3 VSOL 212/2011-A-25
KSOS 36 INS 1480/2011 3 VSOL 212/2011-A-25

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka Rudolfa anonymizovano , anonymizovano , 788 33 Malá Morava 9, o insolvenčním návrhu věřitele IT credit, s.r.o., se sídlem Pernerova 48/494, Praha 8, IČ: 26444437, zastoupeného advokátkou Mgr. Dagmar Beníkovou, se sídlem Olomouc, Legionářská 3, o odvolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 36 INS 1480/2011-A-19 ze dne 30.3.2011,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 36 INS 1480/2011-A-19 ze dne 30.3.2011 s e potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně uložil insolvenčnímu navrhovateli, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil na záloze na náklady insolvenčního řízení na označený účet Krajského soudu v Ostravě částku 50.000,-Kč.

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že insolvenční navrhovatel podal návrh 31.1.2011 a z obsahu jeho návrhu i z vyjádření jím označených dalších věřitelů je zřejmé, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti. Navrhovatel doložil k insolvenčnímu návrhu mimo jiné výpis z katastru nemovitostí, z něhož vyplývá, že dlužník má ve vlastnictví nemovitosti, na nichž vázne smluvní zástavní právo k zajištění pohledávky ve výši 710.000,-Kč. Žádné jiné údaje ohledně majetku dlužníka navrhovatel v návrhu neuvedl a insolvenční soud sice dlužníku uložil, aby sdělil údaje o svém majetku, ale dlužník ve lhůtě, která mu byla určena, žádné takové údaje nesdělil. Proto soud prvního stupně vycházel z údajů o majetku, které má k dispozici. Vycházel z toho, že dlužník nemá žádné hotové finanční prostředky, které by bylo možno použít k úhradě výdajů insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku dříve, než bude získán dostatek prostředků zpeněžením majetku sepsaného v majetkové podstatě. Navíc insolvenční soud v této fázi řízení ani nemá dostatek informací o reálné zpeněžitelnosti zjištěné nemovitosti. Přestože dlužník má nemovitý majetek, z jehož zpeněžení lze očekávat výtěžek, je z výpisu z katastru nemovitostí patrné, že nemovitost slouží jako zástava k zajištění pohledávek. Věci sloužící k zajištění pohledávek mají v insolvenčním řízení zvláštní režim (daný zejména ust. §§ 167, 293, 298 a 299 IZ) a výtěžek jejich zpeněžení bude použit primárně k úhradě pohledávky zajištěného věřitele a nákladů, které přímo souvisí se zpeněžováním takové věci. Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele je 2 %. Výtěžku zpeněžení věcí sloužících k zajištění pohledávek lze dle ust. § 305 odst. 2, věty druhé IZ použít k uspokojení pohledávek za podstatou (mezi které náklady insolvenčního řízení patří) teprve po plném uspokojení zajištěných věřitelů. Proto v této fázi řízení ani nelze spolehlivě uzavřít, zda bude výtěžek nemovitostí postačovat též k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Proto uložení zálohy je nezbytné ke krytí nákladů insolvenčního řízení ve smyslu ust. § 108 odst. 1 IZ, když prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že odměna insolvenčního správce činí při řešení úpadku konkursem, který pravděpodobně bude způsobem řešení úpadku dlužníka, dle ust. § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. činit nejméně 45.000,-Kč a k tomu je nutno počítat ještě s dalšími hotovými výdaji správce v řádu nejméně tisíců Kč. Přitom institut zálohy má předejít tomu, aby dle ust. § 38 odst. 2 IZ nároky správce hradil stát. K tomu soud prvního stupně i odkázal na důvodovou zprávu k § 144 insolvenčního zákona.

Toto usnesení napadl insolvenční navrhovatel odvoláním. Uvedl, že dle jeho názoru napadené rozhodnutí není dostatečným způsobem odůvodněno a je nepřezkoumatelné. Má za to, že s ohledem na stávající průběh insolvenčního řízení není jakýkoliv důvod pro uložení zálohy v maximální výši. Soud prvního stupně neúplně zjistil rozhodný skutkový stav, nezohlednil to, že dlužník je vlastníkem nemovitostí, jak navrhovatel doložil v insolvenčním návrhu, a že dlužník má poměrně rozsáhlý majetek, z jehož zpeněžení lze náklady řízení krýt. Přitom dle ust. § 108 odst. 1, věty prvé insolvenčního zákona vyplývá, že záloha bude soudem uložena tehdy, pokud prostředky na náklady řízení nelze zajistit jinak. Z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá, jak soud dospěl k závěru, že nebude možné náklady zaplatit jiným způsobem než ze zálohy složené navrhovatelem, ani z něho nevyplývá úvaha, proč je požadována nejvyšší možná záloha. S ohledem na závěry soudu prvního stupně by prakticky v každém insolvenčním řízení měla být uložena navrhovateli záloha nejméně 45.000,-Kč, tak tomu však není, neboť zákonodárce v ust. § 108 insolvenčního zákona dolní hranici zálohy neurčil. Proto je nepochybně třeba odlišit jednotlivé případy co do složitosti, náročnosti a bonity jednotlivých dlužníků. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.

Podle ust. § 108 odt. 1, věty prvé a odst. 2, věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovně právních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že insolvenční navrhovatel se návrhem doručeným soudu prvního stupně 31.1.2011 domáhal zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Kromě skutkových tvrzení týkajících se jeho pohledávky označil i další věřitele dlužníka a jejich pohledávky. V návrh poukázal na to, že k návrhu přiložil insolvenční navrhovatel mimo jiné výpis z katastru nemovitostí, dle něhož je dlužník vlastníkem jedné ideální poloviny označených nemovitostí tak, jak uvedl soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení a že tyto nemovitosti jsou zatíženy smluvním zástavním právem k zajištění označené pohledávky. Jiné údaje o vlastnictví dlužníka insolvenční navrhovatel neuvedl. Insolvenční soud usnesením ze dne 4.2.2011 doručeným dlužníkovi 8.2.2011 ho vyzval, aby podal vyjádření k insolvenčnímu návrhu a mimo jiné aby také předložil seznam svého majetku, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení. Z obsahu spisu vyplývá, že dlužník na tuto výzvu nereagoval. Dále z obsahu spisu vyplývá, že usnesením z 9.2.2011 doručeným dlužníku 17.2.2011 vyrozuměl soud prvního stupně dlužníka, že pokud splňuje podmínky pro podání návrhu na povolení oddlužení dle ust. § 389 a násl. insolvenčního zákona, že takový návrh může podat u soudu nejpozději do 30 dnů od doručení tohoto vyrozumění s tím, že tato lhůta neskončí dříve než do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu věřitele. Z obsahu spisu dále vyplývá, že insolvenční návrh věřitele byl dlužníku doručen 8.2.2011 a dlužník návrh na povolení oddlužení nepodal. Z obsahu insolvenčního spisu dále vyplývá, že k dotazu insolvenčního soudu věřitelé označení insolvenčním navrhovatelem sdělili, že mají splatné pohledávky za dlužníkem,a tyto i doložili.

S ohledem na obsah insolvenčního spisu se odvolací soud ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění napadeného usnesení v tom smyslu, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, uzavírá i to, že s ohledem na skutečnost, že dlužník nepodal ve stanovené lhůtě (§ 389 a násl. IZ) návrh na povolení oddlužení, je třeba mít za to, že jiným způsobem řešení jeho úpadku vzhledem k tomu, že se jedná o fyzickou osobu, je konkurs. Soud prvního stupně zcela správně vyhodnotil i to, že co do majetku dlužníka je zřejmé pouze vlastnictví podílu ve výši 1/2 k označeným nemovitostem, které jsou však zatíženy zástavním právem. Existence pohotových finančních prostředků, které by mohly sloužit ke krytí nákladů insolvenčního řízení, zjištěna nebyla. Závěry soudu prvního stupně o tom, jak bude nadále naloženo s výtěžkem zpeněžení majetku zajišťujícího pohledávky za dlužníkem,je zcela v souladu se zněním označených ustanovení insolvenčního zákona. Správný je i závěr soudu prvního stupně v tom smyslu, že tedy nelze předjímat, za jakou částku bude majetek,tedy označen podíl na nemovitosti, zpeněžen a jaká částka z takového výtěžku zpeněžení právě s ohledem na to, že nemovitosti zajišťují pohledávky, bude moci být použita k uspokojení nákladů insolvenčního řízení.

S ohledem na tyto skutečnosti nelze přisvědčit odvolací námitce, že by se insolvenční soud nezabýval tím, zda prostředky na náklady insolvenčního řízení nelze zajistit jinak. Insolvenční soud rovněž dostatečným způsobem zdůvodnil i požadovanou výši zálohy, když s ohledem na absenci jakýchkoliv pohotových finančních prostředků dlužníka a nemožnost hradit náklady insolvenčního řízení z jiného majetku dlužníka (z důvodů, které insolvenční soud vysvětlil) je namístě přihlédnout k výši odměny insolvenčního správce, která minimálně činí 45.000,-Kč, jak správně uvedl soud prvního stupně , je třeba předpokládat i další hotové výdaje správce. Přestože je nutno přisvědčit odvolateli, že zákon minimální hranici zálohy na náklady insolvenčního řízení nestanoví, nelze souhlasit s jeho argumentací v tom smyslu, že by při argumentaci výší minimální odměny správce konkursu bylo nutno ve všech případech stanovit zálohu na nejvyšší možné hranici. K tomu odvolací soud odkazuje na případy, kdy je úpadek dlužníka řešen například oddlužením formou plnění splátkového kalendáře, kdy se odměna a hotové výdaje správce hradí rovněž cestou pravidelných měsíčních splátek. V takových případech se i záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč může jevit jako nepřiměřeně vysoká. K tomu odvolací soud odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.9.2008, sp.zn. KSBR 40 INS 2487/2008, 2 VSOL 119/2008 publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22, roč. 2010. S ohledem na shora uvedené zdůvodnění nelze přisvědčit názoru odvolatele, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné.

Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 219 o.s.ř. (§ 7 odst. 1 IZ) a napadené usnesení potvrdil jako ve výroku věcně správné.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku a věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 14. dubna 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Olga Chlebková předsedkyně senátu