3 VSOL 279/2011-A-14
KSBR 30 INS 4281/2011 3 VSOL 279/2011-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenčním řízení dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Vyškov, Dvořákova 16, PSČ 682 01, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o jeho odvolání ze dne 28.4.2011 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.4.2011, č.j. KSBR 30 INS 4281/2011-A-9,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.4.2011, č.j. KSBR 30 INS 4281/2011-A-9 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění: Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 395, § 396 a § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení v platném znění (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 10 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na označený účet soudu, vedený u ČNB Brno-město, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V důvodech soud prvního stupně uvedl, že dlužník se svým insolvenčním návrhem, spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhal rozhodnutí o jeho úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Po přezkoumání návrhu dlužníka na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře soud zjistil, že dlužník nesplňuje jednu z podmínek pro povolení oddlužení, a sice, že nezajištění věřitelé musí v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře obdržet alespoň 30% svých pohledávek. V dlužníkově případě činí 30% závazků 74.448,-Kč, dlužník je však schopen uhradit během pěti let pouze částku 7.680,-Kč, což jsou 3% závazků. Vzhledem k výše uvedenému by insolvenční soud musel návrh dlužníka na povolení oddlužení zamítnout (§ 395 IZ) a současně rozhodnout o způsobu řešení jeho úpadku konkursem (§ 396 IZ). Proto insolvenční soud rozhodl uložit dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč, která by měla postačovat na úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení v případě, že by bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a ustanoven insolvenční správce a tyto finanční prostředky by v majetkové podstatě dlužníka chyběly. Současně soud prvního stupně poskytl dlužníkovi poučení, že nebude-li záloha ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání (§ 108 odst. 3 IZ).

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. Namítal, že s argumentem, že s ohledem na výši svých příjmů nebude schopen zaplatit 30% závazků vůči svým nezajištěným věřitelům a k tomu odměnu insolvenčního správce ve výši cca 60.000,-Kč po dobu 5 let, nemůže souhlasit. Uvědomuje si sice, že sám nebude schopen zaplatit stanovených 30% nezajištěným věřitelům, nicméně v součinnosti s jeho matkou Annou Buroňovou, která se zavázala posílat mu měsíčně 1.500,-Kč po celou dobu oddlužení (na základě smlouvy o důchodu z 26.4.2011, jež je součástí odvolání), již toho schopen bude. Spolu s tímto důchodem od matky bude jeho příjem činit měsíčně 11.300,-Kč (to je 9.800,-Kč plat + 1.500,-Kč od matky), tedy v rámci oddlužení po dobu 5 let zaplatí 185.700,-Kč, z tohoto 60.000,-Kč bude odměna insolvenčního správce, svým nezajištěným věřitelům pak bude schopen zaplatit za 5 let celkem 125.700,-Kč, což je 50,6% jeho závazků. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž by musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle ust. § 108 odst. 3 IZ nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 395 odst. l písm. b) IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Ustanovení § 396 IZ dále stanoví, že jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z obsahu insolvenčního návrhu dlužníka (doručeném soudu 16.3.2011), který dlužník spojil s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře, dále z předložených seznamů majetku a závazků, včetně dokladů o příjmech dlužníka a z dalších prohlášení dlužníka odvolací soud zjistil, že dlužník v návrhu tvrdil své splatné nezajištěné závazky vůči 3 věřitelům v celkové výši 248.160,-Kč, přičemž splatné závazky vůči dvěma označeným věřitelům nehradí od 13.5.2010, je tedy osvědčeno, že dlužník je v úpadku (§ 3 odst. 1 IZ). V návrhu dlužník dále tvrdil, že má průměrný měsíční příjem 9.800,-Kč čistého a že z tohoto příjmu je schopen uhradit svým věřitelům za 5 let nejméně 30% jejich pohledávek. Z návrhu a příloh k návrhu rovněž vyplývá, že dlužník je svobodný, má vyživovací povinnost vůči dvěma nezletilým dcerám, nemá žádný majetek, dále dlužník tvrdil, že není podnikatelem a jeho závazky nepochází z podnikání. Ohledně svých současných příjmů dlužník doložil, jednak pracovní smlouvu uzavřenou s firmou TRIPOLI DEVELOPMENT s.r.o., z níž vyplývá, že pracovní poměr dlužníka byl sjednán na dobu neurčitou, s výkonem práce barmana, s nástupem 5.1.2011 a dle mzdového výměru činí jeho základní mzda 9.800,-Kč. Z doložených měsíčních příjmů dlužníka však vyplývá, že v lednu 2011 činila jeho čistá mzda 7.891,-Kč a v únoru 2011 činila 8.391,-Kč (průměrná měsíční mzda čistého za uvedené dva měsíce činila 8.141,-Kč).

Z uvedeného vyplývá, že při celkové výši nezajištěných závazků dlužníka v částce 248.160,-Kč by dlužník ze shora uvedeného pro oddlužení využitelného příjmu (to je po odpočtu nezabavitelné částky 8.039,-Kč z průměrného měsíčního příjmu 8.141,-Kč-s přihlédnutím ke dvěma vyživovaným nezletilým dcerám) zůstala využitelná částka toliko ve výši 102,-Kč měsíčně. Z této částky by dlužník uhradil svým nezajištěným věřitelům za 5 let toliko 6.120,-Kč, to je 2,46%, aniž by soud vzal v úvahu, že dlužník je v rámci oddlužení povinen platit též měsíčně insolvenčnímu správci odměnu a hotové výdaje ve výši 900,-Kč-§ 3 odst. 2, § 7 odst. 4 vyhl. č. 313/2007 Sb., event. navýšených o 20% DPH, tedy měsíčně 1.080,-Kč.

Avšak ani v případě, pokud by odvolací soud vzal v úvahu toliko vyšší z doložených příjmů dlužníka, to je čistý příjem za měsíc únor 2011 ve výši 8.391,-Kč a k tomu připočetl částku 1.500,-Kč, kterou je dle dlužníka ochotna na jeho oddlužení přispívat jeho matka, tedy z celkové částky 9.891,-Kč (8.391 + 1.500,-Kč), by dlužník po odpočtu odměny a výdajů insolvenčního správce neuhradil svým věřitelům za 5 let požadovaných nejméně 30% (jednalo by se o 8,8% při odměně a výdajích správce 900,-Kč a byl-li by ustanovený insolvenční správce plátcem DPH, činilo by uspokojení věřitelů toliko 4,54% za 5 let).

Z uvedeného vyplývá, že dosavadní dosahované příjmy dlužníka (i když by odvolací soud přihlédl k až v odvolání tvrzené, avšak řádně nedoložené částce 1.500,-Kč od matky dlužníka) nejsou způsobilé uhradit všem nezajištěným věřitelům za dobu 5 let nejméně 30% (pohledávek) a tedy, že u dlužníka zde není reálný předpoklad vyhovět zákonným podmínkám pro oddlužení plněním splátkového kalendáře.

V této souvislosti je nutno (i) s ohledem na shora uvedené uvést, že při přezkoumání správnosti napadaného rozhodnutí byl pro odvolací soud rozhodující především stav (ohledně finančních poměrů dlužníka), který tu byl v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně a tedy, že k nově uváděným možným příjmům dlužníka až v odvolání již nebylo možno v odvolacím řízení přihlížet. S tvrzenou částkou 1.500,-Kč měsíčně argumentoval odvolací soud jen potud, aby dlužníkovi vyložil a zdůraznil, že ani s touto částkou (by při dvou vyživovaných dětech) podmínky pro oddlužení nesplňoval. Zbývá doplnit, že s odvoláním doložená Smlouva o důchodu není dostačující; jednak proto, že smlouva neobsahuje úředně ověřený podpis Anny Buroňové a dále současně nebylo doloženo, že jmenovaná je schopna ze svých příjmů tuto částku svému synovi každý měsíc poskytnout. Rovněž k tvrzenému spropitnému ve výši 2.000,-Kč nebylo možno přihlédnout, neboť jejich pravidelnost ani výši dlužník nedoložil a ani je nelze každý měsíc zaručit.

Podmínky pro oddlužení formou prodeje majetkové podstaty dlužník rovněž nesplňuje (§ 398, § 395 odst. 1 písm. b/ IZ) a to s ohledem k tomu, že dle jeho tvrzení nemá žádný majetek.

Z výše uvedených důvodů byl proto závěr soudu prvního stupně (byť při svém propočtu nesprávně vycházel z tvrzeného příjmu dlužníka 9.800,-Kč měsíčně hrubého a náležitě se nevypořádal se skutečně doloženými příjmy, které si od dlužníka vyžádal), že podmínky pro oddlužení dlužníka v daném případě splněny nejsou a že jeho úpadek (pokud dlužník na svém insolvenčním návrhu za těchto okolností setrvá), bude nutno řešit konkursem.

Za dané situace proto soud prvního stupně nepochybil, když vyzval dlužníka k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť prostředky k tomu nelze, jak vyplývá z návrhu dlužníka, zajistit jinak. Jak správně naznačil již soud prvního stupně účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty. Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužnice insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu. Pro úplnost je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ust. § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutů odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů".

Je tedy zřejmé, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal. Proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, musí tedy počítat s tím, že bude k zaplacení této zálohy vyzván.

Správně soud prvního stupně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení, to je v částce celkem 50.000,-Kč, neboť v případě prohlášení konkursu a při zpeněžování případně zjištěného majetku dlužníka by jen odměna insolvenčního správce činila 45.000,-Kč (§ 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb.) a lze očekávat, že insolvenčnímu správci vzniknou i hotové výdaje.

Ze všech výše uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Nebude-li záloha ze strany dlužníka po obdržení tohoto usnesení odvolacího soudu zaplacena, může být řízení o jeho insolvenčním návrhu zastaveno, jak jej zcela správně poučil již soud prvního stupně. Nevezme-li dlužník do rozhodnutí o jeho úpadku svůj insolvenční návrh zpět a zaplatí-li zálohu v požadované výši, musí počítat s tím, že jeho úpadek nelze řešit oddlužením, nýbrž konkursem, což sebou nese všechny důsledky dle insolvenčního zákona s tím spojené; především vyhledání, soupis a zpeněžení zpeněžitelného majetku a následné rozdělení výtěžku mezi přihlášené věřitele. Pokud nebude záloha zaplacena může soud prvního stupně přistoupit k jejímu vymáhání, případně k zastavení tohoto řízení (§ 108 odst. 3 IZ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 74, § 75 IZ).

V Olomouci dne 12. května 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu