3 VSOL 171/2012-A-12
KSBR 40 INS 24244/2011 3 VSOL 171/2012-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka ANTUANI spol. s r.o. v likvidaci , se sídlem Brno, Žižkova 2, IČ: 47913096, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.2.2012, č.j. KSBR 40 INS 24244/2011-A--7,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě pěti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na účet Krajského soudu v Brně specifikovaný v usnesení nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Na odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že podle seznamu majetku dlužník nedisponuje žádným majetkem, nemá žádné hotové peněžní prostředky, a proto je nezbytné pro účely insolvenčního řízení složení zálohy ve výši 50.000,-Kč. Výši zálohy soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. s tím, že minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem, kterého se dlužník domáhá, činí částku 45.000,-Kč bez DPH, přičemž dle závěru soudu prvního stupně lze očekávat, že insolvenčnímu správci vzniknou i hotové výdaje. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 insolvenčního zákona.

Proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání dlužník, jímž se domáhal jeho zrušení. Namítal, že soudem prvního stupně vyměřená záloha je zcela nepřiměřená. Zdůraznil, že likvidátor dlužníka byl ustanoven soudem, v rámci likvidace zjistil, že dlužník nedisponuje žádným hmotným ani nehmotným majetkem a nemůže dostát svým závazkům a proto splnil svou zákonnou povinnost dle ustanovení § 98 insolvenčního zákona a podal insolvenční návrh. Namítal, že z podkladů vyplývá, že dlužník nemá žádný majetek a je proto zřejmé, že návrh bude zamítnut podle § 144 insolvenčního zákona pro nedostatek majetku. Dlužník vyjádřil názor, že sice insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů, nicméně argumentoval tím, že insolvenční řízení má u dlužníka smysl proto, že je nutným podkladem pro výmaz dlužníka z obchodního rejstříku, neboť je třeba návrh zamítnout pro nedostatek majetku dle ustanovení § 144 IZ, čímž soudem ustanovený likvidátor dlužníka splní svoji povinnost dokončit likvidaci společnosti a vymazat ji z obchodního rejstříku.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka doručeným soudu prvního stupně dne 23.12.2011, jímž se dlužník domáhá zjištění svého úpadku a jako způsobu jeho řešení prohlášení konkursu, případně zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku dle ustanovení § 144 insolvenčního zákona. Svůj návrh dlužník odůvodnil tím, že obchodní společnost dlužníka byla zrušena usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18.6.2010, č.j. 35Cm 272/2010 a likvidátorem byl jmenován Robert anonymizovano . Věřitelé byli vyzváni zveřejněním v obchodním věstníku, aby ve lhůtě tří měsíců přihlásili u likvidátora dlužníka své pohledávky. Pohledávky přihlásili celkem dva věřitelé. V návrhu bylo dále uvedeno, že likvidátor dlužníka učinil potřebná šetření za účelem zjištění majetku dlužníka a rovněž prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů a zjistil, že společnost dlužníka nemá žádný majetek a že dlužník nemá ani finanční prostředky ke složení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Návrh byl dále odůvodněn tím, že nebyly zjištěny právní úkony dlužníka, u nichž by bylo možno uplatnit jejich neplatnost či neúčinnost. K výzvě soudu prvního stupně dlužník připojil k insolvenčnímu návrhu seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců. Z těchto seznamů se podává, že dlužník nedisponuje žádným majetkem a jeho běžný účet byl zrušen dne 30.9.1999 s nulovým zůstatkem, dlužník nemá žádné pohledávky ani žádné zaměstnance. Dlužník má závazky vůči třem věřitelům: vykonatelný závazek vůči Františku Preclíkovi ve výši 3.725,-Kč s příslušenstvím, závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 5.000,-Kč (na základě platebního výměru ze dne 12.6.2000) a závazek vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Zlín ve výši 10.826,-Kč (za období od 1.12.2011 do 21.1.2012).

Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 10105, ze dne 12.12.2011 se podává, že společnost dlužníka byla zrušena s likvidací a ustanoven likvidátor usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24.7.2007, č.j. 18Cm 243/2007, které nabylo právní moci dne 6.10.2007. Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.2.2011, č.j. 35Cm 272/2010-21, které nabylo právní moci dne 19.3.2011, se podává, že tímto rozhodnutím byl ustanoven likvidátorem dlužníka Robert anonymizovano , anonymizovano , bytem Zlín, Vysoká 1022, společník dlužníka.

Ze seznamu insolvenčních správců zveřejněném na internetu se podává, že likvidátor dlužníka, Robert anonymizovano , anonymizovano , bytem Zlín, Vysoká 1022, není zapsán v seznamu insolvenčních správců.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle § 144 odst. 1 IZ, insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu a v jeho připojených povinných přílohách lze dojít k závěru, že dlužník je v úpadku. Vzhledem k tomu, že společnost dlužníka byla zrušena rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 24.7.2007 s likvidací, lze uzavřít, že dlužník je již ekonomicky nečinný a je zřejmé, že způsobem řešení jeho úpadku bude konkurs. Za těchto okolností je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů nelze zajistit jinak, neboť z insolvenčního návrhu vyplývá, že dlužník nedisponuje žádným majetkem. Institut zálohy má především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by nebylo možno hradit tyto výdaje z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení je třeba primárně zajistit prostřednictvím zálohy, v tomto směru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, ve které zákonodárce (a to konkrétně k ustanovení § 144 IZ) výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z něhož plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Ustanovení § 108 odst. 1 věta druhá IZ stanoví jedinou výjimku, kdy nelze insolvenčnímu navrhovateli uložit zálohu. To je tehdy, jedná-li se o zaměstnance dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Skutečnost, že v daném případě byl návrh podán likvidátorem dlužníka ustaveným rozhodnutím soudu nelze zohlednit, neboť se nejedná o výjimku z povinnosti insolvenčního navrhovatele zálohu zaplatit dle shora citovaného zákonného ustanovení.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal, a proto rovněž dlužník, jehož jménem podává insolvenční návrh likvidátor (byť ustanovený rozhodnutím soudu), musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván, když účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční společnosti, nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku, poté na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, popřípadě nedohledal a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu (což lze v daném případě s ohledem na tvrzení v insolvenčním návrhu předpokládat), pak při nezaplacení zálohy veškeré náklady insolvenčního řízení ponese stát, a to přesto, že by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupu podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka (§ 308 odst. 1, písm. d/, § 312 odst. 3 IZ). Pokud dlužník tvrdí, že svým návrhem plní zákonnou povinnost dle ustanovení § 98 IZ podat insolvenční návrh, je třeba zdůraznit, že ustanovení § 98 IZ je založeno především na tom, že takový insolvenční návrh má být podán včas, tedy v době, kdy měl dlužník takový majetek, který bylo možné použít k hrazení nákladů řízení a alespoň k poměrnému uspokojení jeho věřitelů. V tomto případě nelze zohlednit ani skutečnost, že tuto povinnost podat insolvenční návrh včas evidentně nesplnil předcházející likvidátor dlužníka, respektive ještě před zrušením společnosti rozhodnutím soudu přímo dlužník.

Protože však likvidátor podal návrh až v době, kdy již není schopen zálohu zaplatit, bylo by další pokračování insolvenčního řízení zjevným zneužitím postupu dle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka. Je proto na místě, aby mimo rámec insolvenčního řízení likvidátor likvidaci dokončil.

Pro dokončení likvidace a pro výmaz dlužníka z obchodního rejstříku není nutnou podmínku zamítnutí insolvenčního návrh pro nedostatek majetku, jak se mylně domnívá dlužník.

V daném případě nepřichází v úvahu postup dle ustanovení § 144 odst. 1 IZ, neboť jednou ze zákonných podmínek zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku je, že jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců (§ 144 odst. 1, písm. b/ IZ). Tato podmínka však v daném případě není splněna, neboť likvidátor byl sice jmenován soudem, nikoliv však ze seznamu insolvenčních správců (likvidátorem dlužníka byl jmenován jeden ze společníků dlužníka).

Odvolací soud rovněž shledává přiměřenou výši uložené zálohy v částce 50.000,-Kč. Podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) totiž činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce částku 45.000,-Kč. Dle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sp. zn. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 64/2011), se sice odměna insolvenčního správce v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněžil žádný majetek, určí úvahou soudu dle ustanovení § 5 vyhl., aniž by se použil § 1 odst. 5 téže vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce. Před schválením konečné zprávy (natož před rozhodnutím o úpadku) nelze však s jistotou říct, že skutečně ke zpeněžování majetku dojde a nelze tudíž vyloučit, že insolvenční správce při své činnosti zjistí další majetek dlužníka, popřípadě majetek dalších osob, který by mohl též náležet do majetkové podstaty (§ 205 a násl. IZ). Výpočet odměny dle § 1 vyhl. (včetně jeho odstavce 5) se přitom uplatní též v případě, že majetek bude zpeněžován byť i v nepatrném rozsahu. Navíc ani při určení odměny insolvenčního správce dle ustanovení § 5 vyhl. nelze předem vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určená insolvenčním soudem případně odpovídat minimální odměně insolvenčního správce dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky nebo ji bude dokonce převyšovat (například při větším počtu věřitelů a rozsáhlejší činnosti správce). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH, náleží k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ).

S ohledem na shora uvedené lze tedy uzavřít, že skutečnost, že insolvenční návrh byl podán jménem dlužníka likvidátorem ustanoveným soudem, až v době, kdy dlužník již nemá žádný majetek, nelze zohlednit, takový postup by byl v rozporu s ustanovením § 108 odst. 1 IZ a účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 17. dubna 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu