3 VSOL 225/2011-A-13
KSOS 14 INS 392/2011 3 VSOL 225/2011-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Pavly anonymizovano , anonymizovano , bytem L. Janáčka 456/7, Město Albrechtice, PSČ 793 95, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.2.2011 č.j. KSOS 14 INS 392/2011-A-6

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že návrhu dlužnice na povolení oddlužení by nebylo možno vyhovět, když dlužnice vzhledem k výši svých příjmů a svých závazků nebude schopna uspokojit své nezajištěné věřitele alespoň ve výši 30 % jejich pohledávek. Ze svých příjmů, které dlužnice v návrhu uvedla vyplývá, že za dobu pěti let by nemohla uspokojit své věřitele vůči nimž uvedla závazky ve výši 711.171,-Kč v minimální výši 30 %. Za této situace jediným možným způsobem řešení úpadku je prohlášení konkursu na majetek dlužnice. Bude-li prohlášen konkurs je nezbytné, aby dlužnice zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení, když záloha umožní působení insolvenčního správce bezprostředně po vydání rozhodnutí o úpadku, tedy v době, kdy výdaje na činnost insolvenčního správce nelze dosud krýt z výtěžku zpeněžení podstaty. Za takové nutné výdaje, které je třeba hradit ihned lze především považovat poštovné a platby za telekomunikační služby, cestovné, dále pak náklady soupisu majetkové podstaty, přičemž nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny insolvenčním správcem z jeho vlastních zdrojů a následně pak z rozpočtových prostředků Krajského soudu v Ostravě.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání ve které namítá, že v době, kdy žádala o insolvenční řízení neměla dostatek financí, nyní však již pobírá příspěvky na děti, rovněž má dvě pracovní brigády s přivýdělkem 7.000,-Kč a v měsíci dubnu má nastoupit na trvalý pracovní poměr, takže se její finanční situace zlepší a bude moci si dovolit měsíčně splácet cca 4.500,-Kč.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužnice návrhem doručeným Krajskému soudu v Ostravě 11.1.2011 podala insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení ve kterém uvedla, že má celkem 13 věřitelů vůči nimž má závazky v celkové výši 711.192,89 Kč, které není schopna nadále splácet, když je neplní více jak tři měsíce. Pokud jde o majetek v návrhu uvedla, že vlastní pouze drobný majetek představující vybavení bytu. Při úvaze o potřebě a výši zálohy soud prvního stupně jako předběžnou otázku řešil, zda dlužnice s ohledem na výši svých závazků a výši svých příjmů dosáhne na oddlužení, to je zda je schopna zaplatit svým věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že z příjmů, které dlužnice ve svém návrhu uvedla, to je ze sociálních dávek a příležitostních příjmů z brigád, dlužnice, která je jinak nezaměstnaná a má dvě vyživovací povinnosti, není schopna v průběhu pěti let zaplatit věřitelům ničeho, z jejich příjmů by postižitelná částka činila pouze 443,-Kč, z toho by bylo možno srazit jen 2/3, tedy 295,-Kč měsíčně, což je méně než odměna správce. V odvolání dlužnice sice uvádí, že má příjem 12.000,-Kč, přičemž uvádí i vyšší dávky sociální pomoci a tvrdí, že v dubnu má nastoupit nový pracovní poměr, nic z toho však nedokládá, její tvrzení v tomto směru jsou naprosto neurčitá a nekonkrétní, takže k nim nelze vůbec přihlédnout.

Za situace, kdy dlužnice s ohledem na výši svých současných příjmů nedosáhne na oddlužení, její návrh na povolení oddlužení by musel být ve smyslu ustanovení § 395 IZ zamítnut a ve smyslu ustanovení § 396 IZ by za této situace insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem. Vzhledem k tomu, že dlužnice nevlastní žádné pohotové finanční prostředky je rovněž správný závěr, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním majetku dlužnice či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce nelze zajistit jinak. Jak správně uvedl soud prvního stupně účelem složené zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty (což se vzhledem k údajům uvedeným v návrhu jeví jako velmi pravděpodobné), záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce. Náklady řízení by v případě, že dlužnice k jejich úhradě prostředky nemá, hradil dle ustanovení § 38 odst. 2 IZ stát, čemuž má předejít právě institut zálohy. V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Insolvenční soud též správně stanovil výši požadované zálohy, protože dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. činí minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem 45.000,-Kč (bez DPH) a lze očekávat, že mu vzniknou hotové výdaje v řádu nejméně tisíců Kč, záloha ve výši 50.000,-Kč je proto odpovídající.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 29. dubna 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu