3 VSOL 32/2016-A-27
KSBR 39 INS 23262/2015 3 VSOL 32/2016-A-27

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice JUDr. Pavly anonymizovano , anonymizovano , bytem ve Znojmě, Leska Horní 3691/5a, PSČ: 669 02 o insolvenčním návrhu navrhovatele Miloslava anonymizovano , anonymizovano , bytem v Šumné, Lesná 99, PSČ: 671 02, identifikační číslo osoby: 45448329, zastoupeného Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se sídlem v Brně-Štýřice, Heršpická 993/11b, PSČ: 639 00, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.11.2015, č.j. KSBR 39 INS 23262/2015- A-12

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl návrh navrhovatele pro nedostatek aktivní legitimace (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil navrhovateli, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatil soudní poplatek za podaný insolvenční návrh 2.000 Kč v kolcích na účet soudu uvedený ve výroku rozhodnutí.

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužnice popřela pohledávku navrhovateli, která mu měla vzniknout v celkové výši 17.805.075 Kč na základě nepravomocného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, proti němuž isir.justi ce.cz se dlužnice odvolala, a o podaném odvolání nebylo doposud odvolacím soudem rozhodnuto. Soud dospěl k závěru, že rozsáhlé dokazování směrem k doložení aktivní legitimace navrhovatele by překročilo rámec insolvenčního řízení. Pokud sporné skutečnosti není možné osvědčit pouze listinami, pak by provedením dalších důkazů, např. výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod. insolvenční soud nahrazoval sporné řízení. Insolvenční soud dodal, že navrhovatel v řízení provedení dalších důkazů k prokázání své aktivní legitimace ani nenavrhoval. Za tohoto stavu nemůže mít insolvenční soud aktivní legitimaci navrhovatele k podání návrhu doloženou. Dlužnice sice avizovala přistoupení do insolvenční řízení s návrhem na povolení oddlužení, ovšem takový návrh insolvenčnímu soudu nepředložila. Vyjádření dlužnice lze sice vnímat jako jakési přiznání špatné ekonomické situace, ovšem bez předložení řádného insolvenčního návrhu nebo návrhu na povolení oddlužení jde o pouhou spekulaci, ze které nelze dovodit závěr o existenci úpadku dlužnice. Pro posouzení aktivní legitimace je z vyjádření dlužnice podstatné, že dlužnice rozporovala pohledávku navrhovatele uplatněnou v insolvenčním řízení. Navrhovatel je jediným subjektem, který se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice. Bez aktivní legitimace jediného navrhovatele vystupujícího v řízení nelze přistoupit k vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice; dokazování za účelem toho, zda dlužnice je v úpadku či nikoliv, by bylo nadbytečné.

Proti tomuto usnesení podal insolvenční navrhovatel obsáhlé odvolání, v němž uvedl, že tvrdil a prokázal, že má vůči dlužnici splatnou pohledávku ve výši 1.163.013 Kč a úroků z prodlení z této částky, přičemž pro detailní popis veškerých skutkových i právních okolností odkázal na písemné vyhotovení rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2.7.2013, č.j. 5 C 1331/2005-512, který také ke svému návrhu přiložil a v návrhu shrnul klíčové skutečnosti. Právní kvalifikace je taková, že ze strany navrhovatele došlo tím, že provedl stavební práce pro dlužnici bez řádně uzavřené smlouvy o dílo, k plnění bez právního důvodu a dlužnice je povinna toto plnění vydat formou peněžité náhrady, neboť plnění in natura není možné. Argumentuje tím, že tvrdil a prokázal, že dlužnice má více věřitelů, vůči kterým má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive vůči kterým své peněžité závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, tedy má se za to, že tyto závazky není schopna plnit. Jako dalšího věřitele uvedl společnost Hypoteční banka a.s. Podle jeho názoru shodně o svém úpadku se vyjádřila i dlužnice, proto skutečnost úpadku dlužnice je třeba považovat za nespornou. Poukazuje na to, že podle ust. § 135 odst. 2 o.s.ř. soud musí vycházet z rozhodnutí vydaného příslušným orgánem, v tomto případě z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2.7.2013, č.j. 5 C 1331/2005-512, který existenci, výši i splatnost pohledávky potvrdil. Podle jeho názoru soud prvního stupně navíc postupoval v rozporu s ust. § 153 odst. 1 o.s.ř., neboť nerozhodl na základě zjištěného skutkového stavu věci, nýbrž skutkový stav odmítl zjišťovat poté, co nevyšel ani z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě. Domnívá se, že závěry vyjádřené v rozsudku Okresního soudu ve Znojmě dostatečně silným a věrohodným způsobem prokazují existenci, splatnost i další okolnosti jeho pohledávky, přičemž v důvodech tohoto rozsudku se odkazuje i na další listiny, jako uznání závazku ze dne 2.11.2014, ze kterého je patrno, že dlužnice si byla vědoma svého závazku a tuto listinu je nutno chápat jako potvrzení dluhu. Tvrzení dlužnice, že pohledávku navrhovatele popírá, je pak nutno chápat jako ryze účelové tvrzení z důvodu obstrukcí a neochoty pohledávku uhradit. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který zjevně vychází z konstrukce, že když je rozsudek dosud nepravomocný, pohledávka není splatná nebo dokonce neexistuje. Domnívá se, že co jiného by mělo být dostatečným důkazem o jeho pohledávce a dalších důkazech o ní, než výsledný rozsudek, vyhlášený soudem České republiky po pečlivém dokazování v mnohaletém soudním procesu, který proběhl v souladu se zásadami spravedlnosti, a měly možnost v něm aktivně vystupovat obě strany. Má za to, že jeho důkazní situace a síla jeho předložených tvrzení je mnohem vyšší díky nalézacímu řízení a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě než by byla a vůbec mohla být bez existence proběhnutého nalézacího řízení. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v rámci insolvenčního řízení nelze provádět dokazování, pokud by se jednalo o dokazování, které by mělo nahrazovat sporné řízení. Je přesvědčen, že takový postup soudu, jakožto orgánu veřejné moci a ochrany práva, by byl dokonce porušením a zásahem orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, konkrétně práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Postoj soudu prvního stupně podle jeho názoru je rovněž absurdní v tom, že by znamenal, že pokud se soudu zdá dokazování pohledávky pro aktivní legitimaci příliš složité a pro druhého z věřitelů není insolvenční řízení výhodné, neměl by věřitel jako navrhovatel vůbec šanci domoci se svých práv v rámci insolvenčního řízení, což by znamenalo odepření ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Navrhuje proto, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě změnil a rozhodl tak, že se zjišťuje úpadek dlužnice.

Dlužnice se k podanému odvolání věřitele nevyjádřila.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.

V dané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem navrhovatele-věřitele, který uvedl, že má za dlužnicí pohledávku ve výši 1.163.013 Kč plus příslušenství (zákonné úroky z prodlení od 1.9.2005 do zaplacení) s odůvodněním, že je podnikatelem v oboru stavebnictví a prováděl pro dlužnici práce na stavbě jejího rodinného domu. Pohledávka vznikla jako nedoplatek ceny díla, a to stavebních prací provedených na stavbě rodinného domu ve vlastnictví dlužnice na pozemku p. č. 3712/3 v k. ú. Znojmo-město. Celkem mu bylo za provedené práce uhrazeno 1.399.877 Kč z celkových dlužných 2.562.890 Kč, zbývající dluh činí částku 1.163.013 Kč-tedy tvrzenou pohledávku. Podle věřitele dlužnice výši nedoplatku dne 2.11.2014 písemně uznala, avšak tuto částku nezaplatila, přestože byla k její úhradě vyzvána fakturou č. 17722004 ze dne 31.12.2004, splatnou 10.1.20015. Věřitel dále uvedl, že ohledně zaplacení částky probíhá spor u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 5 C 1331/2005, přičemž dosud nepravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2.7.2013, č.j. 5 C 1331/2005-512 mu byl nárok přiznán včetně příslušenství a nákladů soudního řízení. Jako dalšího věřitele se splatnou pohledávkou navrhovatel označil Hypoteční banku a.s.

Dlužnice ve svém vyjádření k insolvenčnímu návrhu uvedla, že využije možnosti připojit k insolvenčnímu návrhu návrh na oddlužení, ve kterém se kvalifikovaně vyjádří ke všem požadovaným okolnostem a uvede rozhodné skutečnosti . K pohledávce navrhovatele uvedla, že tuto pohledávku zcela popírá, je předmětem soudního řízení.

Podle ustanovení § 105 IZ, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku; jde-li o pohledávku, která se do insolvenčního řízení jinak nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203.

Podle ustanovení § 143 odst. 2 IZ, insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

Doložením splatné pohledávky insolvenční navrhovatel prokazuje ve smyslu § 97 odst. 5 IZ své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci) a současně zčásti naplňuje základní předpoklad podmiňující vydání rozhodnutí o úpadku, neboť zjištění existence splatné pohledávky navrhovatele má význam, jakožto jedno ze zjištění, potřebných k osvědčení úpadku dlužníka.

Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že insolvenční navrhovatel svou tvrzenou pohledávku za dlužnicí nedoložil. Za doloženou pohledávku je třeba považovat takovou pohledávku, o které nemá soud z věřitelem předložených listin jakékoliv pochyby.

V dané věci insolvenční navrhovatel ke své tvrzené pohledávce z titulu nedoplatku ceny díla předložil pouze rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2.7.2013, č.j. 5 C 1331/2005-512, kterým byla věřiteli, coby žalobci, vůči dlužnici, coby žalované, přiznána zatím nepravomocně částka 1.163.013 Kč s příslušenstvím. Ačkoliv věřitel tvrdil, že výši nedoplatku ceny díla dlužnice dne 2.11.2004 písemně uznala a že k zaplacení ceny díla byla vyzvána fakturou č. 1772004 ze dne 31.12.2004, splatnou 10.1.2005, tyto listiny za účelem osvědčení své tvrzené pohledávky vůči dlužnici nedoložil. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že samotný nepravomocný rozsudek Okresního soudu ve Znojmě není způsobilý doložit tvrzenou pohledávku věřitele vůči dlužnici, neboť nárok věřiteli nebyl přiznán s konečnou platností; nepravomocné rozhodnutí není rozhodnutím, kterým by byl soud podle ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. vázán. Dlužnice ve svém vyjádření k insolvenčnímu návrhu pohledávku věřitele popřela, poukázala na to, že je předmětem soudního řízení. To, že dlužnice uvedla, že využije možnosti se připojit k insolvenčnímu návrhu s návrhem na povolení oddlužení (což však nakonec neučinila), neznamená, že tím dlužnice tvrzenou pohledávku insolvenčního navrhovatele uznala, a že tedy tvrzená pohledávka je mezi účastníky nesporná.

Není-li pohledávka insolvenčního navrhovatele doložena listinami, přičemž dlužník tuto pohledávku popírá, pak se jedná o pohledávku spornou, k jejímuž prokazování by bylo třeba vést další dokazování, což by však bylo v rozporu s účelem insolvenčního řízení. Odvolací soud nepřisvědčuje odvolací námitce věřitele, že neprovádění dalšího dokazování v insolvenčním řízení, které by nahrazovalo sporné řízení, by bylo porušením práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces.

Rozhodovací praxe soudů při posuzování aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele je ustálena judikaturou Nejvyššího soudu ČR, který již při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod č. 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že konkursní soud není povolán k tomu, aby v řízení o návrhu na prohlášení konkursu vedl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele po právu vůbec existuje, a aby tímto způsobem řešil spor o existenci a výši pohledávky věřitele proti dlužníkovi. K závěrům vyjádřeným v tomto stanovisku se při výkladu insolvenčního zákona přihlásil Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 29.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011. Nejvyšší soud uzavřel, že důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit (§ 143 odst. 2, věta první IZ), nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. V situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je věcí insolvenčního navrhovatele zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před k tomu povolaným orgánem, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že insolvenční navrhovatel svou pohledávku za dlužnicí nedoložil, neboť jediný listinný důkaz, který k osvědčení své tvrzené pohledávky vůči dlužnici předložil, a to nepravomocný rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, není způsobilý tvrzenou pohledávku osvědčit. Soud prvního stupně také správně uzavřel, že při nedoložení pohledávky navrhujícím věřitelem, není důvod dále zkoumat úpadek dlužnice, a proto nijak nepochybil, jestliže se dále nezabýval tím, zda dlužnice má další věřitele.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř., včetně věcně správného výroku o nákladech řízení a soudním poplatku.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. Insolvenční navrhovatel nebyl v odvolacím řízení úspěšný, dlužnici však podle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, a proto odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; insolvenčnímu navrhovateli a dlužnici se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 24. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu