dobu pěti let trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře by svým věřitelům uhradila 270.000 Kč, to je více jak 30 % jejich pohledávek. K návrhu dlužnice připojila, mimo jiné, seznam majetku, seznam závazků (tento seznam závazků není dlužnicí podepsán) a seznam zaměstnanců. Z údajů, uvedených v insolvenčním návrhu a v seznamu závazků vyplývá, že dlužnice jako své závazky označila i závazek vůči věřiteli Okresní správě sociálního zabezpečení Třebíč ve výši 20.867 Kč, ohledně něhož jako právní důvod vzniku uvedla dlužné pojištění , závazek vůči věřiteli Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR ve výši 21.000 Kč, ve vztahu k němuž jako právní důvod vzniku uvedla dlužné pojistné , a závazek vůči věřiteli Brabec Velkoobchod, s.r.o., Třebíč, Hratovická 169, IČ: 27710017 ve výši 10.291 Kč, ve vztahu k němuž jako důvod vzniku uvedla neuhrazená faktura za zboží .

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odstavec 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 395 odst. 1 IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Po vyhodnocení údajů, uvedených dlužnicí v návrhu, lze předběžně uzavřít, že dlužnice se nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má vůči více věřitelům (nejméně dvěma) peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit, neboť je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2, písm. b/ IZ).

Uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Pro rozhodnutí odvolacího soudu je tak určující posouzení správnosti předběžného závěru soudu prvního stupně o tom, že dlužnici nebude povoleno oddlužení, jak navrhuje.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že návrhu dlužnice na povolení oddlužení nelze se zřetelem na ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ vyhovět, neboť tomu brání závazky dlužnice, pocházející z její podnikatelské činnosti.

Z ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu, nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že má dluhy z podnikání. Dluhy z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, jestliže s tím věřitelé, o jejichž pohledávky jde, souhlasí.

V přezkoumávané věci není pochybnosti o tom, že dlužnice má dluhy z podnikání, přičemž tyto závazky vůči věřitelům Okresní správě sociálního zabezpečení Třebíč, Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky a Brabec Velkoobchod, s.r.o. jsou závazky nezajištěnými.

V této souvislosti považuje odvolací soud za potřebné doplnit, že dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly (jen) z obchodních závazkových vztahů, to je například i dluhy, které mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo (jako v tomto případě) jeho veřejnoprávní dluhy-to je například nedoplatky na pojistném, na dani apod.-pokud měly původ v dlužníkově podnikání (srov. závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 113/2011). To, že dluh na pojistném vůči věřitelům Okresní správa sociálního zabezpečení Břeclav a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra České republiky má svůj původ v podnikání dlužnice, přitom odvolatelka nijak nezpochybnila.

Dluhy z podnikání-bez ohledu na to, kdy vznikly, kolik dluhů z podnikání dlužník má, a bez ohledu na výši konkrétních dlužníkových závazků z podnikání v porovnání s celkovou výší všech jeho závazků-řešení dlužníkova úpadku oddlužením, jak shora vyloženo, nebrání, pokud věřitelé, o jejichž pohledávky jde, s oddlužením souhlasí.

Námitkám odvolatelky je možno přitakat pouze potud, že potřebný souhlas věřitele podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení (srov. ustanovení § 392 IZ), a tento souhlas může být připojen i později, s tím, že § 397 odst. 1 IZ dále stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Tento postup (postup podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ) se však uplatní tehdy, jsou-li pochybnosti o tom, zda dlužník je skutečně oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, to je, zda splňuje uvedená kritéria. Podle přesvědčení odvolacího soudu je proto z tohoto důvodu nutno již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1, písm. a) IZ nebrání (např. že dlužník jednal se svými věřiteli, vůči nimž má dluhy z podnikání, ohledně jejich souhlasu s oddlužením, a s jakým výsledkem). Takové skutečnosti však odvolatelka ve svém návrhu neuplatnila. Lze proto uzavřít, že odvolatelka neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení (§ 389 IZ).

Skutečností, odvolatelkou namítanou, že v jiných věcech insolvenční soudy souhlasy věřitelů, vůči nimž má dlužník závazky pocházející z jeho podnikatelské činnosti, nepožadovaly a povolily oddlužení dlužníků, se odvolací soud nezabýval již z toho důvodu, že skutkové okolnosti, za nichž insolvenční soudy v odvolatelkou (bez bližší specifikace) zmiňovaných věcech rozhodovaly, odvolacímu soudu nejsou známy.

Za tohoto stavu soud prvního stupně správně dovodil, že se jeví pravděpodobným odmítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na majetek dlužnice (srov. ustanovení § 396 IZ).

Soud prvního stupně pak správně uzavřel, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužnice a odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžením majetkové podstaty (což se jeví s ohledem na strukturu majetku dlužnice jako pravděpodobné), záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce. Náklady řízení by v případě, že dlužnice k jejich úhradě prostředky nemá, hradil podle ustanovení § 38 IZ stát, čemuž má předejít právě institut zálohy.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Jak shora vyloženo, záloha slouží také jako záruka odměny a hotových výdajů správce, není-li možno tyto nároky uspokojit z majetkové podstaty. Při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem přitom činí odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů.

Insolvenčnímu správci dále náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních výdajů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních nutných výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnice se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 17. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu