3 VSOL 207/2012-A-11
KSBR 44 INS 3259/2012 3 VSOL 207/2012-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka Zemědělské družstvo Měřín, v likvidaci, se sídlem Měřín, Zarybník 516, PSČ 594 42, IČ: 00144321, zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem Olomouc, Šantova 2, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7.3.2012, č.j. KSBR 44 INS 3259/2012-A-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně vyzval dlužníka, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na účet Krajského soudu v Brně specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti.

Na odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. hrozícím úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení s tím, že bez hotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže insolvenční správce svoji funkci řádně vykonávat. Soud prvního stupně dále konstatoval, že složená záloha na náklady insolvenčního řízení správci umožní uhradit především náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka a dále poštovné, platby za telekomunikační služby, cestovné, správní poplatky, náklady účetních a daňových služeb. Soud prvního stupně dále uzavřel, že institut zálohy slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Soud prvního stupně uzavřel s odkazem na ustanovení § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, že v daném případě je třeba stanovit zálohu ke krytí předpokládaných nákladů řízení s ohledem na rozsah majetku dlužníka, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy soud prvního stupně odůvodnil tím, že byla určena v maximální výši vzhledem k tomu, že dlužník navrhuje řešit svůj úpadek konkursem a nedisponuje hotovými finančními prostředky ke krytí počátečních nákladů řízení a vzhledem ke skutečnosti, že ve vyhlášce č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, je stanovena minimální odměna insolvenčního správce ve výši 45.000,-Kč právě při řešení dlužníkova úpadku konkursem, s tím, že je nutno počítat s navýšením o hotové výdaje insolvenčního správce. Soud prvního stupně konstatoval, že pouze v krajním případě hradí odměnu a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, pokud je není možno uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy.

Proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání dlužník, kterým se domáhal jeho zrušení. Dlužník namítal, že požadavek na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení je zcela neodůvodněný, neboť již v insolvenčním návrhu uvedl, že nedisponuje žádnými finančními prostředky na bankovních účtech ani v hotovosti, ze kterých by mohla být požadovaná záloha zaplacena. Dlužník zdůraznil, že má majetek (nemovitosti), jehož zpeněžením lze v konkursu získat finanční prostředky na úhradu možných nákladů konkursu. Dlužník poukázal dále na skutečnost, že byl zrušen na základě rozhodnutí soudu (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29.6.2011, č.j. 1 Cm 97/2010-10), kterým byl současně jmenován likvidátor. Dlužník namítal, že v tomto konkrétním případě není možné považovat insolvenční návrh za zneužití insolvenčního řízení pro dokončení likvidace, když lhůta pro věřitele k přihlášení pohledávek uplynula dne 7.2.2012 a likvidátor včas, již dne 13.2.2012, podal insolvenční návrh, čímž splnil svou zákonnou povinnost dle ustanovení § 98 odst. 2 insolvenčního zákona. Dlužník dále poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.2.2012, č.j. 3 VSOL 38/2012-A-9, s tím, že podle závěrů tohoto rozhodnutí je odůvodněno uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení tam, kde dlužník nedisponuje žádným majetkem, což však není případem v dané právní věci.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c) IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 13.2.2012 se dlužník domáhá rozhodnutí, že se zjišťuje jeho úpadek a jako způsobu jeho řešení prohlášení konkursu. Insolvenční návrh dlužník odůvodnil tím, že má více věřitelů, jejichž splatné závazky jsou vyšší než majetek dlužníka, přičemž nelze očekávat žádný výnos z podnikatelské činnosti, a proto se jedná o stav předlužení. Dlužník uvedl, že byl zrušen na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.6.2011, č.j. 1 Cm 97/2010-10 s tím, že likvidátorem společnosti byl ustanoven Mgr. Marek Konečný. V návrhu bylo tvrzeno, že likvidátor dle ustanovení § 72 obchodního zákoníku zveřejnil dvakrát za sebou s dvoutýdenním časových odstupem rozhodnutí o jmenování likvidátora s výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která nesmí být kratší než tři měsíce (zveřejnění v obchodním rejstříku proběhlo dne 5.10.2011 a dne 19.10.2011). Dlužník v návrhu konstatoval, že do likvidace se přihlásili tři věřitelé se svými pohledávkami celkem ve výši 525.811,-Kč, které převyšují jeho majetek (Úřad práce ČR-Krajská pobočka v Jihlavě, pracoviště Žďár nad Sázavou, s pohledávkou ve výši 102.000,-Kč ze dne 6.9.2011 z titulu neplnění dohody o zřízení společensky účelného pracovního místa, Finanční úřad ve Velkém Meziříčí s pohledávkou nedoplatků ze dne 27.9.2011 ve výši 390.300,-Kč a Česká pojišťovna a.s. s pohledávkou ze dne 12.10.2011 na dlužném pojistném, nákladech řízení a úroku z prodlení ve výši 33.511,-Kč). Dlužník v návrhu dále uvedl, že je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území Blízkov, Dědkov, Chlumek, Černá, Kyjov u Černé, Měřín, Pustina u Měřína, Geršov, Otín u Měřína, Pohořilky u Otína a Stránecká Zhoř. K návrhu dlužník připojil výpisy z katastru nemovitostí týkající se předmětných nemovitosti, ocenění těchto nemovitostí však k návrhu připojeno nebylo. Dlužník v návrhu dále konstatoval, že nemá založený žádný bankovní účet u peněžního ústavu ani nemá žádné peněžní prostředky v hotovosti v pokladně. K návrhu dlužník připojil seznam závazků, z něhož vyplývají závazky dlužníka celkem ve výši 525.811,-Kč a seznam majetku, v němž dlužník vyjmenoval shora popsané nemovitosti a uvedl, že nevlastní žádné movité věci ani pohledávky a nemá žádnou finanční hotovost ani bankovní účty. Dále uvedl, že nevlastní žádné cenné papíry ani jiné penězi ocenitelné hodnoty. K výzvě soudu prvního stupně dlužník doplnil insolvenční návrh podáním doručeným soudu prvního stupně dne 28.2.2012, v němž blíže specifikoval nemovitosti ve svém vlastnictví a prohlásil, že seznam je úplný a správný a uvedl, že pokud se týká odhadované ceny předmětných nemovitostí, tato mu není známa.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dojít k závěru, že dlužník je v úpadku. Vzhledem k tomu, že společnost dlužníka byla zrušena usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29.6.2011, č. j. 1 Cm 97/2010-10 (jak se podává z výpisu z obchodního rejstříku ohledně dlužníka ze dne 5.4.2012), lze uzavřít, že dlužník je již ekonomicky nečinný a je zřejmé, že způsobem řešení jeho úpadku bude konkurs. Za těchto okolností je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů nelze zajistit jinak, neboť z insolvenčního návrhu vyplývá, že dlužník nedisponuje žádným likvidním majetkem. Institut zálohy má především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by nebylo možno uhradit tyto výdaje z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení je třeba primárně zajistit prostřednictvím zálohy, v tomto směru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, ve které zákonodárce (a to konkrétně k ustanovení § 144 IZ) výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z něhož plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Ustanovení § 108 odst. 1 věta druhá IZ stanoví jedinou výjimku, kdy nelze insolvenčnímu navrhovateli uložit zálohu. To je tehdy, jedná-li se o zaměstnance dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Skutečnost, že v daném případě byl návrh podán likvidátorem dlužníka ustaveným rozhodnutím soudu nelze zohlednit, neboť se nejedná o výjimku z povinnosti insolvenčního navrhovatele zálohu zaplatit dle shora citovaného zákonného ustanovení.

Lze přisvědčit soudu prvního stupně v závěru o tom, že účelem zálohy je především zajistit insolvenčnímu správci již po rozhodnutí o úpadku nerušený výkon jeho činnosti a překlenout prvotní nedostatek disponibilních peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možné zpeněžit majetkovou podstatu (při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem). Záloha dále zajišťuje krytí nákladů insolvenčního řízení v případě, že majetek dlužníka zcela nebo zčásti nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Z insolvenčního návrhu i ze seznamu majetku k němu připojenému vyplývá, že dlužník nedisponuje hotovými finančními prostředky v pokladně ani na běžných bankovních účtech. Je sice pravdou, že dlužník uvedl v insolvenčním návrhu i v připojených seznamech majetku nemovitý majetek, sám však v doplnění návrhu doručeném soudu prvního stupně dne 28.2.2012 uvedl, že mu není známa odhadovaná cena těchto staveb. Ve vztahu k tomuto nemovitému majetku tedy není zřejmé, zda a v jakém časovém horizontu je prodejný a za jakou částku a nelze tedy v této fázi insolvenčního řízení předjímat, zda by výtěžek z prodeje tohoto majetku bylo možné použít na úhradu nákladů insolvenčního řízení a zda by výtěžek k úhradě těchto nákladů postačoval.

V případě, že by pak případný výtěžek získaný zpeněžením shora uvedeného majetku dlužníka nebylo možné použít na úhradu nákladů insolvenčního řízení, dle ustanovení § 38 odst. 2 IZ by nároky správce (jeho odměnu a hotové výdaje) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Je nepřípadný poukaz odvolatele na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.2.2012, č.j. 3 VSOL 38/2012-A-9, když z tohoto rozhodnutí v žádném případě nevyplývá názor odvolacího soudu v tom směru, že by nebylo možné uložit zálohu v případě, že dlužník disponuje jakýmkoliv majetkem. Jak již bylo odůvodněno shora, uložení zálohy není potřebné pouze za situace, že dlužník disponuje hotovými finančními prostředky, kterými lze krýt již počáteční náklady insolvenčního řízení, což v daném případě nebylo dlužníkem tvrzeno a ani se z obsahu spisu nepodává.

Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že je třeba dlužníku uložit zálohu v maximální výši 50.000,-Kč. Z obsahu insolvenčního návrhu vyplývá, že dlužník se domáhá způsobu řešení úpadku konkursem, přičemž z jeho tvrzení v návrhu ani jiný způsob řešení jeho úpadku jako možný nevyplývá, neboť dlužník byl zrušen rozhodnutím soudu a jsou tedy již prováděny pouze úkony směřující k jeho likvidaci a dlužníka již nevyvíjí ekonomickou činnost, nelze proto předpokládat reorganizaci (§ 316 odst. 1 IZ). Navíc dlužník je podnikatelem a nepřichází v úvahu ani řešení jeho úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 IZ). Při řešení úpadku konkursem pak odměna insolvenčního správce dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí nejméně 45.000,-Kč, přičemž je nutné počítat s tím, že správci vzniknou i hotové výdaje.

Závěrem je třeba uvést, že dlužník je právnickou osobou-ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 IZ proto bylo jeho povinností podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku a návrh měl podat včas, to je případně již před tím, než bylo soudem rozhodnuto o jeho zrušení a vstupu do likvidace, nikoliv až poté, co již nedisponuje ani hotovými prostředky na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však také doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 19. dubna 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu