3 VSOL 285/2011-A-9
KSOS 22 INS 5879/2011 3 VSOL 285/2011-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci dlužnice Miluše anonymizovano , anonymizovano , bytem Holasická 1169/22, 747 05 Opava-Kateřinky, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o jejím odvolání ze dne 20.4.2011 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.4.2011, č.j. KSOS 22 INS 5879/2011-A-3

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.4.2011, č.j. KSOS 22 INS 5879/2011-A-3 se m ě n í tak, že dlužnici Miluši anonymizovano se zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení n e u k l á d á.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě s poukazem na ustanovení § 206 odst. 1 písm. i), § 392 odst. 3, § 395 odst. 1 písm. b), § 396 odst. 1 a § 108 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužnici, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na označený účet soudu.

Podle odůvodnění tohoto usnesení se dlužnice insolvenčním návrhem doručeným soudu 7.4.2011 domáhala zjištění svého úpadku, návrh spojila s návrhem na povolení oddlužení a jako způsob oddlužení navrhla plnění splátkového kalendáře. Jednou ze základních podmínek pro povolení oddlužení je však reálný předpoklad splacení pohledávek nezajištěných věřitelů dlužnice ve výši alespoň 30%, pokud tito věřitelé nesouhlasí s nižším plněním. Insolvenční zákon rozlišuje dva způsoby oddlužení a to oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a oddlužení plněním splátkového kalendáře. V daném případě dlužnice v návrhu uvedla, že má závazky v celkové výši 640.728,-Kč, jediným jejím aktuálním příjem je invalidní důchod ve výši 9.391,-Kč; tuto skutečnost doložila oznámením České správy sociálního zabezpečení ze dne 19.12.2010. Dále dlužnice k návrhu připojila darovací smlouvu, ve které se jí Milan anonymizovano zavázal po dobu schváleného oddlužení poskytovat dar ve výši 4.000,-Kč měsíčně. Ze seznamu majetku soud zjistil, že dlužnice vlastní majetek (obvyklé vybavení domácnosti), jehož odhadovaná hodnota činí 600,-Kč, jde o majetek nepatrné hodnoty a jeho prodej by byl v rámci zpeněžování majetkové podstaty nereálný. Soud proto dospěl k závěru, že v daném případě nelze dlužnici oddlužení zpeněžením majetkové podstaty povolit. Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§ 398 odst. 3 IZ). Splátky pro oddlužení se vypočítávají z čistého příjmu dlužníka. Z této částky se dále v souladu s ust. § 38 IZ odečte odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce, což dle ust. § 3 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 313/2007 Sb. představuje celkem 900,-Kč měsíčně, za 5 let 54.000,-Kč. Je-li však insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani (celkem včetně DPH 64.800,-Kč). Dle celkové výše závazků dlužnice minimální částka pro dosažení úhrady 30% pohledávek nezajištěných věřitelů činí 192.218,40 Kč. Po dobu následujících 5 let lze očekávat příjem dlužnice v celkové výši 563.460,-Kč, z toho věřitelům lze vyplatit (po odečtení odměny pro insolvenčního správce) pouze 44.520,-Kč, zbytek 30% úhrady závazků dlužnice (celkem 147.698,40 Kč) by tedy musel de facto zaplatit dárce. Soud prvního stupně se proto při posuzování návrhu na povolení oddlužení dále zabýval tím, jak pohlížet na situaci, kdy jsou odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce a pohledávky nezajištěných věřitelů hrazeny v podstatné části z finančních částek, které jsou dlužníkovi poskytovány jinou osobou, tedy nepochází z příjmu dlužnice. Po vyhodnocení daného případu dospěl soud k závěru, že připuštění situace, kdy je oddlužení dlužníka formou splátkového kalendáře plněno v podstatné části na základě příspěvků jiných osob, by bylo v rozporu s účelem oddlužení. Právní úprava oddlužení obsažená v insolvenčním zákoně stanoví, že oddlužení ve formě splátkového kalendáře je plněno z dlužníkových příjmů a konkrétně v ust. § 398 odst. 3 IZ se uvádí, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Podle ust. § 206 odst. 1, písm. i) IZ tvoří majetkovou podstatu dlužníkova mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena družstva a příjmy, které dlužníkovi nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci. Poskytování daru dlužníkovi je v insolvenčním zákoně upraveno v ust. § 412 odst. 1 písm. b) IZ, v němž je uvedeno, že po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen hodnoty získané dědictvím a darem zpeněžit a jejich výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. V písmenu b) ust.

§ 412 IZ je taktéž upravena další povinnost dlužníka, kterou je vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat. Dle názoru soudu lze dar dozajista použít pro účely oddlužení, avšak v době rozhodování o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře musí být podstatná část plnění oddlužení zajištěna dlužníkem z jeho vlastních příjmů (§ 206 odst. 1, písm. i/ IZ). Stejný názor vyjádřil Vrchní soud v Olomouci ve svém sp.zn. 3 VSOL 11/2011-A-9 ze dne 25.01.2011. Není proto dle názoru soudu prvního stupně možné, aby oddlužení dlužnice formou splátkového kalendáře bylo plněno v podstatné části na základě příspěvků jiných osob. Z toho lze dovodit, že v případě pokračování tohoto insolvenčního řízení by mohla nastat situace, ve které by byl návrh na povolení oddlužení dle ust. § 395 odst. 1, písm. b) IZ zamítnut pro nedostatečné plnění dlužnice vůči nezajištěným věřitelům a současně by soud dle ust. § 396 odst. 1 IZ rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem. Přitom vzal soud v úvahu, že dlužnice nedisponuje majetkem, který by po prohlášení konkursu umožnil výkon činnosti insolvenčního správce, není rovněž zřejmé, zda majetek dlužnice bude postačovat alespoň k úhradě nákladů insolvenčního správce (dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. je-li způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí jen odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč). Soud proto považoval za nezbytné vyzvat dlužnici k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, která má při prohlášení konkursu umožnit zajištění disponibilních prostředků ke krytí nákladů insolvenčního řízení, zejména nákladů souvisejících se zjišťováním (prověřováním) stavu majetku dlužnice, odměny insolvenčního správce a jeho hotových výdajů. Současně soud poskytl dlužnici poučení, že nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může soud insolvenční řízení zastavit (§ 108 odst. 3 IZ).

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že insolvenční zákon výslovně počítá s možností, že vedle dlužníka může být oddlužení plněno i další osobou, a to spoludlužníkem, popřípadě ručitelem. Je zřejmé, že spoludlužník i ručitel mohou být i jedinými osobami, které poskytnou plnění na (spoludlužnický či ručitelský) závazek. Insolvenční zákon tedy počítá i s možností, kdy bude v podstatné míře, popřípadě i v plné míře plněno oddlužení jinou osobou, než přímo dlužníkem. Navíc ust. § 414 odst. 3 IZ výslovně počítá s možností zániku práva postihu ručitele či další osoby vůči dlužníkovi pro pohledávky splněné jimi v oddlužení, čímž osoba, jež se připojí jako spoludlužník či ručitel k závazku dlužníka z oddlužení, může snadno zůstat jedinou, jež věřitelům na závazcích plnila. Proto má dlužnice zato, že plnění, jež obdrží na základě darovací smlouvy od Milana anonymizovano po dobu schválení oddlužení, plně vyhovuje koncepci oddlužení dle insolvenčního zákona, neboť se stane jejím majetkem a toto plnění bude použito (a je určeno) na úhradu splátek věřitelům v oddlužení. Dlužnice dále poukazuje na skutečnost, že důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení v právní věci rozhodované Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. 3 VSOL 11/2011, bylo posouzení návrhu dlužníka na povolení oddlužení, jako návrhu sledujícího nepoctivý záměr. Šlo tedy o případ odlišný, neboť touto okolností se soud prvního stupně v jejím případě vůbec nezabýval. U dlužnice je poměr jejích příjmů (invalidní důchod ve výši 9.391,-Kč) a příjmů z plnění poskytovaných jinou osobou (darovací smlouvou na 4.000,-Kč) diametrálně odlišný od označeného případu, kdy v označené věci nemocenské dávky dlužníka činily 4.230,-Kč měsíčně proti plnění ze dvou smluv o důchodu v souhrnné výši 12.000,-Kč. V uvedeném případě odvolací soud zdůraznil rys plné závislosti plnění, jež by obdrželi věřitele v oddlužení, na příspěvcích jiných osob. Navíc odvolací soud zdůraznil i tu okolnost, že dlužník v označeném případu zjevně nevyvíjel dostatečnou aktivitu k zabezpečení takových příjmů, aby plnění, jež by v oddlužení obdrželi věřitelé, pocházelo v podstatné části z jeho příjmů. Případ dlužnice je však odlišný i potud, že dlužnice se dlouhodobě nachází ve zdravotním stavu, který vylučuje, aby se mohla aktivně podílet na zabezpečování svých příjmů, od roku 1997 je v plném invalidním důchodu a není pravděpodobné, že se její situace zlepší. V jejím případě soud prvního stupně nedovodil nepoctivý záměr, nicméně se spokojil s vytržením části odůvodnění a jeho restriktivní aplikací na okolnosti uváděné v jejím návrhu. Tímto mohla být porušena jedna ze základních zásad, na nichž spočívá insolvenční řízení (§ 5 IZ), kdy žádný z účastníků nesmí být nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a tím mohlo dojít i k její diskriminaci v možnosti dosáhnout na podmínky oddlužení. V neposlední řadě má dlužnice za to, že přístupem soudu by byli ve svém důsledku poškozeni i věřitelé, neboť v rámci oddlužení by obdrželi v relativně krátkém období nezanedbatelnou část svých pohledávek vůči osobě dlužnice. K tomuto závěru vede dlužnici rovněž skutečnost, že v blízké budoucnosti lze očekávat navýšení jejích závazků z titulu zvýšení nákladů na jejich vymáhání, neboť dlužnice je v situaci, kdy své závazky není schopna hradit a ani v budoucnu nelze zlepšení očekávat. Proto očekává, že někteří věřitelé nedostanou na svých pohledávkách ničeho, neboť je téměř nemajetná a její příjmy nebudou na úhradu všech závazků postačovat. Domnívá se proto, že smyslem oddlužení není jen poskytnout dlužníkovi dobrodiní ve formě prominutí nesplacených částí závazků, ale i zajistit řešení úpadku dlužníka způsobem, kdy věřitele v daném časovém horizontu uspokojí poměrně a to v nezanedbatelné části dle předem daných a jasných pravidel. Oddlužení se proto jeví nejvýhodnější jak pro dlužnici, tak i pro věřitele. Z uvedených důvodů dlužnice navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, případně aby je změnil již soud prvního stupně za užití ustanovení § 210a o.s.ř. tak, že požadovanou zálohu sníží.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že napadené usnesení je nutno změnit z dále uvedených důvodů.

Ze spisu soudu prvního stupně vyplývá, že dlužnice se domáhá zjištění svého úpadku a jako způsob jeho řešení navrhla oddlužení formou splátkového kalendáře. Ve svém návrhu dlužnice uvedla, že je vdaná, má vyživovací povinnost pouze k manželovi, její závazky vůči 6 nezajištěným věřitelů činí celkovou částku 640.728,-Kč, pobírá invalidní důchod třetího stupně ve výši 9.391,-Kč měsíčně a pro případ, že soud dlužnici povolí a následně schválí oddlužení má s Milanem anonymizovano , nar. 10.1.1983 uzavřenu darovací smlouvu z 15.12.2010, dle níž se jmenovaný zavázal, že jí bude po celou dobu oddlužení poskytovat pravidelné plnění ve výši 4.000,-Kč měsíčně, takže po dobu oddlužení by její měsíční příjem činil 13.391,-Kč a z něj bude schopna uhradit nezajištěným věřitelům na jejich pohledávkách nejméně 30% za dobu 5 let. Kromě povinných příloh dlužnice k návrhu doložila mimo jiné i darovací smlouvu z 15.12.2010, z níž vyplývá, že dárce Milan anonymizovano , nar. 10.1.1983, bytem na stejné adrese jako dlužnice se ve prospěch Miluše anonymizovano , jako obdarované, zavázal, že pro případ, že do 6 měsíců od uzavření této smlouvy bude schváleno oddlužení obdarované podle insolvenčního zákona, darovat obdarované výše uvedený předmět smlouvy (4.000,-Kč) po dobu 60 po sobě jdoucích kalendářních měsíců, což se obdarovaná tímto zavazuje od darovaného přijmout . Dále si smluvní strany ujednaly, že předmět smlouvy bude dárcem poskytován obdarované formou hotovostní platby k rukám obdarované vždy k 20. dni kalendářního měsíce. Podpis dlužnice (obdarované), stejně tak i podpis dárce je úředně ověřen.

Podle § 398 odst. 1,2,3 IZ oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře. Při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení. Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

Podle § 628 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen OZ") darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá.

Podle § 36 odst. 1, 2 OZ vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží. Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.

Z údajů uvedených dlužnicí v návrhu a jeho příloh lze shodně se soudem prvního stupně uzavřít, že dlužnice je v úpadku a že jiný způsob oddlužení než plněním splátkového kalendáře, vzhledem k majetku dlužnice, nepřipadá v úvahu. Shodně se soudem prvního stupně dospěl rovněž odvolací soud k závěru, že z doložených měsíčních příjmů dlužnice z invalidního důchodu ve výši 9.391,-Kč, po odpočtu nezabavitelné částky 7.569,-Kč by pro oddlužení přicházela v úvahu částka 1.822,-Kč. Z této částky by připadla část ve výši 900,-Kč na odměnu a výdaje insolvenčního správce (pokud by nebyl plátcem DPH) a dlužnici by tak zůstala pro úhradu pohledávek nezajištěných věřitelů měsíčně částka 922,-Kč. Za 5 let by tak dlužnice věřitelům uhradila 55.320,-Kč, což činí z celkové výše jejích závazků (640.728,-Kč) toliko 8,63%. V případě, že by byl ustanovený insolvenční správce plátcem DPH, na jeho odměnu a výdaje by připadla částka 1.080,-Kč a dlužnice by uhradila svým věřitelům měsíčně 742,-Kč, což je za 5 let 44.520,-Kč, tedy pouze 6,9%. Z uvedeného je tedy nepochybné, že dlužnice pouze ze svých dosavadních pravidelných měsíčních příjmů není schopna podmínky oddlužení-zákonný limit 30% (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ) splnit.

Zbývá se proto vypořádat s otázkou, zda lze v přezkoumávaném případě v rámci úvah o povolení oddlužení dlužnice přihlédnout k jejímu nároku z doložené darovací smlouvy, dle níž dlužnice očekává po dobu oddlužení příjem 4.000,-Kč měsíčně (což by byl dar v celkové výši 240.000,-Kč za 5 let, který by byl dlužnici dárcem poskytnut v pravidelných měsíčních splátkách), jehož pomocí by byly pohledávky nezajištěných věřitelů v průběhu oddlužení uspokojeny za 5 let (spolu s využitelným příjmem dlužnice) v celkové výši 295.320,-Kč (to je 46%), pokud by insolvenční správce nebyl plátcem DPH (případně ve výši 284.520,-Kč, což je 44,4%, byl-li by správce plátcem DPH). Je tedy rovněž skutečností, že z příjmů z daru by dlužnice svým věřitelům plnila do výše 37,45%.

Soud prvního stupně bez bližšího právního posouzení předložené darovací smlouvy (z hlediska platnosti a účinnosti) obecně uzavřel, že dar sice lze pro účely oddlužení použít, avšak dle jeho závěrů v době rozhodování o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře musí být podstatná část plnění oddlužení zajištěna dlužníkem z jeho vlastních příjmů a v tomto směru odkázal za závěry formulované v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.1.2011, č.j. KSOS 38 INS 14250/2010, 3 VSOL 11/2011-A-9.

S takto všeobecně pojatým závěrem soudu prvního stupně se však odvolací soud v přezkoumávané věci neztotožňuje, neboť, a potud lze souhlasit s odvolací námitkou odvolatelky, ve shora označené právní věci šlo z hlediska skutkového o poněkud odlišný případ, kdy měsíční příjmy dlužníka, který žádal o povolení oddlužení, byly natolik nízké (4.230,-Kč), že by se na oddlužení ze svých příjmů nepodílel vůbec a podmínky oddlužení by za něj de facto zcela plnily 3 osoby. Proto v označené věci Vrchní soud v Olomouci uzavřel, že je nutno po dlužníku, který usiluje o oddlužení vyžadovat, aby k tomuto cíli vyvinul maximální možné úsilí a dosáhl jej zejména vlastní aktivitou, neboť smyslem oddlužení není, aby celé břemeno splátek nesly 3 osoby (které by nota bene plnily do výše trojnásobku příjmů dlužníka).

V přezkoumávaném případě je však situace odlišná potud, že dlužnice je invalidní důchodkyně (nejméně poslední 3 roky), která pobírá invalidní důchod ve výši 9.391,-Kč měsíčně a jen stěží lze od ní vyžadovat, aby ke získání dalších pravidelných měsíčních příjmů vyvinula maximální možné úsilí. Proto si dlužnice (ve snaze se oddlužit a poskytnout tak věřitelům alespoň částečné plnění, vědoma si toho, že pouze ze svých příjmů z invalidního důchodu podmínky oddlužení splňovat nebude) zajistila další pravidelný příjem, se kterým by byla schopna splnit nejen zákonný limit 30%, nýbrž i částky vyšší (jak již bylo vyloženo shora). Již z tohoto důvodu nelze dle názoru odvolacího v přístupu dlužnice nepoctivý záměr spatřovat a je nepochybné, že pokud dlužnice všechny shora nastíněné podmínky za využití daru v průběhu oddlužení splní, půjde o řešení, které bude výhodné nejen pro dlužnici, ale především pro její věřitele (s ohledem na příjmy dlužnice, kdy nelze očekávat zlepšení a také s ohledem na její zcela zanedbatelný majetek).

S ohledem na shora uvedenou argumentaci, s přihlédnutím i k tomu, že insolvenční zákon jednak připouští, aby se na plnění oddlužení podílely i osoby odlišné od dlužníka (§ 392 odst. 3 IZ-to je účast spoludlužníka či ručitele) a dále vzhledem k tomu, že tento zákon výslovně nezakazuje, aby si dlužník již pro splnění zákonných podmínek oddlužení zajistil příjmy z daru (zejména za situace, kdy sám dlužník se na oddlužení v rámci daných možností svými příjmy podílí), dospěl odvolací soud k závěru, že k tvrzeným očekávaným příjmům dlužnice z darovací smlouvy měl soud prvního při svých úvahách přihlížet a obsahem této smlouvy (z hlediska její platnosti a účinnosti) se měl blíže zabývat.

Z výše uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. (a to analogicky z důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 19.1.2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 48/2010 a kterým bylo s účinností od 1.4.2011 ust. § 220 odst. 3 o.s.ř. zrušeno) a napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se dlužnici zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Nicméně v dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby se doloženou darovací smlouvou z hlediska její platnosti a účinnosti zabýval a především, aby v této souvislosti nepřehlédl, že dárce v ní svůj závazek plnit dar vázal nejen na (odkládací) podmínku, že dojde ke schválení oddlužení, nýbrž i na její splnění v určitém časovém limitu (do 6 měsíců od uzavření smlouvy). V závislosti na výsledku tohoto posouzení pak soud prvního stupně uváží, zda je potřebné vyzývat dlužnici k doložení schopnosti dárce pravidelný finanční obnos (dar) dlužnici poskytovat a zda bude pro další řízení záloha na náklady insolvenčního řízení potřebná a v jaké výši.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 27. května 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu