3 VSOL 413/2015-A-12
KSBR 29 INS 4314/2015 3 VSOL 413/2015-A-12

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka TOPLIFE media s.r.o., se sídlem Brno-Trnitá, Rumiště 346/8, PSČ: 602 00, identifikační číslo osoby: 29217555, zastoupeného Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem se sídlem Brno, Pisárky, Bauerova 491/10, PSČ: 603 00, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6.3.2015, č.j. KSBR 29 INS 4314/2015-A-6,

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se po tv rz uje .

Odův odně ní:

Shora označeným usnesením insolvenční soud uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, a to na označený účet nebo v hotovosti na pokladně soudu. Na odůvodnění uvedl, že dne 19. 2. 2015 byl insolvenčnímu soudu doručen insolvenční návrh dlužníka, v němž žádal, aby bylo rozhodnuto o jeho úpadku, který bude řešen prohlášením konkursu na majetek dlužníka. Z podaného návrhu a předloženého seznamu majetku dle soudu prvního stupně vyplývá, že dlužník nevlastní žádný majetek. Proto soud s odkazem na ust. § 108 odst. 1, 2 insolvenčního zákona uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě, neboť je to nutné ke krytí budoucích nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Dále soud vysvětlil, že účelem zálohy je umožnit působení insolvenčního správce bezprostředně po vydání rozhodnutí o úpadku, kdy výdaje na činnost insolvenčního správce nelze dosud krýt z výtěžku zpeněžení podstaty. Bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady insolvenčního řízení, nemůže insolvenční správce svoji funkci bezprostředně po zjištění úpadku do doby zpeněžení majetku řádně vykonávat. Za takové nutné výdaje lze především považovat např. poštovné a platby za telekomunikační služby, cestovné, dále pak náklady soupisu majetkové podstaty, jejího ocenění a zpeněžení (inzerce, znalecké posudky), správní poplatky a náklady účetních služeb, které je nutno hradit ihned. Přitom nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny insolvenčním správcem z jeho vlastních zdrojů a následně pak z rozpočtových prostředků Krajského soudu v Brně. Výši zálohy insolvenční soud určil v maximální možné částce 50.000 Kč s ohledem na ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále též jen vyhláška ), které stanoví v případě způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměnu insolvenčního správce ve výši 45.000 Kč, přičemž je nutno počítat s navýšením o hotové výdaje insolvenčního správce.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal dlužník odvolání, ve kterém namítl, že důvod uložení zálohy, ani její výše nebyla soudem řádně odůvodněna. Dle dlužníka je předpokladem pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenčnímu navrhovateli nutnost krytí nákladů řízení a to, že prostředky k tomu nelze zajistit jinak, což platí i v situaci, kdy je zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Insolvenční soud nemůže ukládat povinnost k úhradě zálohy svévolně, ale pouze za přesně zákonem definovaných podmínek, proto je povinen své rozhodnutí řádně zdůvodnit, respektive konkrétně uvést, v čem spatřuje nutnost krytí nákladů a na základě čeho usoudil, že prostředky nelze zajistit jinak. Tento požadavek napadené usnesení dle názoru dlužníka nesplňuje. Soud v jeho odůvodnění uvedl, že účelem zálohy je možnost insolvenčního správce bezprostředně působit ihned po vydání rozhodnutí o úpadku, tedy v době, kdy výdaje na činnost insolvenčního správce nelze dosud krýt z výtěžku zpeněžení podstaty , což dle dlužníka neřeší otázku, zdali je v konkrétním případě záloha na krytí nákladů nutná a zda tyto prostředky nelze zajistit, jinak a proč. Nesprávnost skutkových zjištění soudu dlužník spatřuje v tom, že v seznamu pohledávek, který připojil k insolvenčnímu návrhu, uvedl své pohledávky ve výši 85.800 Kč, což jsou aktiva, kterými disponuje. Skutečnost, že tyto pohledávky považuje za nedobytné, předem neznamená, že pohledávky nejsou vymožitelné. Vzhledem k výši pohledávek je zřejmé, že prostředky získané jejich zpeněžením by mohly být použity na krytí nákladů spojených s výkonem činnosti insolvenčního správce. Proto dlužník nesouhlasí s tím, že je splněna podmínka dle ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona pro uložení povinnosti zaplatit zálohu spočívající v tom, že prostředky nelze zajistit jinak . V této souvislosti dlužník odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.12.2010, sen. zn. 3 VSPH 1108/2010, podle kterého při posuzování otázky, zda je na místě požadovat zaplacení zálohy po insolvenčním navrhovateli a v jaké výši, je nutno vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti konkrétní věci především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat a jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá a zda, či do jaké míry, lze předpokládat jejich uspokojení z majetkové podstaty. Těmto požadavkům soud prvního stupně dle dlužníka zjevně nedostál. Napadené rozhodnutí odůvodnil pouze odkazem na ust. § 108 odst. 1, 2 insolvenčního zákona a obecným vymezením účelu zálohy na náklady insolvenčního řízení, aniž by uvedl konkrétní poznatky o dlužníkových majetkových poměrech. Insolvenční soud tak nevysvětlil, z jakých konkrétních důvodů shledal, že jsou dány podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené insolvenčním zákonem a z čeho dovozuje, že v daném případě nelze předpokládat, že očekávané budoucí náklady insolvenčního řízení nebude možno zcela uhradit z majetkové podstaty. Podle názoru dlužníka není v odůvodnění usnesení uvedeno, jaký je předpokládaný rozsah nákladů insolvenčního řízení, jaké jsou majetkové poměry dlužníka, jaká je hodnota jeho majetku, respektive, jaká je pravděpodobnost zpeněžitelnosti dlužníkových pohledávek a proč je nutno požadovat zálohu v maximální výši. Dle názoru dlužníka je odůvodnění napadeného usnesení formulováno jen obecně a bez přihlédnutí ke konkrétním skutkovým okolnostem věci, což je v rozporu s požadavky ustanovení § 108 insolvenčního zákona (v této v souvislosti dlužník odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25.6.2012, sen. zn. 1 VSPH 820/2012). Soud prvního stupně se nezabýval existencí pohledávek, které jsou součástí jeho majetkové podstaty, a konstatování, že prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak, se nezakládá na pravdě a je nepodložené . Protože nelze vyloučit získání finančních prostředků pro zaplacení nákladů insolvenčního řízení spojených s výkonem funkce správce jiným způsobem, bez dalšího nelze předpokládat, že případně získané finanční prostředky by byly nedostatečné a že je třeba požadovat po dlužníkovi zálohu v nejvyšší možné výši 50.000 Kč. Vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem této věci měl podle dlužníka soud uložit zálohu v přiměřené výši, a nikoliv ve výši maximální. Z uvedených důvodů dlužník v odvolacím řízení navrhl, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že se mu záloha na náklady insolvenčního řízení neukládá, případně, aby napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně zpět k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále též jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle obsahu insolvenčního spisu bylo řízení zahájeno dne 19.2.2015 insolvenčním návrhem dlužníka ze dne 18.2.2015. Dlužník v návrhu tvrdil, že má splatné peněžité závazky ve výši celkem 2.744.444 Kč, tyto v bodě IV. insolvenčního návrhu specifikoval jejich věřiteli (označenými v souladu s ustanovením § 103 odst. 1 IZ), své dluhy vůči každému z nich popsal jejich výší, důvodem vzniku a splatností, resp. splatností nejpozději splatné části každého z dluhů. V bodě VI. insolvenčního návrhu dlužník výslovně uvedl, že nevlastní žádný majetek a odkázal na připojený seznam majetku. Stejné tvrzení uvedl i v bodě III. insolvenčního návrhu. V insolvenčním řízení žádal o zjištění svého úpadku a jeho řešení prohlášením konkursu. K insolvenčnímu návrhu dlužník připojil seznam svých závazků (a to celkem tři listy, na každém uvedl zvlášť závazky vůči jednotlivému věřiteli a opatřil doložkou správnosti a úplnosti), své tři věřitele označil v souladu s ust. § 104 odst. 4 IZ. Závazky popsal důvodem jejich vzniku, číslem faktury, její splatností, výší fakturované částky a částkami, které byly z jednotlivých faktur uhrazeny, včetně dosud neuhrazených částek. Dále k insolvenčnímu návrhu připojil přílohu označenou jako Seznam pohledávek , ve které své jednotlivé pohledávky dle stavu ke dni 31.12.2014 označil jejich dlužníkem, výší, splatností a důvodem vzniku. Ze seznamu, opatřeného doložkou správnosti a úplnosti a podpisem osoby oprávněné za dlužníka jednat, vyplývá, že nominální výše pohledávek, které jsou majetkem dlužníka, činí 85.800 Kč. K jejich dobytnosti se dlužník vyjádřil tak, že pohledávky jsou nedobytné, firmy nekomunikují . Dále dlužník připojil k insolvenčnímu návrhu seznam majetku, opatřený doložkou odpovídám za správnost a úplnost tohoto prohlášení a podpisem jednatelky dlužníka, z něhož vyplývá, že dlužník nevlastní žádný (jiný) majetek. Rovněž připojil seznam zaměstnanců.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Odvolací soud předně konstatuje, že dlužník podal dne 19.2.2015 u insolvenčního soudu insolvenční návrh, splňující náležitosti dle ust. § 103 odst. 2

IZ, k němuž připojil zákonem požadované seznamy, obsahující zákonné náležitosti (§ 104 IZ). Soud prvního stupně se zabýval posouzením předpokladů pro uložení povinnosti dlužníku jako insolvenčnímu navrhovateli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, aniž by vyhodnotil rozpor mezi tvrzeními dlužníka o jeho majetku v insolvenčním návrhu a v listině označené jako Seznam pohledávek (srov. závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.7.2008 sen. zn. 1 VSPH 96/2008, 1 VSPH 110/2008, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2009). Tento rozpor, který nelze kvalifikovat jako nedostatečné vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužníka v insolvenčním návrhu, dlužník odstranil v odvolacím řízení, v němž tvrdil, že má majetek a dovolával se skutečností uvedených v Seznamu pohledávek , s čímž se odvolací soud vypořádá v následující části odůvodnění svého rozhodnutí.

Odvolací důvody lze shrnout tak, že dlužník vznáší proti přezkoumávanému usnesení soudu prvního stupně námitky: a)-nesprávnosti skutkových zjištění o majetku dlužníka; b)-nepřezkoumatelnosti spočívající v neuvedení skutkového závěru o majetkových poměrech dlužníka a rozsahu předpokládaných nákladů insolvenčního řízení; c)-nesprávnosti závěru soudu prvního stupně, že prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení nelze zajistit jinak než zálohou a nesprávnosti určené výše zálohy.

K odvolací námitce dlužníka ad a) shora odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužník nemá žádný majetek (jak dlužník tvrdil v insolvenčním návrhu a uvedl v jeho příloze, označené jako Seznam majetku ). Dlužník však k insolvenčnímu návrhu rovněž připojil jako samostatnou přílohu Seznam pohledávek , který opatřil vyjádřením o jejich dobytnosti a doložkou správnosti a úplnosti. Vzhledem k tomu, že dlužník svůj majetek popsal ve dvou listinách (z nichž každá obsahuje doložku správnosti a úplnosti) a vzájemný rozpor mezi jejich obsahem a rovněž tvrzením o své nemajetnosti v insolvenčním návrhu odstranil v odvolání, odvolací soud dospívá k odlišnému skutkovému závěru o majetkové situaci dlužníka než soud prvního stupně a uzavírá, že jediný majetek dlužníka představují jeho nedobytné pohledávky ve výši 85.800 Kč.

S odvolací námitkou dlužníka o nepřezkoumatelnosti odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud nesouhlasí. Dle odůvodnění napadeného usnesení, byť poměrně kusého, soud na základě insolvenčního návrhu a předloženého seznamu majetku dospěl k závěru, že dlužník nevlastní žádný majetek (viz strana první, odstavec druhý odůvodnění). Proto při posuzování předpokladů pro uložení povinnosti zaplatit zálohu dovodil, že počáteční náklady insolvenčního řízení nelze hradit jinak než z prostředků zálohy, a při určení výše zálohy soud vyšel z minimální odměny insolvenčního správce v případě řešení úpadku dlužníka konkursem (dle § 1 odst. 5 vyhlášky). Z odůvodnění napadeného usnesení proto jasně vyplývá, jaký závěr učinil soud prvního stupně o skutkovém stavu a jak potřebu zajistit prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení posoudil po právní stránce, stejně tak i jakými úvahami se řídil při určení výše zálohy (ust. § 7 IZ, § 167 odst. 2 a § 157 odst. 2 o.s.ř.). Proto odvolací námitka dlužníka, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné (viz shora pod písm. b/), není důvodná, o čemž ostatně svědčí i odvolací námitky dlužníka uvedené shora pod písm. a) a c).

Odvolací soud skutečnost, že dlužník má v majetku nedobytné pohledávky v nominální hodnotě 85.800 Kč a jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení jeho úpadku je konkurs (§ 316 odst. 4,5, § 389 odst. 1 IZ a contrario ) dále hodnotil z hledisek uvedených v ustanovení § 108 odst. 1 IZ. Po posouzení (změněného) skutkového základu věci však odvolací soud nedospěl k závěru, že krytí prvotních nákladů insolvenčního řízení (jak jsou vyjmenovány v odůvodnění napadeného usnesení) lze zajistit jinak než z prostředků zálohy. Je tomu tak proto, že dlužník nemá v majetku pohotové finanční prostředky. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení, jak správně uvedl soud prvního stupně, je zajistit prostředky pro výkon funkce insolvenčního správce bezprostředně po zjištění úpadku, a to až do doby případného zpeněžení majetku dlužníka. Takové prostředky však k dispozici v majetkové podstatě dlužníka nejsou a nelze spravedlivě požadovat po insolvenčním správci, aby tyto výdaje hradil z vlastních zdrojů. Odvolací soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že dlužníku je třeba uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Dále se odvolací soud zabýval přezkumem závěru soudu prvního stupně o potřebě uložit dlužníku zálohu v maximální možné výši 50.000 Kč. Vzhledem k povaze dlužníkova majetku (nedobytné pohledávky) a jeho nominální hodnotě (85.800 Kč), nelze předem činit žádné důvodné závěry o tom, zda tento majetek bude v konkursu vůbec zpeněžen, ani o výši případného výtěžku zpeněžení. Jakýkoli úsudek v tomto směru by byl pouhou spekulací a nelze souhlasit s názorem dlužníka, uvedeném v odvolání, že vzhledem k výši pohledávek je zřejmé, že prostředky získané jejich zpeněžením by mohly být použity na krytí nákladů spojených s výkonem činnosti insolvenčního správce . Odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně v tom, že prostředků zálohy bude třeba také jako jistoty pro krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, spočívajících zejména v odměně insolvenčního správce a náhradě jeho hotových výdajů. Výše odměny insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem činí minimálně 45.000 Kč (§ 1 odst. 5 vyhlášky) a výše náhrady jeho hotových výdajů (§ 7 vyhlášky) obvykle dosahuje částky cca 5.000 Kč (což je soudu známo z jeho úřední činnosti), aniž by se do této částky promítla vzdálenost mezi sídlem či provozovnou insolvenčního správce, sídlem dlužníka a insolvenčního soudu a možnost elektronické komunikace.

V popsané situaci nelze dospět k jinému závěru, než že dlužníku jako insolvenčnímu navrhovateli je třeba uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální možné částce 50.000 Kč a odvolací námitka dlužníka uvedená pod písm. c) shora není důvodná.

V této souvislosti odvolací soud odkazuje i na názor Nejvyššího soudu v jeho usnesení ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2011. V něm Nejvyšší soud uvedl, že se může výjimečně stát, že proces zpeněžování majetkové podstaty dlužníka vyústí v nulový výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi věřitele, což je důvodem, pro který vyhláška č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů v ust. § 1 odst. 3 ve spojení s odst. 5 počítá s minimální odměnou za zpeněžování majetkové podstaty ve výši 45.000 Kč, i když výtěžek zpeněžení bude nulový. Jak vyplývá ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120, a to části týkající se § 38 odst. 2) nároky insolvenčního správce (odměna a náhrada výdajů) hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem . Z uvedené citace je patrna zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát. S přihlédnutím k tomu je třeba vykládat i ustanovení § 108 insolvenčního zákona při rozhodování o povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a to rovněž v situaci, kdy je zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. I v těchto případech je však třeba hodnotit předpoklady pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenčnímu navrhovateli, spočívající v nutnosti krytí nákladů řízení, a (ne)možnosti zajistit prostředky k tomu jinak. S tímto názorem dlužníka, vyjádřeným v jeho odvolání, se odvolací soud ztotožňuje.

Odvolací soud z výše uvedených důvodů shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že v této věci je třeba zajistit prostředky pro úhradu počátečních i konečných nákladů insolvenčního řízení zálohou ve výši 50.000 Kč, a proto věcně správné usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však také doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 25. srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu