3 VSOL 287/2015-A-12
KSBR 24 INS 1898/2015 3 VSOL 287/2015-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníků-manželů a) Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem v Brně, Sevastopolská 358/1, PSČ 625 00, identifikační číslo: 44153732, a b) Hany anonymizovano , anonymizovano , bytem v Brně, Kyjevská 13, PSČ 625 00, o insolvenčních návrzích dlužníků spojených se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.2.2015, č.j. KSBR 24 INS 1898/2015-A-7,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že navrhovatelům-dlužníkům se u k l á d á , aby zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, a to a) na účet Krajského soudu v Brně vedený u České národní banky-pobočka Brno, č. účtu: 6015-5720621/0710, variabilní symbol 2449189815, konstantní symbol 1148 nebo b) v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkům zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu prvního stupně specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a Městská správa sociálního zabezpečení Brno, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníků, nevyslovili souhlas s řešením úpadku dlužníků formou oddlužení a dlužníci netvrdili žádné další skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že se jedná o dluh, který nebrání řešení úpadku oddlužením, ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona brání tyto závazky řešení úpadku dlužníků oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) insolvenčního zákona. Dlužníci mají dluhy z podnikatelské činnosti, současně se nejedná o zajištěné závazky, ani o závazky, které zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníků. Insolvenční zákon vyžaduje souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníků s tím, že tyto pohledávky budou řešeny oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníků před podáním návrhu na povolení oddlužení, aby si příslušné souhlasy věřitelů obstarali. Vzhledem k tomu, že dlužníci, ač byli insolvenčním soudem vyzváni, nepředložili přílohy, které vyžaduje insolvenční zákon ve smyslu ustanovení § 393 odst. 3 insolvenčního zákona, bude jejich návrh na povolení oddlužení odmítnut a na jejich majetek bude prohlášen konkurs. V případě konkursu je třeba, aby dlužníci zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení, když smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit působení insolvenčního správce od jeho ustanovení do funkce. Insolvenční soud s ohledem na rozsah majetku dlužníků, který tvoří movité věci pořízené v letech 2006 až 2011, penzijní připojištění, u kterého není zřejmé, zda lze s částkou disponovat, k předpokládaným nákladům řízení stanovil zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Ke zpeněžení majetkové podstaty správce potřebuje dostatek finančních prostředků, kterými dlužníci nedisponují. Vzhledem k tomu, že nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny insolvenčním správcem z jeho vlastních zdrojů a následně pak z rozpočtových prostředků krajského soudu, byli dlužníci vyzváni k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem činí 45.000 Kč podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. S přihlédnutím k těmto údajům proto byla uložena dlužníkům záloha ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci včasné odvolání, ve kterém namítali, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazují na to, že jen zřídkakdy je dán předem souhlas věřitelů s řešením dlužníkova úpadku oddlužením. Z praktického pohledu si mnohdy ani nelze vyžádat souhlas všech věřitelů před podáním návrhu. Nabízí se otázka, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení bez souhlasu věřitelů či nikoliv. Argumentují tím, že na tuto problematiku existují v řadách odborné veřejnosti dva názory. První skupina odborníků zastává názor, že je dlužník povinen spolu s insolvenčním návrhem předložit i souhlasy svých věřitelů, druhá skupina je pak toho názoru, že je třeba postupovat dle ustanovení § 397 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy oddlužení povolit a otázku souhlasu věřitelů prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů, která je svolána k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Podle jejich názoru by mělo být oddlužení povoleno a až následně na schůzi věřitelů by měla být prozkoumána otázka souhlasu věřitelů. V této souvislosti poukazují na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sen. zn. 4 VSPH 531/2014, ve kterém odvolací soud dospěl k závěru, že to, zda je možné dlužníku poskytnout výhody spojené s možností jeho oddlužení i pro případ dluhů z podnikání, bude záviset na rozhodnutí jeho věřitelů, kteří mohou svůj názor projevit buď v souvislosti s dlužníkovým podáním návrhu na povolení oddlužení, či při projednání způsobu oddlužení dlužníka na schůzi věřitelů svolané za tímto účelem. Insolvenční zákon toliko nerozlišuje mezi věřiteli, kteří námitky proti oddlužení nevznesli proto, že s oddlužením souhlasili, nebo proto, že se schůze věřitelů nezúčastnili. Závěrem poukazují na to, že rozhodovací praxe soudů v otázce povolení oddlužení u fyzických osob, které mají dluhy z podnikání, se vyvíjí tak, že většina těchto oddlužení je v pochybnostech povolena a až ex post se hodnotí, zda byl dlužník opravdu oprávněn návrh podat. Nesouhlasí také s výší uložené zálohy, protože dlužnice má u Penzijní společnosti České pojišťovny finanční prostředky ve výši cca 163.084 Kč k 31.12.2014. Pokud by byl prohlášen úpadek a byl řešen konkursem, pak by se uvedené finanční prostředky staly součástí majetkové podstaty dlužníků a insolvenční správce by tak v poměrně krátké době získal finanční prostředky na výdaje související s konkursem. Mají-li tedy dlužníci majetek, není odůvodněna maximální výše zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků důvodné není.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno u Krajského soudu v Brně insolvenčním návrhem manželů spojeným se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, ve kterém dlužníci uvedli, že mají závazky v souhrnné výši 436.076 Kč, všechny závazky jsou nezajištěné a z toho jsou čtyři vykonatelné a tři nevykonatelné, všechny závazky vznikly za trvání manželství. Uvedli, že dlužník a) je ve starobním důchodu a současně podnikající fyzickou osobou a má dluhy z podnikání, navrhovatelka b) je ve starobním důchodu. Na výzvu soudu dlužníci sdělili, že podnikatelské závazky mají vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, jedná se o závazek ze zákonného pojištění, výše závazku činí 74.764 Kč a penále ve výši 53.836 Kč, a dále se jedná o závazek vůči Městské správě sociálního zabezpečení na částku 25.131 Kč a náklady exekuce plus nedoplatek pojistného ve výši 176.569 Kč. K požadavku soudu, aby předložili souhlas věřitelů, vůči kterým mají závazek z podnikatelské činnosti s tím, že jejich pohledávka bude řešena oddlužením, uvádí, že takovou listinu nepředkládají, protože není možno podle výkladu těchto věřitelů vystavit písemný souhlas a vyslovit a priori souhlas s řešením jejich úpadku formou oddlužení. Poukazují na to, že nemožnost udělení souhlasu odůvodňují zejména tím, že aktuálně jim není známa finanční situace dlužníků, a to zejména výše jejich závazků, způsob jejich zajištění, jejich majetek, předpokládané příjmy v průběhu následujících pěti let i příjmy za poslední tři roky. Domnívají se, že při rozhodování o povolení oddlužení by mělo být postupováno podle ustanovení § 397 IZ a v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, oddlužení povolit a otázku prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů. Ze seznamu majetku, který dlužníci předložili a opatřili svými podpisy o správnosti a úplnosti, vyplývá, že dlužníci vlastní movité věci tvořící vybavení domácnosti, dále osobní automobil Peugeot 307 v aktuální ceně 25.000 Kč a dále se jedná o majetek-finanční prostředky z penzijního připojištění Penzijní společnosti u České pojišťovny a.s. ve výši 160.103,83 Kč.

V rámci odvolacího řízení dlužníci předložili vyjádření Všeobecné zdravotní pojišťovny z 12.1.2015 adresované dlužníku Jiřímu anonymizovano ; v tomto dopise věřitel sděluje, že bez bližší znalosti celkové ekonomické situace nemůže vyslovit a priori souhlas s řešením svých pohledávek formou oddlužení a zejména tyto důvody vedou k vyslovení zamítnutí žádosti o oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 394a odst. 1 IZ, manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, mohou tento návrh podat společně. Pro posouzení, zda jde o osoby oprávněné podat společný návrh manželů na povolení oddlužení, je rozhodné, zda jde o manžele ke dni, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu.

Podle ustanovení § 394a odst. 3 IZ, manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka.

Na základě údajů uvedených dlužníky v insolvenčním návrhu, jakož i seznamu závazků, lze předběžně uzavřít, že dlužníci se nacházejí v úpadku ve formě platební neschopnosti, protože mají peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které nejsou schopni plnit.

K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení odvolací soud uvádí, že od 1.1.2014 se novelou provedenou zákonem č. 294/2013 změnila úprava ustanovení § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob, které jsou podnikateli, avšak nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2, písm. b/ a c/, o které se v této věci však nejedná), tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Proto z důvodu nesouhlasu jen jediného věřitele podnikatelského dluhu dlužníka nezbývá, než posoudit návrh na povolení oddlužení jako návrh podaný neoprávněnou osobou, přičemž závěry formulované k otázce subjektivní legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sen. zn.29 NSČR 3/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009, se po 1.1.2014 neuplatní.

Insolvenční zákon nevyžaduje, aby dlužník, který má nezajištěný dluh z podnikání, ke svému návrhu na povolení oddlužení dokládal písemný souhlas věřitele s oddlužením podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ. Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se sjednotila v závěru, že dlužník, který má dluhy z podnikání, však musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) nebrání. V přezkoumávané věci dlužníci v podaném insolvenčním návrhu toliko uvedli, že dlužník a) je podnikající fyzickou osobou a má dluhy z podnikání, ve svém návrhu neuvedli žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že dluhy z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením. Na výzvu soudu, aby sdělili souhlasy věřitelů, vůči kterým mají dluhy z podnikání, s řešením jejich úpadku oddlužením, sdělili, že takové souhlasy nemají k dispozici; v rámci odvolacího řízení předložili písemné vyjádření Všeobecné zdravotní pojišťovny z 12.1.2015, ze kterého vyplývá, že tento věřitel zamítá žádost dlužníků o vyslovení souhlasu s řešením jejich úpadku oddlužením. Právě na základě nesouhlasu jednoho z těchto věřitelů, vůči kterému má dlužník nezajištěný závazek, je třeba uzavřít, že návrh dlužníků na povolení oddlužení bude odmítnut jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Je-li zde dán výslovný nesouhlas věřitele, vůči kterému má dlužník závazek z podnikání, nejsou v této fázi řízení (před rozhodováním o úpadku) dány pochybnosti o tom, zda dlužník je či není subjektivně legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení. Protože není splněn předpoklad dle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ, je nepochybné, že dlužník k podání návrhu na povolení oddlužení oprávněn není a nelze postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ, to je oddlužení dlužníka povolit a otázku jeho oprávnění podat návrh na povolení oddlužení prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Z toho důvodu nelze o insolvenčním návrhu dlužníků spojeném s návrhem na povolení oddlužení rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, a důvod k postupu podle ustanovení § 108 odst. 1, poslední věty IZ, podle něhož soud dlužníku neuloží povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, dán není. Soud prvního stupně tudíž správně předběžně uzavřel, že návrh dlužníků na povolení oddlužení by byl odmítnut, byť nikoliv podle ustanovení § 393 odst. 3 IZ, ale podle ustanovení § 390 odst. 3 jako návrh na povolení oddlužení podaný osobou neoprávněnou.

S ohledem na shora uvedené soud prvního stupně správně zkoumal, zda je nutné zajistit krytí nákladů insolvenčního řízení zálohou, či zda lze prostředky k jejich krytí zajistit jinak. Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno v případech, kdy lze předběžně usuzovat, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem a struktura a rozsah dlužníkova majetku je takový, že lze důvodně předpokládat, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky, v hotovosti nebo na účtu, k zajištění činnosti insolvenčního správce, popřípadě ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě konečných nákladů konkursu.

Ze seznamu majetku dlužníků vyplývá, že nemají k dispozici finanční prostředky, vlastní pouze movité věci včetně osobního automobilu a dále má dlužnice pohledávku z penzijního připojištění u České pojišťovny a.s. S ohledem na existenci této pohledávky, která by měla být zapsána do majetkové podstaty, dospěl soud k závěru, že pro počáteční fázi rozhodnutí o úpadku bude postačující, aby byla zaplacena záloha ve výši 20.000 Kč, to je aby insolvenční správce měl k dispozici nějaké pohotové finanční prostředky, které by mu umožňovaly začít zpeněžovat majetkovou podstatu dlužníků a získat do majetkové podstaty finanční prostředky. Z těchto důvodů odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že dlužníkům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 20. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu