3 VSOL 377/2015-A-14
KSBR 38 INS 1144/2015 3 VSOL 377/2015-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Radky Panáčkové v insolvenční věci dlužníka Karla anonymizovano , anonymizovano , bytem Lomnice, Palackého 32, PSČ 679 23, identifikační číslo osoby 62136712, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2015, č.j. KSBR 38 INS 1144/2015-A-9

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníku jako insolvenčnímu navrhovateli, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na označený účet nebo v hotovosti na pokladně soudu.

Na odůvodnění uvedl, že insolvenčním návrhem, doručeným insolvenčnímu soudu dne 19.1.2015, se dlužník domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení. V návrhu tvrdil, že má dva věřitele, a to věřitele Česká správa sociálního zabezpečení, vůči němuž má závazek ve výši 555.976 Kč, a věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, vůči němuž má závazek ve výši 452.985 Kč, přičemž se jedná o zajištěné závazky dlužníka vzniklé v souvislosti s jeho podnikáním. V seznamu závazků dlužník označil jednotlivé zajištěné závazky a druh zajištění, a to u pohledávky věřitele Česká správa sociálního zabezpečení zástavní právo exekutorské k zajištění pohledávky ve výši 155.227 Kč s příslušenstvím, předmětem zajištění je podíl dlužníka ve výši ideální 1/6 na nemovitostech, a to pozemku p.č. st. 83, jehož součástí je stavba č.p. 87, pozemku p.č. 695/17 a pozemku 701/4, vše zapsáno na LV č. 4, pro k.ú. Bedřichov (dále též jen předmětné nemovitosti ). U pohledávky věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR ve výši 72.361 Kč s příslušenstvím, uvedl zástavní právo soudcovské, předmět zajištění je shodný jako u předchozí pohledávky. Dlužník v návrhu rovněž uvedl, že jeho závazky jsou vykonatelné a vzhledem k tomu, že se jedná o závazky zajištěných věřitelů, nebrání řešení jeho úpadku oddlužením to, že pocházejí z podnikatelské činnosti. Dlužník je osobou samostatně výdělečně činnou, jeho čistý příjem před zdaněním činí cca 45.000 Kč ročně, k tomu dlužník předložil daňová přiznání za roky 2011, 2012, 2013 a 2014. V seznamu majetku označil předmět zajištění, jehož cena, dle znaleckého posudku vypracovaného pro exekuční řízení, činí 160.000 Kč, a movité věci, představující vybavení domácnosti. Dlužník nenavrhl způsob oddlužení. Poté, co soud prvního stupně v odůvodnění citoval ustanovení § 389, § 390 odst. 3 a § 396 odst. 1 insolvenčního zákona uzavřel, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Výše pohledávek za dlužníkem z jeho podnikatelské činnosti výrazně přesahuje hodnotu předmětu zajištění a není předpoklad úplné úhrady pohledávek zajištěných věřitelů. Důvodně tak lze předpokládat, že zajištění věřitelé se do insolvenčního řízení přihlásí jako nezajištění . Věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky dne 13.2.2015 sdělil soudu, že eviduje za dlužníkem také nezajištěné pohledávky a že s řešením úpadku dlužníka oddlužením nesouhlasí. Proto je namístě , aby insolvenční soud návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítl jako návrh osoby, která není oprávněna k jeho podání, a současně rozhodl o způsobu řešení jeho úpadku konkursem. Nadto insolvenční soud dospěl k závěru, že na straně dlužníka by nebyly splněny podmínky pro povolení oddlužení, i kdyby dlužník byl oprávněn návrh na povolení oddlužení podat. Z insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení a k němu připojených listin nevyplývá, že v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře i v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty by pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny nejméně z 30 % (ledaže by tito věřitelé s nižším plněním souhlasili) a současně, aby z částky určené k výplatě věřitelům byla zaplacena odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce. Dle insolvenčního návrhu a seznamu majetku dlužník nedisponuje pohotovými finančními prostředky, které by byly dostačující k úhradě předpokládaných nákladů insolvenčního řízení při konkursu, především prvotních nákladů insolvenčního správce souvisejících se zpeněžením majetku dlužníka a zjišťováním jeho dalšího majetku, případně majetku jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty. Institut zálohy slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (při konkursu činí minimální odměna insolvenčního správce 45 000 Kč plus DPH), není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Insolvenční soud proto, s ohledem na rozsah a strukturu majetku dlužníka a předpokládaným nákladům insolvenčního řízení při řešení úpadku konkursem, postupoval dle ustanovení § 108 insolvenčního zákona a stanovil dlužníku zálohu v maximální možné výši, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal odvolání dlužník (dále též odvolatel ). Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že u něj nejsou splněny podmínky pro povolení oddlužení, a to jak z důvodu nesouhlasu věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (též jen VZP ČR ) s oddlužením, tak z důvodu, že nesplňuje předpoklad úhrady minimálního podílu 30 % pohledávek svých věřitelů. Podle jeho názoru soud předjímá prohlášení konkursu a ukládá mu povinnost zaplatit zálohu na náklady spojené s prohlášením konkursu . V insolvenčním návrhu, spojeném s návrhem na povolení oddlužení, odvolatel výslovně uvedl, že má závazky vůči zajištěným věřitelům , nikoliv, jak soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení nepřesně uvádí, že jeho závazky z podnikání jsou zajištěné . Pojem zajištěný věřitel upravuje insolvenční zákon ve svém ustanovení § 2 písm. g) tak, že definičním znakem zajištěného věřitele je pohledávka, která je zajištěna majetkem náležejícím do majetkové podstaty, což splňují oba v návrhu označení věřitelé odvolatele. Z definice zajištěného věřitele přitom nevyplývá, že pohledávka musí být přihlášena do insolvenčního řízení a že k ní musí být v insolvenčním řízení uplatněno právo ze zajištění, nebo že věřitel nesmí mít také pohledávku, která není zajištěna. Dle ustanovení § 389 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona povolení oddlužení nebrání dluh z podnikání, jestliže jde o pohledávku zajištěného věřitele. Jazykovým výkladem tohoto ustanovení odvolatel dovozuje, že znakem takové pohledávky není to, že je zajištěná, ale to, že její věřitel je zajištěným věřitelem ve smyslu ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona. Protože věřitel VZP ČR splňuje definici zajištěného věřitele (bez ohledu na to, zda uplatní v insolvenčním řízení svou pohledávku jako zajištěnou, nebo zda má i pohledávku, která není zajištěna), jeho nesouhlas s řešením úpadku odvolatele oddlužením by neměl být důvodem pro odmítnutí oddlužení . Navíc se odvolatel domnívá, že pohledávka tohoto věřitele bude v případě řešení jeho úpadku oddlužením uspokojena ve vyšším poměru, než pokud by byl jeho úpadek řešen konkursem. Dle odvolatele soud prvního stupně také nijak nezdůvodnil svůj závěr, že v případě oddlužení by nebyly pohledávky jeho věřitelů uspokojeny v zákonem požadovaném minimálním podílu 30 %. Podle přesvědčení odvolatele je v případě schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře schopen uspokojit minimální zákonný podíl pohledávek svých věřitelů a částka 45.000 Kč, která představuje předpokládaný základ daně, by neměla sloužit jako základ pro výpočet splátek v oddlužení. Na výpočet výše splátek do oddlužení formou splátkového kalendáře by dle názoru odvolatele mělo být aplikováno ustanovení § 318 o.s.ř. a výpočet by měl být proveden z jeho uváděných hrubých příjmů . Proto se odvolatel domnívá, že splňuje předpoklady pro povolení oddlužení. Rovněž soudem určenou výši zálohy považuje odvolatel za nepřiměřenou, neboť v případě řešení jeho úpadku oddlužením formou splátkového kalendáře by náklady spojené s insolvenčním řízením byly průběžně hrazeny ze splátek do oddlužení. Z těchto důvodů odvolatel v odvolacím řízení navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby je změnil tak, že mu bude určena záloha v přiměřené výši.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále též jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, uvedenými v odůvodnění napadeného usnesení, na která pro stručnost odkazuje. Dále odvolací soud z obsahu insolvenčního spisu zjistil, že v doplněném seznamu závazků ze dne 14.1.2015, který byl soudu doručen dne 6.2.2015, odvolatel jako svého věřitele s právem na uspokojení ze zajištění, vůči němuž má vykonatelné závazky, označil věřitele Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a kraj Vysočina, Benešova 10, 659 14 Brno-Město , vůči němuž má závazek z důvodu neuhrazeného zdravotního pojištění včetně penále ve výši 452.985 Kč s tím, že pohledávka sestává z dílčích pohledávek na platby na zdravotní pojištění za dobu od 15.6.2012 do 13.1.2015 a penále z neuhrazených plateb pojistného. Dílčí pohledávky v souhrnné výši 450.033 Kč byly splatné ke dni 8.12.2014. K zajištění pohledávky ve výši 155.227 Kč s příslušenstvím bylo exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány ze dne 7.10.2013, sp. zn. 103 Ex 37456/2013 zřízeno zástavní právo exekutorské, váznoucí na předmětných nemovitostech. Jako dalšího věřitele v tomto seznamu odvolatel označil věřitele ČR-Okresní správa sociálního zabezpečení Brno-venkov, Kounicova 1, 602 00 Brno , vůči němuž má závazek z titulu neuhrazeného sociálního pojištění včetně penále ve výši 555.976 Kč. Pohledávka věřitele sestává z dílčích pohledávek na platby důchodového pojištění včetně penále z neuhrazených plateb pojistného s tím, že dílčí pohledávky v souhrnné výši 533.305 Kč byly splatné ke dni 30.11.2014. K zajištění pohledávky ve výši 72.361 Kč s příslušenstvím bylo zřízeno zástavní právo soudcovské rozhodnutím Okresního soudu v Blansku ze dne 14.9.2012, č.j. 9 E 126/2012-5, váznoucí na předmětných nemovitostech. Doplněný seznam závazků odvolatel opatřil doložkou správnosti a úplnosti. Dále z doplněného seznamu majetku, datovaného dne 14.1.2015, doručeného soudu prvního stupně dne 6.2.2015, vyplývá, že odvolatel má v majetku ideální podíl ve výši 1/6 k předmětným nemovitostem, dále má v majetku televizor a lednici, obě věci ve stáří 10 let, jejichž souhrnná pořizovací cena činila 15.000 Kč, a vlastní mobilní telefon, stáří 8 let, v pořizovací ceně 4.000 Kč. Odvolatel nemá v majetku žádné pohledávky. Z výpisu z katastru nemovitostí připojeného odvolatelem k jeho podání ze dne 14.1.2015, doručeného soudu dne 6.2.2015, vyhotoveného Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Boskovice, pro LV č. 4, obec Bedřichov, k.ú. Bedřichov dne 14.1.2015, vyplývá, že odvolatel je evidován jako podílový spoluvlastník ve výši ideální 1/6 podílu na předmětných nemovitostech. Na jeho spoluvlastnickém podílu váznou zástavní práva, a to zástavní právo exekutorské pro pohledávku věřitele VZP ČR ve výši 155.227 Kč s příslušenstvím, a to na základě exekučního příkazu o zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitosti vydaného soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou dne 7.10.2013 pod č.j. 103 Ex 37456/2013-15 s tím, že vznik práva je zapsán ke dni 8.10.2013. Dále na spoluvlastnickém podílu odvolatele na předmětných nemovitostech vázne zástavní právo soudcovské pro pohledávku věřitele Okresní správa sociálního zabezpečení v Blansku, Seifertova 634/5, 678 01 Blansko , ve výši 72.361 Kč s příslušenstvím, a to na základě usnesení Okresního soudu v Blansku o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva ze dne 14.9.2012, č.j. 9 E 126/2012-5, které nabylo právní moci dne 27.10.2012. Z obsahu insolvenčního návrhu odvolatele spojeného s návrhem na povolení oddlužení dále vyplývá, že cena obvyklá spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostí činí 160.000 Kč, stejnou cenu tohoto podílu, která byla určena dle znaleckého posudku vypracovaného pro exekuční řízení odvolatel uvedl i v seznamu svého majetku.

Podle ustanovení § 2 písm. g) IZ, pro účely tohoto zákona se rozumí zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 167 odst. 1 IZ, zajištění věřitelé se v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění, nedohodnou-li se zajištění věřitelé písemně jinak.

Podle ustanovení § 318 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř.), pohledávky fyzických osob, které jsou podnikateli, vzniklé při jejich podnikatelské činnosti, podléhají výkonu rozhodnutí jen dvěma pětinami; je-li však navrhován výkon rozhodnutí pro některou z přednostních pohledávek uvedených v § 279 odst. 2, podléhají výkonu rozhodnutí třemi pětinami. Pro pořadí úhrady přednostních pohledávek se užije přiměřeně ustanovení § 280 odst. 2 a 3.

Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospívá odvolací soud k následujícím závěrům:

1. Odvolatel má (dle obsahu insolvenčního návrhu a k němu připojeného seznamu závazků) závazky vůči dvěma věřitelům, a to závazek vůči věřiteli VZP ČR v souhrnné výši 450.033 Kč, jehož splatnost nastala nejpozději dne 8.12.2014, a závazek vůči věřiteli Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení, v souhrnné výši 533.305 Kč, jehož splatnost nastala nejpozději dne 30.11.2014. Ke dni vydání přezkoumávaného usnesení insolvenční návrh obsahoval vylíčení rozhodujících skutečností, osvědčujících úpadek dlužníka, který je podnikatelem, ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2, písm. b), odst. 3 IZ. Soud prvního stupně se proto správně zabýval otázkou, jaký způsob řešení úpadku odvolatele lze na základě skutečností plynoucích ze spisového materiálu předběžně dovozovat a v závislosti na tom i tím, zda a jaké náklady insolvenčního řízení lze v této věci důvodně očekávat a rovněž zda lze prostředky k jejich krytí zajistit jinak než zálohou.

2. K otázce předběžného závěru o možnosti řešení případného úpadku dlužníka, který má dluhy z podnikání, některou z forem oddlužení je třeba uvést, že pohledávka věřitele VZP ČR, sestávající z dílčích pohledávek v souhrnné výši 450.033 Kč, je v rozsahu 155.227 Kč zajištěna zástavním právem váznoucím na spoluvlastnickém podílu odvolatele na předmětných nemovitostech a pohledávka věřitele Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení, sestávající z dílčích pohledávek v souhrnné výši 533.305 Kč, je v rozsahu 72.361 Kč zajištěna zástavním právem váznoucím na spoluvlastnickém podílu odvolatele na předmětných nemovitostech. V rozsahu zajištěných pohledávek jsou věřitelé dlužníka zajištěnými věřiteli ve smyslu ustanovení § 2 písm. g) IZ. Ve zbylém rozsahu svých pohledávek jsou tito věřitelé nezajištěnými věřiteli, neboť jejich pohledávky nejsou zajištěny majetkem náležejícím do majetkové podstaty odvolatele některým z institutů, taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 2 písm. g) IZ. S výkladem ustanovení § 389 odst. 2, písm. c) IZ, jak jej podává odvolatel, podle něhož nesouhlas věřitele, který má zajištěnu byť jen část svých pohledávek, vzniklých z podnikání dlužníka, nebrání oddlužení, neboť je zajištěným věřitelem ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. c) IZ , odvolací soud nesouhlasí. Věřitel, který má pohledávku zajištěnu některým z institutů § 2, písm. g) IZ je zajištěným věřitelem jen ve vztahu k této (dílčí) pohledávce a jen ve vztahu k ní má práva zajištěného věřitele. Pokud má takový věřitel za dlužníkem ještě další nezajištěné dílčí pohledávky, ve vztahu k nim je v postavení nezajištěného věřitele. Jinak řečeno, insolvenční zákon nevylučuje, aby tentýž věřitel byl v insolvenčním řízení jak v postavení zajištěného věřitele s právy dle ustanovení § 298 odst. 1 IZ (v případě řešení úpadku dlužníka konkursem či oddlužením formou zpeněžení majetkové podstaty) či dle ustanovení § 398 odst. odst. 3, věta třetí IZ (v případě řešení úpadku dlužníka oddlužením formou plnění splátkového kalendáře), a současně byl, ve vztahu k jiným svým přihlášeným pohledávkám, v postavení nezajištěného věřitele s právem, při splnění zákonných předpokladů, svým nesouhlasem s oddlužením založit nedostatek aktivní legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení dle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ. Jiný výklad by byl v rozporu se zásadami insolvenčního řízení vyjádřenými v ustanovení § 5 písm. a), b) IZ. Pokud proto věřitel VZP ČR, který je v rozsahu svých pohledávek ve výši 155.227 Kč zajištěným věřitelem a v rozsahu svých pohledávek ve výši 297.758 Kč věřitelem nezajištěným, přičemž všem těmto pohledávkám odpovídají dluhy odvolatele z podnikání, s oddlužením nesouhlasí, brání dluh vůči tomuto věřiteli ve výši 297.758 Kč oddlužení odvolatele (ustanovení § 389 odst. 2, písm. a/ IZ a contrario ). Návrh odvolatele na povolení oddlužení bude třeba odmítnout dle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešením jeho úpadku je konkurs (viz ustanovení § 396 IZ). Námitky odvolatele, že soud prvního stupně předjímá prohlášení konkursu na jeho majetek a že pohledávka věřitele VZP ČR by v oddlužení byla uspokojena ve vyšší míře než v konkursu, nemohou být ze shora uvedených důvodů opodstatněné.

3. Odvolací soud pro úplnost uvádí, že rovněž závěr soudu prvního stupně, že případný úpadek dlužníka nelze řešit oddlužením i z důvodu jeho nedostatečné ekonomické nabídky, je správný. Výše pohledávek nezajištěných věřitelů činí 638.842 Kč a z příjmu dlužníka, který činí dle návrhu 45.000 Kč hrubého ročně (jedná se o jeho zisk z podnikání před zdaněním), by nebylo možno pro účely splátek do oddlužení srážet žádnou částku. I kdyby odvolací soud vycházel z uvedené částky jako čistého příjmu dlužníka, z částky 3.750 Kč, která je jednou dvanáctinou této částky, nelze srážet ničeho ( srov. ustanovení § 398 odst. 3 IZ). S názorem dlužníka, že v případě podnikatelů je třeba propočíst výši možných splátek do oddlužení dle ustanovení § 318 o.s.ř. rovněž nelze souhlasit. Ustanovení § 398 odst. 3 IZ stanoví jednoznačně způsob výpočtu výše splátek do oddlužení splátkovým kalendářem odkazem na ustanovení § 276 a násl. o.s.ř. (úprava srážek ze mzdy a jiných příjmů) a jinou úpravu proto použít nelze. Nadto ustanovení § 318 o.s.ř. upravuje omezení výkonu rozhodnutí postižením pohledávek podnikatelů-fyzických osob, vzniklých při jejich podnikatelské činnosti, přičemž odvolatel dle seznamu majetku připojeného k insolvenčnímu návrhu žádné takové pohledávky nemá. Proto je argumentace touto zákonnou úpravou zcela nepřípadná.

4. Vzhledem k výše uvedenému je třeba zkoumat, zda prostředky pro krytí nákladů insolvenčního řízení při řešení úpadku odvolatele konkursem lze zajistit jinak než zálohou. K tomu odvolací soud uvádí, že odvolatel nemá v majetku pohotové finanční prostředky, ani prostředky na bankovních účtech. Nelze tedy učinit jiný závěr, než že prostředků zálohy bude třeba na úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení, které obvykle vznikají bezprostředně v době po zjištění úpadku až do doby případného zpeněžení majetku majetkové podstaty. Jedná se typicky o náklady vzniklé v souvislosti se zjišťováním a zajišťováním majetku podstaty (např. cestovné, poštovné a úhrada telefonických hovorů, náklady související se zpeněžením spoluvlastnického podílu odvolatele na předmětných nemovitostech atp.). Takové prostředky k dispozici v majetkové podstatě odvolatele nejsou a po insolvenčním správci nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje hradil z vlastních zdrojů. Odvolací soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že dlužníku je třeba uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Dále se odvolací soud zabýval přezkumem správnosti závěru soudu prvního stupně, že odvolateli je třeba uložit zálohu v maximální možné výši 50.000 Kč. Vzhledem k povaze majetku odvolatele (spoluvlastnický podíl na nemovitostech, který je předmětem zajištění pohledávek přesahujících jeho obvyklou cenu, věci představující vybavení domácnosti, které jsou již cca 10 let používané a mobilní telefon), nelze předem činit žádné důvodné závěry o tom, zda tento majetek bude v konkursu zpeněžen, ani o výši případného výtěžku zpeněžení. Jakýkoli úsudek v tomto směru by byl pouhou spekulací. Odvolací soud se z tohoto důvodu shoduje se soudem prvního stupně v závěru, že prostředků zálohy bude třeba také jako jistoty pro krytí konečných nákladů insolvenčního řízení, spočívajících zejména v odměně insolvenčního správce a náhradě jeho hotových výdajů. Výše odměny insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem činí minimálně 45.000 Kč (srov. ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění pozdějších předpisů, dále jen vyhláška ) a výše náhrady jeho hotových výdajů (ustanovení § 7 vyhlášky) obvykle dosahuje částky cca 5.000 Kč (což je soudu známo z jeho úřední činnosti). V popsané situaci nelze dospět k jinému závěru, než že odvolateli jako insolvenčnímu navrhovateli je třeba uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální možné částce 50.000 Kč. Námitku odvolatele, že není dán důvod pro stanovení takto vysoké zálohy , odvolací soud rovněž hodnotí jako neopodstatněnou.

V této souvislosti odvolací soud odkazuje i na závěry Nejvyššího soudu České republiky v jeho usnesení ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2011. V něm Nejvyšší soud uvedl, že se může výjimečně stát, že proces zpeněžování majetkové podstaty dlužníka vyústí v nulový výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi věřitele, což je důvodem, pro který vyhláška v ust. § 1 odst. 3 ve spojení s odst. 5 počítá s minimální odměnou za zpeněžování majetkové podstaty ve výši 45.000 Kč, i když výtěžek zpeněžení bude nulový. Jak vyplývá ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120, a to části týkající se § 38 odst. 2) nároky insolvenčního správce (odměna a náhrada výdajů) hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem . Z uvedené citace je patrna zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát. S přihlédnutím k tomu je třeba vykládat i ustanovení § 108 insolvenčního zákona při rozhodování o povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a to rovněž v situaci, kdy je zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek.

Soud prvního stupně ze všech výše uvedených důvodů rozhodl o uložení povinnosti odvolateli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení i o její výši správně, proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 27. srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu