3 VSOL 255/2011-A-18
KSBR 46 INS 8328/2010 3 VSOL 255/2011-A-18

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka AKOVE s.r.o., se sídlem Brno, Královo pole, Vodova 1798/68, IČ: 26896443, o insolvenčním návrhu věřitele Československá obchodní banka, a.s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, IČ: 00001350, o odvolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 46 INS 8328/2010-A-11 ze dne 1.2.2011 ve znění usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 46 INS 8328/2010-A-13 ze dne 14.2.2011,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 46 INS 8328/2010-A-11 ze dne 1.2.2011, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 46 INS 8328/2010-A-13 ze dne 14.2.2011 se m ě n í tak, že insolvenční návrh věřitele s e n e o d m í t á .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně odmítl insolvenční návrh věřitele (výrok I.), dlužníku nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.), rozhodl, že se navrhovateli vrací zaplacená záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč po právní moci usnesení (výrok III.), a navrhovateli uložil, aby ve lhůtě do 10 dnů od právní moci usnesení sdělil soudu číslo bankovního účtu, na který má být vrácena zaplacená záloha (výrok IV.).

Na odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dne 26.7.2010 bylo k návrhu navrhovatele zahájeno insolvenční řízení, v němž se domáhal zjištění úpadku dlužníka. Návrh sice obsahoval podrobně okolnosti osvědčující oprávnění insolvenčního věřitele podat insolvenční návrh, když popsal závazek dlužníka vzniklý z označených smluv o úvěru, ale k rozhodujícím skutečnostem svědčícím o úpadku dlužníka věřitel neuvedl žádné konkrétní okolnosti. Pouze uvedl, že dlužník má další splatné závazky minimálně vůči VB Leasing CZ, spol. s r.o. pro pohledávku převyšující 3,7 mil. Kč, jak vyplývá z exekučního příkazu č.j. 030 Ex 5573/09-15 ze dne 10.12.2009. Soud prvního stupně dále uvedl, že věřitel pouze vyslovil domněnku, že vzhledem k tomuto exekučnímu příkazu má dlužník závazky starší tří měsíců. Tento údaj by však musel být dále doplněn uvedením konkrétních skutečností, že se jedná o neschopnost dlužníka platit podstatnou část dlužníkových peněžitých závazků. Podle zákonné úpravy není insolvenční soud povolán k tomu, aby svou rozhodovací činností učinil věřitelův insolvenční návrh perfektním a nahrazoval tak v konečném důsledku řízení sporná. Protože absence základních náležitostí návrhu brání v řízení pokračovat, insolvenční soud rozhodl o odmítnutí insolvenčního návrhu dle § 128 odst. 1 IZ. Insolvenční soud dále poukázal na to, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje použití ustanovení § 43 o.s.ř. a neumožňuje, aby k odstranění vady insolvenčního návrhu došlo na základě výzvy insolvenčního soudu (§ 103 odst. 2 IZ). Pokud jde o nesplnění lhůty k odmítnutí insolvenčního návrhu stanovené v § 128 odst. 1 IZ, soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 NSČR 22/2009-A-21 ze dne 20.5.2010 s tím, že jde o lhůtu pořádkovou, se kterou se nepojí žádné zvláštní následky. O náhradě nákladů řízení rozhodl insolvenční soud podle ustanovení § 146 odst. 3 o.s.ř., a protože v průběhu insolvenčního řízení nebyla čerpána zaplacená záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč, rozhodl insolvenční soud o jejím vrácení věřiteli.

Proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání. Uvedl, že dle jeho názoru uvedl dostatečně náležitosti insolvenčního návrhu, další průběh řízení toto plně osvědčil a dle navrhovatele postup soudu neodpovídá zákonné dikci a odmítavé rozhodnutí učiněné po více jak půl roce po zahájení řízení není v souladu s judikaturou, na kterou se napadené rozhodnutí v této rovině odvolává, ani v souladu se zákonem. Poukázal dále na to, že druhý věřitel označený v návrhu soudu svou dlouhodobě splatnou a neuhrazenou pohledávku potvrdil a mimo to se přihlásilo do řízení dalších sedm věřitelů a dlužník se k insolvenčnímu návrhu nevyjádřil. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá.

Dlužník se k odvolání insolvenčního navrhovatele nevyjádřil.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (ust. § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle ust. § 103 odst. 1 insolvenčního zákona musí být v insolvenčním návrhu uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něho být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ, je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ).

Podle ust. § 3 odst. 2 IZ se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný nebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Z insolvenčního spisu vyplývá, že insolvenční navrhovatel se domáhal návrhem doručeným Krajskému soudu v Brně 26.7.2010 toho, aby insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu. Tvrdil, že má za dlužníkem pohledávky, které jsou déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, označil konkrétně tři úvěrové smlouvy, na základě nichž poskytl dlužníkovi úvěry ve výši 7 mil., 2,3 mil. a 2,8 mil. Kč s tím, že splatnost těchto úvěrů nastala již 14.11.2008, 25.6.2008 a 20.10.2008. Dlužník neprováděl platby ve prospěch navrhovatele, přes výzvy pohledávky neuhradil a jeho závazky jsou déle než tři měsíce po splatnosti. Navrhovatel uplatnil tyto své pohledávky v řízení před soudy a všechny pohledávky mu byly pravomocně přiznány. K dalším věřitelům uvedl, že dlužník má další věřitele se splatnými pohledávkami rovněž dlouhodobě nehrazenými, k nimž patří minimálně společnost VB Leasing CZ, spol. s r.o., se sídlem Heršpická 813/05, Brno, IČ: 60751606 pro pohledávku převyšující 3,7 mil. Kč, jak vyplývá z exekučního příkazu č.j. 030 Ex 5573/09-15 ze dne 10.12.2009. K návrhu přiložil listiny, kterých se dovolával. Uvedl, že jsou splněny všechny předpoklady podle insolvenčního zákona ohledně platební neschopnosti dlužníka ve smyslu § 3 odst. 1 a že se může dlužník nacházet i ve stavu předluženosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 insolvenčního zákona a tedy je evidentně v úpadku.

Na základě těchto skutečností uvedených v insolvenčním návrhu věřitele se odvolací soud neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že by návrh navrhujícího věřitele byl vadný a neodpovídal náležitostem insolvenčního návrhu vymezeným ve výše citovaném ustanovení § 103 odst. 2 IZ. Dlužník uvedl skutečnosti osvědčující jeho oprávnění podat insolvenční návrh, když tvrdil a dokládal existenci svých splatných pohledávek za dlužníkem z titulu úvěrových smluv, které jsou déle než tři měsíce po splatnosti, a konkrétně označil i dalšího věřitele dlužníka, u něhož označil i výši pohledávky a odkazem na exekuční titul i tvrdil, že je déle než tři měsíce po splatnosti. Navrhovatel také označil důkazy a tyto důkazy k návrhu připojil. Z jeho návrhu je i zřejmé, čeho se návrhem domáhá, tedy rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu. Odvolací soud se neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že by netvrdil a neosvědčoval navrhovatel ve svém návrhu neschopnost dlužníka platit peněžité závazky, neboť z údajů tvrzených v návrhu i s odkazem na listiny k návrhu připojené osvědčoval navrhovatel platební neschopnost dlužníka způsobem uvedeným v § 3 odst. 2, písm. b) IZ, proto námitka insolvenčního soudu, že by musel navrhovatel tvrdit skutečnosti ohledně neschopnosti platit podstatnou část dlužníkových peněžitých závazků, která vychází z aplikace ustanovení § 3 odst. 2, písm. a) IZ, je dle názoru odvolacího soudu zcela nepřípadná.

O tom, že insolvenční návrh navrhovatele nebránil dalšímu pokračování v insolvenčním řízení, nebyl ani nesrozumitelný, ani neurčitý, svědčí i další postup insolvenčního soudu po vydání vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení. Insolvenční soud totiž na základě insolvenčního návrhu navrhovatele vyzval dlužníka k vyjádření i k předložení seznamu majetku a závazků, a to usnesením ze dne 27.7.2010 doručeným dlužníku 9.8.2010, dále učinil dotaz na označeného věřitele VB Leasing CZ, spol. s r.o., který k jeho dotazu sdělil a dokládal splatnou pohledávku za dlužníkem, a konečně insolvenční soud rovněž vyzval navrhujícího věřitele k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč a navrhující věřitel tuto zálohu dne 29.9.2010 zaplatil.

S ohledem na obsah odůvodnění napadeného usnesení je nutno poukázat na to, že v označeném usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 sice Nejvyšší soud uzavřel, že lhůta dle § 128 odst. 1 IZ je lhůtou pořádkovou, současně však vysvětlil, že její nedodržení může založit i odpovědnost státu za škodu způsobenou případným prodlením s odmítnutím návrhu. Nelze proto uzavřít, jak to učinil soud prvního stupně, že s nedodržením této lhůty nejsou spojeny žádné zvláštní následky .

Odvolací soud na základě shora uvedeného dospěl tedy k závěru, že insolvenční návrh navrhovatele netrpí vadami, které mu vytýkal insolvenční soud v odvoláním napadeném usnesení, a že je projednatelný, proto postupoval podle ust. § 220 odst. 3 o.s.ř. a napadené usnesení změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. Tím byly bez dalšího odklizeny i další výroky odvoláním napadeného usnesení. V dalším řízení Insolvenční soud o návrhu insolvenčního navrhovatele věcně rozhodne.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku a navrhujícímu věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 5. května 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Olga Chlebková předsedkyně senátu