3 VSOL 38/2012-A-9
KSOS 36 INS 24681/2011 3 VSOL 38/2012-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka Bohemia Brod spol. s r.o. v likvidaci , se sídlem Mošnov 198, IČ: 60321253, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.1.2012, č.j. KSOS 36 INS 24681/2011-A-3

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně vyzval dlužníka, aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na účet Krajského soudu v Ostravě, jehož číslo ve výroku rozhodnutí uvedl.

Na odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že z insolvenčního návrhu i připojeného seznamu majetku je zřejmé, že v případě prohlášení konkursu nebude majetková podstata dlužníka postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, neboť dlužník ke dni podání insolvenčního návrhu nedisponuje žádným movitým ani nemovitým majetkem, nemá pohledávky ani jiná aktiva a jediný majetek dlužníka-automobil Mazda 626, rok výroby 1989, se nepodařilo fyzicky dohledat. S ohledem na tyto majetkové poměry dlužníka tedy určil soud prvního stupně dlužníku zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč. Ohledně výše zálohy soud prvního stupně odkázal na právní úpravu ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. s tím, že minimální výše odměny insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem činí částku 45.000,-Kč a v průběhu konkursního řízení lze navíc důvodně očekávat vznik dalších nákladů (hotové výdaje správce apod.). Soud prvního stupně dále uvedl, že náklady spojené s insolvenčním řízením nelze přenášet na stát, a proto je povinností dlužníka, nedisponuje-li žádným majetkem, jehož zpeněžením by bylo možné tyto náklady uhradit, zaplatit soudem uloženou zálohu. Soud prvního stupně dále poukázal na zákonnou povinnost dlužníka podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku, a to v době, kdy ještě měl dostatek finančních prostředků na náhradu nákladů insolvenčního řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že byť byl insolvenční návrh podán likvidátorem, jedná se o podání dlužníka, jemuž lze při nesplnění podmínek daných ustanovením § 144 insolvenčního zákona povinnost k zaplacení zálohy uložit. Soud prvního stupně dále uzavřel, že podmínky pro zamítnutí návrhu z důvodu nedostatku majetku dle ustanovení § 144 odst. 1 insolvenčního zákona nejsou splněny, neboť společnost byla zrušena rozhodnutím jediného společníka a nikoliv rozhodnutím soudu, jak citované zákonné ustanovení předpokládá. Soud prvního stupně dále upozornil dlužníka, že osvobození od platby soudem vyměřené zálohy není možné.

Proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání dlužník, jímž se domáhal jeho zrušení. Uvedl, že insolvenční návrh podal jménem dlužníka likvidátor společnosti ustanovený rozhodnutím soudu a jelikož likvidovaná společnost nemá žádný majetek, bude jeho odměnu a hotové výdaje hradit dle vyhl. č. 479/2000 Sb. stát prostřednictvím příslušného soudu, tedy prostřednictvím téhož soudu, který bude hradit náklady insolvenčního řízení. Likvidátor poukázal na skutečnost, že uložení zálohy je nehospodárné, v rozporu s právními předpisy, neboť bude-li likvidátor jmenovaný soudem nucen hradit zálohu z vlastních prostředků, poté ji vyúčtuje soudu a bude požadovat její úhradu. Likvidátor dále uvedl, že až v průběhu své činnosti zjistil, že společnost nedisponuje žádným majetkem, a proto splnil svou zákonnou povinnost podat insolvenční návrh.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 30.12.2011 se dlužník domáhá rozhodnutí, že se zjišťuje jeho úpadek, popřípadě, že se jeho insolvenční návrh zamítá z důvodu nedostatku majetku dle ustanovení § 144 odst. 1 IZ. Návrh byl jménem dlužníka podán likvidátorkou společnosti JUDr. Dagmar Jahodovou. Návrh byl odůvodněn tím, že společnost dlužníka byla zrušena rozhodnutím jediného společníka, kterým byl jmenován likvidátor JUDr. Oldřich Krkoška. Následně byl tento likvidátor usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.10.2010, č.j. 29 Cm 127/2010, odvolán z funkce likvidátora a likvidátorem společnosti jmenována JUDr. Dagmar Jahodová. V návrhu bylo uvedeno, že dlužník má závazky celkem ve výši 37.588.997,28 Kč, a to vůči České republice-Okresní správě sociálního zabezpečení Nový Jičín celkem ve výši 439.470,-Kč se splatností dne 18.4.2001, dále vůči České průmyslové zdravotní pojišťovně celkem ve výši 304.543,-Kč se splatností dne 25.5.2011 a dále vůči České republice-Finančnímu úřadu v Kopřivnici, celkem ve výši 36.844.984,28 Kč, které byly splatné v průběhu let 1999 a 2000. V návrhu bylo uvedeno, že dlužník nemá žádné zaměstnance. Ohledně majetku bylo v návrhu tvrzeno, že dle evidence motorových vozidel dlužník vlastní vozidlo Mazda 626, rok výroby 1989, které se však nepodařilo fyzicky dohledat, a že jiný majetek dlužník nevlastní, s tím, že majetek společnosti nebude postačovat ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení. V návrhu bylo dále uvedeno, že likvidátor společnosti nemá k dispozici písemné doklady společnosti, neboť jednatel společnosti i předcházející likvidátor jsou nekontaktní.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle § 144 odst. 1 IZ, insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dojít k závěru, že dlužník je v úpadku. Vzhledem k tomu, že společnost dlužníka byla zrušena rozhodnutím jediného společníka ze dne 9.6.2000, jak se podává z insolvenčního návrhu a z notářského zápisu ze dne 9.6.2000, sepsaného notářkou JUDr. Hanou Šádkovou v Novém Jičíně, pod sp. zn. NZ 136/2000, N 143/2000, lze uzavřít, že dlužník je již ekonomicky nečinný a je zřejmé, že způsobem řešení jeho úpadku bude konkurs. Za těchto okolností je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů nelze zajistit jinak, neboť z insolvenčního návrhu vyplývá, že dlužník nedisponuje žádným likvidním majetkem. Institut zálohy má především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by nebylo možno hradit tyto výdaje z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení je třeba primárně zajistit prostřednictvím zálohy, v tomto směru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, ve které zákonodárce (a to konkrétně k ustanovení § 144 IZ) výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z něhož plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Ustanovení § 108 odst. 1 věta druhá IZ stanoví jedinou výjimku, kdy nelze insolvenčnímu navrhovateli uložit zálohu. To je tehdy, jedná-li se o zaměstnance dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Skutečnost, že v daném případě byl návrh podán likvidátorem dlužníka ustaveným rozhodnutím soudu nelze zohlednit, neboť se nejedná o výjimku z povinnosti insolvenčního navrhovatele zálohu zaplatit dle shora citovaného zákonného ustanovení.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal, a proto rovněž dlužník, jehož jménem podává insolvenční návrh likvidátor (byť ustanovený rozhodnutím soudu), musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván, když účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční společnosti, nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku, poté na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, popřípadě nedohledal a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu (což lze v daném případě s ohledem na tvrzení v insolvenčním návrhu předpokládat), pak při nezaplacení zálohy veškeré náklady insolvenčního řízení ponese stát, a to přesto, že by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupu podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka (§ 308 odst. 1, písm. d/, § 312 odst. 3 IZ). Pokud dlužník tvrdí, že svým návrhem plní zákonnou povinnost dle ustanovení § 98 IZ podat insolvenční návrh, je třeba zdůraznit, že ustanovení § 98 IZ je založeno především na tom, že takový insolvenční návrh má být podán včas, tedy v době, kdy měl dlužník takový majetek, který bylo možné použít k hrazení nákladů řízení a alespoň k poměrnému uspokojení jeho věřitelů. V tomto případě nelze zohlednit ani skutečnost, že tuto povinnost podat insolvenční návrh včas evidentně nesplnil předcházející likvidátor dlužníka, respektive ještě před zrušením společnosti rozhodnutím jediného společníka přímo dlužník.

Protože však likvidátor podal návrh až v době, kdy již není schopen zálohu zaplatit, bylo by další pokračování insolvenčního řízení zjevným zneužitím postupu dle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka. Je proto na místě, aby mimo rámec insolvenčního řízení likvidátor likvidaci dokončil.

Je rovněž správný závěr soudu prvního stupně o tom, že v dané právní věci nepřichází v úvahu postup dle ustanovení § 144 odst. 1 IZ, neboť jednou ze zákonných podmínek zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku je zrušení společnosti dlužníka rozhodnutím soudu (§ 144 odst. 1, písm. a/ IZ), což v daném případě není splněno. V daném případě byla společnost zrušena rozhodnutím jediného společníka.

Odvolací soud rovněž shledává přiměřenou výši uložené zálohy v částce 50.000,-Kč. Podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) totiž činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce částku 45.000,-Kč. Dle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sp. zn. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 64/2011), se sice odměna insolvenčního správce v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněžil žádný majetek, určí úvahou soudu dle ustanovení § 5 vyhl., aniž by se použil § 1 odst. 5 téže vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce. Před schválením konečné zprávy (natož před rozhodnutím o úpadku) nelze však s jistotou říct, že skutečně ke zpeněžování majetku dojde a nelze tudíž vyloučit, že insolvenční správce při své činnosti zjistí další majetek dlužníka, popřípadě majetek dalších osob, který by mohl též náležet do majetkové podstaty (§ 205 a násl. IZ). Výpočet odměny dle § 1 vyhl. (včetně jeho odstavce 5) se přitom uplatní též v případě, že majetek bude zpeněžován byť i v nepatrném rozsahu. Navíc ani při určení odměny insolvenčního správce dle ustanovení § 5 vyhl. nelze předem vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určená insolvenčním soudem případně odpovídat minimální odměně insolvenčního správce dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky nebo ji bude dokonce převyšovat (například při větším počtu věřitelů a rozsáhlejší činnosti správce). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejíž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH, náleží k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ).

S ohledem na shora uvedené lze tedy uzavřít, že skutečnost, že insolvenční návrh byl podán jménem dlužníka likvidátorem ustanoveným soudem až v době, kdy dlužník již nemá žádný majetek, nelze zohlednit, takový postup by byl v rozporu s ustanovením § 108 odst. 1 IZ a účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 29. února 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu