3 VSOL 334/2012-A-11
KSBR 40 INS 6215/2012 3 VSOL 334/2012-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka FRISLAND s.r.o., se sídlem Brno, Přízřenice, Malá 266/2, IČ: 28263871, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.3.2012 č.j. KSBR 40 INS 6215/2012-A--6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že dlužníku se ukládá, aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 35.000 Kč, a to na účet Krajského soudu v Brně vedený u České národní banky, pobočka Brno, číslo účtu: 6015-5720621/0710, variabilní symbol: 40-49-6215-12, konstantní symbol: 1148, nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, a to na účet soudu specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně soudu. Na odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že složení zálohy ve výši 50.000 Kč je pro dané insolvenční řízení potřebné, neboť dlužník nemá žádné hotové peněžní prostředky a dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem, kterého se dlužník domáhá,

částku 45.000 Kč bez DPH, přičemž lze očekávat, že insolvenčnímu správci vzniknou i hotové výdaje. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a uved, že nelze spravedlivě požadovat, aby výdaje insolvenčního správce byly hrazeny z jeho vlastních zdrojů a následně pak z rozpočtových prostředků Krajského soudu v Brně, proto byl dlužník vyzván k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník včasné odvolání, jímž se domáhal jeho změny tak, že se mu ukládá záloha na náklady insolvenčního řízení pouze ve výši 20.000 Kč. Dlužník uvedl, že částka 50.000 Kč je pro něj nedosažitelná, neboť (jak vyplývá z insolvenčního návrhu) má k dispozici hotovost pouze ve výši 15.705 Kč a nemá žádný bankovní účet a tudíž nemá ani žádné jiné finanční prostředky. Dlužník namítal, že z insolvenčního návrhu vyplývá, že má ve svém majetku vozidlo zn. IVECO v účetní hodnotě cca 185.000 Kč, jehož prodejní cena je cca 80.000 Kč a tudíž z prodeje tohoto vozidla bude možné získat finanční prostředky na uhrazení nákladů insolvenčního řízení. Dlužník dále argumentoval tím, že pokud po něm bude požadována záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši převyšující částku 15.000 Kč, bude muset jednatel společnosti vložit do majetku dlužníka své osobní finanční prostředky, případně bude muset zajistit půjčku od třetích osob, čímž opět prohloubí dluhy dlužníka. Dlužník vyslovil názor, že dostatečnou by mohla být záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000 Kč (případně 30.000 Kč).

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je částečně důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 14.3.2012 se dlužník domáhá zjištění svého úpadku a jako způsobu jeho řešení prohlášení konkursu. Dlužník v návrhu uvedl, že není schopen uspokojit v plném rozsahu pohledávky všech věřitelů a že je předlužen a dále tvrdil, že má více věřitelů, má peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. K tvrzení ohledně svého předlužení dlužník uvedl, že má více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu majetku. Dlužník tvrdil, že fakticky přerušil provádění činnosti autodopravy, a že měl nedostatečný finanční zisk z prodeje zboží, což způsobilo jeho platební neschopnost. Dlužník tvrdil, že zastavil všechny platby vůči třetím osobám. V návrhu dlužník označil 14 věřitelů a 14 závazků, které popsal jejich výši a uvedl, že nemá zajištěné závazky. Dále v návrhu prohlásil, že nemá žádné zaměstnance. Ke svému majetku dlužník tvrdil, že nemá žádný významný majetek, nevlastní žádný nemovitý majetek, nemá žádný bankovní účet. Dále uvedl, že má zůstatek v pokladně ve výši 15.705 Kč a že jeho jediným dalším majetkem je vozidlo zn. IVECO v účetní v hodnotě cca 185.000 Kč, jehož prodejní cena činí dle jeho odhadu částku cca 80.000 Kč. Dlužník v návrhu dále uvedl jako svůj majetek pohledávky vůči 6 dlužníkům s tím, že 4 z nich jsou nedobytné. Dlužník uvedl, že má základní kapitál 200.000 Kč. K návrhu dlužník připojil seznam závazků, z něhož se podávají závazky dlužníka celkem ve výši 781.484 Kč, dále seznam pohledávek, z něhož se podávají pohledávky dlužníka celkem ve výši 235.382 Kč a seznam majetku, z něhož se podává, že v majetku dlužník eviduje automobil IVECO v účetní hodnotě 185.000 Kč a zůstatek v pokladně v částce 15.705,-Kč.

Podle § 108 odst. 1, věty první a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Odvolací soud po zhodnocení obsahu spisu s ohledem na shora citované zákonné ustanovení uzavírá, že odvolací námitky dlužníka jsou částečně důvodné.

Předně lze uzavřít, že na základě tvrzení v insolvenčním návrhu ve spojení s povinnými přílohami (seznamem majetku a seznamem závazků) lze učinit předběžný závěr o tom, že se dlužník nachází v úpadku z důvodu předlužení (§ 3 odst. 3 IZ).

Dále je třeba uvést, že účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení, neboť bez hotových finančních prostředků zajištěných právě složením zálohy na základy insolvenčního řízení (nedisponuje-li dlužník hotovými peněžními prostředky) nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat. Účelem zálohy je především zajistit insolvenčnímu správci nerušený výkon jeho činnosti a překlenout prvotní nedostatek disponibilních peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možné zpeněžit majetkovou podstatu, a to při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Bezprostředně po zjištění úpadku vznikají insolvenčnímu správci náklady v podobě cestovného, poštovného, telekomunikačních poplatků a náklady spojené se soupisem majetkové podstaty. Pro tyto účely by měl mít správce k dispozici disponibilní peněžní prostředky, když nelze po správci spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesl ze svého. Záloha dále zajišťuje krytí nákladů insolvenčního řízení v případě, že majetek dlužníka zcela nebo zčásti nepost ačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Z insolvenčního návrhu i ze seznamu majetku k němu připojenému vyplývá, že dlužník disponuje hotovými finančními prostředky v pokladně ve výši 15.705 Kč a že nedisponuje peněžními prostředky na bankovních účtech. Je sice pravdou, že dlužník uvedl v insolvenčním návrhu a v seznamu majetku, že má dále majetek ve formě pohledávek a v podobě movité věci-automobilu zn. IVECO. U pohledávek však není zřejmé, zda a v jakém časovém horizontu jsou dobytné a zda by z nich bylo možné hradit již počáteční náklady insolvenčního řízení. Rovněž ve vztahu k movité věci (automobilu) nelze v této fázi insolvenčního řízení předjímat, zda by výtěžek z prodeje tohoto majetku bylo možné použít na náhradu nákladů insolvenčního řízení, zda by tento výtěžek k úhradě těchto nákladů postačoval, neboť není zřejmé, zda je tento majetek likvidní či nikoliv.

V případě, že by pak případný výtěžek získaný zpeněžením shora uvedeného majetku dlužníka nebylo možné použít pro úhradu nákladů insolvenčního řízení, dle ustanovení § 38 odst. 2 insolvenčního zákona by nároky správce (jeho odměnu a hotové výdaje) hradil stát, čemuž má předjít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení. V tomto směru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 insolvenčního zákona zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z něhož plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné), postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení by nebylo třeba pouze tam, kde by dlužník disponoval hotovými finančními prostředky v takové výši, že by bylo zajištěno krytí nákladů insolvenčního řízení z těchto finančních prostředků, což však není v daném případě splněno, neboť dlužník disponuje finanční hotovostí pouze ve výši 15.705 Kč, jak sám uvedl v insolvenčním návrhu i v odvolání.

Závěr soudu prvního stupně o tom, že je třeba dlužníku uložit ve smyslu ustanovení § 108 odst. 1 věty první IZ zálohu na náklady insolvenčního řízení, je tudíž správný.

Odvolací soud se dále zabýval výší uložené zálohy a dospěl k závěru, že v daném případě je na místě uložení zálohy pouze ve výši 35.000 Kč, a nikoliv ve výši 50.000 Kč, a to s ohledem na skutečnost, že dlužník disponuje hotovými finančními prostředky ve výši 15.705 Kč.

Z obsahu insolvenčního návrhu vyplývá, že dlužník se domáhá jako způsobu řešení svého úpadku konkursu, přičemž z jeho tvrzení v návrhu ani jiný způsob řešení jeho úpadku jako možný nevyplývá. Dlužník uvedl, že již přerušil faktické provádění činnosti autodopravy a že již nemá ani dostatečný finanční zisk z prodeje zboží, nejsou proto splněny předpoklady pro reorganizaci ze zákona dle ustanovení § 316 IZ a dlužník ani návrh na takový způsob řešení svého úpadku nepodává. Způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací tedy nepřichází v úvahu (§ 316 insolvenčního zákona). Navíc je dlužník podnikatelem, nepřichází tedy v úvahu ani řešení jeho úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 IZ). Při řešení úpadku konkursem pak odměna insolvenčního správce dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí nejméně 45.000 Kč, přičemž je nutné počítat s tím, že správci vzniknou i hotové výdaje. Na zajištění prvotních nákladů insolvenčního řízení je tedy nezbytné složení částky ve výši nejméně 50.000 Kč. Tato částka zajistí činnost insolvenčního správce hned od počátku insolvenčního řízení. Právě taková částka bude v daném případě zajištěna prostřednictvím finanční hotovosti dlužníka ve výši 15.705 Kč a prostřednictvím zálohy uložené ve výši 35.000 Kč.

Závěrem je třeba uvést, že dlužník-podnikatel byl ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 IZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku a návrh měl podat včas a nikoliv až poté, co se dostal do situace, že již nemá ani dostatečné finanční prostředky na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně dle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že dlužníka zavázal k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení pouze ve výši 35.000 Kč, neboť nebyly splněny podmínky pro potvrzení usnesení soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o.s.ř. ani pro jeho zrušení dle ustanovení § 219a odst. 1, písm. a) o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 28. května 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu