3 VSOL 36/2014-A-9
KSOS 36 INS 28243/2013 3 VSOL 36/2014-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudců JUDr. Jaroslava Hikla a JUDr. Radky Panáčkové v insolvenční věci dlužníka FOCH Security s.r.o. v likvidaci , se sídlem Ostrava -Hrabová, Krmelínská 646/22, PSČ: 720 00, identifikační číslo 25907174, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.11.2013, č.j. KSOS 36 INS 28243/2013-A-3,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, vyzval dlužníka, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na blíže označený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně nejprve konstatoval, že dlužník je podnikající právnická osoba, která se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku a navrhuje řešení svého úpadku konkursem. Dále uvedl, že při úvaze o potřebě zálohy na náklady insolvenčního řízení vycházel z údajů, uvedených v insolvenčním návrhu a jeho přílohách. Podle údajů, uvedených v seznamu majetku, dlužník vlastní movitý majetek-tři automobily a vybavení kanceláře a je věřitelem tři pohledávek v celkové výši 44.000.000 Kč. Ze seznamu majetku plyne-jak soud prvního stupně pokračoval-že dlužník má sice nějaký majetek, soud však nemá dostatek informací o hodnotě tohoto majetku a o možnosti jeho zpeněžení, resp. o dobytnosti pohledávek. Zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dlužníkem umožní-v případě zjištění úpadku a prohlášení konkursu-že budou zajištěny prostředky na krytí nákladů insolvenčního správce, zejména souvisejících se zjišťováním (prověřováním) stavu majetku dlužníka, přezkoumáváním přihlášek pohledávek, a pomůže překlenout nedostatek finančních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možné zpeněžit majetkovou podstatu. Nebude-li výnos ze zpeněžení majetku dostatečný, může být záloha použita k zaplacení minimální odměny insolvenčního správce, která činí v případě konkursu a jeho hotových výdajů v souladu s vyhl. č. 313/2007 Sb. 45.000 Kč. Soud proto uložil navrhovateli podle § 108 odst. 1 insolvenčního zákona zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Odvolatel zdůraznil, že insolvenční návrh podala likvidátorka dlužníka, kterou do této funkce ustanovil Krajský soud v Ostravě usnesením č.j. 15 Cm 120/2011-56 s tím, že v návrhu jsou uvedeny skutečnosti, jež odůvodňují závěr o tom, že dlužník je předlužen. V návrhu je také uvedeno, že je proti dlužníkovi vedena řada exekucí, přičemž pro dlužníka, jako povinného, z toho plyne zákaz jakékoli dispozice s jeho majetkem. Na účtech dlužníka ani v pokladně se žádné finanční prostředky nenachází, společník a jednatel Petr Šlachta žádné peníze likvidátorce nepředal (ač se ke dni 8.10.2012 mělo v pokladně nacházet asi 2.844.018,20 Kč). Odvolatel poukázal na to, že tedy není objektivně možno požadovanou zálohu zaplatit, když peněžními prostředky nedisponuje a zpeněžení majetku není možné. Podle odvolatele, bylo-li rozhodnuto o likvidaci společnosti dlužníka, je likvidátor povinen v případě zjištění, že se společnost nachází v úpadku, podat insolvenční návrh. Podle názoru odvolatele je možno po rozhodnutí o zjištění úpadku a rozhodnutí o způsobu jeho řešení (zřejmě jedině konkursem) zajistit peněžní prostředky zpeněžením movitého majetku a vymáháním pohledávek dlužníka, uvedených v seznamu, přičemž lze očekávat zpeněžení majetku alespoň v rozsahu 50.000 Kč. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního změnil tak, že se mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč neukládá.

Je třeba uvést, že dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II.-přechodného ustanovení citovaného zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále je IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník (zastoupen likvidátorkou) se návrhem, doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 10.10.2013, domáhá rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka s odůvodněním, že jeho závazky z obchodního styku a vůči orgánům státní správy činí nejméně částku 62.028.523,55 Kč, tyto závazky značně převyšují jeho majetek, který nepostačuje k uspokojení závazků a dalších nákladů, které vznikly od počátku rozhodnutí o zrušení společnosti s likvidací. S ohledem na to, že společnost v likvidaci (dlužník) má více věřitelů a její splatné závazky jsou vyšší než její majetek (nelze očekávat žádný výnos z podnikatelské činnosti, neboť fakticky ukončila podnikání), je stav jejího úpadku ve formě předlužení zjevný. Dlužník je rovněž v platební neschopnosti, neboť má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Dále uvedl, že je proti němu vedena řada exekučních řízení a že má zakázáno nakládat se svým majetkem, a že nedisponuje finančními prostředky. Podle údajů uvedených v seznamu majetku, dlužník nevlastní žádné nemovitosti, je vlastníkem movitých věcí, a to tří automobilů a vybavení kanceláře, hodnota těchto věcí v seznamu uvedena není. Dále je věřitelem pohledávky ve výši 3.000.000 Kč z titulu smlouvy o půjčce vůči Janu Grajzovi, pohledávky ve výši 4.000.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vůči Ing. Robertu Sedlářovi a pohledávky ve výši 37.000.000 Kč vůči SEDAZ TRADE s.r.o. z titulu neplatného, případně neúčinného právního úkonu. Finanční prostředky nemá žádné. Ze seznamu závazků vyplývá, že dlužník má vůči patnácti věřitelům patnáct závazků celkem ve výši 62.028.523,55 Kč.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze uzavřít, že dlužník je v úpadku, přičemž je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně (jak se z odůvodnění jeho rozhodnutí podává), že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu dlužníkova majetku, či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Sám dlužník již ve svém návrhu tvrdí, že nemá žádné disponibilní peněžní prostředky. Pokud se týká dlužníkem uváděného movitého majetku a pohledávek, jichž je věřitelem, s ohledem na absenci údajů o hodnotě movitých věcí a o dobytnosti tvrzených pohledávek dlužníka nelze předjímat, zda výtěžek zpeněžení tohoto majetku (bude-li vůbec zpeněžitelný), by bylo možno použít na úhradu nákladů insolvenčního řízení a zda by k úhradě těchto nákladů postačoval.

Soud prvního stupně tak správně dovodil, že insolvenční správce bude nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které je nutno zajistit zálohou na náklady insolvenčního řízení. Institut zálohy má totiž především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a současně také poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady související s insolvenčním řízením nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu, to je v rozsahu potřebném alespoň na úhradu všech nákladů insolvenčního řízení.

V tomto směru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, ve které zákonodárce (konkrétně k § 144 IZ) uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Ve vztahu k námitkám odvolatele je nutno zdůraznit, že postup zvolený soudem prvního stupně je (jak ze shora uvedeného vyplývá) postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal. Dlužník, který podává insolvenční návrh, tudíž musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván, když účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční společnosti, nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud přesto rozhodl o jeho úpadku, poté na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, případně nedohledal a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu, pak při nezaplacení zálohy by veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Insolvenční řízení by tak ztratilo svůj smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka (§ 308 odst. 1, písm. d, § 312 odst. 2 IZ).

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 31. ledna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. Miroslava Kupková předsedkyně senátu