3 VSOL 214/2012-A-9
KSOS 31 INS 3025/2012 3 VSOL 214/2012-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano , místo podnikání Uničov, Medelská 122, PSČ 783 91, IČ: 64951197, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.3.2012, č. j. KSOS 31 INS 3025/2012-A-4,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-na blíže označený účet Krajského soudu v Ostravě.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 108 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), uvedl, že z insolvenčního návrhu dlužníka a příloh k tomuto návrhu vyplývá, že majetek dlužníka sestává z nemovitostí, přičemž znalecký posudek prokazující hodnotu těchto nemovitostí dlužník nedoložil, takže soudu reálná hodnota těchto nemovitostí není známa. Z výpisu z katastru nemovitostí je přitom zřejmé, že dlužník má ve společném jmění se svou manželkou nemovitosti, na nichž váznou zástavní práva. Podle výpisu z katastru nemovitostí vázne na nemovitostech zástavní právo smluvní k zajištění pohledávky věřitele Česká spořitelna, a.s., IČ: 45244782 ve výši 2.835.000,-a dále zástavní právo exekutorské k zajištění pohledávky věřitele Komerční banka, a.s., IČ: 45317054 ve výši 93.731,-s příslušenstvím. Podle ustanovení § 167 IZ se zajištění věřitelé v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. V případě prohlášení konkursu na majetek dlužníka soudu není zřejmé, zda by výtěžek zpeněžení postačoval i k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Ze zpeněžení nemovitostí se bude uspokojovat právě zajištěný věřitel dle ustanovení § 298 IZ ve spojení s ustanovením § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Teprve v případě, že zajištěný věřitel bude uspokojen v plné výši, budou se hradit i pohledávky dle ustanovení § 305 odst. 2 IZ, mezi něž patří přednostně hotové výdaje a odměna insolvenčního správce. Při stanovení výše zálohy insolvenční soud přihlédl ke skutečnosti, že dlužník nevlastní žádné pohotové finanční prostředky, které by umožnily činnost insolvenčního správce od jeho ustanovení. Při stanovení výše této zálohy vzal soud prvního stupně v úvahu, že podle § 1, odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí pouze odměna insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku konkursem, popřípadě nepatrným konkursem, nejméně 45.000,-s tím, že je nutno také zohlednit i náklady na poštovné, telekomunikační poplatky apod.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, v němž namítal, že výše soudem prvního stupně stanovené zálohy je nepřiměřená. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. KSBR 40 INS 2487/2008, 2 VSOL 119/2008-A, v němž jako nepřiměřenou shledal zálohu v podstatně nižší částce, a to ve výši 20.000,-. Dále odvolatel poukazoval na to, že v soudem stanovené výši není schopen zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit, neboť nemá dostatek finančních prostředků. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se dlužníkovi ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-(odstavec 2).

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem, došlým soudu dne 9.2.2012, domáhá zjištění úpadku a prohlášení konkursu. V návrhu uvedl, že je osobou samostatně výdělečně činnou, zapsanou v živnostenském rejstříku. Z výsledků své účetní evidence zjistil dlužník takový stav, že není schopen v plném rozsahu uspokojit pohledávky všech věřitelů, je tedy předlužen. Podle údajů uvedených v seznamu závazků a v seznamu majetku opatřených údajem o tom, že jsou správné a úplné, a podpisem dlužníka, má dlužník závazky vůči celkem 11 věřitelům a jeho závazky představují minimálně částku celkem ve výši 5.504.642,-. Pokud se týká majetku, dlužník je věřitelem pohledávek vůči třetím osobám celkem ve výši asi 108.000,-, a ve společném jmění s manželkou Vladimírou Hoffmannovou má nemovitosti, budovu č.p. 122 na pozemku St. 35 a pozemky St. 35 a p.č. 13, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc na LV č. 3384 pro obec a katastrální území Uničov, s tím, že cenu těchto nemovitostí uvedl dlužník ve výši 6.000.000,-. Z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že na těchto nemovitostech vázne zástavní právo smluvní k zajištění pohledávky s příslušenstvím ve výši 2.835.000,-věřitele Česká spořitelna, a.s., přičemž podle seznamu věřitelů, kteří mají právo na uspokojení ze zajištění, opatřeného údajem o tom, že tento seznam je správný a úplný, a podpisem dlužníka, pohledávka České spořitelny, a.s. ze smlouvy o úvěru č. 0218090109 ze dne 5.2.2007, jež je zajištěna zástavním právem na těchto nemovitostech, představuje částku 2.200.000,-. Podle seznamu zaměstnanců nemá dlužník žádné zaměstnance.

Na základě údajů uvedených dlužníkem v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužník se nachází v úpadku.

Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně-jak se z odůvodnění jeho rozhodnutí podává-že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné.

Je zřejmé, že dlužník nedisponuje žádnými finančními prostředky. Dlužník sice má se svou manželkou ve společném jmění manželů nemovitosti-rodinný dům č.p. 122 a pozemky v katastrálním území Uničov-jejichž cenu uvedl ve výši 6.000.000,-, ovšem tento majetek je zatížen zástavním právem ve prospěch zajištěného věřitele Česká spořitelna, a.s., přičemž výše této zajištěné pohledávky představuje minimálně 2.200.000,-. Výtěžek ze zpeněžení těchto nemovitostí bude použit primárně k úhradě pohledávek zajištěných věřitelů, nákladů, které přímo souvisí se zpeněžováním, a odměny insolvenčního správce související s tímto zpeněžením (§ 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb.). Výtěžku ze zpeněžení věcí sloužících k zajištění pohledávek lze, jak soud prvního stupně správně vyložil, podle ustanovení § 305 odst. 2, věta druhá, IZ použít k uspokojení pohledávek za podstatou (mezi které náklady insolvenčního řízení patří) teprve po plném uspokojení zajištěných věřitelů. Odvolací soud pro úplnost dodává, že v této fázi přitom nelze předjímat, zda výtěžek ze zpeněžení nemovitostí bude použit na úhradu zajištěných pohledávek či zda případně bude postačovat také k úhradě nákladů insolvenčního řízení, které se zpeněžením zástavy nesouvisí.

V případě, že by výtěžek ze zpeněžení zastavených nemovitostí nebylo možno použít také pro úhradu nákladů insolvenčního řízení, které se zpeněžením zástavy nesouvisí, podle ustanovení § 38 odst. 2 IZ by nároky správce (jeho odměnu a hotové výdaje) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení. V tomto je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Neobstojí ani námitka odvolatele, že z finančních důvodů není schopen zálohu ve výši 50.000,-zaplatit.

Při rozhodování o povinnosti zaplatit zálohu soud nezvažuje majetkové poměry insolvenčního navrhovatele, nýbrž pouze to, zda je záloha v konkrétní věci nezbytná.

Insolvenční soud stanovil správně i výši požadované zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem totiž činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000,-podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Insolvenčnímu správci také náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti náhrada jeho hotových výdajů, tj. cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Nedůvodná je i námitka, že výše zálohy na náklady insolvenčního řízení byla stanovena v rozporu se závěry v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. KSBR 40 INS 2487/2008, 2 VSOL 119/2008-A.

Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí ze dne 30.9.2008, sp.zn. KSBR 40 INS 2487/2008, 2 VSOL 119/2008-A (jež je uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem 22/2010) formuloval a odůvodnil závěr, že záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-se jeví být zpravidla nepřiměřeně vysokou, v souvislosti se stanovením výše zálohy na náklady insolvenčního řízení, zahájeného návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, svědčí-li majetkové a výdělečné poměry dlužníka pro možnost přijetí způsobu oddlužení formou plnění splátkového kalendáře, kdy se odměna a hotové výdaje správce rovněž hradí cestou pravidelných měsíčních splátek.

O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť dlužník je podnikatelem, což brání dlužníku ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ v řešení jeho úpadku oddlužením. Ostatně dlužník ani návrh na povolení oddlužení nepodal.

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však také doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 25. května 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu