3 VSOL 161/2011-A-20
KSBR 44 INS 13649/2010 3 VSOL 161/2011-A-20

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci dlužníka Františka anonymizovano , anonymizovano , bytem Zastávka u Brna, Újezd u Rosic 133, PSČ 664 88, o insolvenčním návrhu věřitele GRATO spol. s r.o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, PSČ 353 01, IČ: 410 33 281, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 44 INS 13649/2010-A-15 ze dne 23.2.2011

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně odmítl insolvenční návrh věřitele (výrok I.), nepřiznal dlužníkovi náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení se věřiteli vrací záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč (výrok III.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v insolvenčním návrhu nejsou vylíčeny rozhodující skutečnosti, ze kterých by vyplývalo oprávnění podat insolvenční návrh, tedy skutečnosti, z nichž bude naprosto jednoznačně vyplývat, že navrhovatel má existentní, splatnou a konkrétní pohledávku za dlužníkem; spolu s dalšími skutečnostmi musí být tato tvrzení způsobilá osvědčit úpadek dlužníka. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí vylíčení skutkových okolností jak jdou za sebou, úplně, aby z jejich souhrnu vyplynulo, o jaký právní poměr navrhovatel opírá svůj nárok s tím, že není třeba, aby navrhovatel sám tento právní důvod v návrhu uváděl. V návrhu absentují údaje o obsahu závazkového vztahu vzniklého mezi navrhovatelem a dlužníkem. Nejdříve je třeba tvrdit rozhodující skutečnosti a teprve poté k nim označit důkazy. Tvrzení navrhovatele, že má za dlužníkem pohledávku na základě pravomocného rozsudku, která na něj byla postoupena, je zcela nedostačující. Listinné důkazy nejsou součástí insolvenčního návrhu a jejich předložením navrhovatel plní pouze povinnost důkazní a soud není povinen ani oprávněn v předkládaných důkazech hledat skutečnosti, jež měl navrhovatel uvést v insolvenčním návrhu. Vzhledem k tomu, že návrh neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, je neurčitý, neúplný a nesrozumitelný a vady návrhu nelze odstranit výzvou podle ust. § 43 odst. 1 o.s.ř., insolvenční soud návrh odmítl. K povaze lhůty k odmítnutí návrhu stanovené v ust. § 128 odst. 1 IZ odkázal na závěr vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.5.2010, č.j. 29 NSČR 22/2009-A-21, dle kterého jde o lhůtu pořádkovou, se kterou se nepojí žádné následky. Výrok II. odůvodnil tím, že nebyly prokázány žádné náklady dlužníka k okamžiku rozhodnutí soudu a výrok III. tím, že zaplacená záloha nebyla v insolvenčním řízení čerpána.

Proti tomuto usnesení podal navrhující věřitel odvolání. Uvedl v něm, že insolvenční návrh byl soudu doručen dne 16.11.2010, soud poté v řízení činil další úkony včetně výzev dalším věřitelům označeným v návrhu, výzvy k zaplacení zálohy na náklady řízení a výzvy navrhovateli, aby sdělil, zda se vzdává práva účasti na projednání návrhu. Namítal, že soud prvního stupně sám popřel smysluplnost usnesení o odmítnutí návrhu pro nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat, když po zahájení insolvenčního řízení činil další kroky. Tvrdil, že soud prvního stupně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.5.2010, č.j. 29 NSČR 22/2009-A-21 aplikoval nesprávně, protože v tehdejším případě insolvenční soud odmítl insolvenční návrh 14 dní po jeho podání bez dalšího pokračování v řízení. Uvedl, že postup insolvenčního soudu zcela vyvrací smysl ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, dle kterého má být odmítnut nejpozději ve lhůtě 7 dnů insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti, je nesrozumitelný nebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení. Tvrdil, že úkony, které v tomto řízení soud učinil, vylučují možnost aplikace § 128 IZ v dalším řízení; vzhledem k tomu, že v řízení bylo pokračováno, nelze namítat, že pro vady insolvenčního návrhu nelze v řízení pokračovat. Namítal, že insolvenční soud měl rozhodnout o úpadku dlužníka, protože byly doloženy důkazy osvědčující jeho úpadek. Proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil, případně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ), se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ust. § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním návrhu uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ust. § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem ze dne 15.11.2010, který byl Krajskému soudu v Brně doručen dne 16.11.2010, se věřitel domáhal, aby bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a aby byl úpadek řešen konkursem. V návrhu uvedl, že má za dlužníkem splatnou pohledávku v celkové výši 520.509,-Kč na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31.3.2008, sp. zn. 10 C 47/2008, který nabyl právní moci dne 23.5.2008. Dále uvedl, že tuto pohledávku nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Též označil konkrétně dva další věřitele dlužníka a uvedl, že z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že je vůči dlužníkovi vedeno několik exekučních řízení. Tvrdil, že tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že dlužník má peněžité závazky, které není schopen plnit a je proto v úpadku. K návrhu připojil listiny, na které se dovolával, zejména rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, výpis z katastru nemovitostí a smlouvu o postoupení pohledávky. Po zahájení řízení činil insolvenční soud procesní úkony, zejména vyzval dlužníka k vyjádření (č. dokumentu A-4), vyzval navrhovatelem označené věřitele k vyjádření (č. dok. A-5, A-6) a vyzval navrhovatele k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení (č. dok. A-9).

V insolvenčním návrhu musí být nejen uvedeny skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, ale i skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění navrhovatele návrh podat. Vzhledem k tomu, že vedle dlužníka může insolvenční návrh podat pouze věřitel (§ 97 odst. 3 IZ), musí navrhovatel, který není dlužníkem, v insolvenčním návrhu uvést skutečnosti, které osvědčují, že má za dlužníkem pohledávku. Nestačí pouze uvést obecné tvrzení o existenci pohledávky, ale pohledávka musí být v návrhu konkrétně specifikována včetně důvodu jejího vzniku. Je nutno souhlasit se soudem prvního stupně, že tyto konkrétní údaje o pohledávce v návrhu zcela chybí. Věřitel v návrhu rezignoval pouze na odkaz na pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, což za dostatečnou specifikaci pohledávky považovat nelze. Rozsudek je pro potřeby insolvenčního řízení pouze důkazem o existenci pohledávky, jeho označením a doložením plní účastník povinnost důkazní, nejprve však účastník musí tvrdit, co má být dokazováno. Z hlediska úplnosti vylíčení rozhodných skutečností nestačí tvrdit, že má být prokázána (resp. v podmínkách řízení před rozhodnutím o úpadku osvědčena) pohledávka, ale musí být tvrzeno, jaká konkrétní pohledávka má být listinou prokázána. Nejvyšší soud ČR vyslovil, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 91/2009). Věřitel však právě tímto způsobem postupoval. Jeho návrh proto není řádný, a to bez ohledu na to, zda jsou z připojené kopie rozsudku skutečnosti jednoznačně identifikující jeho pohledávku zjistitelné. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že insolvenční návrh nemá všechny náležitosti vyžadované zákonem a je proto neprojednatelný.

Odvolací soud se dále zabýval námitkami věřitele spočívajícími v tom, že insolvenční soud počal návrh projednávat předtím než jej odmítl. Odvolateli lze dát částečně zapravdu, že postup soudu prvního stupně nebyl správný. Jelikož insolvenční návrh měl vady, které bránily jeho projednání, měl jej insolvenční soud neprodleně odmítnout, aniž prováděl jakékoliv úkony směřující k věcnému rozhodnutí o návrhu. Nesprávný postup soudu prvního stupně, jakož i to, že o odmítnutí insolvenčního návrhu rozhodl soud až po uplynutí zákonem předpokládané sedmidenní lhůty však nemají vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Soud prvního stupně zcela správně odkázal na rozhodnutí NS ČR ze dne 20.5.2010 sp. zn. KSPL 27 INS 1784/2009, 29 NSCR 22/2009 (jež je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), z něhož vyplývá, že insolvenční soud sice má povinnost vadný návrh odmítnou v sedmidenní lhůtě, porušení této povinnosti však nebrání soudu, aby o odmítnutí návrhu rozhodl později, jsou-li pro to splněny ostatní předpoklady, když lhůta stanovená insolvenčnímu soudu k odmítnutí insolvenčního návrhu v § 128 odst. 1 insolvenčního zákona je lhůtou pořádkovou. Se zmeškáním této lhůty se sice nepojí žádné zvláštní následky, insolvenční soud by si však měl být vědom toho, že nepřikročí-li k odmítnutí vadného insolvenčního návrhu ve stanovené lhůtě, může tím založit i odpovědnost státu za škodu způsobenou dlužníku případným prodlením s tímto odmítnutím, tak jak uzavřel Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. a usnesení v napadeném rozsahu potvrdil jako ve výroku věcně správné.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Věřitel nebyl se svým odvoláním procesně úspěšný, dlužníku podle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, a proto odvolací soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem; lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 29. března 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu