3 VSOL 168/2011-A-21
KSBR 46 INS 1267/2010 3 VSOL 168/2011-A-21

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Soni anonymizovano , anonymizovano , bytem Znojmo, Vídeňská tř. 666/71, PSČ 669 02, o insolvenčním návrhu věřitele Komerční banky, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, IČ: 45317054, o odvolání věřitele ze dne 16.2.2011 proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 46 INS 1267/2010-A-15 ze dne 10.2.2011

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 46 INS 1267/2010-A-15 ze dne 10.2.2011 se m ě n í tak, že insolvenční návrh věřitele se n e o d m í t á .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně odmítl insolvenční návrh věřitele (výrok I.) a nepřiznal dlužníkovi náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V důvodech svého usnesení Krajský soud v Brně uvedl, že věřitel se insolvenčním návrhem podaným dne 11.2.2010 domáhal zjištění úpadku dlužnice. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2892/2004 ze dne 14.12.2005) se rozhodujícími skutečnostmi v návrhu rozumí údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Navrhovatel musí uvést skutečnosti v rozsahu a kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci. Insolvenční návrh tak musí obsahovat konkrétní a úplné vylíčení rozhodujících skutečností, které osvědčují úpadek dlužníka. Ačkoliv věřitel ve svém insolvenčním návrhu podrobně uvedl okolnosti osvědčující jeho oprávnění podat insolvenční návrh, neuvedl žádné konkrétní okolnosti svědčící o úpadku dlužnice. Uvedl pouze (v obecné rovině), že dlužnice má další splatné závazky vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Znojmo, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Úřadu práce Znojmo, společnosti DUKY, a.s. nebo vůči Československé obchodní bance, a.s., v jejichž prospěch jsou vůči dlužnici vedeny exekuce nebo byla zřízena zástavní práva. Navrhovatel netvrdil konkrétní okolnosti svědčící o tom, jaké jsou jejich pohledávky a že pohledávky jsou existentní, především zcela absentuje jakýkoliv konkrétní a rozhodující údaj (popis), že dlužnice není schopna své závazky platit, tj. nachází se v platební neschopnosti. Navrhovatel pouze vyslovil domněnku, že vzhledem ke shora uvedenému má dlužnice závazky starší tří měsíců. Tento údaj by však musel být dále doplněn uvedením konkrétních skutečností, že se jedná o neschopnost dlužnice platit podstatnou část svých peněžních závazků. Insolvenční soud není podle zákonné úpravy povolán k tomu, aby svou rozhodovací činností učinil věřitelův insolvenční návrh perfektním a nahrazoval tak v konečném důsledku řízení sporná. Absence těchto základních náležitostí insolvenčního návrhu brání pokračování v řízení. Soud proto rozhodl o odmítnutí insolvenčního návrhu (s odkazem na ust. § 103 odst. 2 a § 128 odst. 1 insolvenčního zákona). O náhradě nákladů řízení insolvenční soud rozhodl dle ust. § 146 odst. 3 o.s.ř. Dlužnici v průběhu insolvenčního řízení žádné náklady nevznikly, proto jí insolvenční soud jejich náhradu nepřiznal.

Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání. Namítl, že ve svém návrhu vylíčil zcela dostatečně a zevrubně všechny skutečnosti a okolnosti, které požaduje insolvenční zákon, dále podrobně popsal pohledávku, kterou eviduje za dlužnicí, jejíž existenci a splatnost řádně doložil důkazy. Taktéž v návrhu uvedl, z čeho dovozuje neschopnost dlužnice plnit závazky, konkrétně ze skutečnosti, že dlužnice od 25.8.2006 zastavila platby, přičemž není pochyb, že se jednalo o zastavení podstatné části peněžitých závazků dlužnice. Poukázal na to, že jednoznačně uvedl, že dlužnice má další splatné závazky vůči třetím osobám (má více věřitelů), které v návrhu označil, přičemž vycházel z dobré víry v zápisy na listu vlastnictví, který doložil k důkazu a dále doložil exekuční příkazy či usnesení soudu prokazující existenci splatných a vykonatelných pohledávek dalších věřitelů. Dále namítal, že prokazatelně popsal, v čem spatřuje neschopnost dlužnice plnit své peněžité závazky, a sice ve skutečnosti, že závazky dlužnice jsou splatné více jak tři měsíce s ohledem na data zápisů v katastru nemovitostí na příslušném listu vlastnictví. Podle jeho názoru není nutné v insolvenčním návrhu blíže specifikovat či opisovat ustanovení zákona směřující k tomu, že se jedná o neschopnost dlužnice platit podstatnou část jejích peněžitých závazků, když tyto okolnosti vyplývají už jen ze samotné skutečnosti, že vůči dlužnici jsou vedeny exekuce ze strany třetích osob. Domnívá se, že po insolvenčním navrhovateli nelze požadovat, aby uvedl konkrétní okolnosti svědčící o tom, že pohledávky ostatních věřitelů jsou existentní, neboť podrobnosti o existenci pohledávek jiných věřitelů nemohou být navrhovateli známy (například s ohledem na právní předpisy upravující ochranu osobních údajů nebo bankovní tajemství), a navrhovatel je proto odkázán na informace z veřejných zdrojů. Dále odvolatel poukázal na povinnost insolvenčního soudu postupovat dle § 86 insolvenčního zákona. Zdůraznil, že insolvenční návrh byl podán 11.2.2010 a na výzvu soudu několik ostatních věřitelů potvrdilo existenci splatných závazků za dlužnicí řádově v desítkách tisíc korun, a tudíž v daném řízení byly zjevně a úplně osvědčeny skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje (§ 131 insolvenčního zákona). Domáhá se proto, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že insolvenční návrh věřitele se neodmítá.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 103 odst. 1, věty prvé a odst. 2 IZ insolvenční návrh musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a označení dlužníka, kterého se týká, popřípadě označení jejich zástupců. V insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ dlužník je v úpadku, jestliže a) má více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit.

Podle § 3 odst. 2 IZ má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

V přezkoumávaném případě z obsahu spisu vyplývá, že navrhovatel podal dne 11.2.2010 u insolvenčního soudu insolvenční návrh, kterým se domáhal zjištění

úpadku dlužnice. Ve svém návrhu uvedl, že má za dlužnicí pohledávku vzniklou na základě smlouvy o úvěru ze dne 15.3.2006, dle které poskytl dlužnici hypoteční úvěr ve výši 1.500.000,-Kč splatný dne 25.10.2035, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 7.300,-Kč vždy k 25. dni měsíce. Pohledávka byla z důvodu řádného a včasného nesplácení zesplatněna ke dni 28.2.2008, ke dni 26.1.2010 činila celkem 2.357.274,56 Kč. Svou pohledávku navrhovatel doložil listinami (smlouvou o úvěru s obecnými úvěrovými podmínkami, přehledem sazeb úroků z prodlení, žádostí o čerpání úvěru, sazebníkem, oznámením o zesplatnění, historickým výpisem z účtu) a současně pohledávku vyčíslil. Navrhovatel dále v návrhu uvedl, že je mu z výpisu z katastru nemovitostí (LV č. 780) známo, že dlužnice má další splatné závazky vůči třetím osobám, které neplní, např. vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Znojmo (s uvedením adresy), Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Úřadu práce Znojmo (s uvedením adresy), společnostem DUKY, a.s., IČ: 25322273 a Československé obchodní bance, a.s., IČ: 00001358, v jejichž prospěch jsou vedeny exekuce či byla na příslušný list vlastnictví zapsána zástavní práva z rozhodnutí správního orgánu. S ohledem na data zápisů v katastru nemovitostí jsou závazky dlužnice splatné více jak 3 měsíce. List vlastnictví č. 780 (pro k.ú. a obec Šatov) navrhovatel k návrhu doložil.

Na základě shora uvedených zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že z hlediska doložení aktivní legitimace navrhovatele k podání insolvenčního návrhu je insolvenční návrh bezchybný, neboť navrhovatel v něm dostatečným a srozumitelným způsobem tvrdí a dokládá, že má za dlužnicí splatnou pohledávku, kterou dlužnice neplní nejméně 30 dnů po lhůtě splatnosti.

Oproti závěru soudu prvního stupně odvolací soud uzavírá, že navrhovatel ve svém návrhu uvedl i dostatek dalších skutečností, jež jsou způsobilé rovněž osvědčit, že dlužnice se nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 IZ), když náležitě a konkrétně označil nejméně další 4 věřitele (názvem, sídlem, případně identifikačním číslem) a tvrdil, že tito věřitelé mají za dlužnicí splatné a vykonatelné pohledávky, které jsou více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti (tedy i více než 30 dnů po lhůtě splatnosti) s ohledem na data zápisů exekucí a zástavních práv z rozhodnutí správního orgánu v katastru nemovitostí.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že insolvenční návrh je ve smyslu ust. § 103 IZ projednatelný, když z tvrzení navrhovatele vyplývá, že dlužnice má více věřitelů se závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž navrhovatel rovněž tvrdí výši a splatnost své pohledávky vůči dlužnici, jakož i právní důvod jejího vzniku (tedy skutečnosti osvědčující jeho oprávnění podat insolvenční návrh), a tvrdí i skutečnosti ohledně platební neschopnosti dlužnice, tedy že dlužnice neplní své závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, což je zákonná a pouze ze strany dlužnice vyvratitelná domněnka, že dlužnice není schopna ve smyslu ust. § 3 odst. 1, písm. c) IZ své splatné závazky hradit. Jeho insolvenční návrh proto není neprojednatelný, jak nesprávně uzavřel soud prvního stupně.

Lze tedy uzavřít, že navrhovatel nejenže uvedl dostatek skutkových tvrzení k věcné legitimaci k podání tohoto insolvenčního návrhu vůči dlužnici (tvrdí svou splatnou pohledávku), nýbrž že ve svém návrhu uvedl rovněž i dostatek dalších rozhodujících skutečností, jež jsou způsobilé osvědčit úpadek dlužnice z důvodu insolvence (§ 3 odst. 1 IZ), když uvedl a označil další 4 zcela konkrétní věřitele dlužnice a dle argumentace v návrhu se jedná o pohledávky vykonatelné, tedy splatné a existentní (o nichž probíhá exekuce či bylo vydáno správní rozhodnutí). Navrhovatel dále v návrhu uvádí i skutečnosti, z nichž dovozuje, že dlužnice není schopna všechny tyto závazky hradit, protože je dle jeho tvrzení neplatí více jak tři měsíce (§ 3 odst. 2, písm. b/ v návaznosti na ust. § 3, odst. 1 písm. c/ IZ).

Pokud navrhovatel v návrhu neuvedl alespoň přibližnou výši pohledávek jím označených věřitelů, dospěl odvolací soud k závěru, že se sice jedná o vadu tohoto insolvenčního návrhu, která však nebránila soudu prvního stupně v řízení dál pokračovat. Jednak proto, že u věřitele Okresní správy sociálního zabezpečení Znojmo, jak bylo odvolacím soudem zjištěno, výše jejích pohledávek vyplývá z navrhovatelem označeného a doloženého listu vlastnictví, dále i proto, že i v případě, pokud by navrhovatel tomuto požadavku kladnému na insolvenční návrh věřitele rovněž vyhověl a výši pohledávek dalších věřitelů do návrhu, dle údajů zaznamenaných na předloženém listu vlastnictví a v exekučních a správních rozhodnutích, formálně uvedl, přesto v rámci povinnosti insolvenčního soudu provést k osvědčení úpadku dlužnice všechny potřebné důkazy, by musel soud prvního stupně s ohledem na vyšetřovací zásadu vyplývající z ust. § 86 IZ tuto skutečnost prověřit a označených věřitelů se dotázat a současně by je musel vyzvat, aby v případě, že mají za dlužníci splatné pohledávky, je insolvenčnímu soudu potřebnými listinami doložili (pokud by v mezidobí od podání návrhu do rozhodnutí o úpadku dlužnice tito věřitelé své pohledávky sami do tohoto řízení nepřihlásili). Opačný postup by byl dle názoru odvolacího soudu v tomto konkrétním přezkoumávaném případě příliš formalistický.

Odvolací soud proto uzavírá, že tyto skutečnosti jsou rozhodné až při věcném posouzení insolvenčního návrhu věřitele (podle ust. § 136 nebo § 143 IZ), a je povinností insolvenčního soudu, aby tvrzení insolvenčního navrhovatele o dalších věřitelích dlužnice přezkoumal (§ 86 IZ). Prostřednictvím ustanovení § 86 IZ se totiž v insolvenčním řízení uplatnila zásada vyšetřovací, kdy insolvenční soud je povinen provést (jde-li o insolvenční návrh věřitele) i jiné (než účastníky navržené) důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku v případě, že potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo.

Navíc soud prvního stupně za situace, kdy považoval insolvenční návrh navrhovatele za vadný a bránící dalšímu pokračování v insolvenčním řízení, v rozporu s tímto svým závěrem po vydání vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení přesto vyzýval označené další věřitele dlužnice k tomu, aby sdělili, zda mají za dlužnicí splatné pohledávky. Z obsahu insolvenčního spisu přitom vyplývá, že oslovení věřitelé na výzvu soudu reagovali, případně dokládali své splatné pohledávky za dlužnicí (jak poukázal navrhovatel ve svém odvolání). Například Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR podáním z 25.2.2010 sdělila, že má za dlužnicí splatné pohledávky v celkové výši 131.975,-Kč, Československá obchodní banka, a.s. podáním z 25.2.2010 oznámila, že má za dlužnicí splatnou pohledávku v celkové výši 53.738,25 Kč. Za dané situace proto důvod k odmítnutí insolvenčního návrhu navrhovatele dán nebyl.

Nálezem ze dne 19.1.2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 48/2010, bylo s účinností od 1.4.2011 zrušeno ust. § 220 odst. 3 o.s.ř., dle kterého odvolací soud mohl změnit napadené usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé (tzv. nemeritorní rozhodnutí), nebyly--li dány důvody pro jeho potvrzení nebo zrušení. Tímto dnem vznikla mezera v zákoně, protože nyní žádné ustanovení občanského soudního řádu neupravuje, jak má odvolací soud postupovat, nejsou-li dány podmínky pro potvrzení nebo zrušení nemeritorního rozhodnutí (ve věci samé). Za dané situace se odvolací soud domnívá, že je nutné analogicky použít ust. § 220 odst. 1 o.s.ř., které dává odvolacímu soudu možnost změnit rozsudek nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, nejsou-li dány podmínky pro jejich změnu nebo zrušení a zjištěný skutkový stav dává dostatečný podklad pro takové rozhodnutí. Tento postup není v rozporu se závěry přijatými Ústavním soudem, neboť Ústavní soud v citovaném nálezu shledal protiústavnost zrušeného ustanovení pouze do té míry, umožňuje-li změnu usnesení, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nebo kterým bylo řízení o tomto návrhu zastaveno. Napadeným usnesením však o předběžném opatření rozhodováno nebylo.

Odvolací soud proto postupoval tak, že napadené usnesení změnil, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. Tímto byl bez dalšího odklizen i další výrok odvoláním napadeného rozhodnutí, to je výrok o nákladech řízení.

V dalším řízení se soud prvního stupně bude zabývat insolvenčním návrhem navrhovatele věcně, přičemž mu nic nebrání v tom, aby při úvaze, zda dlužnice je v úpadku, přihlédl i k pohledávkám těch věřitelů, kteří (včetně navrhovatele) své pohledávky do insolvenčního řízení v mezidobí již přihlásili (§ 86 IZ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužnici a navrhujícímu věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 16. května 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu