3 VSOL 320/2011-A-9
KSOS 38 INS 7286/2011 3 VSOL 320/2011-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka L+L COMPANY, s.r.o., se sídlem Havlíčkovo nábřeží 2728/38, Ostrava, Moravská Ostrava, PSČ 702 00, IČ: 27781810, zastoupeného Mgr. Denisou Valentovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 17, Praha 2, PSČ 120 00, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.5.2011, č.j. KSOS 38 INS 7286/2011-A-3

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč, a to na účet Krajského soudu v Ostravě specifikovaný ve výroku napadeného rozhodnutí. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že vzal v úvahu, že dlužník vykazuje znaky úpadku, avšak současně zde není majetek, který by postačoval alespoň k úhradě nákladů insolvenčního správce. Soud proto považoval za nezbytné vyzvat dlužníka k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Bylo povinností dlužníka, aby svůj úpadek řešil podáním insolvenčního návrhu v době, kdy byl schopen uhradit alespoň případnou zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání ve kterém uvedl, že v současné době nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek, kterého by bylo možno použít pro zaplacení požadované zálohy. Má za to, že nelze spravedlivě žádat po jednateli, aby sám a ze svých vlastních prostředků částku požadovanou soudem uhradil. Odkazuje na údaje uvedené v insolvenčním návrhu a tvrdí, že současný jednatel neměl možnost objektivně zhodnotit majetkovou situaci ve které se dlužník nacházel, a tudíž podat insolvenční návrh v době, kdy by byl schopen případnou zálohu uhradit. O finančních problémech se současný jednatel dlužníka dozvěděl až v době, kdy společnost fakticky žádným majetkem nedisponovala, předchozí jednatel na výzvy současného jednatele nikterak nereagoval a na jeho výzvu mu nepředložil požadované doklady. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.) aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 věty prvé IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Z obsahu podaného insolvenčního návrhu vyplývá, že navrhovatel tvrdí, že již delší dobu (cca od roku 2008) nevykonává žádnou výdělečnou činnost a nevlastní rovněž žádný nemovitý majetek. Má za to, že v současné době nevlastní již žádný movitý majetek. Má závazky v celkové výši minimálně 1.506.085,32 Kč. Tyto závazky jsou po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, takže má za to, že naplňuje znaky úpadku podle ustanovení § 3 zák. č. 182/2006 Sb. Z předložených seznamů majetku a závazků dlužníka vyplývá, že v případě závazků se většinou jedná o dlouhodobě nehrazené závazky se splatností již od roku 2007 a ze seznamu majetku společnosti dlužníka pak vyplývá, že dlužník prohlašuje, že ke dni podání insolvenčního návrhu není vlastníkem žádného nemovitého majetku, rovněž tak není vlastníkem žádného movitého majetku a nemá ani žádné dlužníky, respektive pohledávky.

Na základě skutečností uvedených v insolvenčním návrhu soud prvního stupně správně uzavřel, že dlužník vykazuje znaky úpadku. Jelikož dlužník nedisponuje žádným majetkem, je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu dlužníkova majetku, či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty (což se vzhledem k údajům uvedeným v návrhu jeví jako velmi pravděpodobné) záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce.

Náklady řízení by v případě, že dlužník k jejich úhradě prostředky nemá, hradil dle ustanovení § 38 odst. 2 IZ stát, čemuž má předejít právě institut zálohy. V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Soud prvního stupně správně uvedl, že bylo povinností dlužníka, aby svůj úpadek řešil včas podaným insolvenčním návrhem. Dle ustanovení § 98 odst. 1 věty prvé IZ je dlužník, který je právnickou osobou nebo podnikající fyzickou osobou, povinen podat návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozví o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Dlužník je tedy odpovědný za to, aby návrh podal včas, tedy v době, kdy je schopen hradit alespoň náklady insolvenčního řízení (případně na jejich úhradu složit zálohu). Vnitřní poměry ve společnosti dlužníka z hlediska odpovědnosti dlužníka podat insolvenční návrh včas jsou právně nevýznamné. Skutečnosti, kterých se dlužník dovolává ve svém odvolání, tedy že neměl možnost objektivně zhodnotit majetkovou situaci ve které se dlužník nacházel, a to z důvodu nespolupráce bývalého jednatele společnosti, nemohou být důvodem pro to, aby dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení nebyla uložena.

Insolvenční soud též správně stanovil výši požadované zálohy, protože dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. činí minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem 45.000,-Kč (bez DPH) a lze očekávat, že mu vzniknou hotové výdaje v řádu nejméně tisíců Kč, záloha ve výši 50.000,-Kč je proto odpovídající.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 10. června 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu