3 VSOL 190/2011-A-10
KSOS 31 INS 2404/2011 3 VSOL 190/2011-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Dagmar anonymizovano , anonymizovano , bytem Havířov-Šumbark, Generála Svobody 275/25, PSČ 736 01, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužnice ze dne 21.3.2011 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě dne 8.3.2011, č.j. 31 INS 2404/2011-A-5

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě dne 8.3.2011, č.j. 31 INS 2404/2011-A-5 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění: Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě s poukazem na ustanovení § 395 odst. 1 písm. b), § 398 odst. 3, § 396 odst. 1 a § 108 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužnici, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na označený účet soudu.

Podle odůvodnění se dlužnice insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení došlým soudu 15.2.2011 domáhala zjištění jejího úpadku a jako formu řešení navrhla oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedla, že má závazky ve výši 329.545,-Kč, které není schopna plnit a příjem ve výši 11.189,-Kč měsíčně. Soud prvního stupně dále konstatoval, že jednou ze základních podmínek pro povolení oddlužení je reálný předpoklad splacení pohledávek nezajištěných věřitelů dlužníka ve výši alespoň 30%, pokud tito věřitelé nesouhlasí s nižším plněním. Celková výše tvrzených závazků dlužnice vyplývajících z návrhu je 329.545,-Kč, 30% z této částky, tedy minimální nutná částka ke splácení věřitelům, činí 98.863,50 Kč. Aby bylo možné návrhu na povolení oddlužení vyhovět, musí zde být reálný předpoklad, že dlužnice při některém ze způsobů oddlužení minimálně tuto výši závazků splatí. Insolvenční zákon rozlišuje 2 způsoby oddlužení, a to oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a plněním splátkového kalendáře. Zpeněžením majetkové podstaty nelze v daném případě oddlužení dlužnice povolit, neboť dle předloženého seznamu majetku dlužnice vlastní movitý majetek zanedbatelné hodnoty. Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§ 398 odst. 3 IZ). Splátky pro oddlužení se vypočítávají z čisté mzdy dlužníka. Z této částky se v souladu s ust. § 38 IZ odečte odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce, což dle ust. § 3 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 311/2007 Sb. představuje částku 900,-Kč měsíčně, tedy za pět let 54.000,-Kč; je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, tedy celkem včetně DPH 64.800,-Kč. Dlužnice v návrhu uvedla, že má měsíční mzdu ve výši 11.189,-Kč vyplácenou zaměstnavatelem KES-kabelové a elektrické systémy, spol. s r.o. Usnesením č.j. KSOS 31 INS 2404/2011-A-3 ze dne 22.2.2011 byla dlužnice vyzvána k doložení svých příjmů za měsíce březen, říjen a prosinec 2010 a leden 2011, což dlužnice splnila. Z těchto listin a příloh k návrhu soud zjistil, že skutečná výše průměrné čisté mzdy dlužnice za posledních šest měsíců (červen až listopad 2010) je pouze 9.969,-Kč. Výpočtem provedeným dle § 398 odst. 3 IZ soud zjistil, že za dané situace není v současné době možné návrhu dlužnice na povolení oddlužení vyhovět, neboť ani v případě plnění splátkového kalendáře nelze předpokládat, že by hodnota plnění, kterou by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, činila alespoň 30% jejich pohledávek. Činí-li dle návrhu celková výše závazků dlužnice 329.545,-Kč, pak 30% z této částky, tedy minimální nutná částka ke splacení věřitelům, činí 98.863,50 Kč. Z toho vyplývá, že z příjmu dlužnice ve výši 9.969,-Kč dlužnici zůstane částka ve výši 7.763,-Kč (dlužnice má 1 vyživovanou osobu) a postižitelná část příjmu, která by mohla být použita pro účely oddlužení, je 2.206,-Kč. Po odečtení odměny a hotových výdajů správce (900,-Kč+DPH) zůstává pro věřitele měsíčně částka ve výši 1.126,-Kč, tj. za pět let 67.560,-Kč. Dlužnice je tedy schopna splatit svým nezajištěným věřitelům pouze 20,50% tvrzených závazků. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že povolení oddlužení v současné době není možné, neboť lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek a žádný z věřitelů dosud nevyslovil s nižším plněním souhlas (§ 395 odst. 1 písm. b) IZ). Za dané situace, nevezme-li dlužnice svůj insolvenční návrh zpět, lze ve smyslu ust. § 396 odst. 1 IZ důvodně předpokládat, že v případě pokračování v insolvenčním řízení bude návrh na povolení oddlužení zamítnut a současně bude na majetek dlužnice prohlášen konkurs. S ohledem na majetek dlužnice, včetně okruhu postižitelných příjmů dlužnice existuje ovšem důvodná obava, že v případě prohlášení konkursu by zpeněžení majetkové podstaty nestačilo k úhradě nákladů řízení. Soud proto vyzval dlužnici k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení a vyložil dlužnici, že účelem zálohy je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce od zjištění úpadku a překlenout tak nedostatek finančních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možné zpeněžit alespoň část majetkové podstaty (zejména se jedná o náklady insolvenčního správce související se zjišťováním stavu majetku dlužníka). Soud proto uložil dlužnici zaplacení zálohy v maximální výši, a to vzhledem ke skutečnosti, že minimální výše odměny insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem dle vyhlášky č. 313/2007 Sb., činí částku 45.000,-Kč. V průběhu konkursního řízení lze dále důvodně očekávat vznik dalších nákladů (hotové výdaje správce apod.). Pokud by nebyla záloha složena a v řízení by bylo přesto pokračováno, zatížily by jeho náklady stát, přičemž smyslem úpravy zálohy na náklady insolvenčního řízení je zabránit této situaci.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že soud prvního stupně vycházel při propočtu její průměrné mzdy z posledních 6 měsíců. V tuto dobu však byla 2 x v pracovní neschopnosti, což se odrazilo i na výši jejich příjmů. Při podání návrhu proto vycházela z měsíčních příjmů za celý rok 2010 a to mimo měsíců březen, říjen a prosinec, kdy byla v pracovní neschopnosti, její příjmy proto byly nižší, nemocenskou ji doplácela Česká zpráva sociálního zabezpečení. Její průměrný příjem tak v tuto dobu činil 10.833,-Kč a zákonné podmínky pro oddlužení splňuje. Proto navrhuje, aby jí soud povolil oddlužení a zároveň upustil od placení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž by musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle ust. § 108 odst. 3 IZ nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 395 odst. l písm. b) IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Ustanovení § 396 IZ dále stanoví, že jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z obsahu insolvenčního návrhu dlužnice, který spojila s návrhem na povolení oddlužení, dále z předložených seznamů majetku a závazků, včetně dokladů o příjmech dlužnice odvolací soud zjistil, že dlužnice v návrhu tvrdila své splatné nezajištěné závazky (vykonatelné i nevykonatelné) vůči 5 věřitelům v celkové výši 329.545,-Kč. V návrhu dále tvrdila, že má průměrný měsíční příjem 11.189,-Kč a že z tohoto příjmu je schopna uhradit svým věřitelům za 5 let nejméně 30% jejich pohledávek. Z návrhu rovněž vyplývá, že dlužnice je vdaná, manžel dlužnice vyslovil s návrhem na oddlužení souhlas, jinou vyživovací povinnost dlužnice nemá. Z návrhu i seznamu majetku dále vyplývá, že dlužnice vlastní movité věc v pořizovací hodnotě cca 38.300,-Kč. Ohledně svých příjmů dlužnice doložila výplatní lístky za období leden 2010 až prosince 2010, dále za leden 2011. Z těchto listin a dále z potvrzení zaměstnavatele dlužnice o nemocenských dávkách za březen, říjen a prosinec 2010 vyplývá, že dlužnice měla za rok 2010 průměrný čistý měsíční příjem 10.043,-Kč (včetně nemocenských dávek v měsících březen, říjen a prosinec 2010); za posledních 13 měsíců (leden až prosinec 2010, a dále leden 2011, kdy byla dlužnice opět v pracovní neschopnosti) činil její průměrný čistý měsíční příjem, včetně nemocenských dávek 9.891,76 Kč a pokud by se vzal v úvahu průměrný měsíční příjem dlužnice za posledních 12 měsíců (únor 2010-leden 2011 včetně), pak se jednalo o průměrný čistý měsíční příjem (včetně nemocenských dávek) ve výši 9.814,91 Kč. Po odpočtu nezabavitelných částek (při zohlednění, že dlužnice je vdaná), to je zákonem stanovených částek zaručujících minimální životní úroveň rodiny, zůstává dlužnici pro zvažované oddlužení v prvém případě (z příjmů za rok 2010) částka 2.257,-Kč, v druhém případě (z příjmů za posledních 13 měsíců) částka 2.156,-Kč a v poslední případě (za posledních 12 měsíců, to je včetně ledna 2011) částka 2.104,-Kč.

Při celkové výši nezajištěných závazků v částce 329.545,-Kč by po odpočtu odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce (to je 900,-Kč měsíčně-§ 3 odst. 2, § 7 odst. 4 vyhl. č. 313/2007 Sb., event. navýšených o 20% DPH, tedy měsíčně 1.080,-Kč.) dlužnice ze shora uvedeného pro oddlužení využitelného příjmu za posledních 12 měsíců, které vzal odvolací soud v úvahu (to je z částky 2.104 ,-Kč mínus měsíční odměna a hotové výdaje insolvenčního správce) uhradila všem nezajištěným věřitelům toliko 21,92% za dobu pět let, event. s DPH pro insolvenčního správce, do výše jen 18,64% za dobu pěti let. Avšak ani v případě, pokud by odvolací soud vzal v úvahu příjmy dlužnice jen za rok 2010, či za posledních 13 měsíců, by dlužnice svým nezajištěným věřitelům 30% za pět let neuhradila.

Z uvedeného vyplývá, že dosavadní dosahované příjmy dlužnice nejsou způsobilé uhradit všem nezajištěným věřitelům za dobu 5 let nejméně 30% (pohledávek) a tedy, že u dlužnice zde proto není reálný předpoklad (i když byl ovlivněn objektivními důvody-zdravotním stavem dlužnice a opakovanou pracovní neschopností) vyhovět zákonným podmínkám pro oddlužení plněním splátkového kalendáře.

Podmínky pro oddlužení formou prodeje majetkové podstaty dlužnice rovněž nesplňuje (§ 398, § 395 odst. 1 písm. b) IZ) a to s ohledem na zanedbatelný (svou hodnotou) rozsah udávaného movitého majetku dlužnice a k výši nezajištěných závazků.

Z výše uvedených důvodů byl proto závěr soudu prvního stupně, že podmínky pro oddlužení dlužnice v daném případě splněny nejsou a že její úpadek (pokud na svém insolvenčním návrhu za těchto okolností setrvá), bude nutno řešit konkursem.

Za dané situace proto soud prvního stupně nepochybil, když vyzval dlužnici k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť prostředky k tomu nelze, jak vyplývá z návrhu dlužnice, zajistit jinak. Jak správně uvedl již soud prvního stupně účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty. Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužnice insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu. Pro úplnost je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ust. § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutů odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů".

Je tedy zřejmé, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal. Proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, musí tedy počítat s tím, že bude k zaplacení této zálohy vyzván.

Správně soud prvního stupně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení, to je v částce celkem 50.000,-Kč. V tomto směru lze odkázat na přiléhavou argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného usnesení.

Ze všech výše uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Nebude-li záloha ze strany dlužnice po obdržení tohoto usnesení odvolacího soudu zaplacena, může být řízení o jejím insolvenčním návrhu zastaveno, jak ji zcela správně poučil již soud prvního stupně. Nevezme-li dlužnice do rozhodnutí o jejím úpadku svůj insolvenční návrh zpět a zaplatí-li zálohu v požadované výši, musí počítat s tím, že její úpadek nelze řešit oddlužením, nýbrž konkursem, což sebou nese všechny důsledky dle insolvenčního zákona s tím spojené; především soupis a zpeněžení jejího zpeněžitelného majetku a následné rozdělení výtěžku mezi přihlášené věřitele.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 74, § 75 IZ).

V Olomouci dne 21. dubna 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu