3 VSOL 326/2014-B-18
KSOS 33 INS 36611/2013 3 VSOL 326/2014-B-18

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudců JUDr. Jaroslava Hikla a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužnice Miroslavy anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava--Hrabůvka, Jubilejní 312/50, PSČ 700 30, o zproštění insolvenčního správce funkce, o odvolání Institutu insolvence v.o.s., se sídlem Praha 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, identifikační číslo 28964551, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.3.2014, č.j. KSOS 33 INS 36611/2013-B-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í tak, že dosavadní insolvenční správce Institut insolvence v.o.s., se sídlem Praha 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, identifikační číslo 28964551, se nezprošťuje funkce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, zprostil funkce dosavadního insolvenčního správce Institut insolvence v.o.s., se sídlem Praha 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, identifikační číslo 28964551, který v projednávané věci vykonává svou činnost v provozovně Ostrava, Výstavní 1928/9, PSČ 702 00 (výrok I.), insolvenčním správcem ustanovil INKOS HK-Turnov v.o.s., se sídlem Boharyně 70, PSČ 503 15, identifikační číslo 28821955, který v projednávané věci vykonává svou činnost v provozovně Ostrava, Panská 240/33, PSČ 715 00 (výrok II.), uložil nově ustanovenému insolvenčnímu správci, aby do sedmi dnů od doručení tohoto usnesení sdělil soudu, kolik provozoven ve smyslu ustanovení § 5a odst. 4 zákona o insolvenčních správcích zřídil a dále aby soudu sdělil, kdy (tj. ve kterých dnech a hodinách) vykonává svou činnost ve svém sídle a kdy (tj. ve kterých dnech a hodinách) vykonává svou činnost v každé své provozovně s tím, že je nutno sdělit konkrétně pro každou jednotlivou provozovnu (výrok III.) a uložil odvolanému insolvenčnímu správci, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení podal zprávu o své činnosti, zejména o stavu majetku, který spravoval, a aby vyúčtoval odměnu a hotové výdaje a náklady, které mu vznikly v souvislosti se správou a udržováním majetku (výrok IV.).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v projednávané věci ze sdělení insolvenčního správce zjistil, že insolvenční správce zřídil celkem 11 provozoven ve smyslu ustanovení § 5a odst. 4 insolvenčního zákona. Poté, co citoval ustanovení § 36 odst. 1 insolvenčního zákona, ustanovení § 5a odst. 1 a odst. 4 zákona o insolvenčních správcích a ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 355/2013 Sb., soud prvního stupně uzavřel, že uvedená ustanovení vychází z principu, že jak sídlo, tak provozovna jsou místy, kde správce vykonává svou činnost skutečně. Skutečným výkonem funkce je nutno rozumět stav, kdy správce se v daném místě, v daných kancelářských prostorech, pravidelně zdržuje, s výjimkou situací, kdy je z pracovních důvodů mimo své pracoviště, případně kdy z osobních důvodu nepracuje. Je obvyklé, jak soud prvního stupně pokračoval, že chod sídla i provozovny zajišťují i další osoby (typicky zaměstnanci správce), vždy však platí, že tyto osoby jednají a konají podle pokynů a pod průběžným dohledem insolvenčního správce, což je právě zajištěno (a zákonem vyžadováno) faktickou přítomností správce v daném místě. Naopak skutečným výkonem funkce insolvenčního správce není, pokud by v daném místě trvale působil samostatně a izolovaně zaměstnanec správce (či dokonce více správců), neboť by se jednalo o přenášení výkonu funkce insolvenčního správce na osobu, která nesplňuje zákonem stanovené kvalifikační předpoklady (zejména složení zkoušky správce). Stejně tak není skutečným výkonem funkce zřízení provozovny-podatelny, tj. místa, které jen přijímá podání a přeposílá je do sídla správce. Podle soudu prvního stupně tomuto závěru přisvědčuje i ustanovení § 4 odst. 2 vyhl. č. 355/2013 Sb., které předpokládá, že v provozovně jsou uloženy přihlášky, jejich přílohy, a také další podklady insolvenčního řízení, tedy, že přezkum přihlášených pohledávek probíhá v dané provozovně, což je nemyslitelné bez průběžné přítomnosti insolvenčního správce. Soud prvního stupně uzavřel, že připouští-li ustanovení § 5a odst. 5 zákona o insolvenčních správcích, že insolvenční správce může svou činnost vykonávat ve více provozovnách, neznamená to, že těchto provozoven může zřídit neomezený počet, naopak, ze zásady požadavku na skutečný faktický výkon funkce v sídle i provozovně vyplývá, že provozoven lze zřídit pouze tolik, aby správce byl opravdu schopen v dané provozovně fakticky působit. Musí-li pracovní doba provozovny činit nejméně jeden den v týdnu, je zřejmé, že je možno zřídit maximálně čtyři provozovny, když pátý pracovní den a zbývající části ostatních pracovních dnů působí správce ve svém sídle, kde svou činnost má vykonávat nejenom skutečně, ale také převážně. Každá činnost a jednání insolvenčního správce je a musí být-podle názoru soudu prvního stupně-prostoupena výchozí premisou činnosti správce, tj. požadavkem na výkon funkce s odbornou péčí. Tento požadavek limituje každého správce i při zřizování provozoven potud, že správce je oprávněn zřídit pouze takový počet provozoven, u nichž bude vskutku schopen zajistit fungování ve stanoveném rozsahu a s odbornou péčí. Podle soudu prvního stupně je dobře představitelná situace, kdy správce zřídí provozovnu jednu či dvě. Využije-li však správce formálně maximálně možného počtu a zřídí provozovny čtyři, tedy zvolí způsob práce, kdy každý den v týdnu bude působit na jiném pracovišti, vystavuje se zvýšenému riziku, že požadavku na odbornou kvalitu výkonu funkce nedostojí, což může vést k ukládání sankcí podle insolvenčního zákona a v konečném důsledku i ke zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích. Soud prvního stupně uzavřel, že zřízením více než čtyř provozoven porušil insolvenční správce povinnost vykonávat svou činnost v sídle i provozovnách skutečně, nepočínal si svědomitě a s odbornou péčí a upřednostnil vlastní zájem na maximalizaci odměn za výkon funkce správce před společným zájmem věřitelů na řádném a osobním výkonu funkce správce. Soud prvního stupně proto postupoval podle ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona a zprostil insolvenčního správce funkce a současně ustanovil správce nového.

Proti tomuto usnesení podal zproštěný insolvenční správce odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýká, že nebyly splněny zákonné podmínky pro zproštění insolvenčního správce funkce. Odvolatel především poukázal, že podle napadeného rozhodnutí odůvodňuje soud prvního stupně jeho zproštění z funkce insolvenčního správce tím, že si nepočínal svědomitě a s odbornou péčí a tím, že upřednostnil vlastní zájem před společným zájmem věřitelů; tohoto jednání se měl odvolatel dopustit pouze tím, že zřídil více než čtyři provozovny. Odvolatel nerozporuje, že zřídil více než čtyři provozovny insolvenčního správce, má však za to, že zřízení více provozoven není samo o sobě porušením povinnosti insolvenčního správce počínat si svědomitě a s odbornou péčí, ani upřednostněním zájmů insolvenčního správce před společným zájmem věřitelů. Kdyby tomu tak bylo, zákonodárce by jistě výslovně omezil počet provozoven, které může insolvenční správce zřídit, na čtyři provozovny. S odkazem na ustanovení § 32 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona odvolatel dále uvedl, že soud prvního stupně pochybil, když, ač měl, neslyšel insolvenčního správce před vydáním napadeného usnesení, přestože tomu nic nebránilo. Napadené rozhodnutí tak nevychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, je překvapivé, nepředvídatelné a u jiných soudů obdobná rozhodovací praxe nebyla zaznamenána. Odvolatel dále zdůraznil, že z povahy věci je zřejmé, že insolvenční soud může zprostit insolvenčního správce funkce pouze v konkrétním řízení, v rámci kterého se insolvenční správce dopustil jednání specifikovaného v ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona. Přesto soud prvního stupně v napadeném usnesení vůbec neuvedl, jakou konkrétní součást výkonu funkce insolvenčního správce v příslušném řízení odvolatel porušil. Odvolatel je přesvědčen,

že žádnou ze svých povinností v projednávané věci neporušil. Soud prvního stupně neprovedl žádné dokazování k tomu, že by insolvenční správce nevykonával funkci insolvenčního správce ve své provozovně skutečně a v potřebném rozsahu osobně, a vyšel pouze z premisy, že insolvenční správce není schopen skutečného a osobního výkonu funkce insolvenčního ve své provozovně, poněvadž má zřízeno více provozoven. Tato skutečnost však nevylučuje, aby odvolatel v tomto konkrétním řízení vykonával řádně funkci insolvenčního správce. Pokud by odvolatel vykonával funkci insolvenčního správce v tomto konkrétním insolvenčním řízení na úkor jiného insolvenčního řízení, mohl by to být důvod pro zproštění odvolatele funkce insolvenčního správce pouze v jiném insolvenčním řízení, nikoliv v insolvenčním řízení, které je předmětem tohoto sporu. Odvolatel má zejména za to, že všechna soudní rozhodnutí jsou individuálními akty, musejí vycházet ze zjištění konkrétního skutkového stavu v jednotlivé věci a nemohou být vydávány na základě neověřených předpokladů a paušálně, přičemž stejná odůvodnění se objevují v rozhodnutích téhož soudce ve skutkově jiných případech a u insolvenčních správců s jiným materiálním a personálním vybavením. Odvolatel dále poukázal, že ustanovení § 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 355/2013 Sb. o úředních hodinách provozovny, o označování sídla a provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajistit ve své provozovně, stanoví seznam činností, které je insolvenční správce povinen zajistit ve své provozovně, mezi něž zejména patří : a) přijímání písemností, b) poskytování součinnosti insolvenčního správce, c) umožnění proplácení částek určených pro jednotlivé věřitele v rozvrhovém usnesení, d) shromažďování podkladů pro insolvenční řízení, e) umožnění účastníkům insolvenčního řízení nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven, f) umožnění vyjádření dlužníka k přihlášeným pohledávkám. Odvolatel namítal, že všechny uvedené činnosti ve své provozovně v Ostravě, která je provozovnou příslušnou pro toto insolvenční řízení, zajistil, přitom soud prvního stupně neprokázal ani neosvědčil opak. Insolvenční správce disponuje odborným týmem čítajícím 15 osob, přičemž všechny tyto osoby jsou plně kvalifikovány k zajištění všech činností, které je insolvenční správce ve své provozovně povinen zajistit. V případě potřeby vykonává činnost insolvenčního správce v provozovně v okrese Ostrava osobně ohlášený společník odvolatele Mgr. Hana Himmatová. Odvolatel dále poukázal, že je právnickou osobou, proto není povinen vykonávat veškeré úkony při výkonu funkce insolvenčního správce výlučně prostřednictvím svých ohlášených společníků. Žádný právní předpis totiž nestanoví, že by insolvenční správce musel vykonávat veškeré úkony v rámci výkonu funkce insolvenčního správce prostřednictvím svého ohlášeného společníka. Ustanovení § 399 odst. 2 a ustanovení § 410 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014 naopak stanoví, že insolvenční správce se může na své nebezpečí a na své náklady dát zastoupit na schůzi věřitelů a při přezkumném jednání jinou osobou (tj. i osobou odlišnou od insolvenčního správce-jestliže insolvenční soud nepožaduje, aby se insolvenční správce přezkumného jednání zúčastnil osobně). Pokud zákon umožňuje, aby insolvenční správce byl zastoupen jinou osobou na přezkumném jednání (když přezkoumání přihlášených pohledávek je jedním z nejkvalifikovanějších úkonů insolvenčního správce), není důvod, aby zákon vyloučil zastoupení insolvenčního správce kvalifikovanou osobou při jiných činnostech, které je insolvenční správce povinen ve své provozovně zajistit (kupř. shromažďování písemností nebo umožnění nahlížení do přihlášek pohledávek). Pro možnost insolvenčního správce nechat se zastoupit i při těchto činnostech tak svědčí argument a maiori ad minus . Skutečnost, že soud počítá s tím, že za správce jednají i jeho zaměstnanci, vyplývá také i ze Standardního pokynu pro oddlužení, který je vyvěšen na webových stránkách Krajského soudu v Ostravě http://portal.justice.cz/Justice2/soud/soud.aspx?j=29&o=19&k=345). Z tohoto standardního pokynu přitom vyplývá, že insolvenční správce má uvádět i osobu, která jej v nepřítomnosti zastupuje-soud tedy zastoupení výslovně presumuje. Odvolatel také poukázal na § 40 odst. 3 insolvenčního zákona, podle něhož insolvenční správce může pověřit svého zaměstnance i zaměstnance dlužníka, aby za něho jednal v soudních a jiných řízeních. Z uvedeného pak dovozuje, že pokud by bylo vyžadováno, aby veškeré úkony při výkonu funkce insolvenčního správce činila pouze jedna fyzická osoba, nebyl by žádný důvod k tomu, aby právní předpisy umožňovaly výkon funkce insolvenčního správce právnické osobě. Výkon funkce insolvenčního správce je svou podstatou srovnatelný kupříkladu s výkonem funkce soudního exekutora, který rovněž není povinen činit veškeré úkony související s výkonem funkce osobně, ale je oprávněn k nim využít svých zaměstnanců. Také v případě insolvenčního soudu právní předpisy umožňují, aby jak méně významné úkony, tak některé úkony zásadní, činili asistenti soudců a úředníci soudů. Pokud je soudce insolvenčního soudu schopen dohlížet na veškerý soudní aparát v desítkách až stovkách insolvenčních řízení, které má přiděleny, není důvod, proč by totéž neměl zvládat ohlášený společník insolvenčního správce, jde-li o dobře organizovanou právnickou osobu, jakou je odvolatel, která disponuje kromě potřebných hmotných a nehmotných aktiv také dostatečným počtem pracovníků. Odvolatel dále namítal, že právní předpisy neomezují počet provozoven, které je insolvenční správce oprávněn zřídit. Žádný právní předpis totiž nestanoví maximální počet provozoven, které je insolvenční správce oprávněn zřídit. Ustanovení § 5a odst. 5 zákona o insolvenčního správcích stanoví, že činnost insolvenčního správce může být vykonávána ve více provozovnách, pokud k nim insolvenční správce má vlastnické nebo užívací právo. Jestliže soud prvního stupně rozhodl, že maximální možný počet provozoven insolvenčního správce jsou čtyři provozovny, jde toto rozhodnutí nad rámec zákona a dalších právních předpisů. Odvolatel dále poukázal, že napadeným usnesením došlo k porušení pravidel pro ustanovování insolvenčních správců a práva na spravedlivý proces. Ustanovení § 25 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2004 zavedlo tzv. rotační systém při určování insolvenčních správců. Jmenování konkrétního insolvenčního správce je tak nezávislé na vůli soudce a soudu. Jedná se o systém obdobný určování soudců dle rozvrhu práce soudu. Stejně jako platí ústavní princip, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci, platí podle nové právní úpravy princip předvídatelného určování insolvenčních správců podle přesně stanovených pravidel rotačního systému, nejsou-li závažné důvody pro zákonnou výjimku. Napadené rozhodnutí je v konečném důsledku svévolným zásahem do rotačního principu určování insolvenčních správců a porušením práva účastníků insolvenčního řízení na spravedlivý proces. Podle názoru odvolatele, napadeným usnesením došlo také k porušení zásad insolvenčního řízení. Jednou ze základních zásad, na kterých spočívá insolvenční řízení, vyjádřenou v ustanovení § 5 insolvenčního zákona, je zásada, že insolvenční řízení má být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Napadeným usnesením zprostil soud prvního stupně odvolatele výkonu funkce insolvenčního správce, a insolvenčním správcem ustanovil jiného insolvenčního správce, který má pobočku v okrese Ostrava (správce určeného dle rotačního principu). Obdobný postup zvolil soud prvního stupně i v dalších insolvenčních řízeních. Ke dni 12.3.2014 působí v okrese Ostrava celkem 66 insolvenčních správců. Z tohoto počtu insolvenčních správců má celkem 17 insolvenčních správců zřízeno více než čtyři provozovny. Po odvolání jednoho insolvenčního správce z důvodu, že má zřízeny více než čtyři provozovny, je 26% pravděpodobnost, že bude do funkce insolvenčního správce opět ustanoven správce, který má zřízeny více než čtyři provozovny. Při zachování rovného přístupu by měl být i tento správce zproštěn funkce a ustanoven jiný insolvenční správce. Další zproštěný insolvenční správce má právo se proti rozhodnutí o zproštění odvolat. Tento postup může být několikrát zopakován. Výsledkem může být řetězící se odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, protahování insolvenčního řízení, ohrožení řádného a včasného přezkumu přihlášených pohledávek a znemožnění včasného uspokojení věřitelů. Nelze rovněž přehlédnout, že dlužníci mají povinnost hradit odměnu insolvenčního správce již po povolení oddlužení a protahování insolvenčního řízení tak způsobí majetkovou škodu především jim. Podle názoru odvolatele by měl odvolací soud přihlédnout i k újmě, která vzniká odvolateli zproštěním funkce insolvenčního správce. Předně jde o újmu na pověsti, neboť zproštění funkce signalizuje porušení povinnosti na straně insolvenčního správce, který však pouze vycházel z legitimního očekávání, založeného výslovnou dikcí zákona, a nemohl předvídat názor soudu prvního stupně, stejně jako další insolvenční správci, kteří pobočky zřídili. V druhé řadě jde také o újmu majetkovou. Přestože náklady insolvenčního správce na pracovníky a zajištění chodu jeho provozovny již vznikly a trvají nadále, vydáním napadeného rozhodnutí byl odvolatel zbaven očekávaného příjmu odměny. Odvolatel má dále za to, že napadené usnesení odporuje čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen LZPS ), resp. čl. 2. odst. 3 Ústavy ČR, kde je zakotveno, že veřejnou moc lze uplatňovat v případech a v mezích stanovených zákonem, a to pouze způsoby, které zákon stanoví. V daném případě nemohl soud prvního stupně aplikovat volnou úvahu, nýbrž byl, resp. je vázán ustanoveními zákona. Pokud právní předpis ex lege nezakazuje počet provozoven insolvenčního správce, nelze tak úvahou soudu dojít k závěrům, že insolvenční správce je ve zřizování počtu provozoven omezen. Pokud by zákonodárce zamýšlel nějakým způsobem omezit počet provozoven, zakotvil by takové omezení do zákona, případně do podzákonného předpisu. Takto to učinil jen v případě omezení počtu provozoven na maximálně jednu provozovnu v okrese pro oddlužení a maximálně jednu provozovnu v kraji pro konkurs (tato omezení odvolatel dodržel). Napadené usnesení odporuje také čl. 2 odst. 3 LZPS; soud zakazuje svým rozhodnutím počet provozoven větší než čtyři, přičemž toto omezení nevyplývá ze zákona a soud tedy ukládá více povinností, než zákon, což je v rozporu s uvedeným ústavním principem. Napadené usnesení rovněž odporuje čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, tedy právu na rovné zacházení (rovnost před zákonem), když omezení v počtu provozoven je uplatňováno jen u nadepsaného soudu a nikoliv u soudů jiných. Odvolatel je tak znevýhodňován oproti správcům se zapsanými provozovnami v místní příslušnosti jiného krajského soudu. V této souvislosti odvolatel poukázal na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12.8.2009, podle něhož k principu rovnosti účastníků řízení neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Povaha materiálního právního státu potom vyzařuje rovněž s ním spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v nějaký zákon (resp. v právo vůbec), nemá být v této své důvěře zklamán . Napadené usnesení odporuje rovněž čl. 36 odst. 1 LZPS a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy právu na spravedlivý proces, neboť soud odvolatele zprostil funkce, aniž by měl prokázány konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho závěry. Soud nezjistil, kromě počtu provozoven, že by odvolatel nějakou svou povinnost porušil. Rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž odporuje nálezu Ústavního soudu ČR, sp.zn. Pl. ÚS 11/2000, podle kterého zákonné podmínění či omezení výkonu určitých povolání nebo činností musí být stanoveno jednoznačně a předvídatelně a nemůže poskytovat prostor pro případnou svévoli ze strany státního orgánu, který by mohl stanovit další, zákonem výslovně neuvedené podmínky či omezení . Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se Institut insolvence v.o.s. funkce insolvenčního správce nezprošťuje.

Odvolací soud předesílá, že dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II-přechodného ustanovení uvedeného zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon, jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

V přezkoumávané věci bylo řízení zahájeno k insolvenčnímu návrhu dlužnice spojenému s návrhem na povolení oddlužení, došlému Krajskému soudu v Ostravě dne 18.12.2013. Na základě návrhu dlužnice Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6.2.2014, č.j. KSOS 33 INS 36611/2013-A-7 zjistil úpadek dlužnice Miroslavy anonymizovano , insolvenčním správcem ustanovil Institut insolvence v.o.s., se sídlem Praha 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, identifikační číslo 28964551 a povolil řešení úpadku oddlužením. Usnesením ze dne 7.2.2014, č.j. KSOS 33 INS 36611/2013-B-2 uložil soud prvního stupně insolvenčnímu správci, aby do sedmi dnů od doručení tohoto usnesení sdělil soudu, kolik provozoven ve smyslu ustanovení § 5a odst. 4 zákona o insolvenčních správcích zřídil, dále aby soudu sdělil kdy (to je, ve kterých dnech a hodinách) vykonává svou činnost ve svém sídle a kdy (to je ve kterých dnech a hodinách) vykonává svou činnost v každé provozovně (s tím, že je toto nutno sdělit konkrétně pro každou jednotlivou provozovnu). Na výzvu soudu reagoval insolvenční správce podáním ze dne 18.2.2014, v němž uvedl, že má zřízeno celkem dvanáct provozoven, kde vykonává svou činnost vždy každý pátek od 9.00 do 15.00 hod., a že ve svém sídle vykonává činnost v pracovních dnech od 9.00 hod. do 17.30 hod. Dne 19.2.2014 insolvenční správce předložil soudu seznam jednotlivých provozoven. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 32 IZ, insolvenční správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka, anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně (odstavec 1). Proti rozhodnutí podle odstavce 1 se mohou odvolat insolvenční správce a osoby oprávněné podat návrh podle odstavce 1. Ustanovení § 29 odst. 4 a § 31 odst. 5 a 6 platí obdobně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 25 IZ, insolvenčního správce pro insolvenční řízení ustanovuje insolvenční soud. Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení reorganizace podle § 148 odst. 2 a je-li v předloženém reorganizačním plánu určena osoba insolvenčního správce, ustanoví insolvenční soud insolvenčním správcem tuto osobu; to neplatí, nesplňuje-li takto určený insolvenční správce podmínky uvedené v § 21 až 24a odst. 3. Ustanovení § 29 tím není dotčeno (odstavec 1). Nejde-li o případ podle odstavce 1, insolvenční soud ustanoví insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla nebo provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců vedené a) pro obvod krajského soudu, který je insolvenčním soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na prohlášení konkursu nebo není-li v době určení podán návrh na jiný způsob řešení úpadku a není-li dlužník osobou podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, b) pro obvod okresního soudu, který je obecným soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na povolení oddlužení (odstavec 2).

Podle ustanovení § 5a zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o insolvenčních správcích ), sídlem insolvenčního správce je místo, ve kterém skutečně a převážně vykonává činnost (odstavec 1). Provozovnou insolvenčního správce je místo, ve kterém ve vymezených dnech a hodinách (dále jen úředních hodinách ) insolvenční správce skutečně vykonává činnost (odstavec 4). Činnost insolvenčního správce může být vykonávána ve více provozovnách, pokud k nim insolvenční správce má vlastnické nebo užívací právo. V obvodu jednoho okresního soudu však může mít pouze jednu provozovnu. V obvodu jednoho krajského soudu může mít insolvenční správce více provozoven. Má-li insolvenční správce v obvodu jednoho krajského soudu více provozoven, zapíše se do příslušné části seznamu vedené podle obvodů krajských soudů pouze ta provozovna, u které připojil prohlášení o odborném zaměření na řešení úpadku dlužníka konkursem jako první v pořadí (odstavec 5). Sídlo a provozovna musí být označena jménem, popřípadě jmény, příjmením a identifikačním číslem insolvenčního správce, který je fyzickou osobou a obchodní firmou a identifikačním číslem s uvedením jména, popřípadě jmen a příjmení ohlášeného společníka insolvenčního správce, který je veřejnou obchodní společností (odstavec 7).

Podle ustanovení § 3 vyhlášky č. 355/2013 Sb., o úředních hodinách provozovny, o označování sídla provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně, provozovna musí být pro veřejnost otevřena v pracovních dnech v časovém rozmezí od 7 do 18 hodin alespoň 6 hodin denně, a to pravidelně alespoň jeden den v týdnu (odstavec 1). Podle § 4 odstavce 1 téže vyhlášky, insolvenční správce je povinen v každé své provozovně v úředních hodinách zajišťovat činnosti stanovené insolvenčním zákonem, a to zejména a) přijímání písemností, b) poskytování součinnosti insolvenčního správce, c) umožnění proplácení částek určených pro jednotlivé věřitele v rozvrhovém usnesení.

Jak odvolatel správně namítá, za důvod pro zproštění insolvenčního správce se považuje zejména to, že insolvenční správce neplní řádně své povinnosti, vyplývající z ustanovení § 36 IZ, podle něhož je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí, je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze na něm požadovat a společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními, jakož i před zájmy jiných osob.

V přezkoumávané věci insolvenční soud zprostil insolvenčního správce funkce bezprostředně poté, co byl do funkce ustanoven, a na výzvu insolvenčního soudu sdělil požadované informace ohledně svých provozoven a svého sídla, aniž měl příležitost své povinnosti skutečně plnit.

Se závěrem soudu prvního stupně, že právě zřízením více než čtyř provozoven porušil insolvenční správce povinnost vykonávat svou činnost v sídle i v provozovnách skutečně, nepočínal si svědomitě a s odbornou péčí a upřednostnil vlastní zájem na maximalizaci odměn za výkon funkce před společným zájmem věřitelů na řádném a osobním výkonu funkce správce, odvolací soud nesouhlasí.

V insolvenčním zákoně, konkrétně v ustanovení § 25 IZ, došlo s účinností od 1.1.2014 ke změnám, jež zakotvují rotační princip určování insolvenčních správců, spočívající v kombinaci několika kritérií. Prvním kritériem je pravidlo pořadí, které je určeno datem zápisu sídla nebo provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců. Tímto pravidlem je vyjádřen rotační princip určování správců z příslušných seznamů. Druhým kritériem je umístění sídla nebo provozovny insolvenčního správce v kombinaci s jeho bydlištěm nebo sídlem dlužníka.

Z ustanovení § 5a zákona o insolvenčních správcích vyplývá, že sídlem insolvenčního správce je místo, ve kterém skutečně a převážně vykonává insolvenční správce činnost, a provozovnou místo, ve kterém v úředních hodinách skutečně vykonává insolvenční správce činnost. Z ustanovení § 25 IZ pak vyplývá, že insolvenční správce může zřídit více provozoven, pouze se určuje, že jedna provozovna v obvodu může být provozovnou konkursní. Možnost zřízení více provozoven vyplývá rovněž z ustanovení § 5a odst. 5 zákona o insolvenčních správcích s tím, že jejich počet je limitován jen tak, že v obvodu jednoho okresního soudu může mít insolvenční správce pouze jednu provozovnu; v obvodu jednoho krajského soudu může mít insolvenční správce více provozoven.

Soud prvního stupně pojem provozovny insolvenčního správce vyložil tak, že se jedná o místo, v němž správce vykonává činnost skutečně , tedy tak, že správce se v daném místě v daných kancelářských prostorách pravidelně zdržuje s výjimkou situace, kdy je z pracovních důvodů mimo pracoviště (například se účastní jednání u soudu). Ztotožnil tedy skutečný výkon činnosti s osobním výkonem činnosti insolvenčního správce, a tedy i jeho osobní přítomností v sídle a v provozovnách s výjimkou oněch případů, kdy je insolvenční správce například z pracovních důvodů mimo pracoviště. S takovým výkladem se odvolací soud neztotožňuje.

Nutno přisvědčit odvolateli, že z žádného ustanovení insolvenčního zákona, zákona o insolvenčních správcích ani z prováděcí vyhlášky nevyplývá, že by insolvenční správce musel být v každé provozovně nebo v sídle přítomen vždy osobně a po celou dobu úředních hodin. Skutečným výkonem činnosti insolvenčního správce se rozumí faktický výkon činnosti insolvenčního správce buď přímo samotným insolvenčním správcem, ale také i osobami, které insolvenční správce k výkonu své činnosti zmocnil. To, že insolvenční správce může vykonávat svou činnost prostřednictvím jiných osob (jiných insolvenčních správců a jiných zmocněných osob), přitom vyplývá z insolvenčního zákona, kdy například insolvenční správce se může dát zastoupit u přezkumného jednání jinou osobou zapsanou do seznamu insolvenčních správců (srov. ustanovení § 190 odst. 2 IZ), nebo v případě přezkoumání přihlášek pohledávek u oddlužení pouze jinou osobou (srov. ustanovení § 410 odst. 1 IZ), a stejně tak může insolvenční správce pověřit svého zaměstnance i zaměstnance dlužníka, aby za něho jednal v soudních a jiných řízeních (srov. ustanovení § 40 odst. 3 IZ).

Odpovědnost za škodu či jinou újmu způsobenou osobami, které insolvenční správce použil k plnění svých úkolů, nese insolvenční správce (srov. ustanovení § 37 odst. 2 IZ). Připouští-li insolvenční zákon, že insolvenční správce může vykonávat svou činnost i prostřednictvím jiných insolvenčních správců, popřípadě jiných zmocněných osob, pak podle názoru odvolacího soudu je také nutno dovodit, že prostřednictvím jiných osob může insolvenční správce zajistit výkon činnosti ve své provozovně s tím, že za výkon činnosti těchto zmocněných osob, jakož i za kvalitu poskytovaných služeb, bude vždy osobně odpovídat insolvenční správce.

Pokud-jako v přezkoumávané věci-insolvenční správce zřídil více provozoven, respektive vedle svého sídla zřídil více jak čtyři provozovny, neporušil tím podle přesvědčení odvolacího soudu žádnou povinnost, vyplývající z insolvenčního zákona či zákona o insolvenčních správcích, a nelze ani dovodit, že by při výkonu své funkce nepostupoval s odbornou péčí či řádně neplnil své povinnosti. Není tudíž důvodu pro to, aby byl své funkce zproštěn.

Závěrem odvolací soud dodává, že dohled nad insolvenčními správci přísluší vykonávat Ministerstvu spravedlnosti, které zejména zjišťuje, zda sídlo zapsané v seznamu je místo, ve kterém insolvenční správce skutečně a převážně vykonává činnost, a zda provozovna zapsaná v seznamu je místem, ve kterém skutečně ve vymezených úředních hodinách vykonává činnost (srov. ustanovení § 36 odst. 2, písm. b/ zákona o insolvenčních správcích). Zjistí-li Ministerstvo spravedlnosti, že insolvenční správce ve vymezených hodinách činnost v provozovně zapsané v seznamu insolvenčních správců nevykonává, může za tento správní delikt uložit insolvenčnímu správci napomenutí nebo pokutu ve smyslu ustanovení § 36b zákona o insolvenčních správcích.

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku. Odvolání insolvenčního správce výslovně směřovalo i proti výroku II., jímž byl ustanoven nový insolvenční správce. Výrok II. je však závislý na výroku I., a vzhledem k tomu, že odvolací soud shledal odvolání zproštěného insolvenčního správce proti výroku I. důvodným, došlo ke zrušení závislého výroku II.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi, insolvenčním správcům, věřitelskému orgánu (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

Olomouc 17. září 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. Petra Šlajsová předsedkyně senátu