3 VSOL 252/2011-A-12
KSBR 30 INS 2715/2011 3 VSOL 252/2011-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenčním řízení ve věci dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Valtice, Rudé Armády 306, PSČ 691 42, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka ze dne 6.4.2011 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.3.2011, č.j. KSBR 30 INS 2715/2011-A-7

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.3.2011, č.j. KSBR 30 INS 2715/2011 -A-7 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ust. § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na označený účet soudu, vedený u ČNB Brno-město, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Podle odůvodnění se dlužník Insolvenčním návrhem doručeným soudu 21.2.2011 domáhal rozhodnutí o úpadku a jeho řešení konkursem. Ze seznamu majetku dlužníka soud zjistil, že jeho majetek nepostačuje k uhrazení nákladů insolvenčního řízení. Minimální odměna insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem přitom činí 45.000,-Kč (§ 3 vyhlášky č. 313/2007 Sb., rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2009 č.j. KSBR 31 INS 4670/2008, 2 VSOL 119/2009-B-19) a insolvenční správce má dále právo na náhradu hotových výdajů dle § 7 vyhlášky č. 313/2007 Sb. Bylo by v rozporu s celospolečenským zájmem, aby tyto náklady nesl stát, přičemž smyslem úpravy zálohy na náklady insolvenčního řízení je právě zabránění této situaci. Proto soud považoval za nezbytné vybrat zálohu alespoň ve výši, která je potřebná k úhradě minimálních předpokládaných nákladů na konkurs a určil výši zálohy v částce 50.000,-Kč. Současně soud prvního stupně poskytl dlužníkovi poučení, že nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání (§ 108 odst. 3 IZ).

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž namítal, že vzhledem k rozsahu jeho majetku je zřejmé, že náklady insolvenčního správce na zjištění jeho majetku a ostatní jeho nutné výdaje spojené s tímto insolvenčním řízením, budou dosahovat maximálně 5.000,-Kč. Požadovaná záloha 50.000,-Kč, navíc stanovená v maximální možné výši, mu připadá nepřiměřená budoucím úkonům insolvenčního správce, když jeho majetek lze zjistit snadno s minimálními náklady. Právě proto, že nemá žádný majetek, ani zdroj příjmů, dále vzhledem k tomu, že mu nepůjčí ani nebankovní sektor ani nikdo jiný, nemá možnost zálohu v požadované výši a době zaplatit. Pokud bude soud nadále na uhrazení zálohy lpět, dostane jej tím do neřešitelné situace, kdy nebude schopen svoji situaci řešit a smysl insolvenčního zákona, tedy řešení úpadku, zůstane jen v teoretické rovině zákona, když lidé v úpadku již nemají ani na krytí běžných potřeb, natož pak na částku 50.000,-Kč jako zálohu na náklady insolvenčního správce. Návrh na insolvenci podával právě z toho důvodu, že již nemá jinou možnost jak svoji finanční situaci řešit. Protože požadovanou částku nemá, nemá ani možnost ji získat, navrhl, aby ze začátku náklady řízení nesl stát. Z uvedených důvodů požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že zálohu sníží na částku maximálně 1.000,-Kč, případně ji úplně zruší a současně požádal soud prvního stupně, aby do doby rozhodnutí odvolacího soudu řízení nezastavoval.

Podle § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou a včas, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, věty prvé IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

V přezkoumávaném případě z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že dlužník se svým insolvenčním návrhem domáhal rozhodnutí o úpadku a jako formu řešení jeho úpadku navrhoval konkurs. V návrhu uvedl, že má 3 splatné závazky vůči dvěma označeným věřitelům v celkové výši 387.018,59 Kč s příslušenstvím, kterým od srpna 2010 dosud žádnou platbu neuhradil, protože toho není schopen, neboť je nezaměstnaný, je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, žádné dávky nepobírá a je zcela bez příjmů. Dále uvedl, že je rozvedený, bydlí u své matky, která jej živí, nevlastní žádný majetek, ani majetek ve společném jmění manželů, proto žádal, aby soud po něm nepožadoval zaplacení zálohy na náklady tohoto insolvenčního řízení. Ke svému návrhu dlužník předložil seznam majetku a závazků, učinil prohlášení, že nemá žádné zaměstnance a že předložené seznamy jsou správné a úplné. Dále ke svému návrhu předložil listiny, z nichž vyplývají splatné pohledávky vůči dlužníkem označeným věřitelům. Na to vydal soud prvního stupně odvoláním napadené usnesení.

Odvolací soud dospěl za shora popsané situace shodně se soudem prvního stupně k závěru, že dlužník je dle obsahu návrhu v úpadku, který bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu dlužníkova majetku, či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Jak vyplývá z návrhu, dlužník tvrdí, že nemá k dispozici žádný majetek ani finanční prostředky, nicméně tato tvrzení bude nutno prostřednictvím insolvenčního správce prověřit, správce bude rovněž přezkoumávat úkony dlužníka i z hlediska případných neúčinných a odporovatelných právních úkonů. K této své činnosti proto správce bude nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které je v daném případě nutno zajistit zálohou na náklady insolvenčního řízení. Institut zálohy má totiž především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady související s insolvenčním řízením nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu, to je v rozsahu alespoň na úhradu všech nákladů insolvenčího řízení. Přitom v případě řešení úpadku konkursem, činí pouze odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč (§ 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb.) a dále bude nutno správci uhradit i jeho běžné výdaje.

S ohledem na odvolací námitky dlužníka je nutno v této souvislosti odkázat i na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v níž zákonodárce a to konkrétně k ust. § 144 IZ výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele . Dále zákonodárce uvedl, že záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutů odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů.

Lze dále dodat, že soud prvního stupně nemohl v dané věci postupovat dle ust. §144 IZ a zamítnout insolvenční návrh dlužníka pro nedostatek jeho majetku, neboť dlužník taxativně vyjmenované podmínky, jež jsou vyjmenovány v odstavci 1 tohoto ustanovení, nesplňuje.

Ze shora uvedeného vyplývá, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal, a proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván, neboť účelem insolvenčního řízení je řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku, po té na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, případně nedohledal a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu, pak by při nezaplacení zálohy veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona.

Insolvenční soud též správně stanovil výši požadované zálohy (ust. § 108 odst. 1 IZ), neboť dle ust. § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. činí minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem (jehož se dlužník i domáhá) 45.000,-Kč (bez DPH) a lze očekávat, že insolvenčnímu správci vzniknou i hotové výdaje. Lze tedy uzavřít, že za situace, kdy dlužník nemá žádné pohotové finanční prostředky a existenci jeho případného majetku bude nutno prověřit, pak složení zálohy ve výši 50.000,-Kč je pro toto řízení potřebné.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, proto je odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 5. května 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu