3 VSOL 441/2015-A-14
KSBR 38 INS 32395/2014 3 VSOL 441/2015-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Martina anonymizovano , anonymizovano , bytem Rakvice, Nová 541, PSČ 691 03, identifikační číslo: 76440851, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14.1.2015, č.j. KSBR 38 INS 32395/2014-A-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na blíže označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že insolvenčním návrhem, doručeným insolvenčnímu soudu dne 1.12.2014, se dlužník domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a jako řešení navrhl oddlužení splátkovým kalendářem. Specifikoval své věřitele, uvedl závazky v celkové výši 3.523.371 Kč, popsal rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek a připojil povinné seznamy. Uvedl, že je podnikající fyzickou osobou a má dluhy z podnikání ve výši 75.901 Kč. Průměrný čistý měsíční příjem z podnikání činí 16.000 Kč. V seznamu majetku dlužník uvedl movité věci, představující vybavení domácnosti, a osobní automobil v odhadované ceně 55.000 Kč. Usnesením ze dne 9.12.2014, č.j. KSBR 38 INS 32395/2014-A-4 byl dlužník vyzván, aby u nezajištěných závazků pocházejících z jeho podnikatelské činnosti doložil souhlasy věřitelů, o jejichž pohledávky jde (Okresní správa sociálního zabezpečení Břeclav a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra), s řešením úpadku dlužníka oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), a aby konkrétně sdělil, jakým způsobem hodlá uhradit svým nezajištěným věřitelům 30 % jejich pohledávek, popřípadě sdělil a doložil, kteří jeho nezajištění věřitelé souhlasí s plněním nižším, než je 30 % jejich pohledávek. Podáním, došlým soudu dne 23.12.2014, dlužník svůj návrh na povolení oddlužení doplnil, sdělil, že věřitelé, vůči nimž má závazky z podnikání, souhlas s oddlužením nevyjádřili, s tím, že se případně vyjádří na výzvu soudu po povolení oddlužení. K závazku vůči věřiteli Luboši Urbanovi se vyjádřil tak, že tento věřitel vůči dlužníkovi a jeho matce uplatňuje pohledávku ve výši 2.907.825 Kč, kterou dlužník popírá. Soud prvního stupně vyložil, že je na dlužníkovi, který má závazky z podnikání, aby možnost svého oddlužení se svými věřiteli projednal a aby již v návrhu na povolení oddlužení vyjádřil, případně též doložil, že věřitelé, kteří vůči němu mají pohledávky pocházející z podnikání dlužníka, s oddlužením dlužníka souhlasí. Dlužník má nezajištěné závazky z podnikání vůči věřitelům Okresní správa sociálního zabezpečení Břeclav a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra, přičemž neuvedl, že tito věřitelé s řešením jeho úpadku oddlužením souhlasí. S odkazem na ustanovení § 390 odst. 3 a ustanovení § 396 IZ soud prvního stupně uzavřel, že dlužník z tohoto důvodu nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení a jediným řešením úpadku dlužníka je konkurs. Dále soud prvního stupně uzavřel, že i pokud by dlužník byl oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, nejsou splněny podmínky pro povolení oddlužení ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ. V této souvislosti uvedl, že dlužník v předloženém seznamu závazků označil zajištěný závazek (závazek vůči věřiteli Luboši Urbanovi ve výši 2.907.825 Kč). Tento závazek je však zajištěný nikoli majetkem dlužníka, nýbrž majetkem třetí osoby, proto ve smyslu ustanovení § 2, písm. g) IZ je nutno takový závazek považovat za nezajištěný. Výše nezajištěných závazků dlužníka tak představuje částku 3.523.371 Kč. Čistý příjem z podnikání uvedl dlužník ve výši 16.000 Kč měsíčně, pro účely oddlužení lze tudíž srazit částku 6.717 Kč, po odečtení zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce ve výši 1.089 Kč činí částka určená pro nezajištěné věřitele dlužníka 5.628 Kč, což za pět let představuje 337.680 Kč, takže hodnota plnění, jehož by se dostalo nezajištěným věřitelům, by činilo 9 % jejich pohledávek. V úvahu nepřichází ani oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, neboť zpeněžením nezajištěného majetku dlužníka by pohledávky nezajištěných věřitelů rovněž nebyly uspokojeny alespoň ve výši 30 %. Za této situace soud prvního stupně dospěl k závěru, že je nezbytné uložit dlužníkovi zálohu na náklady insolvenčního řízení, když s ohledem na rozsah majetku dlužníka a předpokládané náklady řízení při konkursu prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy stanovil soud v maximální výši s přihlédnutím k tomu, že odměna insolvenčního správce činí při konkursu minimálně 45.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Namítal, že jeho matce přišel rozhodčí nález, v němž Luboš Urban již nepožaduje částku 2.907.825 Kč, ale jen

793.155 Kč, a pouze po matce odvolatele. V rozhodčím nálezu už nefiguruje jméno odvolatele. Odvolatel vyjádřil přesvědčení, že pokud soud vezme na vědomí , že matka odvolatele v případě přihlášení se Luboše Urbana do insolvenčního řízení přislíbila poskytnout odvolateli dar, splňuje podmínky minimálně 30% úhrady nezajištěných závazků. Poukázal také na to, že dokládá případy, kdy dlužníci měli dluhy z podnikání a Krajský soud v Brně přesto zálohu nepožadoval-v této souvislosti odvolatel uvedl celkem čtyři spisové značky, pod nimiž se uvedená řízení u Krajského soudu v Brně vedou. Dále poukázal na to, že od ledna 2015 je zaměstnán na hlavní pracovní poměr a podnikání má jen jako doplňkovou činnost , s tím, že jeho příjem rozhodně nepoklesne proti předpokládanému příjmu z roku 2014, když za leden a únor 2015 přesáhla čistá mzda ze zaměstnání částku 14.000 Kč. Současně zaslal soudu nový seznam závazků a věřitelů, ponížený o dluh vůči věřiteli Luboši Urbanovi ve výši 2.907.825 Kč, s tím, že uvedený věřitel zaslal matce odvolatele Jarmile Kabrielové nové vyčíslení dluhu ve výši 793.155 Kč, a na této listině již není uváděn jako spoludlužník. K podanému odvolání připojil odvolatel rozhodčí nález ze dne 19.1.2015 rozhodce Mgr. Petra Brože, se sídlem Praha 4, Braník, Nad Malým Mýtem 615/4, vydaný ve věci žalobce Luboše Urbana, proti žalované Jarmile Kabrielové, o zaplacení částky 793.155 Kč s příslušenstvím, vedené pod sp.zn. 01/00 853/01, a seznam závazků ze dne 20.3.2015, opatřený podepsaným prohlášením, že tento seznam je úplný a správný.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odstavec 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 395 odst. 1 IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Po vyhodnocení údajů, uvedených dlužníkem v návrhu, lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má vůči více věřitelům (nejméně dvěma) peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2, písm. b/ IZ).

Uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Pro rozhodnutí odvolacího soudu je tak určující posouzení správnosti předběžného závěru soudu prvního stupně o tom, že dlužníkovi nebude povoleno oddlužení, jak navrhuje.

Odvolací soud především souhlasí se soudem prvního stupně, že návrhu dlužníka na povolení oddlužení nelze se zřetelem na ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ vyhovět, neboť tomu brání závazky dlužníka, pocházející z jeho podnikatelské činnosti.

Z ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu, nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že má dluhy z podnikání. Dluhy z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, jestliže s tím věřitelé, o jejichž pohledávky jde, souhlasí.

V přezkoumávané věci není pochybnosti o tom, že dlužník má dluhy z podnikání, přičemž jeho závazky vůči věřitelům Okresní správě sociálního zabezpečení Břeclav a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky jsou závazky nezajištěnými.

V této souvislosti považuje odvolací soud za potřebné doplnit, že dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly (jen) z obchodních závazkových vztahů, to je například i dluhy, které mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo (jako v tomto případě) jeho veřejnoprávní dluhy-to je například nedoplatky na pojistném, na dani apod.-pokud měly původ v dlužníkově podnikání (srov. závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 113/2011). To, že dluh na pojistném vůči věřitelům Okresní správa sociálního zabezpečení Břeclav a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra České republiky má svůj původ v podnikání dlužníka, přitom odvolatel nijak nezpochybnil.

Námitka odvolatele, že jeho dluhy z podnikání představují celkem 75.901 Kč, což činí 12,33 % z celkové výše všech jeho dluhů, neobstojí.

Doba vzniku konkrétních dlužníkových závazků z podnikání, četnost neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání ani výše konkrétních dlužníkových závazků z podnikání v porovnání s celkovou výší všech jeho závazků již (oproti předchozí právní úpravě) není podstatná. Dluhy z podnikání-bez ohledu na to, kdy vznikly, kolik dluhů z podnikání dlužník má, a bez ohledu na výši konkrétních dlužníkových závazků z podnikání v porovnání s celkovou výší všech jeho závazků-řešení dlužníkova úpadku oddlužením, jak shora vyloženo, nebrání, pokud ovšem věřitelé, o jejichž pohledávky jde, s oddlužením souhlasí.

Potřebný souhlas věřitele podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení (srov. ustanovení § 392 IZ), a tento souhlas může být připojen i později, s tím, že § 397 odst. 1 IZ dále stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Tento postup (postup podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ) se však uplatní tehdy, jsou-li pochybnosti o tom, zda dlužník je skutečně oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, to je, zda splňuje uvedená kritéria. Podle přesvědčení odvolacího soudu je proto z tohoto důvodu nutno již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1, písm. a) IZ nebrání (např. že dlužník jednal se svými věřiteli, vůči nimž má dluhy z podnikání, ohledně jejich souhlasu s oddlužením, a s jakým výsledkem). Takové skutečnosti však odvolatel ve svém návrhu ani v jeho doplnění k výzvě soudu (podání ze dne 19.12.2014, došlé soudu dne 23.12.2014) neuplatnil. Odvolatel podle údajů, uvedených v doplněném podání, sice navázal kontakt s věřiteli, vůči nimž má závazky pocházející z jeho podnikatelské činnosti, se zřetelem na výsledky tohoto jednání, kdy ani jeden z těchto věřitelů se nevyjádřil, však nelze dovodit, že jsou zde takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že dluhy odvolatele vůči těmto věřitelům řešení jeho úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1, písm. a) IZ nebrání. Lze proto uzavřít, že odvolatel neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení (§ 389 IZ).

Soud prvního stupně proto správně dovodil, že se jeví pravděpodobným odmítnutí návrhu dlužníka na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ).

Skutečnost, odvolatelem namítaná, že v jiných věcech Krajský soud v Brně zálohu nepožadoval a povolil oddlužení dlužníkům, ačkoli měli dluhy z podnikání, je přitom bez významu již z toho důvodu, že rozhodnutími krajského soudu v odvolatelem uvedených insolvenčních věcech sp.zn. KSBR 31 INS 21436/2014, sp.zn. KSBR 32 INS 13100/2014, sp.zn. KSBR 27 INS 22926/2014 a sp.zn. KSBR 29 INS 29115/2014, v nichž dlužníci, mající dluhy z podnikání, podali insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, jemuž bylo vyhověno, není odvolací soud vázán.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že návrhu na povolení oddlužení by nebylo možno vyhovět ani v případě, že by věřitelé pohledávek, pocházejících z podnikatelské činnosti dlužníka, s oddlužením dlužníka souhlasili.

Ze shora citovaného ustanovení § 395 odst. 1 IZ vyplývá, že základní podmínkou oddlužení je-kromě požadavku poctivého záměru-požadavek minimální 30% míry uspokojení pohledávek dlužníkových nezajištěných věřitelů.

Při hodnocení schopnosti dlužníka vyhovět podmínkám pro povolení řešení jeho úpadku oddlužením je insolvenční soud vázán ustanovením § 398 odst. 3, věta první, IZ, a při úvaze, zda je dlužník schopen plnit požadavek uvedený v ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ, musí vycházet z výše splátek odpovídající částkám, které by mohly být v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce sráženy z dlužníkova pracovního příjmu k uspokojení přednostních pohledávek (podle § 279 odst. 1 o.s.ř. se z čisté mzdy, která zbývá dlužníkovi po odečtení základní nepostižitelné částky a která se zaokrouhlí směrem dolů na částku dělitelnou třemi a vyjádří se v celých korunách, srážejí dvě třetiny, jedna třetina zůstává dlužníkovi k volné dispozici).

Je třeba především uvést, že dlužník ve svém insolvenčním návrhu, spojeném s návrhem na povolení oddlužení, uvedl, že jeho příjem z podnikatelské činnosti činí 16.000 Kč měsíčně. V době podání návrhu (návrh ze dne 28.11.2014 došel soudu dne 1.12.2014) žádné vyživovací povinnosti neměl. V průběhu řízení došlo ke změně, jak vyplývá ze sdělení dlužníka ze dne 13.1.2015, došlého soudu dne 23.1.2015, v němž dlužník uvedl, že od ledna 2015 je již zaměstnán, podnikání má na vedlejší pracovní poměr (jak ve svém doplněném odvolání uvedl, jen jako doplňkovou činnost ), a také mu přibyla vyživovací povinnost k nezletilému synovi.

Dlužník předložil pracovní smlouvu, uzavřenou se zaměstnavatelem KOVO Fukal s.r.o., se sídlem Velké Pavlovice, Úvoz 109/5, identifikační číslo: 29279615, z níž vyplývá, že pracovní poměr byl uzavřen dne 5.1.2015 na dobu určitou do 31.12.2015, s tím, že týdenní pracovní doba činí 40 hodin a je rozvržena rovnoměrně na 5 pracovních dnů po 8 hodinách v jedné směně, a to od pondělí do pátku od 7.00 hod. do 15.30 hod., mzda byla sjednána ve výši 100 Kč hrubého za každou odpracovanou hodinu. Z předložených výplatních lístků vyplývá, že dlužník obdržel mzdu za leden 2015 14.202 Kč a mzdu v téže výši obdržel i za únor 2015. Příjmy z podnikatelské činnosti, kterou má, jak odvolatel uvedl, jako doplňkovou činnost , nedoložil.

Odvolací soud tedy vycházel z odvolatelem doloženého příjmu ve výši 14.002 Kč, z něhož lze-s přihlédnutím k tomu, že odvolatel má vyživovací povinnost k nezletilému dítěti-měsíčně srážet 4.234 Kč. To za pět let představuje částku 254.040 Kč, po odečtení nároků správce-není-li správce plátcem daně z přidané hodnoty-by dlužník zaplatil 200.040 Kč, a-je-li správce plátcem daně z přidané hodnoty-188.700 Kč. Dlužník ke svému insolvenčnímu návrhu připojil seznam závazků a věřitelů ze dne 28.11.2013, opatřený prohlášením o jeho úplnosti a správnosti, v němž označil nezajištěné závazky celkem ve výši 615.546 Kč, závazek vůči Luboši Urbanovi ve výši 2.907.825 Kč označil jako závazek zajištěný. Jak soud prvního stupně správně vyhodnotil, tento závazek nelze považovat za závazek zajištěný a věřitele Luboše Urbana za zajištěného věřitele ve smyslu ustanovení § 2, písm. g) IZ, neboť tento závazek je zajištěn majetkem, který do majetkové podstaty dlužníka nenáleží. Celková výše nezajištěných závazků tak nepředstavuje částku 615.546 Kč, jak odvolatel tvrdil, nýbrž částku 3.523.371 Kč. Vychází-li tedy odvolací soud z výše nezajištěných závazků dlužníka 3.523.371 Kč, a bylo-li by (jak shora uvedeno) v zákonem stanovené lhůtě pěti let a při zákonem určené výši splátek-po odečtení nároků správce-uhrazeno věřitelům, není-li správce plátcem daně z přidané hodnoty, 200.040 Kč, představuje to 5,68 % jejich pohledávek, a je-li správce plátcem daně z přidané hodnoty, 188.700 Kč, představuje to 5,36 % jejich pohledávek.

Odvolatel v průběhu odvolacího řízení sice předložil nový seznam závazků, rovněž opatřený podepsaným prohlášením o jeho úplnosti a správnosti, s tím, že v tomto seznamu již svůj závazek vůči Luboši Urbanovi ve výši 2.907.825 Kč neuvedl s odůvodněním, že uvedený věřitel vůči dlužníkovi a jeho matce nepožaduje 2.907.825 Kč, ale jen 793.155 Kč, a to pouze vůči matce odvolatele Jarmile Kabrielové, což dokládal rozhodčím nálezem, vydaným dne 19.1.2015 rozhodcem Mgr. Petrem Brožem. Z tohoto rozhodčího nálezu však toliko plyne, že ve věci žalobce Luboše Urbana proti žalované Jarmile Kabrielové o zaplacení částky 793.155 Kč s příslušenstvím byla žalovaná zavázána k povinnosti zaplatit žalobci 793.155 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a dále náklady tohoto řízení ve výši 66.828 Kč. Tímto rozhodnutím však odvolatel zánik svého závazku, uváděného v původním seznamu závazků (ať již v jakékoli výši) rozhodně nedokládá již proto, že-jak se z odůvodnění uvedeného rozhodčího nálezu podává-uplatnil

žalobce vůči žalované své peněžité nároky ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 4.12.2013, zatímco, jak plyne z údajů, uvedených v seznamu závazků dlužníka ze dne 28.11.2013, je jako právní důvod vzniku závazku (uvedeného v původním seznamu závazků ve výši 2.907.825 Kč) odvolatele vůči věřiteli Luboši Urbanovi označena smlouva o úvěru ze dne 2.5.2013.

Za tohoto stavu soud prvního stupně správně dovodil, že se jeví pravděpodobným prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. ustanovení § 396 IZ).

Soud prvního stupně pak správně uzavřel, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužníka a odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžením majetkové podstaty (což se jeví s ohledem na strukturu dlužníkova majetku jako pravděpodobné), záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce. Náklady řízení by v případě, že dlužník k jejich úhradě prostředky nemá, hradil podle ustanovení § 38 IZ stát, čemuž má předejít právě institut zálohy.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Jak shora vyloženo, záloha slouží také jako záruka odměny a hotových výdajů správce, není-li možno tyto nároky uspokojit z majetkové podstaty. Při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem přitom činí odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Insolvenčnímu správci dále náleží s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních výdajů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních nutných výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 13. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu