3 VSOL 290/2011-A-14
KSBR 32 INS 1232/2011 3 VSOL 290/2011-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci dlužníka Irská hospoda, s.r.o., se sídlem Zlín, nám. Práce 2512, PSČ 760 01, IČ: 634 71 001, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 32 INS 1232/2011-A-8 ze dne 8.3.2011

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že dlužníkovi se u k l á d á, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na účet Krajského soudu v Brně č. 6015-5720621/0710, konstantní symbol 1148, variabilní symbol-3249123211 u České národní banky, Praha, pobočky Brno-město, nebo v hotovosti na pokladně tohoto soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí uložil Krajský soud v Brně dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil na jeho účet nebo v hotovosti na pokladně soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení uvedl, že dlužník ve svém insolvenčním návrhu tvrdil, že nemá žádný majetek vyjma pokladní hotovosti ve výši 20.000,-Kč. Dlužník nesplňuje podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku. Pro řízení po zjištění úpadku je nezbytné zajistit finanční prostředky, z nichž by byly náklady insolvenčního řízení hrazeny. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Bez nich nemůže insolvenční správce svou funkci do doby zpeněžení majetku řádně vykonávat. Složená záloha správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. Institut zálohy slouží též k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Minimální odměna insolvenčního správce činí při konkursu bez hotových výdajů a bez DPH 45.000,-Kč. Pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, pokud je není možné uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Insolvenční soud proto považoval složení zálohy ve výši 50.000,-Kč za nezbytné pro účely zajištění částky pro pokrytí nejnaléhavějších pracovních potřeb insolvenčního správce při zjišťování majetkové podstaty dlužníka a plnění dalších úkolů, případně pro jeho odměnu. Stav dlužníkova majetku a důvody této situace nejsou rozhodné pro uložení zaplacení zálohy. Dlužník je povinen řešit svou situaci odpovědně již ve stádiu, kdy má dostatek prostředků alespoň na náklady insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Uvedl v něm, že soud stanovením zálohy na náhradu nákladů v nejvyšší možné výši fakticky znemožňuje dlužníkovi řešit svou finanční situaci konkursem, protože dlužník sám poskytuje možnost složení zálohy na náklady řízení maximálně ve výši 20.000,-Kč. Tvrdil, že vzhledem k tomu, že dle svého sdělení nemá dlužník žádný majetek, lze předpokládat, že záloha ve výši 20.000,-Kč by měla být dostatečná, a to i vzhledem k odměně insolvenčního správce v pojetí usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 NSČR 27/2010 . Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil nebo alespoň změnil tak, že dlužníku bude uložena povinnost hradit soudem stanovenou zálohu v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5.000,-Kč.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou a včas, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je částečně důvodné.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, věty prvé IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se návrhem doručeným insolvenčnímu soudu dne 27.1.2011 domáhal, aby bylo rozhodnuto o jeho úpadku a aby byl jeho úpadek řešen konkursem. V návrhu uvedl, že dlužník již nevykonává podnikatelskou činnost, má závazky vůči 11 věřitelům v celkové výši 4.623.158,-Kč a nemá žádný majetek. K návrhu připojil seznamy závazků, pohledávek a zaměstnanců ke dni 30.11.2009, na výzvu insolvenčního soudu doplnil tyto seznamy ke dni 28.2.2011. Dle aktuálního seznamu majetku nemá žádný majetek s výjimkou pokladní hotovosti ve výši 20.000,-Kč.

Z údajů uvedených v dlužníkově návrhu je zřejmé, že je dlužník v úpadku, neboť má závazky více než 30 dní po lhůtě splatnosti vůči více věřitelům a není je schopen splácet, navíc výše závazků dlužníka-právnické osoby převyšuje hodnotu jeho majetku.

Uložení povinnosti k zaplacení zálohy dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je zásadně namístě v případě, že dlužník dle informací uvedených v insolvenčním návrhu a jeho přílohách nemá dostatečné pohotové prostředky k hrazení nákladů insolvenčního řízení bezprostředně po rozhodnutí o úpadku. Záloha v takovém případě umožní hradit hotové výdaje insolvenčního správce v řízení, které by jinak musel při nedostatku pohotových peněžních prostředků v majetkové podstatě nést tyto náklady ze svého, což po něm nelze spravedlivě žádat. V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty by záloha sloužila k úhradě též dalších nákladů řízení, zejména odměny správce.

Dlužník v daném případě uvádí, že má k dispozici hotové peněžní prostředky ve výši 20.000,-Kč, což je částka, u které lze předpokládat, že bude postačovat k zajištění činnosti správce v souvislosti se zjišťováním majetku dlužníka, případně s uplatňováním neúčinnosti nebo neplatnosti právních úkonů dlužníka nebo se zpeněžováním majetku dlužníka (bude-li takový majetek v řízení zjištěn).

Nelze však pominout, jak správně uvedl soud prvního stupně, že nebude-li zjištěn a zpeněžen žádný majetek dlužníka, bude nutné ze zálohy hradit veškeré další náklady insolvenčního řízení, nejen tedy náklady související s činností správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku. Mezi tyto náklady patří zejména odměna insolvenčního správce. Dlužník poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sp. zn. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010-B, dle kterého se pro určení odměny insolvenčního správce v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží žádný majetek, jeho odměna určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška), aniž by se použil § 1 odst. 5 téže vyhlášky, dle kterého v konkursu činí odměna správce minimálně 45.000,-Kč. Tento odkaz však není ve fázi řízení před rozhodnutím o úpadku a ustanovením insolvenčního správce zcela relevantní, když před schválením konečné zprávy (natož před rozhodnutím o úpadku) nelze s jistotou říci, že skutečně ke zpeněžování majetku nedojde. Odvolací soud navíc považuje za nutné poukázat na to, že výpočet odměny dle § 1 vyhlášky (včetně jeho odst. 5) se uplatní též v případě, že majetek bude zpeněžován, byť i v nepatrném rozsahu. Ovšem ani při určení odměny insolvenčního správce dle ust. § 5 vyhlášky nelze předjímat, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určená insolvenčním soudem odpovídat minimální odměně insolvenčního správce dle § 5 vyhlášky nebo ji dokonce (např. při větším počtu věřitelů a rozsáhlejší činnosti správce) přesahovat.

Z tohoto důvodu není nepřiměřené po navrhujícím dlužníkovi, který tvrdí, že nemá žádný zpeněžitelný majetek, požadovat, aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč. Náklady řízení by v případě, že dlužník k jejich úhradě prostředky nemá, hradil dle ust. § 38 odst. 2 IZ stát, čemuž má předejít právě institut zálohy. V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ust. § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z něž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele . Soud prvního stupně správně uvedl, že dlužník má povinnost podat insolvenční návrh včas (srov. ust. § 98 a 99 IZ), nepochybně tedy v době, kdy má prostředky alespoň na náhradu nákladů řízení.

Insolvenční soud však pominul, že dlužník není zcela nemajetný. Dlužník má dle svého vyjádření peněžní prostředky ve výši 20.000,-Kč, ze kterých bude možné kromě hotových výdajů správce v počátcích jeho působení hradit případně též část jeho odměny. Za těchto podmínek nepovažuje odvolací soud za nezbytné, aby bylo dlužníkovi uloženo složení zálohy na náklady řízení v maximální výši. S ohledem na shora uvedené závěry se jeví jako přiměřená záloha ve výši 30.000,-Kč.

Nálezem ze dne 19.1.2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 48/2010, bylo s účinností od 1.4.2011 zrušeno ust. § 220 odst. 3 o.s.ř., dle kterého odvolací soud mohl změnit napadené usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé (tzv. nemeritorní rozhodnutí), nebyly-li dány důvody pro jeho potvrzení nebo zrušení. Tímto dnem vznikla mezera v zákoně, protože nyní žádné ustanovení občanského soudního řádu neupravuje, jak má odvolací soud postupovat, nejsou-li dány podmínky pro potvrzení nebo zrušení nemeritorního rozhodnutí. Za dané situace se odvolací soud domnívá, že je nutné analogicky aplikovat ust. § 220 odst. 1 o.s.ř., které dává odvolacímu soudu možnost změnit rozsudek nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, nejsou-li dány podmínky pro jejich změnu nebo zrušení a zjištěný skutkový stav dává dostatečný podklad pro takové rozhodnutí. Tento postup není v rozporu se závěry přijatými Ústavním soudem, neboť Ústavní soud v citovaném nálezu shledal protiústavnost zrušeného ustanovení pouze do té míry, umožňuje-li změnu usnesení, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nebo kterým bylo řízení o tomto návrhu zastaveno. Napadeným usnesením však o předběžném opatření rozhodováno nebylo. Proto odvolací soud postupoval tak, že napadené usnesení změnil, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 23. května 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu