3 VSOL 42/2011-A-9
KSOS 31 INS 16221/2010 3 VSOL 42/2011-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Passive house, s.r.o., identifikační číslo: 27 77 87 89, se sídlem Bohuňovice, Pod Lipami 585, PSČ 78314, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o jeho odvolání ze dne 11.1.2011 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.1.2011, č.j. KSOS 31 INS 16221/2010-A-3

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.1.2011, č.j. KSOS 31 INS 16221/2010-A-3, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále jen též IZ ) uložil dlužníkovi, aby ve stanovené lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatil na označený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Podle odůvodnění dlužník ve svém návrhu uvedl, že je v úpadku jak ve formě platební neschopnosti, tak ve formě předlužení. Ze seznamu závazků a majetku vyplývá, že dlužník má závazky ve výši 745.855,-Kč a nemá žádný movitý ani nemovitý majetek. Navrhl, aby soud rozhodl o jeho úpadku a na jeho majetek prohlásil konkurs. Z takto podaného insolvenčního návrhu a připojeného seznamu majetku je zřejmé, že v případě prohlášení konkursu nebude majetková podstata dlužníka postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, neboť dlužník ke dni podání insolvenčního návrhu nedisponuje žádným movitým ani nemovitým majetkem, nemá pohledávky ani jiná aktiva. Z tohoto důvodu považuje soud za nezbytné uložit insolvenčnímu navrhovateli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a to v plné výši vzhledem ke skutečnosti, že minimální výše odměny insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem dle vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí částku 45.000,-Kč. V průběhu konkursního řízení lze navíc důvodně očekávat vznik dalších nákladů (hotové výdaje správce apod.). Současně soud poskytl dlužníku poučení, že pokud nebude záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může soud insolvenční řízení zastavit nebo přistoupit k jejímu vymáhání (ust. § 108 odst. 3 IZ).

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání v němž namítal, že nemá žádný majetek, ke dni podání návrhu byl bez sídla společnosti a fakticky nepodnikal. V případě rušení obchodní společnosti likvidací, by ovšem nikdy nedošlo k jeho výmazu z obchodního rejstříku, neboť jedním ze základních dokumentů pro výmaz je souhlas místně příslušného finančního úřadu, čehož dlužník nedocílí, neboť největším věřitelem je právě finanční úřad. Proto si dlužník splnil svou povinnost dle ust. § 98 IZ v návaznosti na ust. § 3 odst. 1-3 IZ a podal insolvenční návrh. Dále dlužník namítal, že vzhledem k absenci majetku v návrhu rovněž navrhoval, aby soud po prohlášení konkursu současně rozhodl o zrušení konkursu pro nedostatek majetku dle ust. § 144 odst. 1 IZ. V případě, že by byla záloha na náklady insolvenčního řízení zaplacena soud by musel v daném případě aplikovat § 144 odst. 2 IZ. Dále dlužník poukázal na závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, č.j. 29 NSČR 27/2010, dle kterých je odměna insolvenčího správce stanovena na základě výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, nikoliv dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. Jak vyplývá z jeho návrhu, dlužník žádný majetek nemá, tudíž zde není co zpeněžovat. Na základě uvedených skutečností a vzhledem k jeho ekonomické situaci považuje dlužník stanovení maximální výše zálohy za neodpovědné a nepřiměřené, neboť základním zájmem dlužníka bylo především splnění povinnosti, které mu ukládá insolvenční zákon a dále získání podkladů pro výmaz z obchodního rejstříku, neboť jiným způsobem jej nelze docílit. Zájmem společnosti a tudíž i Krajského soudu v Ostravě by mělo být, aby v obchodním rejstříku byly zapsány pouze ty společnosti, které činnost vykonávají a zároveň by měl být dlužník zatěžován co možná nejméně a požadovat by se po něm měly pouze skutečně vynaložené náklady. Proto dlužník navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Jak správně poukázal soud prvního stupně ust. § 108 odst. 1, odst. 2 IZ stanoví, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovně právních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Ustanovení § 108 odst. 3 IZ dále stanoví, že nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

V přezkoumávaném případě bylo řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka, kterým se domáhá zjištění jeho úpadku, řešení konkursem a současně navrhl, aby konkurs byl zrušen pro nedostatek majetku. Dlužník v návrhu uvedl, že je v úpadku, neboť má více věřitelů vůči nímž má splatné závazky dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, tyto závazky není schopen platit, zastavil platby podstatné části svých závazků, nemá žádný majetek, nevyvíjí činnost, je proto rovněž předlužen (§ 3 odst. 1, odst. 3 IZ). Ze seznamu závazků vyplývá, že dlužník eviduje splatné závazky vůči více věřitelům v celkové výši 745.855,-Kč, ze seznamu majetku je zjistitelné, že dlužník tvrdí, že nemá žádný majetek ani pohledávky, v současné době nemá ani zaměstnance.

Odvolací soud dospěl za shora popsané situace shodně se soudem prvního stupně k závěru, že úpadek dlužníka bude nutno řešit konkursem. Správný je rovněž závěr, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu dlužníkova majetku, či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Jak vyplývá z návrhu dlužník tvrdí, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky a ani majetek. Nicméně institutem zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ, § 8 odst. 1 vyhl. č. 313/2007 Sb.). Z uvedeného vyplývá, že záloha je v daném případě nezbytná.

K odvolacím námitkám dlužníka je nutno poukázat na § 144 odst. 1 IZ.

Z odstavce 1 tohoto ustanovení vyplývá, že insolvenční soud může zamítnout insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Shora citované ustanovení obsahuje taxativní výčet podmínek, které musí (všechny) dlužník splňovat, aby mohl být insolvenční návrh soudem zamítnut pro nedostatek majetku. V přezkoumávaném případě však dlužník nesplňuje minimálně podmínky pod bodem ad a)-c). Je proto nutno uzavřít, že odvolatel (dlužník) k zamítnutí jeho návrhu pro nedostatek majetku (aniž by bylo nutno rozhodnout o jeho úpadku a tudíž požadovat po něm zálohu), podmínky nesplňuje. Dospěje-li soud k závěru, že dlužník, který je v úpadku (byť je nemajetný ), nesplňuje podmínky ust. § 144 odst. 1 IZ, pak musí o jeho úpadku přesto rozhodnout, ustanovit insolvenčního správce a pokud přichází v úvahu forma řešení úpadku konkursem (případně nepatrným konkursem-§ 314 IZ) současně rozhodne o způsobu řešení úpadku (§ 148 odst. 1 IZ). Teprve poté, kdy insolvenční správce následně prověří majetkovou situaci dlužníka, včetně prověření případně neplatných či neúčinných právních úkonů dlužníka z hlediska ust. § 231 až 243 IZ, a žádný majetek zjištěn nebude, přichází v úvahu aplikace ustanovení § 308 odst. 1 písm. d) IZ, to je zrušení konkursu. Tomu bude ovšem předcházet vyúčtování nákladů (cestovné, poštovné, poplatky) a odměny insolvenčího správce, o kterých musí soud rovněž rozhodnout. V jakém rozsahu tyto náklady vzniknou, nelze v době rozhodování o úpadku předjímat. Z tohoto důvodu je v takových případech zpravidla záloha na náklady insolvenčního řízení vždy potřebná. Přitom náklady související s insolvenčním řízením nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by záloha nebyla složena a prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem by nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu, to je v rozsahu alespoň na úhradu všech nákladů insolvenčího řízení. Nebude-li záloha spotřebována, je složiteli vrácena, případně vrácena v nespotřebované výši.

V tomto směru je nutno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části, týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžovat stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů .

Zákonodárce touto úpravou reagoval na ust. § 12a odst. 4 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (který byl s účinnosti od 1.1.2008 zrušen), které přímo umožňovalo zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, pokud soud zjistil, že zde není majetek nebo je nedostatečný. Tuto dosavadní úpravu vyhodnotil zákonodárce jako nesystémovou a to i z toho důvodu, že soud musel činit závěry o rozsahu konkursní podstaty ještě před prohlášením konkursu, ačkoli k tomu neměl adekvátní právní prostředky.

Z uvedeného vyplývá, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal, a proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván.

K dalším odvolacím námitkám je nutno zdůraznit, že v případě, pokud insolvenční správce potvrdí, že zde není žádný majetek a tudíž nebude zpeněžovat, přesto má právo na odměnu i náhradu hotových výdajů. V takovém případě bude soud aplikovat ust. § 5 a 7 vyhl. č. 313/2007, jak uzavřel i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 29.9.2010, sp. zn. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010, na které odvolatel poukázal.

Dále je třeba k odvolacím námitkám dlužníka zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční společnosti, ani řešení rozporů mezi jejími společníky, nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku a prohlásil konkurs, a následně by se nezjistil a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu, pak by veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka (§ 308 odst. 1, písm. d/, § 312 odst. 2 IZ).

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, a to včetně výše stanovené zálohy. Proto je odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Na adresu dlužníka je nutno opětovně dodat, že nebude-li záloha po obdržení tohoto usnesení v požadované výši zaplacena, vystavuje se dlužník nebezpečí, že řízení o tomto jeho návrhu bude zastaveno (§ 108 odst. 3 IZ), o čemž byl dlužník v napadeném usnesení soudu prvního stupně řádně poučen.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku však bude doručeno také zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ) .

V Olomouci dne 9. února 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu