3 VSOL 42/2012-A-42
KSBR 45 INS 11241/2011 3 VSOL 42/2012-A-42

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka AUTRANS, s.r.o., se sídlem Záhumenice 112, Hrušky, PSČ 683 52, IČ: 60751797, zastoupeného JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem Dvořákova 13, Brno, PSČ 601 00, o insolvenčním návrhu navrhovatelky-věřitelky Moniky Slavické, bytem Husova 801, Zlín-Malenovice, PSČ 763 02, IČ: 64467627, zastoupené Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem Lešetín VI./6671, Zlín, PSČ 760 01, o odvolání insolvenční navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21.12.2011, č.j. KSBR 45 INS 11241/2011-A-24

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

II. Navrhovatelka je povinna zaplatit dlužníku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 11.842,-Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta dlužníka.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl insolvenční návrh ze dne 23.6.2011 (výrok I.) a rozhodl, že navrhovatelka je povinna nahradit dlužníku náklady řízení ve výši 10.200,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce (výrok II.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se nejdříve zabýval skutečností, zda insolvenční navrhovatelka má proti dlužníku splatnou pohledávku, tedy její aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu. Uzavřel, že mezi účastníky insolvenčního řízení nebylo sporu o tom, že předmětná přeprava zboží-jablek byla provedena dlužníkem na základě objednávky právního předchůdce navrhovatele firmy ZEPHYRUS s.r.o. a že při přepravě došlo k určité škodě. Spornou v celé výši však byla a je sama pohledávka navrhovatelky, která na ni byla převedena k důkazu provedenou smlouvou o postoupení pohledávky firmou ZEPHYRUS s.r.o. a ohledně níž probíhá u Krajského soudu v Brně klasické sporné řízení pod sp. zn. 49 Cm 153/2010. Soud prvního stupně odkázal na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998 k výkladu zák. č. 328/91 Sb. o konkursu a vyrovnání, které bylo uveřejněno pod č. 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a konstatoval, že konkursní soud není povolán k tomu, aby v řízení o návrhu na prohlášení konkursu vedl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele po právu vůbec existuje, a aby tímto způsobem řešil spor o existenci a výši pohledávky věřitele proti dlužníku. Soud uzavřel, že předloženými důkazy insolvenční navrhovatelka svou splatnou pohledávku za dlužníkem jednoznačně nedoložila, přičemž doloženou pohledávkou je třeba rozumět takovou pohledávku, o které nemá soud z věřitelem předložených listin jakékoliv pochyby. Z provedeného dokazování soud nemohl vzít za doloženou pohledávku navrhovatelky ve výši 319.261,77 Kč ani v jiné výši, protože ani po poučení při jednání navrhovatelka neuvedla jak dospěla k výši částky původně požadované po dlužníkovi jeho právním předchůdcem firmou ZEPHYRUS s.r.o., proč byla vyčíslena škoda právě na částku 553.383,58 Kč, která byla dle tvrzení navrhovatelky předmětem dohody o zápočtu s příjemcem zboží. V této souvislosti soud odkazuje na příslušný článek vyhl. č. 11/1975 Sb. ministra zahraničních věcí o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR). Soud uzavřel, že k prokázání výše způsobené škody by bylo třeba provádět další dokazování za předpokladu doplnění potřebných skutkových tvrzení ze strany navrhovatelky. Další rozsáhlé dokazování by soud musel provádět i za účelem zjišťování platnosti tvrzených prováděných zápočtů právním předchůdcem navrhovatelky společností ZEPHYRUS s.r.o. Uvedl, že mezi stranami není najisto postaveno, jaké byly vzájemné závazky a pohledávky mezi dlužníkem a právním předchůdcem navrhovatele, a kdy, a zda vůbec, došlo k jakýmkoliv započtením. Pro úplnost dodal, že z provedeného dokazování vyplynulo, že tvrzená dohoda o zápočtu pohledávky na náhradu škody s příjemcem zboží měla být uzavřena dne 9.2.2009, přičemž k samotné škodě na zásilce mělo dojít až v říjnu 2009. Navrhovatelka nijak nedoložila ani neprokázala, že vzniklou škodu skutečně její právní předchůdce příjemci uhradil, když předmětná faktura vystavená dlužníku je z data 26.10.2009 a předložená listina -dohoda o zápočtu pohledávek již z data 9.2.2009. Při nedoložení pohledávky navrhující věřitelkou v posuzované věci není důvod dále zkoumat dlužníkův úpadek, protože osoba bez aktivní věcné legitimace právo domoci se osvědčení dlužníkova úpadku nemá. Z těchto důvodů se proto nezabýval dalšími provedenými důkazy.

Proti tomuto usnesení podala navrhující věřitelka včasné odvolání kterým se domáhá jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tvrdí, že existenci své pohledávky co do důvodu a výše dostatečně doložila listinnými důkazy, ze kterých je patrný důvod vzniku pohledávky, určení její výše a dále postoupení pohledávky na její osobu. Namítá, že soud se dostatečně nevypořádal s dalšími přihlášenými pohledávkami a ani nehodnotil další označené věřitele. Domnívá se, že v době podání insolvenčního návrhu byla věcně legitimována z důvodu existence splatné a neuhrazené pohledávky za dlužníkem, kdy dlužník nerozporoval existenci pohledávky, ale pouze její výši. Má též za prokázané, že s ohledem na existenci jiných věřitelů, jejichž pohledávky nebyly dlužníkem uhrazeny více než tři měsíce po splatnosti, je dlužník dle ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona v úpadku, když má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

Dlužník navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno. Ve svém vyjádření uvedl, že je přesvědčen o tom, že insolvenční návrh byl podán navrhovatelkou spíše s cílem donutit dlužníka uhradit spornou pohledávku. Poukazuje na to, že insolvenční návrh navrhující věřitelkou na jeho osobou byl podán již v minulosti, a byl odmítnut pro vady, když v insolvenčním návrhu nebyla obsažena jakákoliv konkrétní a rozhodující tvrzení o tom, že se dlužník nachází v platební neschopnosti. Poukazuje na to, že přes uvedenou skutečnost s odmítnutím insolvenčního návrhu pro absenci důkazů o jeho úpadku podala insolvenční navrhovatelka fakticky totožný návrh a snaží se prokázat existenci dalšího věřitele, který má údajně splatnou pohledávku vůči jeho osobě. Uvedl, že je přesvědčen o tom, že insolvenční navrhovatelka není ve věci aktivně věcně legitimována, což vyplývá z řízení vedeného u Krajského soudu v Brně u kterého bylo prováděno dokazování ohledně tvrzené pohledávky insolvenční navrhovatelky a z něhož vyplynulo, že škoda nemůže být v takové výši, jak tvrdí insolvenční navrhovatelka, když bylo zjištěno, že poškozená jablka byla na trhu prodána jako druhá jakost a rovněž tak bylo konstatováno, že jednostranný zápočet, který byl proveden, byl proveden ohledně pohledávky, která byla již jednou započítána.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání insolvenční navrhovatelky důvodné není.

V projednávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno u Krajského soudu v Brně dne 27.6.2011 k návrhu insolvenční navrhovatelky, která tvrdila, že na základě objednávky právního předchůdce věřitele, to je firmy ZEPHYRUS s.r.o. se sídlem v Otrokovicích, realizoval dlužník pro uvedenou firmu ve dnech 13. až 14.10.2009 v Suché Lozi do Itálie nákladním vozidlem mezinárodní silniční přepravu zboží, a to 21.566 kg jablek uložených v 1.664 kusech bedýnek s povinností zajistit po dobu přepravy chlazení zboží při teplotě 5 C. Při vykládce zboží u příjemce dne 14.10.2010 však bylo zjištěno kvalitativní poškození celého přepravovaného zboží, a to v důsledku jeho silného podchlazení, což prokázalo kontrolní měření přivolaným nezávislým kontrolorem kvality a množství zemědělských výrobků. V důsledku toho se 15.786 kg jablek stalo zdravotně zcela nevhodným k prodeji a konzumu, zbývajících 5.780 kg pak vhodným již jen pro průmyslové zpracování. O tom byl také v přítomnosti dlužníka proveden dne 16.10.2009 zápis o odvozu odpadu a dne 17.10.2009 pak byl pořízen i závěrečný inspekční zápis o přepravou poškozeném zboží. Příjemce zboží, pro kterého postupitel přepravu prostřednictvím dlužníka realizoval, to je firma BISSOLO GABRIELLE REP CECA s.r.o. vyúčtoval postupiteli náhradu škody ve výši 553.383,60 Kč fakturou č. 290012 ze dne 26.10.2009, která byla následně zaúčtována dohodou o zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 9.2.2010. Postupitel u dlužníka reklamoval poškození zboží, dlužník na reklamaci nereagoval, dne 19.3.2010 však poukázal na jeho účet blíže nespecifikovanou peněžní částku ve výši 17.494,18 Kč, tato částka byla postupitelem zaúčtována na náhradu škody, čímž se pohledávka snížila na částku 535.888,82 Kč a následným zápočtem pohledávek ze dne 19.5.2010 byla částka snížena o 216.627,05 Kč, to je na částku 319.261,77 Kč. Smlouvou ze dne 16.11.2010 postoupil postupitel veškeré své nároky z předmětné přepravní smlouvy na věřitele, o čemž byl dlužník vyrozuměn dopisem postupitele z téhož dne. Celková dlužná částka z faktury č. 20091093 ze dne 9.11.2009 se splatností do 23.11.2009 činí částku ve výši 319.261,77 Kč. V insolvenčním návrhu pak navrhovatelka označila dalšího známého věřitele, a to společnost ZEPHYRUS s.r.o., která má vůči dlužníku dvě pohledávky z titulu neuhrazené faktury za škodu při přepravě ze dne 2.10.2009 na částku 50.827,06 Kč a z titulu neuhrazené faktury č. 100196 ze dne 19.3.2010 na částku 50.587,45 Kč se splatností dne 2.4.2010. Insolvenční navrhovatelka tvrdí, že dlužník má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, protože zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků a své závazky vůči insolvenční navrhovatelce a dalšímu věřiteli neplní po dobu delší než tři měsíce po lhůtě splatnosti.

Dlužník ve svých vyjádřeních k insolvenčnímu návrhu nezpochybnil, že mezi ním a společností ZEPHYRUS s.r.o. probíhaly obchodní vztahy, když pro tuto společnost na základě objednávek prováděl mezinárodní přepravu zboží; připustil, že pro postupitele realizoval i přepravu jablek do Itálie a rovněž tak nezpochybňoval, že došlo k určitému poškození zboží při této přepravě. Poukazoval však na to, že insolvenční navrhovatelka svou tvrzenou pohledávku nabyla od společnosti

ZEPHYRUS s.r.o. přičemž tohoto věřitele pak také označuje jako dalšího věřitele. Poukázal na to, že ohledně pohledávky, kterou vůči němu tvrdí insolvenční navrhovatelka v návrhu, probíhá řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 153/2010, kdy proti vydanému platebnímu rozkazu podal odpor a ve svém odporu poukázal na to, že částka 17.494,18 Kč na náhradu škody byla původnímu věřiteli poukázána nedopatřením, tvrdí, že o zápočtu věřitele nebyl informován, tento zápočet zpochybňuje, když ke dni zápočtu evidoval za společností pohledávky v jiné výši, než které původní věřitel tvrdil v jednostranném zápočtu. Tvrdí, že insolvenční navrhovatelka dle jeho názoru jedná od začátku ve zlé víře, když od prvopočátku byla informována původním věřitelem o problematičnosti postoupení pohledávky a úkony, které činí jsou účelové a snaží se podáním insolvenčních návrhů zvýšit nátlak na dlužníka, aby problematické pohledávky zaplatil.

Podle ustanovení § 105 IZ, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníku splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Doložením splatné pohledávky insolvenční navrhovatel prokazuje ve smyslu § 97 odst. 2 IZ své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci) a současně zčásti naplňuje základní předpoklad podmiňující vydání rozhodnutí o úpadku, neboť zjištění existence splatné pohledávky navrhovatele má význam jakožto jedno ze zjištění, potřebných k osvědčení úpadku dlužníka.

Podle ustanovení § 143 odst. 2 IZ insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době šesti měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že insolvenční navrhovatelka svou tvrzenou pohledávku vůči dlužníku předloženými a provedenými listinnými důkazy nedoložila, přičemž soud prvního stupně správně uvedl, že za doloženou pohledávku je třeba rozumět takovou pohledávku, o které nemá soud z věřitelem předložených listin jakékoliv pochyby.

Soud prvního stupně správně uzavřel, že insolvenční navrhovatelka pohledávku z titulu nároku na náhradu škody ve výši 553.383,58 Kč nijak neprokázala, když k tomuto svému tvrzení předložila pouze fakturu č. 290012 ze dne 26.10.2009, vystavenou italským příjemcem, to je firmou BISSOLO GABRIELLE REP CECA s.r.o. společnosti ZEPHYRUS s.r.o. a dále pak dohodu o zápočtu pohledávek a nároků mezi společností BISSOLO GABRIELLE REP CECA s.r.o. a společností Zephyrus s.r.o., kterou měla být tvrzená pohledávka na náhradu škody vzniklá přepravou jablek společností ZEPHYRUS s.r.o. italskému příjemci zboží zaplacena. Insolvenční navrhovatelka nijak netvrdila a ani nedoložila, jakým způsobem bylo s poškozenou zásilkou zboží naloženo, když z protokolu o poškození zboží vyplynulo, že část zásilky je vhodná pro průmyslové zpracování. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že insolvenční navrhovatelka ani po poučení ze strany soudu nijak neuvedla, proč byla vyčíslena škoda právě v částce 553.383,58 Kč, když v této souvislosti soud prvního stupně také zcela správně poukázal na příslušná ustanovení vyhl. č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), která stanoví způsob výpočtu poškozené zásilky při mezinárodní přepravě zboží.

Nelze přisvědčit odvolatelce, že dlužník existenci pohledávky nerozporoval, když rozporoval pouze její výši. Dlužník připustil, že mezi ním a postupitelem, to je společností ZEPHYRUS s.r.o. existovaly obchodní vztahy, a že pro tuto společnost prováděl přepravu zboží do zahraničí. Ve vztahu ke konkrétní pohledávce insolvenční navrhovatelky pak uvedl, že přepravu zboží skutečně realizoval, a že také došlo k poškození zboží-jablek; k výši způsobené škody se však nijak nevyjádřil, neuvedl tedy v jaké výši podle jeho názoru by měla být škoda vyčíslena. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že o pohledávce insolvenční navrhovatelky z titulu náhrady škody by bylo třeba vést dokazování, stejně tak, jako by bylo třeba vést dokazování o provedených zápočtech. Soud prvního stupně správně zjistil, že tvrzená dohoda o zápočtu pohledávky na náhradu škody s příjemcem zboží měla být uzavřena dne 9.2.2009, přičemž k samotné škodě na zásilce mělo dojít až v říjnu 2009. Bylo by třeba výslechem osob, které dohodu o zápočtu uzavřely objasnit, kdy skutečně dohoda o zápočtu byla uzavřena a zda ze strany postupitele částka představující náhradu škody, která mu byla vyúčtována italským příjemcem zboží byla zaplacena. Stejně tak dalšími listinnými důkazy, popřípadě též výslechy svědků, by bylo třeba provádět dokazování k jednostrannému zápočtu provedeného společností ZEPHYRUS s.r.o., která ve vztahu k dlužníku započetla ke dni 19.5.2010 své pohledávky v celkové výši 586.476,27 Kč oproti závazkům vůči dlužníku v celkové výši 267.214,50 Kč na základě čehož pak uzavřela, že konečný rozdíl po započítání vzájemných pohledávek ve výši 319.261,77 Kč je závazkem společnosti dlužníka. Dlužník provedený zápočet zpochybňuje, tvrdí, že v době započítávání pohledávek vůči společnosti ZEPHYRUS s.r.o. evidoval pohledávky v jiné výši, než ty, které byly předmětem zápočtu. Provedeným dokazováním by mělo být zjištěno, zda předmětem zápočtu byly pohledávky existentní a způsobilé k započtení. K provádění dokazování v takovém rozsahu však insolvenční soud povolán není.

Soud prvního stupně správně s odkazem na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod č. 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k výkladu zákona o konkursu a vyrovnání uzavřel, že konkursní soud není povolán k tomu, aby v řízení o návrhu na prohlášení konkursu vedl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele po právu vůbec existuje, a aby tímto způsobem řešil spor o existenci a výši pohledávky věřitele proti dlužníkovi. K závěrům vyjádřeným v tomto stanovisku se pro účely insolvenčního řízení přihlásil Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 29.4.2009, senátní značka 29 NSČR 30/2009, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011. Uzavřel, že důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit (§ 143 odst. 2 věta první IZ) nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. V situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je věcí insolvenčního navrhovatele zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před k tomu povolaným orgánem, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že insolvenční navrhovatelka svou pohledávku za dlužníkem nedoložila, protože k prokázání existence splatné pohledávky insolvenční navrhovatelky by bylo potřeba provádět další obsáhlé dokazování. Soud prvního stupně pak také správně uzavřel, že při nedoložení pohledávky navrhující věřitelkou, není důvod dále zkoumat dlužníkův úpadek, a proto nijak nepochybil, jestliže se dále nezabýval tím, zda dlužník má více věřitelů, které insolvenční navrhovatelka označila jak v podaném insolvenčním návrhu, tak také v průběhu dalšího řízení.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. Insolvenční navrhovatelka nebyla v odvolacím řízení úspěšná, je proto povinna zaplatit procesně úspěšnému dlužníku náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Dlužník je zastoupen advokátem, přísluší mu proto ve smyslu vyhl. č. 484/2000 Sb., § 8 odměna za právní zastoupení ve výši 9.000,-Kč, dále 3 x režijní paušál á 300,-Kč za tři úkony právní služby, to je za vyjádření se k podanému odvolání a 2 x účast u odvolacího jednání (ustanovení § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb.) a dále cestovné k jednání odvolacího soudu; cesta byla konána osobním automobilem Ford S-MAX, RZ 8B2 1778, z Brna do Olomouc a zpět ujeto 164 km, průměrná spotřeba pohonných hmot dle technického průkazu 6,4 litrů/100 km, cena pohonných hmot účtována dle vyhl. č. 429/2011 Sb., tj. 34,70 Kč u motorové nafty. Celkem cestovné za jednu cestu 971,-Kč (ustanovení § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/96 Sb.), za dvě cesty ke dvěma jednáním odvolacího soudu se jedná o částku 1.942,-Kč. Celkem účelně vynaložené náklady dlužníka v odvolacím řízení představují částku 11.842,-Kč, kterou je povinna zaplatit insolvenční navrhovatelka dlužníku ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta dlužníka (ust. § 160 odst. 1 a § 194 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce ve věci samé zásadní právní význam.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; insolvenční navrhovatelce a dlužníku se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

Nesplní-li povinná dobrovolně a ve stanovené lhůtě to, co ji ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Olomouci dne 22. května 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu