3 VSOL 161/2012-A-11
KSBR 32 INS 1855/2012 3 VSOL 161/2012-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka a) Antonína anonymizovano , anonymizovano , bytem Břeclav, Kpt. Jaroše 1424/17, PSČ 690 02, a dlužnice b) Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem Břeclav, Kpt. Jaroše 1424/17, PSČ 690 02, o insolvenčním návrhu věřitele-navrhovatele Komerční banka, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, č.p. 969, PSČ 114 07, IČ: 45317054, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 15, PSČ 110 00, o odvolání navrhovatele-věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2.2.2012, č.j. KSBR 32 INS 1855/2012-A-6,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, odmítl insolvenční návrh věřitele (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že podáním, doručeným soudu dne 26.1.2012, se věřitel-navrhovatel Komerční banka, a.s. domáhal zjištění úpadku dlužníka Antonína anonymizovano a dlužnice Jany anonymizovano .

S ohledem na údaje, uvedené v insolvenčním návrhu, insolvenční soud postupoval podle ustanovení § 128 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) a insolvenční návrh odmítl. Podle soudu prvního stupně věřitel v insolvenčním návrhu uvedl skutečnosti, týkající se jeho pohledávky vůči dlužníku, když sdělil její výši, právní důvod, na kterém se jeho pohledávka zakládá, přičemž splatnost vymezil datem 17.1.2012. Návrh tak byl podán věřitelem, který má pohledávku vůči dlužníkovi po lhůtě splatnosti, nikoliv však po dobu delší 30 dnů, a tudíž takovou pohledávku nelze zvažovat při hodnocení dlužníkova úpadku. Navrhovatel sice označil další tři peněžité závazky vůči třem dalším věřitelům, které řádně, v souladu s ustanovením § 103 odst. 1 IZ, označil, v návrhu však nejsou popsány skutečnosti, které by svým obsahem osvědčovaly úpadek tak, jak je vymezen v ustanovení § 3 IZ, tj. skutečnosti, že peněžité závazky dlužníka jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a že tyto závazky není schopen plnit. Konkrétní údaje ohledně splatnosti jednotlivých pohledávek návrh věřitele neobsahuje. Na překročení zákonem stanovené doby 30 dní, respektive 3 měsíců po lhůtě splatnosti jednotlivých pohledávek, přitom nelze-podle soudu prvního stupně-usuzovat, jak činí navrhovatel, na základě vykonatelnosti jednotlivých pohledávek, s tím, že exekučnímu vymáhání muselo nutně předcházet řízení nalézací, které jistě nebylo ukončeno dříve, než v časovém rozmezí 30 dnů po lhůtě splatnosti alespoň některé z těchto pohledávek, případně na základě toho, že jsou proti dlužníku vedena exekuční řízení, nebo na základě toho, že zástavní práva k zajištění jednotlivých pohledávek zástavních věřitelů stále váznou na dlužníkově nemovitém majetku. Tvrzení navrhovatele obsahují pouze obecné údaje, z nichž nelze jednoznačně uzavřít, že dlužník neplní peněžité závazky alespoň vůči dvěma svým věřitelům po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a že tyto závazky objektivně není schopen plnit. Navrhovatel netvrdil ani skutečnosti, z nichž by bylo možno například usuzovat, že není možné dosáhnout uspokojení peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, ve svém návrhu neuvedl případně ani spisové značky rozhodnutí, na základě nichž došlo k vykonatelnosti jednotlivých pohledávek, či spisové značky rozhodnutí, na základě nichž došlo k výkonu rozhodnutí provedením exekuce a z nichž by alespoň orientačně bylo možno usoudit na délku doby po lhůtě splatnosti. Jak soud prvního stupně dále uvedl, některé listiny, které navrhovatel k návrhu připojil (výpis z katastru nemovitostí), obsahují údaje, z nichž by bylo možno usuzovat na některé skutečnosti osvědčující úpadek (data vydání soudních rozhodnutí o nařízení exekuce, exekučních příkazů apod.), navrhovatel však nesplnil svou povinnost takové skutečnosti dostatečným způsobem vylíčit již v podaném insolvenčním návrhu, což způsobilo-jak soud prvního stupně dovozuje - neodstranitelnou vadu . V této souvislosti soud prvního stupně odkázal na závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008. Nad rámec soud prvního stupně uvedl, že insolvenční návrh nelze podat na více dlužníků, musí vždy směřovat vůči jednomu dlužníku, třebaže více dlužníků má vůči navrhujícímu věřiteli společný závazek. I z toho důvodu lze-podle soudu prvního stupně-považovat insolvenční návrh věřitele za vadný. O náhradě nákladů insolvenčního řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že dlužníku žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání. Poukázal na to, že ve svém insolvenčním návrhu, v článku IV., vymezil další tři věřitele dlužníků, uvedl výši jejich pohledávek a ohledně splatnosti pohledávek věřitelů označených v insolvenčním návrhu jako a) a b) uvedl, že tyto jsou zajištěny exekutorskými zástavními právy, kdy poslední z nich bylo zřízeno rozhodnutím ze dne 11.11.2011 (tedy jejich splatnost musela nastat před tímto datem), tedy jde o pohledávky více než 30 dnů po jejich splatnosti. Odvolatel namítal, že tedy minimálně tvrdil, že je zde dána pluralita věřitelů s pohledávkami více než 30 dnů po datu jejich splatnosti. Pokud se týká platební neschopnosti, tvrdil, že dlužník je v několikaměsíčním prodlení s placením všech svých závazků, o kterých je věřitel informován, a dále že pohledávky věřitelů dlužníka uvedené pod písmeny a) až c) se staly splatnými do poloviny roku 2011 a tyto pohledávky do dnešního dne nebyly uspokojeny, dále že lze mít důvodně za to, že lhůta po splatnosti pohledávky věřitelů pod písmeny a) až c) překročila dobu delší 90 dnů, a konečně, že lze důvodně usuzovat a tvrdit, že dlužník neplní peněžité závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Odvolatel zdůraznil, že tedy minimálně tvrdil, že pohledávky věřitelů označených v insolvenčním návrhu jako a) až c) se staly splatné nejpozději v polovině roku 2011, tedy, jinak řečeno, jsou více než 90 dnů po splatnosti. Podle názoru věřitele není jeho povinností tvrdit a prokázat nade vší pochybnost konkrétní datum splatnosti každé pohledávky každého věřitele dlužníka, neboť to často ani není možné z důvodu povinnosti mlčenlivosti (např. finančního úřadu, zdravotní pojišťovny, bank či advokátů ohledně svých klientů). Vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících dlužníkův úpadek nemusí nutně obsahovat i přesné, na den určené datum splatnosti jednotlivých pohledávek věřitelů dlužníka. V tomto směru poukázal odvolatel na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011. Podle přesvědčení odvolatele jeho tvrzení uvedená v insolvenčním návrhu jsou tvrzení, z nichž je možno dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2, písm. a/ IZ) nebo že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2, písm. b/ IZ). Podle názoru odvolatele proto rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu bylo učiněno, aniž k tomu byly splněny podmínky, a soud prvního stupně měl postupovat tak, že měl dlužníka kvalifikovaně vyzvat, aby se k insolvenčnímu návrhu vyjádřil, obeslal věřitelem obeslané věřitele dlužníka s tím, aby soudu sdělili, zda mají splatné pohledávky vůči dlužníku, a popřípadě je charakterizovali. Dále odvolatel zpochybnil správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že insolvenční návrh nelze podat na více dlužníků. Namítal, že ve svém návrhu provedl kumulaci návrhů, analogicky podle ustanovení § 120 o.s.ř. V této souvislosti poukázal (stejně jako ve svém návrhu) na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.11.2011, č.j. MSPH 88 INS 16288/2011, 3 VSPH 1198/2011, a na to, že již ve svém insolvenčním návrhu uvedl, že s ohledem na to, že tento insolvenční návrh podává vůči dvěma dlužníkům, manželům, navrhuje, aby soud řízení vedená vůči každému z nich spojil postupem podle ustanovení § 120 o.s.ř. (míněno zřejmě § 112 o.s.ř.). Zdůraznil, že přitom na titulní straně svého insolvenčního návrhu uvedl, že pojem dlužníci znamená pana Růžičku a paní anonymizovano , jednající společně a nerozdílně s tím, že dále v článku 2. insolvenčního návrhu také uvedl, že má pohledávku z úvěru vůči dlužníkům (tedy vůči panu anonymizovano a paní anonymizovano , jednajícím společně a nerozdílně). Minimálně závazky dlužníků vůči věřiteli jsou jim společné, a tedy je namístě insolvenční řízení vůči oběma dlužníkům spojit do jednoho řízení. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání věřitele není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že věřitel se insolvenčním návrhem, doručeným soudu prvního stupně dne 26.1.2012, domáhá rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka Antonína anonymizovano a dlužnice Jany anonymizovano . Ve vylíčení rozhodujících skutečností uvedl, že má za dlužníky splatnou neuhrazenou pohledávku ze smlouvy o hypotečním úvěru reg. č. 067103240522 k úvěrovému účtu č. 51-21401727/0100, uzavřené s dlužníky dne 30.9.2003, na jejímž základě poskytl dlužníkům dne 29.10.2003 peněžní prostředky do celkové výše 4.000.000,-za blíže sjednaný úrok. Dlužníci se zavázali splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky nejpozději do 25.12.2003, v pravidelných měsíčních splátkách (v návrhu blíže označených) splatných vždy k 25. dni příslušného kalendářního měsíce, dále se zavázali platit věřiteli za služby poskytované v souvislosti s úvěrem platby stanovené v Sazebníku Komerční banky, a.s. a pro případ prodlení se splátkou jistiny úvěru anebo úroku byl smluven úrok z prodlení ve výši sazby pro úroky z prodlení určené v příslušném oznámení Komerční banky, a.s. Dlužníci se ocitli v prodlení se splácením předmětného úvěru v srpnu 2010, věřitel proto opakovaně vyzval dlužníky k úhradě, avšak bezvýsledně. Dopisem ze dne 15.12.2011 pak zesplatnil celou pohledávku z úvěru a splatnost úvěru nastala nejpozději dne 17.1.2012. Ke dni 18.1.2012 činí tato pohledávka (sestávající z jistiny ve výši 3.061.433,30, smluvních úroků 190.118,72, poplatků 22.883,42 a úroků z prodlení 61.312,71) celkem 3.335.748,15. Uvedená pohledávka je na základě zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne 30.9.2003 reg. č. 067103610522 zajištěna zástavními právy k nemovitostem (v návrhu specifikovaným), zapsaným v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín na LV č. 3724 pro část obce Rohatec. Dále věřitel v návrhu uvedl, že je mu známo, že dlužník má další splatné a jím neuhrazené závazky vůči třetím osobám, které neplní, například vůči Aleši anonymizovano , anonymizovano , bytem Hodonín, Konečná 3623/2 ve výši nejméně

6.360.000,- plus příslušenství z titulu půjčky, dále vůči věřiteli Ing. Ivo Pavlíkovi, Bzenec, Bzinská 253, ve výši nejméně 500.000,- plus příslušenství z titulu půjčky a vůči České Pojišťovně, a.s., IČ: 45272956 ve výši nejméně 15.000,- plus příslušenství z titulu dluhu na pojistném. Peněžité závazky jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Uvedení věřitelé uplatňují pohledávky vůči dlužníkovi ke dni podání tohoto insolvenčního návrhu v rámci exekuce, kdy k zajištění pohledávek věřitelů Aleše Pabišky a Ing. Ivo Pavlíka byla na nemovitostech zřízena exekutorská zástavní práva, přičemž poslední z nich bylo pravomocně podáno Katastrálnímu úřadu dne 11.11.2011, proto lze mít důvodně za to, že lhůta po splatnosti pohledávky věřitelů překročila dobu delší 90 dnů, a to například právě s ohledem na to, že exekuci (nutně) předcházelo řízení nalézací, kdy nelze důvodně očekávat, že nalézací řízení bylo pravomocně ukončeno ve lhůtě kratší 30 dnů po lhůtě splatnosti alespoň některé z pohledávek. Podle věřitele dlužník není schopen plnit své závazky, protože kromě závazků dlužníka vůči věřiteli je vůči dlužníkovi vedeno exekuční řízení a neboť je dlužník v několikaměsíčním prodlení s placením všech svých závazků, o kterých je věřitel informován. Dlužník tomu kterému věřiteli není schopen plnit řádně a včas, věřitelé jsou proto nuceni žádat soudní ochranu, a jejich pohledávky jsou proto uspokojovány, respektive by měly být uspokojovány až v rámci výkonu rozhodnutí, v exekuci, neboť ani v rámci pariční lhůty dlužník neplnil a neplní. Peněžité závazky jsou po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, s ohledem na skutečnost, že pohledávky věřitelů dlužníka vznikly do poloviny roku 2011 a tyto pohledávky nebyly ke dni podání návrhu uspokojeny a zástavní práva k jejich zajištění ke dni podání tohoto návrhu stále postihují nemovitosti dlužníka, lze důvodně usuzovat a tvrdit, že dlužník neplní peněžité závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Jako důkaz označil věřitel v návrhu výpis z katastru nemovitostí, LV č. 3724 pro k.ú. č. 740381 Rohatec, výtisk informace o řízení z www.cuzk.cz ze dne 20.1.2012 a případně spisy příslušných soudních exekutorů, kteří byli pověřeni provedením exekuce na majetek kteréhokoliv z dlužníků, a jejichž příslušná usnesení o nařízení exekuce, jimiž byli provedením exekuce pověřeni, jsou evidována v části C LV č. 3724 pro k.ú. č. 740381 Rohatec.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, dlužník je v úpadku (z důvodu insolvence), jestliže má: a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. Podle odstavce 2 uvedeného zákonného ustanovení se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je b) neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se insolvenční navrhovatel dovolává.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti, nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Ze shora citovaného ustanovení § 3 odst. 1 IZ vyplývá, že stav úpadku pro platební neschopnost je definován třemi znaky, a to mnohostí věřitelů (nejméně dvou), existencí závazků, které jsou více jak 30 dnů po splatnosti, a objektivní neschopností dlužníka své závazky splácet. Čtyři vyvratitelné domněnky dlužníkovy platební neschopnosti jsou konstruovány v ustanovení § 3 odst. 2 IZ.

Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud ČR již ve svém usnesení ze dne 27.10.2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. 88/2010) formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srov. § 3 odst. 1 IZ). V otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1, písm. c/ IZ) přitom může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2, písm. a/ IZ), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2, písm. b/ IZ), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2, písm. c/ IZ).

V usnesení ze dne 21.12.2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011 (jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR), na něž sám odvolatel v podaném odvolání odkazuje, pak Nejvyšší soud dále uzavřel, že také věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně, že takový požadavek v daném případě insolvenční návrh skutečně nesplňuje, neboť jsou v něm sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka s uvedením právního důvodu vzniku jejich pohledávek a o jejich výši, avšak konkrétní údaje i o splatnosti těchto pohledávek tak, aby bylo zřejmé, že jsou po splatnosti po dobu delší 30 dnů, v insolvenčním návrhu chybí a absentují i konkrétní tvrzení o tom, že dlužník není schopen své závazky plnit, tj. že se nachází v platební neschopnosti. Ze skutečnosti, věřitelem uváděné, že na nemovitostech (tj. nemovitostech ve společném jmění manželů-dlužníka Antonína anonymizovano a dlužnice Jany anonymizovano ) byla zřízena exekutorská zástavní práva, kdy poslední z nich bylo pravomocně podáno Katastrálnímu úřadu dne 11.11.2011, nelze usuzovat, že alespoň jedna z věřitelem uváděných peněžitých pohledávek je po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Stejně tak tvrzení o tom, že vůči dlužníkovi je vedeno exekuční řízení , že dlužník je v několikaměsíčním prodlení s placením všech závazků, o kterých je věřitel informován , a že pohledávky věřitelů . vznikly do poloviny roku 2011 a tyto pohledávky nebyly uspokojeny, a zástavní práva k jejich zajištění ke dni podání .. návrhu stále postihují nemovitosti dlužníka , nezakládá žádnou z vyvratitelných domněnek podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ.

Nutno uvést, že povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti v tomto směru-jak správně dovodil i soud prvního stupně-není splněna tím, že v rámci označení důkazů odkázal věřitel na listinné důkazy- případné spisy příslušných soudních exekutorů (bez bližší konkretizace) a údaje uvedené ve výpisu z katastru nemovitostí, LV č. 3724 (srov. závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009, na něž soud prvního stupně odkazuje).

Nedůvodná je i námitka odvolatele, že soud prvního stupně měl dlužníka kvalifikovaně vyzvat k tomu, aby se k insolvenčnímu návrhu vyjádřil, a obeslat věřitelem označené další věřitele dlužníka s tím, aby soudu sdělili, zda mají splatné pohledávky vůči dlužníku, a případně je charakterizovali.

Nutno uvést, že vyšetřovací zásada (jež je vtělena do ustanovení § 86 IZ) se váže až k té fázi řízení, kdy insolvenční soud poté, co dospěje k závěru o aktivní legitimaci věřitele (o doložení jeho tvrzené pohledávky za dlužníkem), zkoumá existenci dlužníkova úpadku. Aby však insolvenční soud vůbec mohl přistoupit k dokazování dlužníkova úpadku, při němž není vázán návrhy účastníků, musí mít k dispozici projednatelný insolvenční návrh. Dokazováním nelze odstraňovat vady návrhu. Naopak z ustanovení § 128 odst. 1 IZ jednoznačně plyne, že v případě, kdy insolvenční návrh trpí vadami, které brání věcnému projednání návrhu, je povinností insolvenčního soudu bezodkladně takový návrh odmítnout, aniž by činil další úkony.

Námitka odvolatele, že často není možné (např. z důvodu povinnosti mlčenlivosti určitých subjektů) opatřit konkrétní údaje o pohledávkách dalších věřitelů, rovněž neobstojí.

Nutno zdůraznit, že hodlá-li věřitel podat insolvenční návrh, musí tak učinit při vědomí platné právní úpravy, která (jak shora vyloženo) nečiní rozdíl mezi návrhem dlužnickým a věřitelským. K podání návrhu by měl navrhovatel přistoupit pouze tehdy, má-li k dispozici potřebné údaje o dalších věřitelích dlužníka a jeho schopnosti hradit splatné závazky. Platná právní úprava (§ 109 a násl. IZ) spojuje se zahájením insolvenčního řízení významné účinky, z čehož lze dovodit, že insolvenční navrhovatelé by měli přistoupit k podání insolvenčního návrhu pouze za situace, mohou-li vyhovět náležitostem, kladeným na insolvenční návrhy ustanovením § 103 IZ.

Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud insolvenční návrh věřitele podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ odmítl, neboť tento insolvenční návrh neobsahuje všechny náležitosti a pro tyto nedostatky nemůže být věcně projednán.

Z uvedených důvodů se odvolací soud dalšími námitkami odvolatele, jimiž zpochybňoval závěr soudu prvního stupně o tom, že insolvenční návrh je vadný i z toho důvodu, že směřoval vůči dvěma dlužníkům, nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné, a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení (§ 219 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Věřitel nebyl se svým odvoláním úspěšný, avšak dlužníkům podle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání ve lhůtě do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům a věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná věřiteli běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

V Olomouci dne 31. května 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu