3 VSOL 285/2012-A-10
KSBR 32 INS 3730/2012 3 VSOL 285/2012-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka TWINSET, spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem Těmice 117, IČ: 60751053, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24.2.2012, č.j. KSBR 32 INS 3730/2012-A-5,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně odmítl insolvenční návrh dlužníka. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v insolvenčním návrhu dlužník pouze uvedl, že má osm věřitelů, které označil řádným způsobem, k počtu svých peněžitých závazků se však vyjádřil u čtyř věřitelů a u dalších se již nevyjadřoval. V insolvenčním návrhu nejsou popsány skutečnosti, které by svým obsahem osvědčovaly úpadek tak, jak je vymezen v ust. § 3 insolvenčního zákona. Návrh obsahuje pouze dlužníkovo konstatování, že závazky není schopen plnit a nevlastní žádný majetek, jehož zpeněžením by této povinnosti mohl dostát. Tato tvrzení podle soudu jsou však pouhým obecným sdělením a citací zákona a bez uvedení konkrétních údajů o pohledávkách dlužníka v návrhu nelze jednoznačně uzavřít, že dlužník neplní peněžité závazky alespoň vůči dvěma svým věřitelům po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a že tyto závazky není schopen plnit. Dlužník nesplnil svou povinnost uvést rozhodující skutečnosti v insolvenčním návrhu, což způsobilo neprojednatelnost insolvenčního návrhu, respektive takový nedostatek, pro který nelze pokračovat v dalším řízení, a proto soud insolvenční návrh podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítl.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, ve kterém namítal, že soud prvního stupně se podaným insolvenčním návrhem zabýval paušálně, aniž by se vypořádal se všemi skutečnostmi v něm uvedenými a logicky na sebe navazujícími. Vznáší pochybnosti, zda vůbec soud posuzoval jeho insolvenční návrh, když v úvodu odůvodnění svého rozhodnutí píše, že insolvenční řízení bylo zahájeno podáním doručeným dne 5.1.2012, ačkoliv jeho návrh byl insolvenčnímu soudu doručen 17.2.2012. Je skutečností, že k výši závazků se vyjádřil pouze u čtyřech svých věřitelů, poukazuje však na to, že měl snahu získat další podklady týkající se výše pohledávek věřitelů od soudního exekutora, na svou žádost však neobdržel žádnou reakci, takže z důvodu absence podkladů nemůže vyčíslit pohledávky věřitelů. Poukazuje na to, že z jeho insolvenčního návrhu je zcela patrné, že přestal podnikat již v roce 2000 a od té doby neměl žádný majetek s výjimkou pohledávek, je tedy zřejmé, že k tomuto období se také vztahují pohledávky věřitelů, když tyto vznikly v návaznosti na jeho podnikatelskou činnost. Tvrdí, že veškeré peněžité závazky jsou po lhůtě splatnosti, a to nejméně od roku 2007. Navrhuje, aby odvolací soud rozhodnutí zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

V přezkoumávané věci podal dlužník insolvenční návrh u Krajského soudu v Brně dne 17.2.2012 a ve svém návrhu uvedl, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3.11.2006, které nabylo právní moci 3.1.2007, bylo rozhodnuto o zrušení obchodní společnosti TWINSET, spol. s r.o. v likvidaci. V době, kdy byl likvidátor dlužníka jmenován do funkce, zdržoval se z pracovních důvodů v zahraničí a listinné podklady sloužící k vymáhání nároků likvidované firmy měl k dispozici tehdejší právní zástupce dlužníka, který tyto doklady předal likvidátorovi až 6.11.2010. Likvidátor nedisponoval ani účetnictvím z toho důvodu, že listiny byly uloženy ve sklepních prostorách původního sídla dlužníka v Těmicích, kde došlo k jejich zničení v důsledku zatopení prostor. Tvrdí, že dlužník přestal podnikat, od roku 2000 neměl žádný majetek s výjimkou pohledávek. V další části návrhu pak dlužník uvedl, kteří věřitelé se přihlásili do likvidace, u těchto věřitelů také uvedl výši pohledávky, pak konkrétně označil dalších pět věřitelů dlužníka, z nichž pouze u jednoho uvedl konkrétní výši pohledávky. Připustil, že mu není známa výše pohledávek všech věřitelů, když tyto pohledávky byly vymáhány prostřednictvím exekutorského úřadu. Tvrdí, že všechny pohledávky jsou splatné. Poukazuje na to, že dlužník má více věřitelů, není schopen dlouhodobě plnit své splatné peněžité závazky ani nevlastní majetek, jehož zpeněžením by pohledávky věřitelů mohl uspokojit.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

Podle ustanovení § 3 odst. 2 IZ, má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Po vyhodnocení obsahu podaného insolvenčního návrhu se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že insolvenční návrh dlužníka neobsahuje přesné a dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností, které by osvědčovaly jeho úpadek.

K obsahovým náležitostem insolvenčního návrhu podaného dlužníkem se vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27.1.2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88 v roce 2010. Ve svém rozhodnutí uzavřel, že v poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit (srov. § 3 odst. 1 IZ). Závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn.

29 NSČR 1/2008 lze bez dalšího převzít také pro účely posouzení insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který je podnikatelem.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně v tom, že z podaného insolvenčního návrhu dlužníka lze dovodit, že dlužník má více věřitelů, když ve svém insolvenčním návrhu dlužník konkrétně označil sedm svých věřitelů. Tím je naplněn znak úpadku ve smyslu ust. § 3 odst. 1, písm. a) IZ. Se soudem prvního stupně nutno také souhlasit v tom, že konkrétní výši závazku uvedl dlužník pouze u svých tří věřitelů (vůči nimž má čtyři závazky), u zbývajících závazků vůči svým věřitelům neuvedl žádnou výši závazku a u žádného ze závazků neuvedl splatnost závazku. Závazek je přitom definován svou výší a svou splatností, proto k náležité identifikaci svých závazků vůči svým věřitelům by bylo třeba, aby dlužník konkrétně tyto své závazky svou výší a splatností identifikoval. K tomu, aby bylo možné z údajů obsažených v insolvenčním návrhu uzavřít, že dlužník má nejméně dva věřitele s pohledávkami, které jsou alespoň 30 dnů po lhůtě splatnosti, chybí v insolvenčním návrhu údaj o splatnosti kteréhokoliv závazku, který dlužník označil alespoň konkrétní výší. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že není naplněn druhý znak úpadku ve smyslu ust. § 3 odst. 1, písm. b) IZ, tedy že dlužník má alespoň dva věřitele s pohledávkami, které jsou více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti. Je skutečností, že dlužník k insolvenčnímu návrhu předložil mimo jiné i seznam závazků, který opatřil prohlášením o správnosti a úplnosti. Avšak ani v tomto seznamu závazků dlužník své závazky řádně neidentifikoval výší a splatností, takže takový seznam závazků nemůže být pokládán za způsobilý zdroj poznání o existenci závazků dlužníka. Nemůže obstát námitka odvolatele, že se snažil získat informace o výši závazků, což se mu nepodařilo, případně že neměl k dispozici veškeré účetnictví dlužníka. Je věcí dlužníka, který podává insolvenční návrh, aby si veškeré potřebné údaje obstaral a aby podal řádný insolvenční návrh. Tvrdí-li nově dlužník v odvolání, že veškeré závazky jsou splatné nejméně od roku 2007, tak k tomu nutno uvést, že vzhledem k poměrům, respektive závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, může vady insolvenčního návrhu insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle ust. § 128 odst. 1 IZ, a že k odstranění vad insolvenčního návrhu provedenému až v odvolacím řízení se nepřihlíží (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Insolvenční návrh dlužníka skutečně neobsahuje všechny podstatné náležitosti, jedná se o neprojednatelný návrh, a soud prvního stupně postupoval správně, jestliže tento návrh odmítl podle ust. § 128 odst. 1 IZ.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však také doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná dlužníku běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

V Olomouci dne 26. dubna 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu