3 VSOL 169/2011-A-40
KSBR 46 INS 12474/2010 3 VSOL 169/2011-A-40

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka TROZA, s.r.o.-v likvidaci, identifikační číslo: 269 55 423, se sídlem Brno, Lidická 9, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu věřitele PERI, spol. s r.o., identifikační číslo: 457 87 948, se sídlem Jesenice u Prahy, Průmyslová 392, PSČ 252 42, zastoupeného JUDr. Miroslavem Cejnarem, advokátem se sídlem Praha 1-Staré Město, Novotného lávka 5, PSČ 110 00, rozhodl o odvolání věřitele ze dne 24. února 2011 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2011, č.j. KSBR 46 INS 12474/2010-A-35, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2011, č.j. KSBR 46 INS 12474/2010-A-35 se m ě n í tak, že insolvenční návrh věřitele se n e o d m í t á .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně odmítl insolvenční návrh věřitele (výrok I.), dlužníku nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.), rozhodl, že věřiteli se vrací po právní moci tohoto usnesení zaplacená záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč (výrok III.) a uložil věřiteli, aby do 10 dnů od právní moci tohoto usnesení sdělil soudu číslo bankovního účtu, na který má být vrácená záloha poukázána (výrok IV.).

V důvodech soud prvního stupně uvedl, že insolvenční návrh, jímž se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka, sice obsahoval podrobné okolnosti osvědčující oprávnění navrhovatele podat insolvenční návrh, neboť obsahoval popis závazku dlužníka vůči navrhujícímu věřiteli, avšak k rozhodujícím skutečnostem svědčícím o úpadku dlužníka navrhovatel žádné konkrétní okolnosti neuvedl. Tvrdil pouze, že má ověřené informace, že dlužník má neuhrazené závazky vůči ENDIS a.s., ENERG-SERVIS a.s., Harsco Infrastructure CZ s.r.o., Milanu Krejčímu, ABC Českého Hospodářství a.s., VZP ČR, Finančnímu úřadu Brno I a České národní zdravotní pojišťovně. Dle soudu prvního stupně věřitel tedy pouze v obecné rovině uvedl subjekty, o kterých se domnívá, že jsou dlužníkovými věřiteli, aniž by však tvrdil konkrétní okolnosti svědčící o tom, že tyto pohledávky jsou existentní, a především pak zcela absentuje jakýkoliv konkrétní a rozhodující údaj (popis), že dlužník není schopen své závazky platit, a že se tedy nachází v platební neschopnosti. Navrhující věřitel pouze vyslovil domněnku, že vzhledem k uvedenému má dlužník závazky starší tří měsíců. Tento údaj by však musel být doplněn uvedením konkrétních skutečností, že se jedná o neschopnost dlužníka platit podstatnou část dlužníkových peněžitých závazků. Insolvenční soud není povolán k tomu, aby svojí rozhodovací činností učinil věřitelův insolvenční návrh perfektním a nahrazoval tak v konečném důsledku řízení sporná. Jelikož absence základních náležitostí insolvenčního návrhu brání pokračování v řízení, soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí insolvenčního návrhu. K tomu poukázal na ustanovení § 128 odst. 1 IZ, které vylučuje použití ustanovení § 43 o.s.ř., tedy neumožňuje, aby k odstranění vad insolvenčního návrhu došlo na základě výzvy insolvenčního soudu. Pokud jde o nesplnění lhůty k odmítnutí insolvenčního návrhu stanovené v § 128 odst. 1 IZ, soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 NSČR 22/2009-A-21 ze dne 20.5. 2010 s tím, že jde o lhůtu pořádkovou, se kterou se nepojí žádné zvláštní následky. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 146 odst. 3 o.s.ř. a dále uvedl, že navrhovateli vrací zálohu, kterou zaplatil v průběhu insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení podal navrhovatel včasné odvolání. Především namítal, že napadené rozhodnutí, jakož i postup soudu, který mu předcházel, považuje za právně vadný. Především podle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod pořadovým číslem 10/2009 může insolvenční soud uložit insolvenčnímu navrhovateli zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení teprve tehdy, má-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti. S ohledem na to, že tuto povinnost insolvenční soud navrhovateli již uložil, musel shledat, že jeho insolvenční návrh má všechny předepsané náležitosti. Po uložení této povinnosti ani po uhrazení zálohy věřitel svůj návrh nijak neměnil, ani jej nedoplňoval, je tedy zcela nepochopitelné, na základě jakých nových skutkových tvrzení dospěl insolvenční soud k opačnému názoru, že návrh nesplňuje náležitosti stanovené zákonem. Odvolatel odmítá závěr, že návrh nemá potřebné náležitosti a již vůbec jeho hodnocení jako neurčitého nebo dokonce nesrozumitelného. Dále uvedl, že v návrhu dostatečně popsal svou pohledávku a uvedl i řadu dalších věřitelů, kteří mají za dlužníkem pohledávky po splatnosti. Sice neuvedl jejich výši, ale specifikoval je jako pohledávky po splatnosti více jak 30 dnů a zároveň uvedl, že dlužník je není schopen plnit. K doložení skutkových tvrzení navrhl odpovídající důkazy. Před rozhodnutím insolvenčního soudu o odmítnutí návrhu byly podány čtyři přihlášky, které existenci dalších pohledávek dokládaly včetně jejich výše a splatnosti. Zákon sice výslovně neuvádí, že k takové skutečnosti má soud přihlížet, ale změnou možností podat přihlášku oproti předchozí právní úpravě byl dán soudu prostor, aby při rozhodování mohl přihlédnout k tomuto stavu. Přihlášku podali i věřitelé navrhovatelem v insolvenčním návrhu výslovně označení.

Proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že návrhu vyhoví a rozhodne o úpadku dlužníka.

Dlužník se k odvolání insolvenčního navrhovatele nevyjádřil.

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle ust. § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže a) má více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ).

K posledně uvedené podmínce ust. § 3 odst. 2 IZ dále stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Konečně podle ust. § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný nebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

V přezkoumávaném případě z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že insolvenční navrhovatel se návrhem doručeným soudu 25.10.2010 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka. Tvrdil, že má za dlužníkem pohledávky v celkové výši 1.769.695,-Kč z titulu dlužného nájemného za pronájem bednění a lešení, přičemž poslední z faktur byla splatná již 17.9.2007. Věřitel dlužníka průběžně vyzýval k úhradě závazků, dlužník měl zpočátku snahu situaci řešit, po čase se však zcela odmlčel a dlouhodobě s ním není komunikace možná, od 14.11.2007 je dlužník v likvidaci. Dále uvedl, že má ověřené informace, že dlužník má neuhrazené závazky, které jsou dlouhodobě po splatnosti, vůči osmi věřitelům, které v návrhu konkrétně označil, včetně jejich adres. Z toho je dle navrhujícího věřitele zřejmé, že dlužník je v úpadku z důvodu insolvence, neboť má minimálně dva věřitele, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a že tyto závazky není schopen plnit. Navrhl proto, aby insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka. Ke své mu návrhu předložil navrhovatel listinné důkazy k prokázání svých pohledávek, kterých se v návrhu dovolával.

Dále ze spisu vyplývá, že usnesením ze dne 29.10.2010 (A-17) vyzval soud prvního stupně dlužníka, aby se k insolvenčnímu návrhu písemně vyjádřil a aby mimo jiné ve stanovené lhůtě 15 dnů soudu předložil seznam svého majetku a závazků, včetně seznamu svých zaměstnanců s tím, že tyto seznamy musí podepsat a výslovně v nich uvést, že jsou správné a úplně (§ 104 v návaznosti na § 3 odst. 2 písm. d) IZ). Kromě toho soud poskytl dlužníkovi poučení, že pokud nepředloží požadované seznamy, má se za to, že není schopen plnit své splatné peněžité závazky (vyvratitelná domněnka dle § 3 odst. 2 písm. d) IZ). Na toto usnesení (jež bylo dlužníku doručováno v souladu se zákonem do datové schránky, přičemž k dodání do datové schránky došlo 3.11.2010 a k doručení došlo fikcí dne 13.11.2010) dlužník do současné doby nereagoval. Na výzvu soudu věřitelka Česká průmyslová zdravotní pojišťovna (právní nástupce České národní zdravotní pojišťovny) soudu podáním z 8.11.2010 oznámila a předloženými listinami hodlala dokladovat, že má za dlužníkem pohledávku na dlužném pojistném 10.975,-Kč a penále 3.899,-Kč, dle předložených listin dluh na pojistném a penále vznikl za období roku 2005-2008 (jedná se o pohledávky splatné). Na výzvu soudu prvního stupně reagovali i další v návrhu navrhovatele označení věřitelé;-Harsco Infrastructure CZ s.r.o., který uvedl (v podání ze dne 8.11.2010 č.l. A-27), že má za dlužníkem pohledávky v celkové výši 236.277,34, splatné od roku 2006 a 2007 (což dokladuje přiloženými listinami);-věřitel ENDIS a.s., (č.l. A-28), který uvedl, že má za dlužníkem splatné pohledávky (od roku 2007) v celkové výši 198.895,37 Kč s přísl. (z titulu smlouvy o nájmu nebytových prostor z 1.6.2005), které přihlásil vůči dlužníkovi již do likvidace a budou přihlášeny i do insolvenčního řízení;-věřitel Finanční úřad Brno I, který uvedl v podání z 5.11.2010 (A-29) a dokladoval listinami, že má za dlužníkem na daních splatné a vykonatelné pohledávky v celkové výši 2.634.363,71 Kč;-věřitelka Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, která v podání ze dne 12.11 2010 uvedla a listinami dokladovala, že má za dlužníkem od roku 2007-2008 splatné a částečně i vykonatelné pohledávky v celkové výši 133.873,-Kč a dále i na penále ve výši 35.447,-Kč, svá tvrzení dokladovala předloženými listinami;-věřitel Jiří Vaněk, který potvrdil, že má za dlužníkem od 14.4.2007 splatnou pohledávku ve výši 20.094,50 Kč (k tomu předložil listiny);-věřitel ABC Českého hospodářství a.s., který uvedl v podání ze dne 19.11.2010, že má za dlužníkem pohledávku, kterou již přihlásil do tohoto insolvenčního řízení (ve výši celkem 96.594,-Kč, částečně splatnou již od roku 2007). Po té, kdy soud prvního stupně usnesením z 3.1.2011 (A-33) vyzval navrhovatele k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení a navrhovatel ji v celé výši zaplatil (A-34), vydal soud prvního stupně nyní odvoláním napadené usnesení.

Na základě shora uvedených zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že z hlediska doložení aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu, je návrh bezchybný, neboť navrhovatel v něm dostatečným a srozumitelným způsobem tvrdil a hodlal doložit, že má za dlužníkem splatnou pohledávku, kterou dlužník neplní nejméně 30 dnů po lhůtě splatnosti. Z návrhu je rovněž seznatelné tvrzení o neschopnosti dlužníka splácet své závazky, když navrhovatel tvrdí, že pohledávky i ostatních věřitelů jsou dlouhodobě po lhůtě splatnosti. Navrhovatel také označil ke svému tvrzení důkazy a ohledně svých pohledávek je i doložil. Z tohoto návrhu je rovněž zřejmé, čeho se navrhovatel domáhá, tedy rozhodnutí o úpadku dlužníka. Pokud se týče tvrzených skutečností osvědčujících úpadek dlužníka ve smyslu ust. § 103 odst. 2 IZ, pak z toho hlediska se sice navrhovatel skutečně omezil pouze na identifikaci dalších 8 dlužníkových věřitelů s tím, že rovněž i oni mají za dlužníkem splatné pohledávky, jejichž výši ani data splatnosti neuvedl, nicméně na dotaz soudu, všichni shora vyjmenovaní věřitelé tato tvrzení zcela konkrétními údaji o výši a splatnosti svých pohledávek vůči dlužníkovi doplnili, doložili ke svým tvrzením i důkazy, to vše ještě před vydáním odvoláním napadeného usnesení.

Za dané situace se proto odvolací soud neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že pro tyto absentující údaje (v návrhu) nebylo možno v řízení dál pokračovat, neboť další věřitelé se splatnými pohledávkami, včetně jejich výše vyšly najevo v průběhu řízení. V této souvislosti nevzal dále soud prvního stupně vůbec v úvahu ani tu skutečnost, že dlužníkovi byl doručen návrh (byť fikcí) a současně byl vyzván k předložení seznamů dle § 104 odst. 1 IZ a že tuto povinnost dlužník, přes náležité poučení nesplnil. Zde se potvrdila tvrzená zkušenost navrhovatele, že dlužník s věřiteli (kteří mají dlouhodobě-několik let-splatné pohledávky) nekomunikuje a je zcela pasivní. Za dané situace se proto měl soud prvního stupně vypořádat s otázkou, zda nastala vyvratitelná domněnka o dlužníkově neschopnosti platit své splatné peněžité závazky (kterých má nejméně u 8 věřitelů) ve smyslu ust. § 3 odst. 2, písm. d) IZ.

Odvolací soud proto ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že odmítnutí návrhu navrhovatele dle ust. § 128 odst. 1 IZ nebylo za dané situace namístě, neboť i přes naznačené nedostatky tohoto insolvenčního návrhu bylo možno v řízení dál pokračovat. S ohledem na obsah odůvodnění napadeného usnesení je nutno dále poukázat na to, že v označeném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 Nejvyšší soud uzavřel, že lhůta dle § 128 odst.1 IZ je sice lhůtou pořádkovou, současně však vysvětlil, že její nedodržení může založit i odpovědnost státu za škodu způsobenou případným prodlením s odmítnutím návrhu. Nelze proto uzavřít, jak to učinil soud prvního stupně, že s nedodržením této lhůty nejsou spojeny žádné zvláštní následky .

Nálezem ze dne 19.1.2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 48/2010, bylo s účinností od 1.4.2011 zrušeno ust. § 220 odst. 3 o.s.ř., dle kterého odvolací soud mohl změnit napadené usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé (tzv. nemeritorní rozhodnutí), nebyly-li dány důvody pro jeho potvrzení nebo zrušení. Tímto dnem vznikla mezera v zákoně, protože nyní žádné ustanovení občanského soudního řádu neupravuje, jak má odvolací soud postupovat, nejsou-li dány podmínky pro potvrzení nebo zrušení nemeritorního rozhodnutí. Za dané situace se odvolací soud domnívá, že je nutné analogicky aplikovat ust. § 220 odst. 1 o.s.ř., které dává odvolacímu soudu možnost změnit rozsudek nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, nejsou-li dány podmínky pro jejich změnu nebo zrušení a zjištěný skutkový stav dává dostatečný podklad pro takové rozhodnutí. Tento postup není v rozporu se závěry přijatými Ústavním soudem, neboť Ústavní soud v citovaném nálezu shledal protiústavnost zrušeného ustanovení pouze do té míry, umožňuje-li změnu usnesení, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nebo kterým bylo řízení o tomto návrhu zastaveno. Napadeným usnesením však o předběžném opatření rozhodováno nebylo. Proto odvolací soud postupoval tak, že napadené usnesení změnil, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. Tím byly bez dalšího odklizeny i další výroky napadeného usnesení.

V dalším řízení se bude insolvenční soud návrhem insolvenčního navrhovatele zabývat věcně, přičemž mu nic nebrání v tom, aby při úvaze, zda je dlužník v úpadku, přihlédl k těm právně významným skutečnostem, které na základě šetření soudu vyšly v řízení najevo.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku a navrhujícímu věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 15. dubna 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu