3 VSOL 18/2011-A-13
KSBR 32 INS 10178/2010 3 VSOL 18/2011-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci dlužnice Marty anonymizovano , anonymizovano , bytem Bezručova 1559/5, Blansko, PSČ 678 01, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 32 INS 10178/2010-A-8 ze dne 8.10.2010

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici Martě anonymizovano , aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že po zhodnocení skutečností uvedených v insolvenčním návrhu a listin založených ve spise shledal insolvenční návrh důvodný. Pro účely stanovení výše zálohy na náklady insolvenčního řízení dále zkoumal, zda dlužnice splňuje podmínky pro povolení oddlužení nebo zda lze očekávat, že její úpadek bude řešen jiným způsobem. S přihlédnutím k výši jejich závazků a výši jejich příjmů dospěl k závěru, že částka, kterou jí lze měsíčně zabavit pro účely plnění splátkového kalendáře činí ze starobního důchodu v celkové výši 9.396,-Kč částku 2.830,-Kč. Z této částky je nezbytné uhradit přednostně pohledávky, jež se po rozhodnutí o úpadku uspokojí v plné výši (tedy odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce 900,-Kč bez DPH). K uhrazení pohledávek, které se uspokojují v řízení poměrně tak zbývá měsíční částka ve výši 1.930,-Kč. To za pět let činí částku ve výši 115.800,-Kč. Při započtení plné výše příjmů z dohody o provedení práce je dlužnice schopna uhradit za pět trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře částku 315.360,-Kč, což činí 25,9 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Z uvedeného vyplývá, že dlužnice není schopna za dobu pěti let trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře uhradit alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Dlužnice tedy nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení a jediným možným řešením jejího úpadku je konkurs. Složení zálohy na náklady insolvenčního řízení považuje soud za nezbytné, a proto postupuje tak, že dlužnici ukládá složení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Složená záloha na náklady insolvenčního řízení správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, popřípadě jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. Institut zálohy slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce. Minimální odměna insolvenčního správce činí při konkursu bez DPH 45.000,-Kč. Z těchto důvodů považuje insolvenční soud složení zálohy za nezbytné, a to v maximální zákonem přípustné výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání ve kterém poukazovala na to, že od 1.1.2011 se zlepší finanční podmínky, když se zvýší její důchod o necelé 4 %. Složení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč není možné v současné době uhradit najednou, nýbrž ve splátkách. Žádá o prominutí a vyřešení své tíživé finanční situace. I když z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení, chce vyřešit svůj úpadek, protože je to přijatelnější, než hrozící splátky úvěrů převyšující příjmy.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice důvodné není.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, věty prvé IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat:

a) že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší ne 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Jak správně uvedl soud prvního stupně z údajů, které uvedla dlužnice v insolvenčním návrhu lze dovodit, že dlužnice se nachází v úpadku, protože má závazky vůči více věřitelům více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a vzhledem ke svým příjmům a hodnotě svého majetku je není schopna splácet. Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (hotových peněz, peněz na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, což je v praxi převažující forma oddlužení a dlužnice právě ji navrhuje nejsou náklady řízení hrazeny postupně v průběhu dlouhodobého procesu, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Proto je pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy přezkoumat jeho (předběžný) závěr o tom, že dlužnici nebude povoleno oddlužení a její úpadek bude řešen konkursem.

Vzhledem k tomu že dlužnice nemá žádný majetek, lze vyloučit oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty dle ustanovení § 398 odst. 2 IZ. Pokud jde o navrhovaný druhý způsob přípustnosti oddlužení plněním splátkového kalendáře odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně v tom směru, že s ohledem na výši svých závazků a výši svého příjmu, to je starobního důchodu ve výši 9.396,-Kč měsíčně a příjmů na základě dohody o provedení práce dlužnice za dobu 5 let trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře by byla schopna zaplatit nezajištěným věřitelům 25,9 % jejich pohledávek. Na tomto závěru nic nemění ani to, že od 1.1.2011 se zlepší její finanční podmínky v podobě zvýšení starobního důchodu. Zvýšení důchodu na druhé straně znamená zvýšení normativních nákladů na bydlení v důsledku čehož by došlo ke zvednutí nepostižitelné částky, což by sice pro dlužnici znamenalo zvýšení jejich měsíčních splátek, ne však o takovou částku, aby dosáhla na zákonem stanovenou hranici, to je 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Srážky z důchodu mohou (po valorizaci v roce 2011) činit měsíčně 2.940,-Kč (nepostižitelná částka je 5.326,-Kč, z částky 4.411,-Kč pak lze srážet 2/3, což je 2.940,-Kč). Z dohody o provedení práce lze srážet vše, tedy 3.333,-Kč. Dlužnice proto může měsíčně splácet 6.237,-Kč, což je za pět let 374.220,-Kč, po odečtení 54.000,-Kč nebo 64.800,-Kč na odměnu správce to činí 320.220,-Kč nebo 309.420,-Kč, což je 26 % nebo 25,1 % pohledávek. Z uvedeného tedy vyplývá, že závěr soudu prvního stupně, že dlužnice není schopna za dobu pěti let trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře uhradit alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů, je správný.

Dojde-li k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, je jediným přípustným způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs (ustanovení § 396 odst. 1 IZ). Vzhledem k nemajetnosti dlužnice by výtěžek zpeněžení majetkové podstaty nepostačoval k úhradě nákladů konkursu, proto by dle ustanovení § 38 odst. 2 IZ nároky správce (jeho odměnu a hotové výdaje) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy. V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Odměna insolvenčního správce činí při řešení úpadku konkursem dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč a je nutné počítat s tím, že správci vzniknou hotové výdaje v řádu nejméně tisíců Kč. Lze proto uzavřít že 50.000,-Kč představuje zcela přiměřenou výši zálohy, a záloha nižší by nezajistila úhradu nákladů insolvenčního řízení v dostatečném rozsahu, proto nelze vyhovět návrhu dlužnice, aby jí byla záloha snížena, popřípadě aby od povinnosti platit zálohu byla zcela osvobozena, protože záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 31. ledna 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu