3 VSOL 359/2014-B-15
KSOS 33 INS 29290/2013 3 VSOL 359/2014-B-15

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudců JUDr. Jaroslava Hikla a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužnice Michaely Féllingerové, nar. 8.10.1986, bytem Hanušovice, Hlavní 92, PSČ 788 33, o zproštění insolvenčního správce funkce, o odvolání Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo: 29414873, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem se sídlem Praha 4, Táborská 65/29, PSČ 140 00, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.3.2014, č.j. KSOS 33 INS 29290/2013-B-5

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í tak, že dosavadní insolvenční správce Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo: 29414873, se nezprošťuje funkce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, zprostil funkce dosavadního insolvenčního správce Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s., se sídlem, Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, identifikační číslo: 29414873 (výrok I.), insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Ing. Petru Hamplovou, Ph.D., identifikační číslo 74238001, která v projednávané věci vykonává svou činnost v provozovně Zábřeh, Zahradní 13, PSČ 789 01 (výrok II.), uložil nově ustanovené insolvenční správkyni, aby do sedmi dnů od doručení tohoto usnesení sdělila soudu, kolik provozoven ve smyslu ustanovení § 5a odst. 4 zákona o insolvenčních správcích zřídila, a dále aby soudu sdělila, kdy (tj. ve kterých dnech a hodinách) vykonává svou činnost ve svém sídle a kdy (tj. ve kterých dnech a hodinách) vykonává svou činnost v každé své provozovně s tím, že je nutno sdělit konkrétně pro každou jednotlivou provozovnu (výrok III.) a uložil odvolanému insolvenčnímu správci, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení podal zprávu o své činnosti, zejména o stavu majetku, který spravoval, a aby vyúčtoval odměnu a hotové výdaje a náklady, které mu vznikly v souvislosti se správou a udržováním majetku (výrok IV.).

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci bylo z insolvenčního rejstříku zjištěno, že insolvenční správce zřídil celkem 32 provozoven ve smyslu ustanovení § 5a odst. 4 insolvenčního zákona. Poté, co soud prvního stupně citoval ustanovení § 36 odst. 1 insolvenčního zákona, ustanovení § 5a odst. 1 a odst. 4 zákona o insolvenčních správcích a ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 355/2013 Sb., dále uvedl, že uvedená ustanovení vychází z principu, že jak sídlo, tak provozovna jsou místy, kde správce vykonává svou činnost skutečně. Skutečným výkonem funkce je nutno rozumět stav, kdy správce se v daném místě, v daných kancelářských prostorech, pravidelně zdržuje s výjimkou situací, kdy je z pracovních důvodů mimo své pracoviště, případně kdy z osobních důvodu nepracuje. Je obvyklé, jak soud prvního stupně pokračoval, že chod sídla i provozovny zajišťují i další osoby (typicky zaměstnanci správce), vždy však platí, že tyto osoby jednají a konají podle pokynů a pod průběžným dohledem insolvenčního správce, což je právě zajištěno (a zákonem vyžadováno) faktickou přítomností správce v daném místě. Naopak skutečným výkonem funkce insolvenčního správce není, pokud by v daném místě trvale působil samostatně a izolovaně zaměstnanec správce (či dokonce více správců), neboť by se jednalo o přenášení výkonu funkce insolvenčního správce na osobu, která nesplňuje zákonem stanovené kvalifikační předpoklady (zejména složení zkoušky správce). Stejně tak není skutečným výkonem funkce zřízení provozovny-podatelny, tj. místa, které jen přijímá podání a přeposílá je do sídla správce. Podle soudu prvního stupně tomuto závěru přisvědčuje i ustanovení § 4 odst. 2 vyhl. č. 355/2013 Sb., které předpokládá, že v provozovně jsou uloženy přihlášky, jejich přílohy, a také další poklady insolvenčního řízení, tedy, že přezkum přihlášených pohledávek probíhá v dané provozovně, což je nemyslitelné bez průběžné přítomnosti insolvenčního správce. Soud prvního stupně uzavřel, že připouští-li ustanovení § 5a odst. 5 zákona o insolvenčních správcích, že insolvenční správce může svou činnost vykonávat ve více provozovnách, neznamená to, že těchto provozoven může zřídit neomezený počet, naopak, ze zásady požadavku na skutečný faktický výkon funkce v sídle i provozovně vyplývá, že provozoven lze zřídit pouze tolik, aby správce byl opravdu schopen v dané provozovně fakticky působit. Musí-li pracovní doba provozovny činit nejméně jeden den v týdnu, je zřejmé, že možno zřídit maximálně čtyři provozovny, když pátý pracovní den a zbývající části ostatních pracovních dnů působí správce ve svém sídle, kde svou činnost má vykonávat nejenom skutečně, ale také převážně. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že insolvenční správce je veřejnou obchodní společností se třemi ohlášenými společníky. Ustanovení § 17 odst. 6 zákona o insolvenčních správcích totiž obsahuje pravidlo, že veřejná obchodní společnost se do jednotlivých seznamů správců zapisuje tolikrát, kolik má ohlášených společníků, tj. veřejná obchodní společnost jako správce bude ustanovena násobně vícekrát než správce, který je fyzickou osobou, přičemž násobek bude dán počtem ohlášených společníků. Jestliže by tedy zproštěný správce byl ustanovován třikrát častěji než samostatně působící správce, je zřejmé, že přítomnost ohlášených společníků v sídle a v provozovnách musí být o to delší, stabilnější a pravidelnější. Každá činnost a jednání insolvenčního správce je a musí být-podle názoru soudu prvního stupně-prostoupena výchozí premisou činnosti správce, tj. požadavkem na výkon funkce s odbornou péčí. Tento požadavek limituje každého správce i při zřizování provozoven potud, že správce je oprávněn zřídit pouze takový počet provozoven, u nichž bude vskutku schopen zajistit fungování ve stanoveném rozsahu a s odbornou péčí. Podle soudu prvního stupně je dobře představitelná situace, kdy správce zřídí provozovnu jednu či dvě. Využije-li však správce formálně maximálně možného počtu a zřídí provozovny čtyři, tedy zvolí způsob práce, kdy každý den v týdnu bude působit na jiném pracovišti, vystavuje se zvýšenému riziku, že požadavku na odbornou kvalitu výkonu funkce nedostojí, což může vést k ukládání sankcí podle insolvenčního zákona a v konečném důsledku i ke zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích. Soud prvního stupně uzavřel, že zřízením více než čtyř provozoven porušil insolvenční správce povinnost vykonávat svou činnost v sídle i provozovnách skutečně, nepočínal si svědomitě a s odbornou péčí a upřednostnil vlastní zájem na maximalizaci odměn za výkon funkce správce před společným zájmem věřitelů na řádném a osobním výkonu funkce správce. Soud prvního stupně proto postupoval podle ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona a zprostil insolvenčního správce funkce a současně ustanovil správce nového.

Proti tomuto usnesení, výslovně proti výrokům I. a II., podal zproštěný insolvenční správce odvolání. Poukázal na to, že s účinností od 1.1.2014 došlo v rámci rozsáhlé novely insolvenčního zákona o insolvenčních správcích provedené zákonem č. 294/2013 Sb., mimo jiné, k zásadní změně způsobu určování insolvenčních správců v návaznosti na novou úpravu zřizování provozoven insolvenčních správců. V této souvislosti citoval ustanovení § 5a, § 25 odst. 2 a § 19 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích a odkázal na důvodovou zprávu k novele se zdůrazněním toho, že zákonodárce novým systémem určování insolvenčních správců záměrně zabránil insolvenčním soudům, aby aktivně vstupovaly do procesu výběru insolvenčních správců. Insolvenčnímu soudu je přikázáno akceptovat insolvenčního správce určeného předem stanoveným algoritmem, takřka vylučuje vlastní úvahu soudu, pokud se týká ustanovení konkrétní osoby správce. Podle názoru odvolatele, má-li být takto určený insolvenční správce z rozhodnutí insolvenčního soudu nahrazen jiným, musí se tak stát za striktně zákonem stanovených podmínek (§ 31 a § 32 insolvenčního zákona). Novou právní úpravu je nutno vnímat jako zamýšlený záměr zákonodárce a tvůrce příslušné vyhlášky-zabránit tomu, aby docházelo k disproporcím mezi počtem řízení u jednotlivých správců, projevující se v libovolném nakládání s veřejnou mocí. Podle ustanovení § 5a odst. 4 zákona o insolvenčních správcích je provozovnou insolvenčního správce místo, ve kterém ve vymezených dnech a hodinách insolvenční správce skutečně vykonává činnost. Dle ustanovení § 5a odst. 8 zákona o insolvenčních správcích, Ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou podrobnosti o úředních hodinách provozovny, o označování sídla provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně. Tato vyhláška č. 355/2013 Sb. ve svém ustanovení § 4 vymezuje činnosti, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně. Zákonodárce stanoví, že insolvenční správce příslušné činnosti v provozovně jen zajišťuje, z čehož lze-podle odvolatele-dovodit, že je jen na uvážení insolvenčního správce, zda uvedené činnosti zajistí svou vlastní činností, anebo je svěří svým zaměstnancům, eventuálně jiným osobám. Tomuto konceptu odpovídají rovněž ustanovení § 23, § 37 odst. 2 a § 40 odst. 3 insolvenčního zákona. Odvolatel zdůraznil, že osobní výkon funkce insolvenčního správce neznamená, že veškerou činnost vykonává přímo sám insolvenční správce. V rámci agendy insolvenčního správce je třeba provádět řadu činností administrativního charakteru, které běžně vykonávají zaměstnanci insolvenčního správce. Insolvenční správce tak například přezkoumává přihlášky pohledávek a zaujímá k nim stanovisko, vytvoření programu přihlášených pohledávek je však již písařskou záležitostí, jíž bývá pověřován administrativní pracovník. Obdobně jako soupis majetkové podstaty, pravidelné rozesílání plateb při plnění splátkového kalendáře, běžná korespondence a podobně. Odvolatel namítá, že žádný právní předpis nestanoví, že by insolvenční správce musel vykonávat veškeré úkony v rámci výkonu funkce insolvenčního správce prostřednictvím svého ohlášeného společníka. Ustanovení § 399 odst. 2 a § 410 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1.1.2014, naopak stanoví, že insolvenční správce se může na své nebezpečí a na své náklady dát zastoupit na schůzi věřitelů a při přezkumném jednání jinou osobou. Pokud tedy zákon umožňuje, aby insolvenční správce byl zastoupen jinou osobou na přezkumném jednání, není důvod, aby vyloučil zastoupení insolvenčního správce kvalifikovanou osobou při jiných činnostech, které je insolvenční správce povinen ve své provozovně zajistit. Skutečnost, že soud přitom počítá s tím, že za správce jednají i jeho zaměstnanci, vyplývá i ze Standardního pokynu pro oddlužení, který je vyvěšen na webových stránkách Krajského soudu v Ostravě, podle něhož má insolvenční správce uvádět i osobu, která jej v nepřítomnosti zastupuje-soud tedy zastoupení výslovně prezumuje. Závěr, že insolvenční správce musí být fyzicky přítomen v každé provozovně ve vymezených úředních hodinách, je tedy nesprávný. Insolvenční správce je v příslušné provozovně povinen zajistit styk se subjekty insolvenčního řízení. Nevyžaduje-li se však v konkrétním případě odbornost insolvenčního správce, nic nebrání tomu, aby tento styk byl zajištěn prostřednictvím zaměstnanců, eventuálně jiných pověřených osob. Opačný závěr je podle odvolatele absurdní, neboť s ohledem na počet soudních roků (přezkumných jednání, schůzí věřitelů, jednání v incidenčních a jiných soudních sporech), jednání mimo kancelář a výjezdů do terénu, by nebylo možno úplně garantovat ani osobní (fyzickou) přítomnost insolvenčního správce v sídle, natož v provozovnách. Odvolatel také zdůraznil,

že generální dohled nad insolvenčními správci vykonává Ministerstvo spravedlnosti, jen tomuto orgánu zákon svěřuje obecný dohled nad činností sídla a provozoven insolvenčního správce (§ 36 zákona o insolvenčních správcích), a tudíž pouze Ministerstvo spravedlnosti může vyvodit sankční důsledky z toho, že chod sídla nebo provozovny insolvenčního správce není v souladu se zákonem (§ 36b/ 2 odst. 1, písm. d/ zákona o insolvenčních správcích). Ministerstvo spravedlnosti přitom vykonává dohled nad výkonem činnosti insolvenčního správce v provozovnách jak průběžně, tak zejména předběžně, přičemž předběžný dohled souvisí se zápisem provozovny do seznamu insolvenčních správců, který je konstitutivní povahy. Uvedené znamená, že zápis provozovny do seznamu insolvenčních správců je veřejnoprávní akt, na nějž sice má insolvenční správce nárok, ovšem pouze za předpokladu, že splňuje zákonné podmínky (tzv. registrační princip). Tím, že Ministerstvo spravedlnosti zápis provozovny do seznamu insolvenčních správců provede, dává najevo, že žádnou nezákonnost ve zřízení provozovny nespatřuje. Počet provozoven insolvenčního správce není nijak omezen, žádný právní předpis nestanoví maximální počet provozoven, které je insolvenční správce oprávněn zřídit. Ustanovení § 5a odst. 5 zákona o insolvenčních správcích stanoví, že činnost insolvenčního správce může být vykonávána ve více provozovnách, pokud k nim insolvenční správce má vlastnické nebo užívací právo. Rozhodl-li soud prvního stupně, že maximální počet provozoven insolvenčního správce jsou čtyři, rozhodl nad rámec zákona a dalších právních předpisů. Podle názoru odvolatele odvoláním napadené usnesení odporuje článku 2 Listiny základních práv a svobod, respektive článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky, v němž je zakotveno, že veřejnou moc lze uplatňovat v případech a v mezích stanovených zákonem, a to pouze způsoby, které zákon stanoví. Z toho vyplývá zákaz libovůle, který je určující direktivou činnosti soudu v podmínkách materiálního právního státu. V tomto případě nemohl soud prvního stupně jednat libovolně (svévolně), nýbrž je vázán ustanoveními zákona. Pokud zákon nezakazuje zřízení více než čtyř provozoven insolvenčního správce, nelze učinit závěr, že insolvenční správce je ve zřizování počtu provozoven omezen. Napadené usnesení také odporuje právu na rovné zacházení a zákaz diskriminace, když omezení počtu provozoven je uplatňováno toliko u Krajského soudu v Ostravě, a nikoliv u soudů jiných. Odvolatel je tak znevýhodňován oproti správcům se zapsanými provozovnami v místní příslušnosti jiného krajského soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně odporuje článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, to je právu na spravedlivý proces, když soud odvolatele zprostil funkce insolvenčního správce, aniž měl prokázány konkrétní skutečnosti, jež by jeho závěry odůvodňovaly. Soud prvního stupně nezjistil (kromě počtu provozoven), že by insolvenční správce porušil nějakou svou povinnost. Napadené usnesení pak odporuje i právním závěrům formulovaným v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 12.7.2001, sp.zn. Pl. ÚS. 11/2000, podle nichž zákonné podmínění či omezení výkonu určitých povolání nebo činností musí být stanoveno jednoznačně a předvídatelně a nemůže poskytovat prostor pro případnou svévoli ze strany státního orgánu, který by mohl stanovit další, zákonem výslovně neuvedené podmínky či omezení . V daném případě prezentuje insolvenční soud ojedinělý právní názor, že správce, který zřídil více než čtyři provozovny, a priori porušuje své povinnosti v insolvenčním řízení, což má být bez jakýchkoliv konkrétních pochybení správce v insolvenčním řízení důvodem jeho zproštění a nahrazení jiným správcem. Tímto postupem však insolvenční soud polemizuje s právním názorem Ministerstva spravedlnosti, vyjádřeným zápisem provozovny do seznamu insolvenčních správců, a fakticky vylučuje účinky tohoto správního aktu. Podle odvolatele lze insolvenčního správce sankcionovat zproštěním funkce pouze z důvodů, jež musí vyplývat z jeho konkrétních pochybení v insolvenčním řízení. Jinak řečeno, pokud by insolvenční správce neplnil řádně své povinnosti v insolvenčních řízeních vedených na majetek jiných dlužníků, než dlužnice Michaely Féllingerové, bylo by třeba, aby za to byl insolvenčním soudem sankcionován v těchto řízeních. Insolvenční správce by tak mohl být soudem prvního stupně eventuálně postižen za to, že nejsou dodržovány úřední hodiny jeho provozovny v Ostravě, že tato provozovna není odpovídajícím způsobem označena, respektive v ní nejsou zajišťovány činnosti, které tam podle právních předpisů zajišťovány být mají, to ovšem pouze tehdy, týkalo-li by se toto pochybení současně insolvenčního řízení ve věci dlužnice Michaely Féllingerové. Žádné takové (konkrétní) porušení povinnosti insolvenčního správce však soud prvního stupně v odvoláním napadeném rozhodnutí neuvádí. Odvolatel poukázal na to, že žádnou svou povinnost v insolvenčním řízení neporušil, dokonce však ani porušit nemohl, neboť jej soud zprostil funkce prakticky bezprostředně poté, co byl do funkce zákonem předvídaným způsobem ustanoven. Odvolatel soudu prvního stupně také vytýkal, že o zproštění funkce insolvenčního správce bylo rozhodnuto, aniž došlo k jeho slyšení. Výzva insolvenčního soudu, aby odvolatel, jako správce, sdělil, v jakém počtu zřídil provozovny a jaké jsou jejich úřední hodiny, není výzvou k vyjádření k důvodům zproštění podle § 32 odst. 1 insolvenčního zákona. Právě v tomto svém vyjádření přitom mohl odvolatel soudu prvního stupně objasnit, že jak jeho sídlo, tak veškeré jeho provozovny-včetně provozovny v Ostravě-jsou po všech stránkách uzpůsobeny tak, aby vyhovovaly zákonu o insolvenčních správcích a vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 355/2013 Sb., a dále také doložit, že provozovny insolvenčního práce jsou personálně i administrativně zajištěny tak, aby zde mohly být vykonávány veškeré činnosti stanovené právními předpisy. Jak odvolatel dále uvedl, ke zproštění insolvenčního správce nelze přistoupit, bylo-li by takové opatření pro další běh insolvenčního řízení kontraproduktivní. V daném případě insolvenční soud nemůže ovlivnit, kdo bude ustanoven insolvenčním správcem po zproštěném insolvenčním správci. Bude-li tedy opatřením předsedy soudu určen opět insolvenční správce s více než čtyřmi provozovnami, bude insolvenčním soudem znovu zproštěn funkce, a tento postup se bude opakovat do doby, než dojde k ustanovení správce, jenž bude insolvenčnímu soudu (respektive konkrétnímu soudci) vyhovovat. To vše navíc v nejnáročnější úvodní fázi řízení, kdy je nezbytné seznámit se s věcí, zjišťovat majetek dlužníka, jeho příjmové, majetkové a osobní poměry, prověřovat možná neplatná či neúčinná právní jednání, provádět soupis majetkové podstaty, věcný přezkum přihlášených pohledávek, vyzývat věřitele k opravě přihlášek, sestavovat seznam přihlášených pohledávek a vůbec zaměřovat činnost k tomu, aby mohl bez problémů proběhnout přezkumné jednání a na ně navazující schůze věřitelů.

Popsaný postup insolvenčního soudu, jehož důsledkem jsou nebo mohou být změny insolvenčních správců, destabilizuje insolvenční řízení, a je v rozporu se základním požadavkem rychlosti a hospodárností řízení, a současně je porušen i příkaz, aby v řízení insolvenční soud postupoval předvídatelně tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Podle odvolatele je insolvenční správce zvláštním veřejnoprávním orgánem, jehož úkolem je zajištění řádného průběhu insolvenčního řízení. Účel, pro který je insolvenční správce ustanovován, je veřejným účelem. Podle odvolatele je na danou problematiku aplikovatelný i právní názor, vyslovený například v nálezu Ústavního soudu ze dne 25.6.2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01. Funkce insolvenčního správce, ve které plní veřejný účel, je veřejnou funkcí, s tím, že z článku 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod lze dovodit dvě základní práva, vážící se k institutu veřejné funkce-jednak je to zákaz diskriminace v přístupu k veřejným funkcím, a dále jde o právo na nerušený výkon veřejné funkce. Jestliže tedy soud prvního stupně zprostil insolvenčního správce funkce na základě závěru o přípustném počtu provozoven , jenž nemá žádného zákonného podkladu, rozhoduje způsobem, který není slučitelný s uvedenými ústavními maximami. Konečně nezákonným zproštěním se odvolatel cítí dotčen na dobré pověsti, neboť je tím ve svém důsledku řečeno , že porušuje své povinnosti v insolvenčním řízení a nedosahuje potřebné odbornosti. Nezákonným zproštěním odvolateli vzniká i majetková újma v podobě zejména ušlého zisku. Způsob, jakým došlo ke zproštění funkce insolvenčního správce, má-podle odvolatele-rovněž rovinu mravní. Správce v dobré víře vstoupil do několika závazkových vztahů, z nichž mu plyne řada povinností, uzavřel několik nájemních nebo podnájemních smluv, na jejichž základě mu vznikla povinnost platit nájemné, což představuje nemalou ekonomickou zátěž. Zanedbatelná není ani finanční investice do vybavení některých provozoven, nejcitelnější dopad neočekávané interpretace příslušných právních norem však podle odvolatele hrozí v případě pracovněprávních vztahů. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil tak, že se Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s. funkce insolvenčního správce nezprošťuje.

Odvolací soud předesílá, že dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II-přechodného ustanovení uvedeného zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon, jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

V přezkoumávané věci bylo řízení zahájeno k insolvenčnímu návrhu dlužnice spojenému s návrhem na povolení oddlužení, došlému Krajskému soudu v Praze dne 21.10.2013. Usnesením ze dne 22.10.2013, č.j. KSPH 35 INS 29290/2013-A-7 Krajský soud v Praze vyslovil svou místní nepříslušnost a po nabytí právní moci tohoto usnesení věc postoupil k projednání a rozhodnutí místně příslušnému Krajskému soudu v Ostravě. Na základě návrhu dlužnice Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23.1.2014, č.j. KSOS 33 INS 29290/2013-A-14 zjistil úpadek dlužnice Michaely Féllingerové, insolvenčním správcem ustanovil Administraci insolvencí CITY TOWER, v.o.s. a povolil řešení úpadku oddlužením. Usnesením ze dne 7.2.2014, č.j. KSOS 33 INS 29290/2013-B-2 uložil soud prvního stupně insolvenčnímu správci, aby do tří dnů od doručení tohoto usnesení sdělil soudu, kolik provozoven ve smyslu ustanovení § 5a odst. 4 zákona o insolvenčních správcích zřídil, dále aby soudu sdělil kdy (to je, ve kterých dnech a hodinách) vykonává svou činnost ve svém sídle a kdy (to je ve kterých dnech a hodinách) vykonává svou činnost v každé provozovně (s tím, že je toto nutno sdělit konkrétně pro každou jednotlivou provozovnu). Na výzvu soudu reagoval insolvenční správce podáním ze dne 20.2.2014, v němž uvedl, že v obvodu působnosti Krajského soudu v Ostravě má zřízeny celkem čtyři konkrétně označené provozovny, uvedl úřední hodiny ke každé z nich s tím, že v těchto provozovnách vykonává svou činnost v rozsahu stanoveném ustanovením § 4 vyhl. č. 355/2013 Sb. prostřednictvím všech svých čtyř označených společníků. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 32 IZ, insolvenční správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka, anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně (odstavec 1). Proti rozhodnutí podle odstavce 1 se mohou odvolat insolvenční správce a osoby oprávněné podat návrh podle odstavce 1. Ustanovení § 29 odst. 4 a § 31 odst. 5 a 6 platí obdobně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 25 IZ, insolvenčního správce pro insolvenční řízení ustanovuje insolvenční soud. Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení reorganizace podle § 148 odst. 2 a je-li v předloženém reorganizačním plánu určena osoba insolvenčního správce, ustanoví insolvenční soud insolvenčním správcem tuto osobu; to neplatí, nesplňuje-li takto určený insolvenční správce podmínky uvedené v § 21 až 24a odst. 3. Ustanovení § 29 tím není dotčeno (odstavec 1). Nejde-li o případ podle odstavce 1, insolvenční soud ustanoví insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla nebo provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců vedené a) pro obvod krajského soudu, který je insolvenčním soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na prohlášení konkursu nebo není-li v době určení podán návrh na jiný způsob řešení úpadku a není-li dlužník osobou podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, b) pro obvod okresního soudu, který je obecným soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na povolení oddlužení (odstavec 2).

Podle ustanovení § 5a zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o insolvenčních správcích ), sídlem insolvenčního správce je místo, ve kterém skutečně a převážně vykonává činnost (odstavec 1). Provozovnou insolvenčního správce je místo, ve kterém ve vymezených dnech a hodinách (dále jen úředních hodinách ) insolvenční správce skutečně vykonává činnost (odstavec 4). Činnost insolvenčního správce může být vykonávána ve více provozovnách, pokud k nim insolvenční správce má vlastnické nebo užívací právo. V obvodu jednoho okresního soudu však může mít pouze jednu provozovnu. V obvodu jednoho krajského soudu může mít insolvenční správce více provozoven. Má-li insolvenční správce v obvodu jednoho krajského soudu více provozoven, zapíše se do příslušné části seznamu vedené podle obvodů krajských soudů pouze ta provozovna, u které připojil prohlášení o odborném zaměření na řešení úpadku dlužníka konkursem jako první v pořadí (odstavec 5). Sídlo a provozovna musí být označena jménem, popřípadě jmény, příjmením a identifikačním číslem insolvenčního správce, který je fyzickou osobou a obchodní firmou a identifikačním číslem s uvedením jména, popřípadě jmen a příjmení ohlášeného společníka insolvenčního správce, který je veřejnou obchodní společností (odstavec 7).

Podle ustanovení § 3 vyhlášky č. 355/2013 Sb., o úředních hodinách provozovny, o označování sídla provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně, provozovna musí být pro veřejnost otevřena v pracovních dnech v časovém rozmezí od 7 do 18 hodin alespoň 6 hodin denně, a to pravidelně alespoň jeden den v týdnu (odstavec 1). Podle § 4 odstavce 1 téže vyhlášky, insolvenční správce je povinen v každé své provozovně v úředních hodinách zajišťovat činnosti stanovené insolvenčním zákonem, a to zejména a) přijímání písemností, b) poskytování součinnosti insolvenčního správce, c) umožnění proplácení částek určených pro jednotlivé věřitele v rozvrhovém usnesení.

Jak odvolatel správně namítal, za důvod pro zproštění insolvenčního správce se považuje zejména to, že insolvenční správce neplní řádně své povinnosti, vyplývající z ustanovení § 36 IZ, podle něhož je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí, je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze na něm požadovat a společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními, jakož i před zájmy jiných osob.

V přezkoumávané věci insolvenční soud zprostil insolvenčního správce funkce bezprostředně poté, co byl do funkce ustanoven, a na výzvu insolvenčního soudu sdělil požadované informace ohledně svých provozoven a svého sídla, aniž měl příležitost své povinnosti skutečně plnit.

Se závěrem soudu prvního stupně, že právě zřízením více než čtyř provozoven porušil insolvenční správce povinnost vykonávat svou činnost v sídle i v provozovnách skutečně, nepočínal si svědomitě a s odbornou péčí a upřednostnil vlastní zájem na maximalizaci odměn za výkon funkce před společným zájmem věřitelů na řádném a osobním výkonu funkce správce, odvolací soud nesouhlasí.

V insolvenčním zákoně, konkrétně v ustanovení § 25 IZ, došlo s účinností od 1.1.2014 ke změnám, jež zakotvují rotační princip určování insolvenčních správců, spočívající v kombinaci několika kritérií. Prvním kritériem je pravidlo pořadí, které je určeno datem zápisu sídla nebo provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců. Tímto pravidlem je vyjádřen rotační princip určování správců z příslušných seznamů. Druhým kritériem je umístění sídla nebo provozovny insolvenčního správce v kombinaci s jeho bydlištěm nebo sídlem dlužníka.

Z ustanovení § 5a zákona o insolvenčních správcích vyplývá, že sídlem insolvenčního správce je místo, ve kterém skutečně a převážně vykonává insolvenční správce činnost, a provozovnou místo, ve kterém v úředních hodinách skutečně vykonává insolvenční správce činnost. Z ustanovení § 25 IZ pak vyplývá, že insolvenční správce může zřídit více provozoven, pouze se určuje, že jedna provozovna v obvodu může být provozovnou konkursní. Možnost zřízení více provozoven vyplývá rovněž z ustanovení § 5a odst. 5 zákona o insolvenčních správcích s tím, že jejich počet je limitován jen tak, že v obvodu jednoho okresního soudu může mít insolvenční správce pouze jednu provozovnu; v obvodu jednoho krajského soudu může mít insolvenční správce více provozoven.

Soud prvního stupně pojem provozovny insolvenčního správce vyložil tak, že se jedná o místo, v němž správce vykonává činnost skutečně , tedy tak, že správce se v daném místě v daných kancelářských prostorách pravidelně zdržuje s výjimkou situace, kdy je z pracovních důvodů mimo pracoviště (například se účastní jednání u soudu). Ztotožnil tedy skutečný výkon činnosti s osobním výkonem činnosti insolvenčního správce, a tedy i jeho osobní přítomností v sídle a v provozovnách s výjimkou oněch případů, kdy je insolvenční správce například z pracovních důvodů mimo pracoviště. S takovým výkladem se odvolací soud neztotožňuje.

Nutno přisvědčit odvolateli, že z žádného ustanovení insolvenčního zákona, zákona o insolvenčních správcích ani z prováděcí vyhlášky nevyplývá, že by insolvenční správce musel být v každé provozovně nebo v sídle přítomen vždy osobně a po celou dobu úředních hodin. Skutečným výkonem činnosti insolvenčního správce se rozumí faktický výkon činnosti insolvenčního správce buď přímo samotným insolvenčním správcem, ale také i osobami, které insolvenční správce k výkonu své činnosti zmocnil. To, že insolvenční správce může vykonávat svou činnost prostřednictvím jiných osob (jiných insolvenčních správců a jiných zmocněných osob), přitom vyplývá z insolvenčního zákona, kdy například insolvenční správce se může dát zastoupit u přezkumného jednání jinou osobou zapsanou do seznamu insolvenčních správců (srov. ustanovení § 190 odst. 2 IZ), nebo v případě přezkoumání přihlášek pohledávek u oddlužení pouze jinou osobou (srov. ustanovení § 410 odst. 1 IZ), a stejně tak může insolvenční správce pověřit svého zaměstnance i zaměstnance dlužníka, aby za něho jednal v soudních a jiných řízeních (srov. ustanovení § 40 odst. 3 IZ).

Odpovědnost za škodu či jinou újmu způsobenou osobami, které insolvenční správce použil k plnění svých úkolů, nese insolvenční správce (srov. ustanovení § 37 odst. 2 IZ). Připouští-li insolvenční zákon, že insolvenční správce může vykonávat svou činnost i prostřednictvím jiných insolvenčních správců, popřípadě jiných zmocněných osob, pak podle názoru odvolacího soudu je také nutno dovodit, že prostřednictvím jiných osob může insolvenční správce zajistit výkon činnosti ve své provozovně s tím, že za výkon činnosti těchto zmocněných osob, jakož i za kvalitu poskytovaných služeb, bude vždy osobně odpovídat insolvenční správce.

Pokud-jako v přezkoumávané věci-insolvenční správce zřídil více provozoven, respektive vedle svého sídla zřídil více jak čtyři provozovny, neporušil tím podle přesvědčení odvolacího soudu žádnou povinnost, vyplývající z insolvenčního zákona či zákona o insolvenčních správcích, a nelze ani dovodit, že by při výkonu své funkce nepostupoval s odbornou péčí či řádně neplnil své povinnosti. Není tudíž důvodu pro to, aby byl své funkce zproštěn.

Závěrem odvolací soud dodává, jak odvolatel rovněž správně poukazoval, že dohled nad insolvenčními správci přísluší vykonávat Ministerstvu spravedlnosti, které zejména zjišťuje, zda sídlo zapsané v seznamu je místo, ve kterém insolvenční správce skutečně a převážně vykonává činnost, a zda provozovna zapsaná v seznamu je místem, ve kterém skutečně ve vymezených úředních hodinách vykonává činnost (srov. ustanovení § 36 odst. 2, písm. b/ zákona o insolvenčních správcích). Zjistí-li Ministerstvo spravedlnosti, že insolvenční správce ve vymezených hodinách činnost v provozovně zapsané v seznamu insolvenčních správců nevykonává, může za tento správní delikt uložit insolvenčnímu správci napomenutí nebo pokutu ve smyslu ustanovení § 36b zákona o insolvenčních správcích.

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. v odvoláním napadeném výroku I. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku. Odvolání insolvenčního správce výslovně směřovalo i proti výroku II., jímž byla ustanovena nová insolvenční správkyně. Výrok II. je však závislý na výroku I., a vzhledem k tomu, že odvolací soud shledal odvolání zproštěného insolvenčního správce proti výroku I. důvodným, došlo ke zrušení závislého výroku II.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi, insolvenčním správcům, věřitelskému orgánu (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

Olomouc 26. srpna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. Petra Šlajsová předsedkyně senátu