3 VSOL 371/2015-A-11
KSBR 40 INS 583/2015 3 VSOL 371/2015-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Mostkovice, Nábřežní 345/42, PSČ 798 02, identifikační číslo: 01892819, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2.3.2015, č.j. KSBR 40 INS 583/2015-A-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že dlužníkovi se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na blíže označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v řízení, zahájeném dne 13.1.2015, se dlužník domáhá zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V seznamu závazků dlužník tvrdí, že má závazky celkem ve výši 420.960,10 Kč. K výzvě soudu podáním ze dne 27.1.2015 dlužník sdělil, že závazky vůči věřitelům ČR-České správě sociálního zabezpečení, Okresní správě sociálního zabezpečení Prostějov a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky by snad mohly být považovány za dluhy z podnikání, současně však s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18.2.2014, č.j. MSPH 95 INS 12330/2013, 3 VSPH 1582/2013-A-20, namítal,

že podnikatelský charakter mají jen ty závazky, které vznikly ze smluvního vztahu, který dlužník, jako podnikatel, uzavřel s jiným podnikatelem v rámci jejich podnikatelské činnosti, což však uvedené závazky nejsou. Soud prvního stupně však uzavřel, že tyto závazky jsou závazky z podnikání. Dlužník je od 12.7.2013 zapsán v živnostenském rejstříku a provozuje svoji podnikatelskou činnost. Jako osoba samostatně výdělečně činná tedy je podle ustanovení § 420 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, považován za podnikatele. Uvedené závazky pak vznikly v období od července do prosince 2013 a následně, to je za období, kdy dlužník svou podnikatelskou činnost již vykonával. Soud prvního stupně poukázal na závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 113/2011, podle nichž se za dluhy vzešlé z podnikání ve smyslu ustanovení § 389 insolvenčního zákona považují také dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly jen z obchodních závazkových vztahů, s tím, že se může jednat například o dluhy, které mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo o veřejnoprávní dluhy, například o nedoplatky na daních a pojistném, pokud měly původ v podnikání dlužníka. Soud prvního stupně dále citoval z důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb., kterým se mění insolvenční zákon a zákon o insolvenčních správcích, s tím, že základním předpokladem pro povolení oddlužení osoby samostatně výdělečně činné, to je fyzické osoby, je, že v době rozhodné pro posouzení přípustnosti oddlužení nemá dluhy z podnikání, ledaže se jedná o dluhy vymezené v odstavci 2 ustanovení § 389 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu-jak soud prvního stupně dále pokračoval-že do doby vydání rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení dlužník současně netvrdil a neprokázal skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se v jeho případě jedná o dluhy z podnikání, které řešení jeho úpadku oddlužením nebrání, není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. Lze proto předpokládat, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude nutno podle ustanovení § 390 odst. 3 insolvenčního zákona odmítnout, a že úpadek dlužníka bude nutno řešit konkursem. Z insolvenčního návrhu dlužníka ani jeho příloh nevyplývá, že by dlužník vlastnil nějaké peněžní prostředky. Za tohoto stavu určil soud dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč s přihlédnutím k tomu, že v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem činí odměna insolvenčního správce podle vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů, minimálně 45.000 Kč, přičemž je nutno dále připočítat poštovné, telekomunikační poplatky, náklady na opisy a fotokopie nejvýše do 5 % odměny insolvenčního správce, náhradu cestovních nákladů, náhradu ostatních hotových výdajů v prokázané výši.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Opětovně s odkazem na závěry v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.2.2014, č.j. MSPH 95 INS 12330/2013, 3 VSPH 1582/2013-A-20, namítal, že podnikatelský charakter mají jen ty závazky, které vznikly ze smluvního vztahu, který dlužník jako podnikatel uzavřel s jiným podnikatelem v rámci jejich podnikatelské činnosti, takže za závazek podnikatelského charakteru nelze považovat neuhrazené pojistné na sociální a zdravotní pojištění, neboť tímto by fakticky nepřenesl své podnikatelské riziko na obchodní partnery. V jeho případě závazky nevznikly v rámci aktivního vykonávání jeho podnikatelské činnosti, nýbrž tím, že neuhradil zákonem stanovené odvody. Odvolatel soudu prvního stupně také vytýkal, že mu stanovil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, aniž by jej vyzval k doložení či tvrzení skutečností, z nichž by bylo možno usuzovat, že jeho dluhy jsou dluhy z podnikání, které řešení úpadku oddlužením nebrání. Tímto postupem tak byl poškozen na svých procesních právech v insolvenčním řízení, když soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 393 odst. 1 a odst. 2 insolvenčního zákona mu neumožnil insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení opravit a doplnit. Odvolatel dále citoval ustanovení § 108 a § 397 odst. 1 insolvenčního zákona, který, mimo jiné, stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, s důsledky uvedenými v § 403 odst. 2 insolvenčního zákona ohledně dluhů z podnikání. V rámci podaného odvolání odvolatel současně doplnil tvrzení o tom, že věřitelé závazků, ohledně nichž soud prvního stupně přijal názor, že se jedná o závazky mající původ ve výkonu jeho podnikatelské činnosti, s řešením jeho úpadku oddlužením souhlasí, neboť mu není známo, že by některý z nich vyslovil s řešením jeho úpadku oddlužením nesouhlas, a to jak při osobních či telefonických jednáních, která se doposud mezi nimi uskutečnila, tak i v rámci korespondenčního styku. Okolnosti, jež dosud v insolvenčním řízení vyšly najevo, nenasvědčují tomu, že by některý z těchto věřitelů s řešením jeho úpadku oddlužením nesouhlasil. Pokud by některý z věřitelů s řešením jeho úpadku oddlužením nesouhlasil, jistě by takovou informaci vyjádřil právě v rámci uvedených osobních či telefonických jednání mezi těmito věřiteli a odvolatelem, popřípadě v rámci korespondenčního styku. Podle přesvědčení odvolatele je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 a odst. 2 insolvenčního zákona. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá, případně, aby usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c) IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, došlým soudu dne 13.1.2015, se dlužník domáhá zjištění úpadku a jako způsobu jeho řešení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedl, že má vůči třinácti věřitelům celkem šestnáct nezajištěných peněžitých závazků ve výši asi 420.960,10 Kč, s tím, že tito věřitelé a jednotlivé závazky vůči nim jsou specifikováni v bodě 17 až 20 návrhu a v seznamu závazků. Dvanáct z jeho peněžitých závazků je po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti-například závazek vůči věřiteli Fair Credit International, SE, IČ: 2485242020 z titulu půjčky ve výši 6.600 Kč je splatný od 1.12.2015, závazek vůči věřiteli EC Financial Services, a.s., IČ: 24243744 z titulu nevrácené půjčky ve výši 10.637 Kč je splatný od 20.11.2014, pět peněžitých závazků pak neplní po dobu delší tři měsíce po lhůtě splatnosti-například závazek vůči věřiteli Provident Financial s.r.o., IČ: 25621351 z titulu nevrácené půjčky ve výši 23.832,65 Kč je splatný od 7.8.2014 a závazek vůči věřiteli Basler Sachversicherungs-Aktiengesellschaft, pobočka pro Českou republiku, IČ: 28995767 ve výši 1.384 Kč je splatný od 5.1.2014. Dále uvedl, že je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti. Má zajištěn pravidelný příjem ze samostatné výdělečné činnosti v průměrné výši 11.500 Kč měsíčně čistého. Se zřetelem na výši svých nezajištěných závazků je tak schopen uhradit svým věřitelům za dobu pěti let pravidelného plnění oddlužení formou splátkového kalendáře více než 30 % jejich pohledávek. K návrhu dlužník připojil seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců, opatřené podepsaným prohlášením o jejich správnosti a úplnosti. V seznamu závazků dlužník označil řádně své věřitele, uvedl druh jednotlivých závazků, výši těchto závazků a jejich splatnost, údaj o tom, že se jedná o nezajištěné závazky, a údaj o tom, že tyto závazky nepopírá. Závazky dlužníka činí celkem 420.960,10 Kč. V seznamu závazků označil dlužník jako své věřitele, mimo jiné, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky s pohledávkou ve výši 18.657 Kč (k němuž jako druh závazku uvedl pojistné a penále ) a Okresní správu sociálního zabezpečení Prostějov s pohledávkami ve výši 2.200 Kč a ve výši 19.612 Kč (které označil jako pojistné a penále ). Usnesením ze dne 14.1.2015, č.j. KSBR 40 INS 583/2015-A-4 soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve stanovené lhůtě doplnil svůj insolvenční návrh o sdělení, zda má závazky z podnikání, a pokud ano, aby tyto závazky označil. Na výzvu soudu reagoval dlužník podáním ze dne 27.1.2015, doručeným soudu dne 29.1.2015, v němž označil jako závazky, které by mohly být považovány za závazky pocházející z jeho podnikání závazky vůči věřitelům Okresní správě sociálního zabezpečení Prostějov a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. S odkazem na názor Vrchního soudu v Praze ve shora citovaném rozhodnutí poukázal na to, že za závazek podnikatelského charakteru nelze považovat neuhrazené pojistné na sociální a zdravotní pojištění, neboť tím fakticky nepřenesl své podnikatelské riziko na své obchodní partnery. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, by ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 389 odst. 3 IZ, jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na povolení oddlužení podat.

Podle ustanovení § 390 odst. 1 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Po vyhodnocení údajů, uvedených dlužníkem v návrhu, lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež není schopen plnit.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-nejsou totiž náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty.

Z hlediska závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je proto určující posouzení správnosti jeho předběžného závěru o tom, že dlužníkovi nebude povoleno řešení úpadku oddlužením, jak navrhuje.

Z ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu, nelze předem vylučovat z oddlužení jenom proto, že má dluhy z podnikání. Dluhy z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, jestliže s tím věřitelé, o jejichž pohledávky jde, souhlasí.

V přezkoumávané věci není pochybnosti o tom, že dlužník má dluhy z podnikání, a to vůči věřitelům Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a Okresní správě sociálního zabezpečení Prostějov. Tyto závazky jsou závazky nezajištěnými.

Námitky odvolatele, koncentrující se do tvrzení, že tyto závazky nemají podnikatelský charakter , nutno uvést, že-jak vyložil i soud prvního stupně-dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly (jen) z obchodních závazkových vztahů, to je například i dluhy, které mají svůj původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo (jako v tomto případě) jeho veřejnoprávní dluhy, to je nedoplatky na pojistném, pokud měly původ v dlužníkově podnikání (srov. závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 113/2011, na něž v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje i soud prvního stupně). To, že dluhy na pojistném vůči věřitelům Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a Okresní správa sociálního zabezpečení Prostějov mají svůj původ v podnikání dlužníka, přitom odvolatel nijak nezpochybnil.

Jak ze shora citovaného ustanovení § 389 odst. 1 a odst. 2 IZ vyplývá, dluhy z podnikání-bez ohledu na to, kdy vznikly, kolik dluhů z podnikání dlužník má, a bez ohledu na výši konkrétních dlužníkových závazků z podnikání v porovnání s celkovou výší všech jeho závazků-řešení dlužníkova úpadku oddlužením nebrání, pokud věřitelé, o jejichž pohledávky jde, s oddlužením souhlasí.

Námitkám odvolatele je možno přitakat potud, že potřebný souhlas věřitele podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení (srov. ustanovení § 392 IZ). Tento souhlas nepochybně může být připojen i později, s tím, že § 397 odst. 1 IZ dále stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Nutno zdůraznit, že tento postup (postup podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ) se však uplatní tehdy, jsou-li pochybnosti o tom, zda dlužník je skutečně oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, to je, zda splňuje uvedená kritéria. Podle přesvědčení odvolacího soudu je proto z tohoto důvodu nutno již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1, písm. a) IZ nebrání (například že dlužník jednal se svými věřiteli, vůči nimž má dluhy z podnikání, ohledně jejich souhlasu s oddlužením, a s jakým výsledkem). Takové skutečnosti však dlužník ve svém návrhu současně neuplatnil. Neuvedl tedy žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení (§ 389 IZ).

Lze souhlasit s odvolatelem, že soud prvního stupně mu neumožnil návrh na povolení oddlužení v tomto směru doplnit. Soud prvního stupně usnesením ze dne 14.1.2015, č.j. KSBR 40 INS 583/2015-A-4 sice odvolatel vyzval, aby doplnil údaj o tom, zda má závazky z podnikání, a aby tyto závazky označil, současně jej však nepoučil o tom, že má-li dluhy z podnikání, je třeba návrh na povolení oddlužení doplnit dále o takové údaje, z nichž by bylo možno dovodit, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1, písm. a) IZ nebrání.

Odvolatel nicméně sám v podaném odvolání doplnil tvrzení o tom, že s věřiteli, vůči nimž má závazky, které jsou vyhodnoceny jako závazky odvolatele z jeho podnikatelské činnosti, jednal, a že z těchto jednání jak osobních, tak telefonických a i z písemné korespondence s těmito věřiteli plyne, že ti s řešením jeho úpadku oddlužením souhlasí.

Závěr soudu prvního stupně o tom, že jsou splněny podmínky pro odmítnutí návrhu dlužníka na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ z důvodu, že tomu brání dluhy z podnikání, tak neobstojí. V důsledku toho je další závěr soudu prvního stupně o tom, že úpadek dlužníka bude třeba řešit konkursem (srov. ustanovení § 396 IZ) předčasný, a uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení založené na tomto závěru nesprávné.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že dlužníkovi se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

V dalším řízení se pak bude soud prvního stupně zabývat otázkou, zda dlužník splňuje další zákonné podmínky pro povolení oddlužení. Dospěje-li k závěru,

že může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku dlužníka, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, důvod k ukládání zálohy na náklady insolvenčního řízení není za tohoto stavu dán (ustanovení § 108 odst. 1 IZ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 10. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu