3 VSOL 241/2011-A-19
KSBR 46 INS 7278/2010 3 VSOL 241/2011-A-19

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Blanky anonymizovano , anonymizovano , bytem Třebíč, Novodvorská 1035/6, PSČ 674 01, o insolvenčním návrhu věřitele ACM Money Česká republika, a.s., se sídlem Praha 8, Čimická 780/61, PSČ 181 00, IČ: 261 58 761, zastoupeného JUDr. Róbertem Paulovičem, advokátem se sídlem Praha 8, Čimická 780/61, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 46 INS 7278/2010-A-13 ze dne 11.2.2011

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že insolvenční návrh věřitele se n e o d m í t á .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně odmítl insolvenční návrh věřitele (výrok I.), nepřiznal dlužníku náhradu nákladů řízení (výrok II.), rozhodl, že se věřiteli vrací zaplacená záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč po právní moci rozhodnutí (výrok III.) a uložil věřiteli, aby do 10 dnů od právní moci usnesení sdělil soudu číslo bankovního účtu, na který má být vrácená záloha poukázána (výrok IV.).

V důvodech svého rozhodnutí uvedl, že věřitel se domáhal zjištění úpadku dlužnice z důvodu neuhrazení splatných pohledávek ve výši 445.621,-Kč. Věřitel ve svém návrhu podrobně uvedl okolnosti osvědčující své oprávnění podat insolvenční návrh, a to popisem závazku dlužnice, k rozhodujícím skutečnostem svědčícím o úpadku dlužnice však neuvedl žádné konkrétní okolnosti. Uvedl pouze, že dlužnice má další splatné závazky vůči Městskému úřadu Třebíč ve výši 1500,-Kč a vůči GE

Money Bank, a.s. ve výši 48.588,73 Kč, které jsou vymáhány soudním exekutorem, což vyplývá z katastru nemovitostí a usnesení o nařízení exekuce. Pouze tedy v obecné rovině označil subjekty, o kterých se domnívá, že jsou věřiteli dlužnice, aniž by tvrdil konkrétní okolnosti o tom, že jejich pohledávky jsou existentní, neboť usnesení o nařízení exekuce a zápis exekuce v katastru nemovitostí nevylučuje, že pohledávka známého věřitele byla již uhrazena. Absentuje jakýkoliv konkrétní údaj, že dlužnice není schopna své závazky platit, tedy, že se nachází v platební neschopnosti. Věřitel pouze vyslovil domněnku, že vzhledem k uvedenému má dlužnice závazky starší tří měsíců, tento údaj však musí být doplněn uvedením konkrétních skutečností, že se jedná o neschopnost dlužnice platit podstatnou část jejich peněžitých závazků. Insolvenční soud není povolán k tomu, aby svojí rozhodovací činností učinil věřitelův návrh perfektním a nahrazoval tak v konečném důsledku řízení sporná. Insolvenční návrh obsahující všechny náležitosti, který je srozumitelný a určitý, je výchozí podmínkou, která musí být splněna a ke které musí insolvenční soud vždy přihlédnout. Lhůta k odmítnutí insolvenčního návrhu stanovená v § 128 odst. 1 insolvenčního zákona je lhůtou pořádkovou, se kterou se nepojí žádné zvláštní následky (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.5.2010, č.j. 29 NSČR 22/2009-A-21). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně ust. § 146 odst. 3 o.s.ř., protože insolvenční návrh odmítl, dlužnici však náhradu nákladů nepřiznal, protože jí žádné nevznikly. V průběhu řízení nebyla zaplacená záloha na náklady insolvenčního řízení čerpána, proto insolvenční soud rozhodl o jejím vrácení věřiteli.

Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání. Uvedl, že insolvenční soud usnesením ze dne 15.9.2010 vyzval navrhovatelem označeného dalšího věřitele dlužnice, aby sdělil soudu, zda má splatnou pohledávku, její výši, právní důvod, vznik a její splatnost, zda pohledávku uplatnil u soudu nebo jiného orgánu a svou pohledávku doložil listinami. Tvrdil, že z toho je zřejmé, že insolvenční soud hodlal provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení úpadku než byly účastníky navrhovány. Namítal, že výraz osvědčení v § 86 insolvenčního zákona je nutné chápat tak, že postačí pouze nižší pravděpodobnost zjištění a nemusí být zachován postup stanovený pro jednotlivé důkazní prostředky, insolvenční zákon tedy klade nižší nároky na prokazování úpadku dlužníka. Uvedl, že další věřitel dlužnice, GE Money Bank, a.s., opakovaně nesdělil pohledávku za dlužníkem, v takovém případě měl však soud prvního stupně postupovat z moci úřední a v souladu s ust. § 86 insolvenčního zákona měl provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, měl tedy zjišťovat existenci dalších věřitelů, např. dotazem u exekutorského úřadu, jehož exekuční příkaz je zapsán na listu vlastnictví č. 16212, katastrální území Třebíč a lze se domnívat, že exekuční řízení nadále probíhá a pohledávka oprávněného není dosud uhrazena. Namítal, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a dále, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť k projednání insolvenčního návrhu nebylo nařízeno jednání, ač tomu tak dle § 133 odst. 1 insolvenčního zákona mělo být, neboť bylo nutné zjistit, zda je dlužnice v úpadku a případně se provedly důkazy, které o úpadku svědčí. Proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (ustanovení § 212, § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona musí být v insolvenčním návrhu uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ).

Podle ustanovení § 3 odst. 2 IZ se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný nebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem podaným u Krajského soudu v Brně dne 29.6.2010 se věřitel ACM Money Česká republika, a.s. domáhal, aby bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice a na její majetek byl prohlášen konkurs. V návrhu uvedl, že má za dlužnicí pohledávku ve výši 445.621,-Kč včetně příslušenství z titulu smlouvy o úvěru, která byla přiznána pravomocným rozhodčím nálezem ze dne 17.10.2008, a která je zajištěna zástavním právem k nemovitostem.

Dále v návrhu uvedl, že z LV č. 16212 a listin získaných ze sbírky listin Katastrálního pracoviště zjistil, že dle usnesení Okresního soudu v Třebíči o nařízení exekuce ze dne 12.12.2008 je na majetek dlužnice vedena exekuce ve prospěch věřitele Městský úřad Třebíč, který má za dlužnicí pohledávku 1.500,-Kč, a dle usnesení Okresního soudu ze dne 5.10.2009 je na majetek dlužnice vedena exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu ze dne 14.7.2009 k uspokojení pohledávky oprávněného GE Money Bank, a.s. ve výši 48.588,73 Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 20.242,30 Kč. Uvedl, že z těchto skutečností je zřejmé, že dlužník je v úpadku, protože má více věřitelů a není schopen plnit své splatné závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Navrhl, aby insolvenční soud provedl i jiné důkazy, než byly účastníky navrhovány. K návrhu přiložil listiny, kterých se v návrhu dovolával. Dne 15.7.2010 vyzval insolvenční soud navrhovatelem označené věřitele, aby sdělili insolvenčnímu soudu, zda mají za dlužníkem pohledávku a sdělili též její výši, vykonatelnost, právní důvod a termín splatnosti a doložili ji listinami. Na výzvu reagoval pouze věřitel Městský úřad Třebíč, který uvedl, že za dlužnicí neeviduje nedoplatky po lhůtě splatnosti. Dlužnice se přes výzvu insolvenčního soudu k návrhu nevyjádřila.

Na základě shora uvedených zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že z hlediska doložení aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu, je návrh bezchybný, neboť navrhovatel v něm dostatečným a srozumitelným způsobem tvrdil, že má za dlužnicí splatnou pohledávku, kterou dlužnice neplní nejméně 30 dnů po lhůtě splatnosti. Z návrhu je rovněž seznatelné tvrzení o neschopnosti dlužnice splácet své závazky, když navrhovatel tvrdí, že dlužnice má nejméně dva další věřitele s konkrétně vyčíslenými pohledávkami dlouhodobě po lhůtě splatnosti. Z návrhu je rovněž zřejmé, čeho se navrhovatel domáhá, tedy rozhodnutí o úpadku dlužnice. Pokud se týče tvrzených skutečností osvědčujících úpadek dlužnice ve smyslu ust. § 103 odst. 2 IZ, věřitel označil dva další věřitele dlužnice, přičemž sice neuvedl přesná data splatnosti těchto pohledávek, ale vzhledem k datům nařízení exekucí na tyto pohledávky, která věřitel v návrhu uvedl, lze usuzovat, že pohledávky byly ke dni podání návrhu nejméně tři měsíce po lhůtě splatnosti. Odvolací soud nepovažuje narozdíl od soudu prvního stupně za vadu návrhu, netvrdil-li věřitel, že označené závazky, které dle věřitele dlužnice neplnila, představovaly podstatnou část jejích závazků, protože znaky vyjmenované v ust. § 3 odst. 2 IZ, které zakládají domněnku úpadku dlužníka, se uplatní alternativně, tedy má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky , jestliže je osvědčeno naplnění kterékoliv z těchto podmínek. Vyplývá-li tedy z návrhu, že dlužnice má závazky více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti, nelze uzavřít, že v návrhu nejsou uvedeny konkrétní skutečnosti, ze kterých lze usuzovat na úpadek dlužnice. Též není rozhodné, že pohledávky mohly zaniknout po zápisu exekuce do katastru nemovitostí. Povinností navrhovatele, pro jejichž nesplnění je možné insolvenční návrh odmítnou, je toliko tvrzení rozhodných skutečností. Bude-li v řízení zjištěno, že pohledávky dalších věřitelů skutečně zanikly po zápisu exekuce do katastru nemovitostí, může to být důvodem pro zamítnutí (nikoliv odmítnutí) insolvenčního návrhu.

Odvolací soud proto ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že odmítnutí návrhu navrhovatele dle ust. § 128 odst. 1 IZ nebylo za dané situace namístě, protože navrhovatel v návrhu v dostatečném rozsahu vylíčil rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužnice. S ohledem na obsah odůvodnění napadeného usnesení je nutno dále poukázat na to, že v označeném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 Nejvyšší soud uzavřel, že lhůta dle § 128 odst.1 IZ je sice lhůtou pořádkovou, současně však vysvětlil, že její nedodržení může založit i odpovědnost státu za škodu způsobenou případným prodlením s odmítnutím návrhu. Nelze proto uzavřít, jak to učinil soud prvního stupně, že s nedodržením této lhůty nejsou spojeny žádné zvláštní následky .

Nálezem ze dne 19.1.2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 48/2010, bylo s účinností od 1.4.2011 zrušeno ust. § 220 odst. 3 o.s.ř., dle kterého odvolací soud mohl změnit napadené usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé (tzv. nemeritorní rozhodnutí), nebyly-li dány důvody pro jeho potvrzení nebo zrušení. Tímto dnem vznikla mezera v zákoně, protože nyní žádné ustanovení občanského soudního řádu neupravuje, jak má odvolací soud postupovat, nejsou-li dány podmínky pro potvrzení nebo zrušení nemeritorního rozhodnutí. Za dané situace se odvolací soud domnívá, že je nutné analogicky aplikovat ust. § 220 odst. 1 o.s.ř., které dává odvolacímu soudu možnost změnit rozsudek nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, nejsou-li dány podmínky pro jejich změnu nebo zrušení a zjištěný skutkový stav dává dostatečný podklad pro takové rozhodnutí. Tento postup není v rozporu se závěry přijatými Ústavním soudem, neboť Ústavní soud v citovaném nálezu shledal protiústavnost zrušeného ustanovení pouze do té míry, umožňuje-li změnu usnesení, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nebo kterým bylo řízení o tomto návrhu zastaveno. Napadeným usnesením však o předběžném opatření rozhodováno nebylo. Proto odvolací soud postupoval tak, že napadené usnesení změnil, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. Tím byly bez dalšího odklizeny i další výroky napadeného usnesení.

V dalším řízení se bude insolvenční soud návrhem insolvenčního navrhovatele zabývat věcně.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici a navrhujícímu věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 10. května 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu