3 VSOL 432/2009-A-26
KSBR 46 INS 4232/2009 3 VSOL 432/2009-A-26

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Víta anonymizovano , anonymizovano , bytem Bzenec, Kasárna 1476, o insolvenčním návrhu věřitele VIVA leasing, a.s., se sídlem Praha 4, Nusle č.p. 65, Táborská 29, PSČ 140 00, IČ: 26 68 29 07, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.11.2009, č.j. KSBR 46 INS 4232/2009-A-22,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Odvolání dlužníka směřující proti výroku IX. se o d m í t á .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zjistil úpadek dlužníka Víta anonymizovano (výrok I.), návrh na povolení oddlužení odmítl (výrok II.), na majetek dlužníka prohlásil konkurs (výrok III.), ve výrocích IV. až XIV. ustanovil insolvenční správkyni a učinil nezbytné výzvy podle insolvenčního zákona, ve výroku IX. nařídil přezkumné jednání k přezkoumání přihlášených pohledávek na den 12.1.2009 do budovy Krajského soudu v Brně.

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že má za prokázáno, že dlužník se nachází v úpadku. Při zjišťování dlužníkova úpadku vycházel ze skutečnosti, že dlužník má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a to tím, že je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Návrh dlužníka na povolení oddlužení soud odmítl, protože dlužník má závazky vzniklé z podnikání, jeho závazky z podnikání vznikly teprve mezi roky 2007 a 2009 a jsou tedy relativně mladé. Jako další důvod pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení soud uvedl, že dlužník ukončil podnikatelskou činnost teprve před podáním návrhu na povolení oddlužení, to je formálně dne 24.8.2009, fakticky dle svého vyjádření ke dni 31.1.2009. Podíl závazků dlužníka z podnikání (1.498.665,93 Kč) tvoří 39% veškerých závazků (3.767.241,97 Kč) tvoří tedy jejich nikoliv zanedbatelnou část. Závazky z podnikání dlužníka jsou četnější (26 věřitelů) než závazky nepodnikatelské (20 věřitelů). Dlužník má pracovněprávní závazky, ani vládní návrh týkající se insolvenčního zákona nepočítal s možností podat návrh na povolení oddlužení v takovém případě a má nejméně 46 věřitelů, přitom vládní návrh uvažoval o připuštění oddlužení osob, které nemají více jak 20 věřitelů. Počet věřitelů dlužníka je však víc než dvojnásobný. Protože dlužníkův návrh na povolení oddlužení byl odmítnut, v souladu s § 396 odst. 1 insolvenčního zákona soud rozhodl o prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

Proti tomuto usnesení, podle obsahu podaného odvolání proti výrokům, kterým bylo odmítnuto oddlužení, a kterým soud nařídil přezkumné jednání z hlediska zjevné chyby v datu nařízení přezkumného jednání, podal dlužník včasné odvolání. Ve svém odvolání namítal, že soud prvního stupně nesprávně nařídil přezkumné jednání na den 12.1.2009, ačkoliv správně mělo být uvedeno, že přezkumné jednání se nařizuje na 12.1.2010. Uvedl, že nesouhlasí s tím, že jeho návrh na povolení oddlužení byl odmítnut. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009 č.j. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A-59 má zato, že i když je osobou, která má stále dluhy ze svého podnikání, nemělo by mu být bráněno v možnosti pokusit se o oddlužení. Poukázal na to, že bylo doloženo, že podnikal jako fyzická osoba a má dluhy z podnikání. K podnikání přistoupil proto, aby si mohl přivydělat a mohl lépe splácet své minulé dluhy, namísto toho si dluhy ještě zvýšil a dostal se do stávající situace. Tvrdí, že ve věci pracovněprávních závazků bylo doloženo, že díky nesprávné účetní evidenci jsou na jedné straně přeplatky mezd ve výši 51.651,-Kč, na straně druhé nedoplatky ve výši 53.939,-Kč, takže závazky na jeho straně vůči zaměstnancům v samotné podstatě nejsou. Co do počtu věřitelů je rovněž číslo jiné, než jak uvedl soud prvního stupně, protože v řadě případů se jedná o jednoho věřitele, u něhož je několik závazků. Tvrdí, že pokud nebude vyhověno návrhu na oddlužení, dojde k naprosté likvidaci životních podmínek jak jeho, tak celé jeho rodiny. Poukazuje na rodinné poměry s tím, že manželka má vážné zdravotní problémy, má dva syny, kteří stále studují, což si vyžaduje značené finanční prostředky a domnívá se, že v případě konkursu by jeho rodina nesla následky konkursu, a to neprávem.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ) pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II., jakož i na něm závislém výroku III. (ust. § 206, § 212 a § 212a odst. 5 o.s.ř.) aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle ustanovení § 390 odst. 1 IZ návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

Podle ustanovení § 396 odst. 1 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, protože má dluhy z dřívějšího podnikání, které v tomto případě, coby překážka, bránící povolení oddlužení, nemohou být pominuty. Nelze přisvědčit odvolateli, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že dlužníkem který není podnikatelem se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení, neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, době ukončení dlužníkova podnikání, četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výši všech dlužníkových závazků a tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Veden těmito závěry soud prvního stupně správně uzavřel, že dlužník má závazky z podnikání, které vznikly mezi roky 2007 a 2009, když dlužník dle svého vlastního tvrzení podnikal jako osoba samostatně výdělečně činná od 1.10.2007 do 31.1.2009. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že s ohledem na datum zahájení insolvenčního řízení (8.7.2009) resp. podání návrhu na povolení oddlužení dlužníkem (9.9.2009) se jedná o závazky relativně mladé, s tím, že dlužník fakticky ukončil svou podnikatelskou činnost zhruba 8 měsíců před samotným podáním návrhu na povolení oddlužení. Soud prvního stupně dále správně uvedl, že podíl závazků-dluhů dlužníka z podnikání (1.498.665,93 Kč) tvoří 39 % veškerých dluhů (nepodnikatelské závazky dlužník uvedl ve výši 2.268.576,04 Kč), což i podle názoru odvolacího soudu přestavuje nikoliv zanedbatelnou část z celkové výše všech dluhů dlužníka. I když soud prvního stupně nezohlednil, že vůči jednomu věřiteli (VZOP a OSSZ) má dlužník více závazků z podnikání (počet věřitelů a závazků tedy není stejný), i tak je správný jeho závěr, že počet závazků-dluhů z podnikání (byť vůči jednomu věřiteli se jedná o více závazků) převyšuje počet závazků nepodnikatelských, a to i co do počtu věřitelů. Soud prvního stupně také správně uvedl, že dlužník má pracovněprávní závazky z podnikání. Tvrzení dlužníka o tom, že pracovněprávní závazky z podnikání nejsou, když na jedné straně jsou přeplatky mezd ve výši 51.651,-Kč a na druhé straně nedoplatky ve výši 53.939,-Kč, odvolací soud nepovažuje za správné. Ze seznamu závazků dlužníka vyplývá, že tvrzené nedoplatky mezd na jedné straně a tvrzené přeplatky mezd na druhé straně (až na jednu osobu) jsou evidovány u různých zaměstnankyň, nelze proto říci, že zápočtem došlo k zániku pracovněprávních závazků dlužníka. Skutečnost, že dlužník má pracovněprávní závazky ve spojení s tím, že podnikatelskou činnost ukončil zhruba 8 měsíců před podáním návrhu na povolení oddlužení, že jeho dluhy z podnikání jsou z let 2007 až 2009, a že podíl dluhů z podnikání tvoří nikoliv zanedbatelnou část všech dluhů dlužníka a že dluhy z podnikání jsou co do počtu věřitelů a závazků vyšší než závazky nepodnikatelské, představuje překážku bránící povolení oddlužení, protože v tomto konkrétním případě by byla popřena zákonná konstrukce institutu oddlužení coby způsobu řešení úpadku osob, do které se dostaly v důsledku jiných než podnikatelských aktivit. Soud prvního stupně proto rozhodl zcela správně, jestliže návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítl, protože dlužník, i když ukončil podnikatelskou činnost, má závazky vzniklé ze svého podnikání, které jsou takové povahy a v takové výši, že brání uplatnění institutu oddlužení. Na tomto závěru nemohou ničeho změnit ani odvolací námitky dlužníka v tom směru, že k podnikání přistoupil z toho důvodu, aby zlepšil svou finanční situaci a že nepovolení oddlužení by zasáhlo do života jak jeho, tak celé jeho rodiny.

Soud prvního stupně rozhodl tedy věcně správně, jestliže návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítl a současně rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Nad rámec odvolací soud uvádí, že s ohledem na výši všech svých závazků a výši svého příjmu s přihlédnutím k vyživovacím povinnostem k dětem, by dlužník za pět let zaplatil svým věřitelům pouze 432.900,-Kč, resp. po odečtení nároku správce by zaplatil 378.900,-Kč, není-li správce plátcem DPH, a 368.100,-Kč, je-li správce plátcem DPH. To představuje 10,06%, resp. 9,77% závazků dlužníka uvedených v návrhu na povolení oddlužení. Z toho je zřejmé, že dlužník by stejně na oddlužení nedosáhl, protože na 5 let by nebyl schopen nezajištěným věřitelům zaplatit 30% jejich pohledávek.

Odvolání dlužníka směřující proti výroku IX., kterým bylo nařízeno přezkumné jednání, odvolací soud odmítl podle ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř., protože toto odvolání směřuje proti výroku, proti kterému není odvolání přípustné, když se jedná o rozhodnutí, které soud prvního stupně vydal při výkonu své dohlédací činnosti (§ 91 IZ). Odvolací soud nenařizoval (ust. § 222 odst. 3 o.s.ř.) soudu prvního stupně, aby provedl opravu zjevné chyby v datu nařízení přezkumného jednání, když soud prvního stupně s ohledem na podané odvolání přezkumné jednání nařízené na den 12.1.2010 zrušil.

Poučení: Proti tomuto usnesení, výroku I., n e n í dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce ve věci samé zásadní význam.

Proti výroku II. tohoto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet dlužníku ode dne, kdy mu bude rozhodnutí doručeno zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 27. ledna 2010

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu