3 VSOL 392/2016-A-10
KSBR 32 INS 2389/2016 3 VSOL 392/2016-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka LIMAN spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem Lipník č.p. 10, PSČ 675 52, identifikační číslo osoby: 25300105, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 32 INS 2389/2016-A-5 ze dne 4.2.2016,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na blíže označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně soudu. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh, který soud shledal důvodným. Po rozhodnutí o úpadku je nezbytné zajistit finanční prostředky, z nichž budou hrazeny náklady řízení. Přitom stav dlužníkova majetku a důvody, které vedly k jeho úpadku, nejsou pro uložení povinnosti zaplatit zálohu rozhodné. Soud proto podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), dlužníku stanovil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Uvedl, že má pouze závazky, nemá žádný příjem, a proto nemá k dispozici dostatečné finanční prostředky. Zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši stanovené soudem tak není schopen uhradit.

Odvolatel navrhl, aby odvolací soud vzal do úvahy okolností, za jakých se ocitl v platební neschopnosti, a napadené rozhodnutí změnil tak, že se mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužník podal u soudu prvního stupně dne 3.2.2016 insolvenční návrh, kterým se domáhá rozhodnutí o úpadku. V návrhu uvedl, že má patnáct věřitelů, jejichž splatné a neuhrazené pohledávky dosahují celkové výše 1.864.328,13 Kč. Své závazky dlužník v návrhu specifikoval tak, že označil věřitele, u jednotlivých závazků uvedl právní důvod, výši a údaj o splatnosti (v letech 2013, 2014, 2015 a 2016), dále označil závazky vykonatelné a nevykonatelné. Současně dlužník v návrhu popsal příčiny svého úpadku. K návrhu dlužník připojil seznam závazků, seznam majetku a seznam zaměstnanců. V seznamu závazků uvedl tytéž závazky jako v návrhu. V seznamu majetku uvedl, že je vlastníkem pohledávek, a to souboru pohledávek z titulu dodávky zboží vůči PROSPECT COMPANY s.r.o. v celkové výši 37.239 Kč (splatných v období prosinec 2014 až březen 2015), dále pohledávek z titulu náhrady škody vůči Lukáši Klebanovi ve výši 7.730 Kč (splatné dne 21.2.2011), Petru Trojanovi ve výši 6.900 Kč (splatné dne 19.8.2011) a Martinu Večeřovi ve výši 3.704 Kč (splatné dne 31.12.2013). K dobytnosti těchto pohledávek ničeho neuvedl. Dále v seznamu majetku uvedl finanční prostředky v hotovosti ve výši 1 Kč a záporné zůstatky na účtech ve výši 2.576,45 Kč a ve výši 1.770,79 Kč.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Předně je třeba uvést, že novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. (účinnou od 1.1.2014) byla dosavadní úprava ustanovení § 144 IZ, dle kterého za splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení bylo možno zamítnout insolvenční návrh pro nedostatek majetku dlužníka, změněna tak, že z tohoto důvodu již nelze insolvenční návrh zamítnout. Napříště by insolvenční řízení s nedostatečným majetkem měla být řešena podle ustanovení § 314 a 315 IZ o nepatrném konkursu. Obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Logicky lze pak usuzovat, že zaplatí-li insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení, má právo požadovat, aby při splnění zákonných předpokladů bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že tato záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutů odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 294/2013 Sb.).

V přezkoumávané věci je zřejmé, že dlužník v insolvenčním návrhu vylíčil rozhodné skutečnosti osvědčující jeho úpadek ve formě platební neschopnosti, neboť z jeho tvrzení v insolvenčním návrhu vyplývá, že má více věřitelů (nejméně dva), vůči nimž má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ IZ).

Dále je zřejmé, že s ohledem na stav majetku dlužníka, který je rozhodný pro uložení zálohy, kdy dlužník nevlastní žádný majetek (zejména žádné pohotové finanční prostředky), ze kterého by bylo možno uhradit náklady insolvenčního řízení bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, je odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení. Přitom k majetku dlužníka představujícího pohledávky nelze pro účely zálohy přihlédnout, neboť v této fázi řízení nelze předjímat, zda a za jakou hodnotu budou pohledávky zpeněženy, a to i s ohledem na to, že dlužník se k jejich dobytnosti nevyjádřil. Stejně tak jsou bez významu příčiny, které vedly k úpadku dlužníka.

K tomu odvolací soud poukazuje na shora uvedený účel zálohy na náklady insolvenčního řízení, to je zejména zajištění řádného výkonu činnosti insolvenčního správce od počátku, a tím překlenutí prvotního nedostatku peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Záloha umožní insolvenčnímu správci vymoci nebo zpeněžit majetek dlužníka, uhradit náklady vzniklé při zjišťování dalšího majetku dlužníka, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. Záloha je také i jistou formou záruky úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Institut zálohy má bránit tomu, aby náklady insolvenčního řízení byly přenášeny na stát, který by musel hradit odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a následnému zpeněžení majetku v potřebném rozsahu (§ 38 odst. 2 IZ).

Soud prvního stupně proto postupoval správně, když podle ustanovení § 108 IZ dlužníkovi uložil povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, přičemž správně stanovil i její výši částkou 50.000 Kč, s přihlédnutím k tomu, že minimální odměna insolvenčního správce, je-li způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí 45.000 Kč, přičemž je nutno zohlednit i hotové výdaje insolvenčního správce (vyhl. č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 19. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu