3 VSOL 42/2014-A-10
KSBR 24 INS 35338/2013 3 VSOL 42/2014-A-10

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka REINSTAL cz, s.r.o., se sídlem Lhánice 26, PSČ: 675 75, IČ: 27677877, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17.12.2013, č.j. KSBR 24 INS 35338/20013-A-4,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení.

V důvodech usnesení uvedl, že dne 9.12.2013 bylo zahájeno insolvenční řízení na základě insolvenčního návrhu dlužníka, kterým se domáhal rozhodnutí o svém úpadku. Ze seznamu majetku vyplynulo, že dlužník má v majetku nedobytnou pohledávku za společností FALCO Znojmo, s.r.o. ve výši 122.147 Kč a má 6 věřitelů, vůči kterým má splatné závazky ve výši 2.376.270 Kč, nemá žádné zaměstnance. Dále soud uvedl, že smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je umožnit působení insolvenčního správce od jeho ustanovení do funkce a hradit počáteční náklady vzniklé při zjišťování a zpeněžování majetku dlužníka. Institut zálohy slouží rovněž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možné tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Minimální odměna insolvenčního správce dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen vyhláška ) činí při konkursu Kč 45.000 Kč. Soud prvního stupně proto postupoval dle ustanovení § 108 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ) a uložil dlužníkovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální výši.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Namítal, že nemá žádné finanční prostředky na úhradu nákladů insolvenčního řízení, přičemž tato skutečnost již vyplynula z insolvenčního návrhu.

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013 může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 9.12.2013 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení prohlášením konkursu. V návrhu tvrdil, že není schopen uspokojit (v plném rozsahu) pohledávky všech věřitelů, je předlužen, protože závazky vůči 6 věřitelům dosahují částky 2.376.270 Kč a nemá žádný majetek, jeho jediná pohledávka za společností FALCO Znojmo s.r.o. ve výši 122.147 Kč je nedobytná.

Z uvedených skutečností o obsahu insolvenčního návrhu dlužníka vyplývá, že obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností o úpadku dle § 3 odst. 3 IZ. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud dlužníkovi uložil povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení neboť je zřejmé, že dlužník nedisponuje žádnými finančními prostředky a pouze záloha může umožnit insolvenčnímu správci uhradit počáteční náklady, které obvykle vznikají při zjišťování prošetřování majetku dlužníka a jeho případného zpeněžování. Není vyloučeno, že záloha bude v další fázi řízení spotřebována při prověřování majetkových poměrů dlužníka z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů. Proto je závěr soudu prvního stupně o potřebě uložit dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení správný.

Vzhledem k rozsahu a struktuře majetku dlužníka (jedna nedobytná pohledávka v nominální hodnotě cca 122.000 Kč) jsou prostředky zálohy potřebné i jako jistota pro krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, spočívající v odměně a náhradě hotových výdajů insolvenčního správce. Při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem totiž činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč, kromě toho náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti správci i náhrada hotových výdajů (§ 1 odst. 5, § 7 vyhlášky). Proto soud prvního stupně výši zálohy na náklady insolvenčního řízení stanovil ve správné výši.

Důvodem pro neuložení povinnosti k zaplacení zálohy nemůže být skutečnost, že dlužník nemá finanční prostředky, z nichž by mohla být požadovaná záloha zaplacena. Jak vyplývá ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120, a to části týkají se § 38 odst. 2) nároky insolvenčního správce (odměna a náhrada výdajů) hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem . Z uvedené citace je patrna zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát a s přihlédnutím k tomu je třeba vykládat i ustanovení § 108 insolvenčního zákona. Navíc podle ustanovení § 98 odst. 1 IZ byl dlužník povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Povinností dlužníka bylo podat insolvenční návrh v dostatečném časovém předstihu, a nikoli až v situaci, kdy nemá disponibilní finanční prostředky ani na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při ukládání povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení není podstatné, z jakého důvodu dlužník nemá dostatečný majetek (tedy zda se tak stalo z objektivních příčin), ani z jakého důvodu se dlužník dostal do úpadkové situace.

Ze všech výše uvedených důvodů je usnesení soudu prvního stupně věcně správné, proto je odvolací soud podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučen í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 20. února 2014 Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu