3 VSOL 437/2015-A-17
KSBR 24 INS 2027/2015 3 VSOL 437/2015-A-17

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Radky Panáčkové v insolvenční věci dlužníka Milana anonymizovano , anonymizovano , bytem Hostěradice, Míšovice 380, PSČ: 671 71, identifikační číslo osoby: 13688383, o insolvenčním návrhu věřitele LEXIS CORP, s.r.o., se sídlem Pardubice, Polabiny, Hradecká 569, PSČ: 533 52, identifikační číslo osoby: 27472132, zastoupeného JUDr. Danou Večerníkovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Sladkovského 767, PSČ: 530 02, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17.3.2015, č.j. KSBR 24 INS 2027/2015-A-12,

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se po tv rz uje .

Odův odně ní:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil věřiteli jako insolvenčnímu navrhovateli, aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení 50.000 Kč, a to ve lhůtě tří dnů ode dne právní moci usnesení na označený účet Krajského soudu v Brně či v hotovosti na jeho pokladně. Na odůvodnění uvedl, že insolvenčním návrhem věřitele bylo dne 28. 1. 2015 zahájeno insolvenční řízení, v němž se domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka. S odkazem na ustanovení § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona soud uložil věřiteli zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť z obsahu spisu zjistil, že je to nutné ke krytí budoucích nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy určil v maximální možné částce 50 000 Kč s ohledem na to, aby bylo možné působení insolvenčního správce bezprostředně po vydání rozhodnutí o úpadku, tedy v době, kdy výdaje na jeho činnost nelze dosud krýt z výtěžku zpeněžení podstaty. Dále soud v odůvodnění vyjmenoval výdaje, které vznikají insolvenčnímu správci po zjištění úpadku dlužníka a uvedl, že zpravidla není možno jejich úhradu odkládat do doby zpeněžení majetkové podstaty, protože tyto výdaje je nutno hradit ihned. Takový stav vyžaduje, aby dlužník disponoval hotovými penězi nebo aby byla k dispozici záloha na tyto výdaje. Záloha slouží rovněž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce v případě, že tyto výdaje nelze zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. S odkazem na ustanovení § 1 odst. 5 a § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále též jen vyhláška ), soud určil výši zálohy v maximální částce 50.000 Kč, když odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce hradí stát pouze v krajním případě, kdy tyto náklady nelze hradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Pokud věřitel v insolvenčním návrhu uvedl, že jeho pohledávka je zajištěna zástavním právem k nemovitostem dlužníka, výtěžek z jejich prodeje bude sloužit především k úhradě pohledávek zajištěného věřitele. V situaci, kdy insolvenčnímu soudu není známo, zda dlužník disponuje finančními prostředky a nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny insolvenčním správcem z jeho vlastních zdrojů a poté z rozpočtových prostředků Krajského soudu v Brně, byl věřitel-navrhovatel vyzván k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal včasné odvolání věřitel (dále též jen odvolatel ). Nesouhlasil s názorem vysloveným v odůvodnění napadeného usnesení, přestože i dle odvolatele je nezbytné, aby insolvenční správce vyvíjel činnost již od rozhodnutí o úpadku. S touto činností jsou spojené výdaje, které zatím nelze hradit z výtěžku zpeněžení, avšak takové výdaje nebudou dosahovat částky 50.000 Kč. Podle názoru odvolatele většinu z nich bude možno uspokojit v průběhu insolvenčního řízení právě z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty dlužníka. Odvolatel poukazoval na to, že dlužník je vlastníkem nemovitostí, které jsou předmětem zajištění a z výtěžku jejich zpeněžení bude uspokojen zajištěný věřitel (ustanovení § 298 odst. 2 insolvenčního zákona), avšak především bude uhrazena odměna insolvenčního správce a náklady spojené se správou a zpeněžením nemovitostí. Teprve rozdíl bude vydán zajištěnému věřiteli. Proto odvolatel nesouhlasí s tím, že je nezbytná záloha ve výši 50.000 Kč. Odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce se primárně uspokojuje z majetkové podstaty, a teprve pokud v ní nejsou dostatečné finanční prostředky, ze zálohy na náklady insolvenčního řízení, respektive z rozpočtových prostředků státu. Podle názoru věřitele je ustálenou praxí , že v maximální zákonem stanovené výši je záloha uložena insolvenčnímu navrhovateli jen v případě, kdy dlužník nemá žádný majetek větší hodnoty. V této věci je dlužník vlastníkem nemovitostí, a proto se záloha ve výši 50.000 Kč dle odvolatele jeví jako nedůvodná a odporující smyslu zákona . V odvolacím řízení odvolatel navrhl změnu napadeného usnesení co do výše zálohy tak, že věřiteli bude uložena záloha ve výši 10.000 Kč.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem věřitele (odvolatele) ze dne 27.1.2015, který byl soudu prvního stupně doručen dne 28.1.2015, bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka Milana anonymizovano . V insolvenčním návrhu věřitel popsal svou splatnou pohledávku za dlužníkem, která je zajištěna na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, uzavřené mezi předchůdcem věřitele, jako zástavním věřitelem, a dlužníkem a jeho manželkou, jako zástavními dlužníky. Předmětem zajištění jsou nemovitosti, a to budova čp. 380, rodinný dům, který je součástí pozemku parc. č. st. 68, pozemek parc. č. st. 68, a pozemky parc. č. 4272/2 a parc. č. 4272/10, které jsou zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Znojmo na LV č. 581 pro obec Hostěradice a k.ú. Míšovice (dále též jen předmětné nemovitosti ). V insolvenčním návrhu věřitel označil sedm dalších peněžitých pohledávek sedmi věřitelů, peněžité pohledávky popsal důvodem jejich vzniku a dnem splatnosti a věřitele označil dle ustanovení § 103 odst. 1 IZ. V insolvenčním návrhu rovněž žádal, aby mu nebyla uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, případně aby tato byla uložena ve výši maximálně 10.000 Kč, neboť dlužník vlastní předmětné nemovitosti a v této věci lze zajistit prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení z výtěžku jejich zpeněžení; v této souvislosti odkázal na rozhodovací činnost Krajského soudu v Praze, konkrétně na jeho rozhodnutí ze dne 2.7.2014, č.j. KSPH 61 INS 2590/2014-A-18. K insolvenčnímu návrhu připojil i výpis z katastru nemovitostí, a to LV č. 581 pro obec Hostěradice, k.ú. Míšovice, prokazující stav evidovaný ke dni 1.12.2014, z něhož vyplývá, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů Milana anonymizovano , anonymizovano , a Renaty anonymizovano , anonymizovano a vázne na nich (mimo zástavního práva pro pohledávku navrhujícího věřitele) dalších osm zástavních práv, zajišťujících pohledávky jiných věřitelů ve výši 260.869 Kč. Soud prvního stupně usnesením ze dne 3.2.2015, č.j. KSBR 24 INS 2027/2015-A-5, doručeným dne 23.2.2015 (ve smyslu ustanovení § 49 odst. 2, 3 a 4 o.s.ř.), uložil dlužníkovi (postupem podle ustanovení § 128 odst. 3 IZ), aby ve lhůtě 15 dnů od doručení předložil seznamy vyjmenované v ustanovení § 104 odst. 1 IZ, a poučil ho o následcích, které bude mít nesplnění uložené povinnosti. Dále byl dlužník poučen o možnosti podání návrhu na povolení oddlužení a lhůtě k jeho podání, současně s usnesením soud doručil dlužníku i insolvenční návrh. Poté, co soud prvního stupně provedl šetření k pohledávkám věřitelů dlužníka označených v insolvenčním návrhu, věřitel Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, jehož zástavní právo pro pohledávku ve výši 2.084 Kč je evidováno v katastru nemovitostí, sdělil soudu prvního stupně, že žádný smluvní vztah s dlužníkem neeviduje, a věřitel Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, jehož zástavní právo pro pohledávku ve výši 74.915 je rovněž evidováno v katastru nemovitostí, sdělil, že jeho zajištěná pohledávka činí 50.120 Kč, rozhodl soud prvního stupně napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Odvolací soud předně uvádí, že insolvenční návrh, jímž bylo zahájeno toto řízení, obsahuje náležitosti dle ustanovení § 103 odst. 2 IZ. Soud prvního stupně postupoval správně, když k uložení zálohy odvolateli přistoupil až poté, co dlužníku uplynula lhůta ke splnění povinnosti předložit tzv. povinné seznamy (ustanovení § 104 odst. 1 IZ), přičemž dlužník byl řádně poučen o jejich náležitostech a následcích, pokud uloženou povinnost nesplní (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.1.2010, sen. zn. 1 VSPH 517/2009, dostupné na stránkách insolvenčního rejstříku). Dlužník tuto povinnost nesplnil, a proto soud prvního stupně rovněž správně vyšel z údajů o majetkové situaci dlužníka, které se podávají z obsahu spisu. Skutečnost, že soud prvního stupně nevyčkal uplynutí lhůty k podání návrhu na povolení oddlužení, která uplynula dlužníku marně až ve středu 25.3.2015, je bez významu, neboť dlužník po vydání napadeného usnesení návrh na povolení oddlužení nepodal.

Pokud se týká majetkové situace dlužníka, z obsahu spisu plyne, že má spolu se svou manželkou Renatou anonymizovano ve společném jmění manželů (ust. § 708 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) nemovitosti, o jejichž stavu a hodnotě nemá soud žádné informace. Tyto nemovitosti jsou dle obsahu spisu předmětem zajištění pro pohledávky zástavních věřitelů ve výši cca 1.400.000 Kč (vzhledem ke sdělení označeného věřitele Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group a věřitele Finanční úřad pro Jihomoravský kraj). Jen na základě informací, podávajících se z obsahu spisu, nelze předem činit žádné závěry o zpeněžitelnosti předmětných nemovitostí, ani o tom, za jakou částku by byly zpeněžitelné. Jakýkoli úsudek v tomto směru by byl pouhou spekulací.

Vzhledem k tomu, že dlužníku marně uplynula lhůta pro podání návrhu na povolení oddlužení, je oddlužení, jako sanační forma řešení jeho případného úpadku, vyloučeno a jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs (ust. § 390 odst. 3, § 396 IZ). Uložení povinnosti zaplatit zálohu insolvenčnímu navrhovateli je odůvodněno v případech, kdy lze předběžně usuzovat, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, a struktura a rozsah dlužníkova majetku je takový, že lze důvodně předpokládat, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce (jak je konkretizována soudem prvního stupně v odůvodnění přezkoumávaného usnesení), případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě konečných nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře (jako v praxi převažující formy oddlužení), nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Ostatně se závěrem soudu prvního stupně, že bude třeba prostředků zálohy na úhradu tzv. prvotních nákladů insolvenčního řízení odvolatel, podle obsahu jeho odvolání, ani nepolemizuje.

Odvolací námitky jsou směřovány proti závěru soudu prvního stupně, že krytí konečných nákladů insolvenčního řízení bude rovněž třeba zajistit z prostředků složené zálohy. Podle názoru odvolatele není záloha ve výši 50.000 Kč v této věci nezbytná, neboť úhradu konečných nákladů insolvenčního řízení, zejména odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, lze alespoň zčásti hradit z výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí. Odvolací soud však s tímto názorem nesouhlasí. Z dosavadních skutkových zjištění nelze činit žádné závěry o zpeněžitelnosti nemovitostí, a proto nelze důvodně usuzovat, že také konečné náklady insolvenčního řízení bude možno alespoň částečně hradit z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty dlužníka. V této věci je proto prostředků zálohy třeba i jako jistoty pro krytí konečných nákladů insolvenčního řízení.

Při posuzování budoucích konečných nákladů insolvenčního řízení, úhradu kterých je rovněž třeba zajistit zálohou, je nutno vyjít z minimální odměny insolvenčního správce ve výši 45.000 Kč (ustanovení § 1 odst. 5, vyhlášky). V této souvislosti odvolací soud odkazuje na závěry Nejvyššího soudu České republiky vyslovené v jeho usnesení ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 64/2011, podle něhož v případě, že proces zpeněžování majetkové podstaty vyústí v nulový výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi věřitele, insolvenční správce obdrží minimální odměnu za zpeněžování majetkové podstaty ve výši dle § 1 odst. 5 vyhlášky. Vzhledem k tomu, že nelze vyloučit, že odměnu insolvenčního správce bude třeba určit dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky pro případ, že předmětné nemovitosti se nepodaří zpeněžit vůbec, je třeba uložit věřiteli zálohu v maximální možné výši dle ustanovení § 108 odst. 2 IZ (aniž by bylo třeba brát v úvahu i částku odměny dle ustanovení § 2a vyhlášky).

V této souvislosti odvolací soud rovněž odkazuje na zvláštní část Důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 až 2006 jako tisk č. 1120, a to v části týkající se ust. § 38 odst. 2), podle níž nároky insolvenčního správce (odměna a náhrada výdajů) hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem . Z uvedené citace je patrna zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát, a s přihlédnutím k tomu je třeba vykládat i ustanovení § 108 IZ.

Odvolací soud se z výše uvedených důvodů ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jak co do potřeby uložit věřiteli, jako insolvenčnímu navrhovateli, zálohu na náklady insolvenčního řízení, tak s jeho závěrem o potřebné výši této zálohy.

Závěrem odvolací soud uvádí, že odkaz odvolatele v insolvenčním návrhu na usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 2.7.2014, č.j. KSPH 61 INS 2590/2014-A-108, jímž byla insolvenčnímu navrhovateli uložena záloha 10.000 Kč, není případný, neboť z okolností plynoucích ze spisového materiálu v této věci nelze důvodně předpokládat, že konečné náklady insolvenčního řízení budou uspokojeny alespoň částečně. Nelze souhlasit ani s námitkou odvolatele, že je ustálenou praxí , že záloha na náklady insolvenčního řízení je stanovena v maximální výši v případech, kdy dlužník nemá žádný majetek. Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je naopak soudní praxe ustálena v názoru, že je vždy nutné vzít v úvahu konkrétní skutkové a právní okolnosti dané věci, které jsou odlišné v jednotlivých soudních případech (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23.4.2014 sp. zn. KSPH 62 INS 2590/2014, 4 VSPH 740/2014). Proto nelze zobecňovat závěry formulované v různých soudních rozhodnutích o potřebě uložení zálohy insolvenčnímu navrhovateli.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; věřiteli a dlužníku se však také doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 25. srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu