3 VSOL 443/2015-A-14
KSBR 38 INS 1845/2015 3 VSOL 443/2015-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Radky Panáčkové v insolvenční věci dlužníků a) Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Vícov 212, PSČ: 798 03 a b) Jaroslavy anonymizovano , anonymizovano , bytem Vícov 212, PSČ: 798 03, identifikační číslo osoby: 12306371, o insolvenčních návrzích dlužníků spojených se společným návrhem dlužníků-manželů na povolení oddlužení, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.3.2015, č.j. KSBR 38 INS 1845/2015-A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkům, aby ve lhůtě tří dnů ode dne nabytí právní moci usnesení zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na označený účet nebo v hotovosti na pokladně soudu.

Na odůvodnění uvedl, že dlužníci se insolvenčním návrhem, doručeným insolvenčnímu soudu dne 27.1.2015, domáhali rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení formou oddlužení splátkovým kalendářem. Dle zjištění soudu z insolvenčního návrhu (spojeného se společným návrhem na povolení oddlužení) pobírá dlužník a) mzdu ve výši 10.539 Kč měsíčně čistého od zaměstnavatele RASTABAN, s.r.o., identifikační číslo osoby 01818856, dlužnice b) pobírá mzdu ve výši 9.306 Kč měsíčně čistého od zaměstnavatele RASTABAN, s.r.o., identifikační číslo osoby 01818856, a čistou mzdu od zaměstnavatele Pozemstav Prostějov, a.s. ve výši cca

8.000 Kč měsíčně čistého. Dlužníci nemají vyživovací povinnost vůči dalším osobám a dle soudu prvního stupně jejich závazky vůči nezajištěným věřitelům, jak plyne z předloženého seznamu závazků, představují částku 2.413.777,74 Kč; jejich zajištěné závazky potom činí 3.004.390 Kč. V seznamu majetku dlužníci označili jako svůj majetek nemovitosti-pozemek a objekt stavby v k.ú. Vícov, okres Prostějov, v pořizovací ceně 660.000 Kč, které jsou předmětem zajištění, a movité věci představující vybavení domácnosti. Podáním, doručeným soudu dne 23.2.2015, dlužníci na základě výzvy soudu doplnili insolvenční návrh, spojený se společným návrhem na povolení oddlužení, o dohodu o provedení práce, kterou uzavřela dne 27.1.2015 dlužnice b), jako zaměstnanec, a společnost HOPI s.r.o., identifikační číslo osoby 45356700, jako zaměstnavatel, na jejímž základě čekává odměnu ve výši 100 Kč/hod. hrubého s tím, že bude vykonávat práci v rozsahu maximálně 300 hodin ročně. Dále předložili dodatek k pracovní smlouvě, uzavřené dne 1.10.2013 mezi dlužníkem a), jako zaměstnancem, a společností RASTABAN s.r.o., identifikační číslo osoby 01818856, jako zaměstnavatelem, dle které dlužník a) očekává od 1.1.2015 měsíční mzdu ve výši 16.350 Kč hrubého, a dodatek k pracovní smlouvě uzavřené dne 1.11.2013 mezi dlužnicí b) jako zaměstnancem a RASTABAN s.r.o., IČ 01818856, jako zaměstnavatelem, dle kterého dlužnice b) očekává od 1.1.2015 měsíční mzdu ve výši 14.260 Kč hrubého. Dlužnice b) tvrdila svůj další příjem od zaměstnavatele POZEMSTAV Prostějov a.s., identifikační číslo osoby 25527380 ve výši cca 8.000 Kč měsíčně, který doložila pracovní smlouvou uzavřenou dne 8.1.2014 na dobu do 31.12.2014, dodatek pracovní smlouvy však nedoložila. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že příjmy dlužníků nepostačují k tomu, aby při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře byly pohledávky nezajištěných věřitelů za 5 let uspokojeny nejméně z 30 %. Soud vycházel z doložených příjmů dlužníků a to u dlužníka a) z příjmu ve výši 13.321 Kč čistého měsíčně (přičemž vyšel z hrubé měsíční mzdy dlužníka a/ ve výši 16.350 Kč), u dlužnice b) pak z příjmů ve výši 11.881 Kč čistého měsíčně (když vyšel z její hrubé měsíční mzdy 14.260 Kč a částky 1.555 Kč na čisté měsíční odměně z dohody o provedení práce). Přitom uzavřel, že dlužníku b) lze z jeho mzdy měsíčně srazit 3.782 Kč, a dlužnici b) lze měsíčně z jejích příjmů z pracovního poměru zabavit 2.822 Kč. Částka pro splátky do oddlužení představuje tedy 8.159 Kč měsíčně, po odečtení odměny a hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 1.634 Kč, včetně DPH, by na nezajištěné věřitele zbyla částka 6.525 Kč, což činí za 5 let trvání účinků oddlužení splátkovým kalendářem 391.500 Kč. Tato suma představuje cca 16 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Přitom dlužníci nenavrhli oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, a dle soudu prvního stupně nepředložili odhadní cenu nemovitostí , aby bylo možno posoudit předpokládané uspokojení nezajištěných věřitelů při oddlužení zpeněžením majetku dlužníků. Na základě shora uvedených závěrů soud prvního stupně dovodil, že dlužníci nesplňují podmínky povolení oddlužení, a jediným možným způsobem řešení jejich úpadku je konkurs (v této souvislosti odkázal na ust. § 390 odst. 3, § 395 odst. 1, písm. b/ a § 396 insolvenčního zákona). Dále soud po skutkové stránce vyšel ze závěru, že z insolvenčního návrhu a seznamu majetku dlužníků nevyplývá, že dlužníci disponují majetkem dostačujícím k úhradě předpokládaných nákladů insolvenčního řízení při řešení jejich úpadku konkursem. Proto složená záloha na náklady insolvenčního řízení umožní správci hradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníků, případně jiných osob, který by též mohl náležet do jejich majetkové podstaty. Institut zálohy slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Z uvedených důvodů, s ohledem na rozsah a strukturu majetku dlužníků, kteří nemají v majetku disponibilní finanční prostředky, a vzhledem k předpokládaným nákladům řízení při konkursu, soud prvního stupně postupoval dle ustanovení § 108 insolvenčního zákona a stanovil dlužníkům zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti usnesení soudu prvního stupně podali dlužníci odvolání. Namítli, že s ohledem na své majetkové poměry nejsou schopni zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, odvolatelka však navýšila své příjmy tak, aby jejich společná ekonomická nabídka splňovala předpoklady pro povolení oddlužení. Dále v odvolání uvedli, že odvolatelka má ke dni sepisu odvolání (2.4.2015) následující příjmy: 1) z pracovní smlouvy, uzavřené dne 31.3.2015 se zaměstnavatelem TOPCABLE, s.r.o., Za Olomouckou 4184/17 Prostějov, identifikační číslo osoby: 02591898, činí její čistá mzda 8.500 Kč měsíčně, 2) na základě dohody o provedení práce se zaměstnavatelem HOPI s.r.o., identifikační číslo osoby: 45356700, má příjem 1.555 Kč, který lze v plné výši použít pro účely oddlužení, 3) na základě dohody o provedení práce , uzavřené se zaměstnavatelem Rastaban s.r.o. , identifikační číslo osoby: 01818856, má měsíční příjem ve výši 13.500 Kč hrubého, což činí 9.299 Kč čistého měsíčně. Dále uvedli, že odvolatelka má možnost navýšit svůj příjem formou daru o částku 3.000 Kč měsíčně. Z těchto důvodů odvolatelé nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nedostatečnosti své ekonomické nabídky k uspokojení svých nezajištěných věřitelů a v odvolacím řízení se domáhají zrušení napadeného usnesení a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn (dále též jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.

Odvolací soud předně uvádí, že v této věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčními návrhy dlužníků-manželů, spojenými s návrhem na povolení oddlužení podaným společně. Ve smyslu § 394a odst. 3 IZ se dlužníci-manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, považují po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu za jednoho dlužníka. Pojem dlužník v následující části odůvodnění tohoto usnesení proto zahrnuje jak dlužníka a), tak dlužnici b).

Z obsahu předloženého spisu, nad rámec zjištění soudu prvního stupně uvedených v odůvodnění napadeného usnesení, vyplývá, že dlužník v bodě 07 insolvenčního návrhu označil dvacet peněžitých závazků vůči patnácti věřitelům (nikoli dvaceti, jak je uvedeno v návrhu), mezi kterými označil i závazek vůči věřiteli Českomoravská stavební spořitelna ve výši 78.302,70 Kč, splatný dne 19.8.2014 a závazek vůči věřiteli AB 5 B.V. soukromá společnost s ručením omezeným ve výši 19.531,77 Kč, splatný dne 17.2.2014. V doplněném seznamu závazků dlužník uvedl datum splatnosti u všech závazků a všechny své věřitele označil obchodní firmou tak, že je nepochybné, kdo jsou jeho věřitelé.

Dlužník k návrhu připojil seznam majetku a seznam zaměstnanců, obsahující náležitosti dle zákona, a listinu označenou jako Seznam pohledávek dlužníků , v němž popsal vykonatelnou pohledávku, přiznanou rozsudkem Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 5C 281/2003, vůči Ladislavu anonymizovano , anonymizovano , bytem Prostějov, I. Olbrachta 11, ve výši jistiny 17.709 Kč a 41.124, 60 Kč s příslušenstvím (představujícím úrokem a náklady řízení ve výši 15.990 Kč).

Z (doplněného) seznamu majetku, připojeného k insolvenčnímu návrhu vyplývá, že dlužník vlastní movité věci-vybavení domácnosti a nemovitosti, a to pozemek p.č. 10363, jehož součástí je stavba č. p. 212, a pozemek p.č. 187, vše zapsané na LV č. 464 pro k.ú. Vícov, obec Vícov u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov (dále též jen předmětné nemovitosti ). Ty jsou předmětem zajištění pro pohledávku věřitele Raiffeisenbank a.s. a pro pohledávku věřitele Finanční úřad pro Olomoucký kraj. V (doplněném) seznamu závazků potom dlužník popsal závazky vůči nezajištěným věřitelům ve výši celkem 2.299.387,80 Kč a dále závazek vůči věřiteli Raiffeisenbank a.s., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby: 49240901, z titulu smlouvy o hypotečním úvěru č. 451/019/08/01/01, jehož zůstatek ke dni 20.2.2015 činí 2.890.000 Kč. K němu uvedl, že závazek je zajištěn předmětnými nemovitosti a je splácen dcerou dlužníků. Dále označil závazek vůči věřiteli Finanční úřad pro Olomoucký kraj-Územní pracoviště v Prostějově ve výši 114.390 Kč z titulu nezaplacené DPH, silniční daně a příslušenství, který je zajištěn zástavním právem na předmětných nemovitostech na základě rozhodnutí správního orgánu.

K insolvenčnímu návrhu dlužník připojil také sdělení Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště v Prostějově, elektronicky podepsané dne 20.3.2014 jeho ředitelem, obsahující sdělení, že ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ souhlasí s řešením úpadku dlužníků (respektive dlužnice b/) oddlužením.

Z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 17.12.2014, vyhotoveného Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov pro LV 464 pro k.ú. Vícov, obec Vícov, připojeného k insolvenčnímu návrhu, vyplývá, že na předmětných nemovitostech vázne zástavní právo pro pohledávku věřitele Finanční úřad v Prostějově ve výši 190.589 Kč, titulem vzniku zástavního práva je rozhodnutí správce daně ze dne 11.11.2011, č.j. 253868/11/325940701625, které bylo příslušnému katastrálnímu pracovišti doručeno dne 14.11.2011. Dále na předmětných nemovitostech vázne smluvní zástavní právo pro věřitele Raiffeisenbank a.s. identifikační číslo osoby: 49240901, a to na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 3.10.2008 s právními účinky vkladu práva ke dni 7.10.2008.

Dlužník k insolvenčnímu návrhu připojil i listinu označenou jako Posouzení tržní ceny níže uvedených nemovitostí , zpracovanou dne 10.12.2014 Lenkou Dokládalovou, LD REAL, U Stadionu 1, 796 01, Prostějov. Z listiny vyplývá, že tržní cena předmětných nemovitostí byla jmenovanou stanovena na částku 2.602.786 Kč.

Z dohody o provedení práce, uzavřené dne 27.1.2015 mezi dlužnicí b) jako zaměstnancem a zaměstnavatelem HOPI s.r.o., se sídlem Pražská 673, Klášterec nad Ohří, PSČ: 431 51, identifikační číslo osoby: 45356700, připojené dodatečně k insolvenčnímu návrhu, vyplývá, že dohoda se uzavírá na dobu určitou do 31.12.2015 v rozsahu maximálně 300 hodin ročně s výší odměny 100 Kč brutto za jednu hodinu.

Z listin, které dlužník připojil k odvolání, vyplývá následující: -z pracovní smlouvy, uzavřené dne 31.3.2015 mezi zaměstnavatelem TOPCABLE, s.r.o., Za Olomouckou 4184/17 Prostějov, identifikační číslo osoby: 02591898 a dlužnicí b), jako zaměstnancem, že pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31.3.2016 a dle mzdového výměru k této smlouvě činí základní hrubá hodinová mzda zaměstnance 63 Kč; -z dohody o pracovní činnosti, uzavřené dne 30.3.2015 mezi zaměstnavatelem RASTABAN s.r.o., Za Olomouckou 4422, 796 01 Prostějov, identifikační číslo osoby: 01818856 a dlužnicí b/, jako zaměstnancem, že dlužnice b) bude pro zaměstnavatele vykonávat práci v rozsahu do 20 hodin týdně, přičemž pracovněprávní vztah se sjednává na dobu od 1.4.2015 do 31.12.2015 s hodinovou odměnou 50 Kč za odpracovanou hodinu (což představuje hrubou měsíční odměnu 4.000 Kč). Dne 21.4.2015 byl odvolacímu soudu doručen přípis společnosti Rastaban s.r.o. identifikační číslo osoby: 01818856, opatřený otiskem razítka společnosti a podpisem

účetní společnosti Zuzany Dvořákové, jehož přílohou je Dohoda o provedení práce (v originále), uzavřená dne 30.3.2015 mezi zaměstnavatelem RASTABAN s.r.o., Za Olomouckou 4422, 796 01 Prostějov, identifikační číslo osoby: 01818856, a dlužnicí b/, jako zaměstnancem, podle níž dlužnice b) bude pro zaměstnavatele vykonávat práci v rozsahu do 20 hodin týdně, pracovněprávní vztah se sjednává na dobu od 1.4.2015 do 31.12.2015 a měsíční odměna za vykonanou práci činí 13.500 Kč.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 389 odst. 1, odst. 2, písm. a) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 395 IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 398 odst. 3 IZ, při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

Na základě shora popsaných skutečností plynoucích z insolvenčního spisu dospěl odvolací soud k závěru, že insolvenční návrh dlužníka splňuje náležitosti dle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, a soud prvního stupně postupoval správně, když na základě údajů o majetkových poměrech dlužníka a jeho příjmové a dluhové situaci předběžně posuzoval možný způsob řešení jeho úpadku a zabýval se tím, zda krytí budoucích nákladů insolvenčního řízení lze zajistit jinak než z prostředků zálohy.

Vzhledem k doložené změně příjmových poměrů dlužnice b), k níž došlo v průběhu odvolacího řízení, vyšel odvolací soud při přezkumu závěru soudu prvního stupně o nedostatečnosti ekonomické nabídky dlužníka pro oddlužení formou splátkového kalendáře, po skutkové stránce z následujících skutečností: -dlužník a) má čistý měsíční příjem ve výši 13.321 Kč (přitom vyšel z jeho hrubé mzdy 16.350 Kč měsíčně); -dlužnice b) má čistý měsíční příjem na základě pracovněprávních vztahů, založených pracovní smlouvou, dohodou o provedení práce a dohodou o pracovní činnosti ve výši 19.354 Kč čistého měsíčně (8.500 Kč, 1.555 Kč a 9.299 Kč); -výše pohledávek nezajištěných věřitelů, které by dlužník musel být schopen v průběhu trvání účinků oddlužení plněním splátkového kalendáře uhradit minimálně v poměru 30 %, činí 2.299.387,80 Kč (v tomto směru dospěl odvolací soud k odlišnému závěru od soudu prvního stupně, který k sumě nezajištěných závazků dlužníka připočetl i závazek vůči zajištěnému věřiteli Finanční úřad pro Olomoucký kraj ve výši 114.390 Kč, jak vyplývá z rozdílu výše nezajištěných pohledávek dle odvolacího soudu a soudu prvního stupně); -výše pohledávek zajištěných věřitelů činí 3.004.390 Kč, tyto jsou zajištěny nemovitostmi v tržní ceně 2.602.786 Kč.

I za tohoto skutkového stavu věci by doložené příjmy dlužníka podle propočtu odvolacího soudu (srov. ustanovení § 398 odst. 3 IZ) nepostačovaly na uspokojení minimálního zákonného limitu pohledávek nezajištěných věřitelů. Podíl jejich uspokojení v případě, že insolvenční správce by nebyl plátcem DPH, totiž činí jen 28,91 %, přitom souhlas žádného z nezajištěných věřitelů s nižším plněním nebyl dlužníkem tvrzen, natož doložen. Dlužník v odvolání tvrdil jen možnost navýšení příjmu darem ve výši 3.000 Kč měsíčně (nikoli, že k němu došlo) a, nedoložil darovací smlouvu, případně smlouvu o důchodu, z níž by tvrzená skutečnost navýšení příjmu vyplývala.

Vzhledem k výši pohledávky zajištěného věřitele Raiffeisenbank a.s., identifikační číslo osoby: 49240901, která činí 2.890.000 Kč a je zajištěna nemovitostmi v hodnotě jen 2.602.786 Kč, lze nadto důvodně předpokládat, že zajištěný věřitel Finanční úřad pro Olomoucký kraj, jehož zajištění vzniklo až jako druhé v pořadí, přihlásí svou pohledávku do oddlužení jako pohledávku nezajištěnou. V takovém případě by dlužník ze svých shora uvedených příjmů byl schopen nezajištěným věřitelům, i pokud by insolvenční správce nebyl plátcem DPH, uhradit pouze 27,54 % svých závazků.

V této souvislosti odvolací soud pro úplnost uvádí, že pohledávka věřitele Finanční úřad pro Olomoucký kraj, která je podle důvodu svého vzniku pohledávkou z podnikání dlužnice b), nezakládá nedostatek subjektivní legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení, i kdyby byla pohledávkou nezajištěnou, jak ji vyhodnotil soud prvního stupně. Dlužník doložil souhlas tohoto věřitele s oddlužením, proto se jedná o dluh podřaditelný pod ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ, a nelze uzavřít, že insolvenční návrh bude odmítnut dle ust. § 390 odst. 3 IZ, na který soud prvního stupně také odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 3, odst. 3 odůvodnění přezkoumávaného usnesení).

Odvolací soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že ani změna příjmové situace dlužnice b), k níž došlo po vydání přezkoumávané usnesení, nemá žádný dopad na správnost závěru soudu prvního stupně, že ekonomická nabídka vůči nezajištěným věřitelům není v této věci dostačující a řešení případného úpadku dlužníka formou oddlužení plněním splátkového kalendáře není možné. Vzhledem k tomu, že nemovitosti ve vlastnictví dlužníka jsou předmětem zajištění pro pohledávky přesahující jejich tržní hodnotu, je oddlužení kombinací oddlužení formou splátkového kalendáře a formou zpeněžení majetkové podstaty rovněž vyloučeno (nelze důvodně předpokládat, že z výtěžku zpeněžení nemovitostí bude možno zcela uspokojit pohledávky zajištěných věřitelů, natož alespoň částečně i pohledávky nezajištěných věřitelů). Proto nelze dospět k jinému závěru, než že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude třeba zamítnout dle ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ a jeho případný úpadek řešit prohlášením konkursu (ust. § 396 IZ).

Ohledně potřeby zajištění prostředků na úhradu nákladů insolvenčního řízení zálohou vyšel odvolací soud po skutkové stránce z údajů obsažených v doplněném seznamu majetku, z něhož se podává, že dlužník nedisponuje pohotovými finančními prostředky, ani prostředky na bankovních či jiných účtech. Vlastní movité věci (vybavení domácnosti), nemovitosti (zatížené zástavními právy pro pohledávky, přesahující jejich hodnotu) a dále má v majetku pohledávku za Ladislavem Dudou ve výši jistiny cca 75.000 Kč. Za těchto okolností je správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou v počátečních fázích řízení v souvislosti s prověřováním stavu majetku dlužníka (§ 211 IZ), jeho soupisem, oceňováním a zpeněžováním, je v daném případě nezbytné. Insolvenční správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které v majetkové podstatě dlužníka nejsou. Je třeba zdůraznit, že nelze spravedlivě požadovat po insolvenčním správci, aby tyto počáteční výdaje hradil z vlastních zdrojů. Z těchto důvodů se odvolací soud ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že dlužníku je třeba uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Dále se odvolací soud zabýval přezkumem správnosti závěru soudu prvního stupně o potřebě uložit dlužníku zálohu v maximální možné výši 50.000 Kč. O zpeněžitelnosti a výši případného výtěžku zpeněžení majetku dlužníka (předmětných nemovitostí a movitých věcí dlužníka, představujících vybavení domácnosti, stejně jako pohledávky za Ladislavem Dudou), nelze v této fázi insolvenčního řízení činit žádné závěry. Jakýkoli úsudek v tomto směru by byl pouhou spekulací. Proto nelze důvodně usuzovat, že rovněž krytí konečných nákladů insolvenčního řízení bude možno zajistit z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Odvolací soud se z uvedených důvodů shoduje se soudem prvního stupně, že prostředků zálohy bude třeba také jako jistoty pro krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, spočívajících zejména v odměně insolvenčního správce a náhradě jeho hotových výdajů (ust. § 38 odst. 2 IZ). Výše odměny insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem činí minimálně 45.000 Kč dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále též jen vyhláška ), a výše náhrady jeho hotových výdajů (§ 7 vyhlášky) obvykle dosahuje částky cca 5.000 Kč (což je soudu známo z jeho úřední činnosti). V popsané situaci proto nelze dospět k jinému závěru, než že dlužníku, jako insolvenčnímu navrhovateli, je třeba uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální možné částce 50.000 Kč.

V této souvislosti odvolací soud odkazuje rovněž na závěry Nejvyššího soudu České republiky v jeho usnesení ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2011. V něm Nejvyšší soud uvedl, že se může výjimečně stát, že proces zpeněžování majetkové podstaty dlužníka vyústí v nulový výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi věřitele, což je důvodem, pro který vyhláška v ust. § 1 odst. 3 ve spojení s odst. 5 počítá s minimální odměnou za zpeněžování majetkové podstaty ve výši 45.000 Kč, i když výtěžek zpeněžení bude nulový. Jak vyplývá ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120, a to části týkající se § 38 odst. 2) nároky insolvenčního správce (odměna a náhrada výdajů) hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem . Z uvedené citace je patrna zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát. S přihlédnutím k tomu je třeba vykládat i ustanovení § 108 insolvenčního zákona při rozhodování o povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Pro úplnost odvolací soud uvádí, že nelze souhlasit s námitkou odvolatelů, podle níž příjem ve výši 1.555 Kč čistého měsíčně z dohody o pracovní činnosti se zaměstnavatelem HOPI s.r.o., identifikační číslo osoby: 45356700, lze zahrnout pro účely splátek v oddlužení v celé výši, aniž by podléhal propočtu dle ustanovení § 398 odst. 3 IZ. Toto ustanovení určuje pouze výpočtový vzorec pro výpočet výše splátek do oddlužení, aniž by činilo rozdíl mezi jednotlivými zdroji příjmů dlužníka z pracovněprávního vztahu. Neobstojí ani námitka odvolatelů, že nejsou schopni uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Jak plyne z ustanovení § 108 odst. 1 IZ, zákon vymezuje pro posouzení nezbytnosti uložit insolvenčnímu navrhovateli povinnost zálohy jen kriteriem nutnosti krytí nákladů insolvenčního řízení a (ne)možnosti zajištění prostředků k tomu jinak.

Odvolací soud ze všech výše uvedených důvodů shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že v této věci je třeba zajistit prostředky pro úhradu počátečních i konečných nákladů insolvenčního řízení zálohou ve výši 50.000 Kč. Usnesení soudu prvního stupně, které je ve výroku věcně správné, proto podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a) a dlužnici b) se však také doručuje zvláštním způsobem.

Olomouc 26. srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu