3 VSOL 219/2011-A-13
KSOS 22 INS 4041/2011 3 VSOL 219/2011-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Extra Beton plus s.r.o. v likvidaci , se sídlem Českobratrská 610/19, Ostrava-Moravská Ostrava, PSČ 702 00, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.3.2011, č.j. KSOS 22 INS 4041/2011-A-3

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na účet Krajského soudu v Ostravě. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že likvidátor dlužníka není osobou zapsanou v seznamu insolvenčních správců, a proto nelze zvažovat budoucí zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka (§ 144 IZ) jak se domníval likvidátor a tuto domněnku zahrnul do svého podání. Vzhledem k tomu, že dlužník nemá žádný disponibilní majetek, který by mohl sloužit k úhradě nákladů insolvenčního řízení do doby, než k tomuto účelu bude možné užít alespoň částečně výtěžku z prodeje podstaty soud dospěl k závěru, že je třeba zajistit prostředky k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a proto mu uložil, aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč. K tomuto závěru soud dospěl na základě posouzení stavu řízení, kdy není možno u návrhu na prohlášení konkursu připustit vytvoření situace, kdy dlužník nepodal včas, to je bez zbytečného odkladu po zjištění stavu úpadku insolvenční návrh, odčerpáním veškerých likvidních prostředků dlužníka se posléze vytvořily podmínky mařící činnost insolvenčního správce a přenášející náklady insolvenčního řízení na stát. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce od počátku insolvenčního řízení a překlenout nedostatek finančních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možné zpeněžit majetkovou podstatu včetně nákladů souvisejících se zjišťováním (prověřováním) stavu majetku dlužníka a nákladů spojených se zpeněžováním nemovitosti.

Proti tomuto usnesení podal dlužník prostřednictvím likvidátora včasné odvolání ve kterém namítá, že soud sice správně vyhodnotil, že není osobou zapsanou v seznamu insolvenčních správců, nicméně má za to, že došlo ke splnění ostatních podmínek stanovených v § 144 IZ a soud proto může vyhovět jeho návrhu a insolvenční návrh zamítnout pro nedostatek majetku. Poukazuje na to, že společnost převzal jakožto jednatel v již zadluženém stavu, což je prokazatelné z daňových přiznání. Povinnost podat insolvenční návrh při zjištění úpadku společnosti, která nebyla splněna bývalým vedením nemůže být kladena k tíži subjektu, který tento stav nezavinil. Navrhuje, aby odvolací soud, pakliže odvolání shledá za odvolání, které nemá oporu v zákoně, podal návrh na změnu zákona, jelikož nastává situace, kdy společnost v likvidaci nelze zákonným způsobem zlikvidovat a vymazat z obchodního rejstříku.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.) aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka důvodné není.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 věty prvé IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Z obsahu spisu vyplývá, že návrhem doručeným Krajskému soudu v Ostravě 11.3.2011 se dlužník domáhá, aby insolvenční soud rozhodl o úpadku a prohlášení konkursu, případně shledá-li že jsou splněny podmínky dle ustanovení § 144 odst. 1 insolvenčního zákona rozhodl o zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku. Tvrdí, že splňuje podmínku úpadku jak ve formě platební neschopnosti, tak také ve formě předlužení, má více věřitelů vůči nimž má závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, přičemž celková výše jeho závazků činí

626.220,-Kč. Z předloženého seznamu majetku o němž dlužník prohlásil, že je správný a úplný vyplývá, že společnost dlužníka nemá žádný majetek.

Odvolací soud dospěl za shora popsané situace k závěru, že dlužník je v úpadku. Soud prvního stupně zcela správně uzavřel, že dlužník nesplňuje předpoklady pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku ve smyslu ustanovení § 144 IZ. K tomu, aby bylo možno rozhodnout o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku musí být splněny všechny podmínky vyjmenované v tomto ustanovení pod písmeny a) až e). Jelikož dlužník nesplňuje podmínku, že jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, což ostatně dlužník ani v odvolání nijak nezpochybňuje, nelze uvažovat o zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku dlužníka. Jelikož ze seznamu majetku dlužníka vyplývá, že dlužník nemá žádný majetek včetně pohotových finančních prostředků, je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů ať již souvisejících s prověřováním stavu dlužníkova majetku či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy, jak správně uvedl soud prvního stupně, je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty (což se vzhledem k údajům uvedeným v návrhu jeví jako velmi pravděpodobné), záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce. Náklady řízení by v případě, že dlužník k jejich úhradě prostředky nemá, hradil dle ustanovení § 38 odst. 2 IZ stát, čemuž má předejít právě institut zálohy. V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověřování majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutů odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů .

K námitce dlužníka, že uloženou povinností zaplatit zálohu na kterou nemá dostatek finančních prostředků je mu znemožněno zákonným způsobem zlikvidovat a vymazat z obchodního rejstříku jeho společnost nutno uvést, že podle ustanovení § 1, písm. a) IZ předmětem insolvenčního řízení je řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka. Cílem insolvenčního řízení není usnadnit dlužníkovi postup vedoucí k jeho výmazu z obchodního rejstříku. Dlužník který je právnickou osobou, je povinen podat návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozví o svém úpadku. Je tedy odpovědný za to, aby návrh podal včas, tedy v době, kdy je schopen hradit alespoň náklady insolvenčního řízení, případně na jejich úhradu složit zálohu. V opačném případě nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení, a tím umožnění zneužívání insolvenčního řízení pro další účely, k nimž sloužit nesmí. Ukáže-li se, že dlužník nebude schopen zálohu zaplatit, pak další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupu podle insolvenčního zákona k provedení likvidace dlužníka. Nemá-li dlužník finanční prostředky na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení má možnost dokončit svou likvidaci dle obchodního zákoníku.

Insolvenční soud též správně stanovil výši požadované zálohy, protože dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. činí minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem 45.000,-Kč (bez DPH), přičemž lze očekávat, že správci vzniknou hotové výdaje v řádu nejméně tisíců Kč, záloha ve výši 50.000,-Kč je proto odpovídající.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 29. dubna 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu