3 VSOL 158/2011-A-11
KSBR 44 INS 1661/2011 3 VSOL 158/2011-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Růženy anonymizovano , anonymizovano , bytem Bellova 361/10, Brno, Kohoutovice, o insolvenčním návrhu dlužnice a návrhu na povolení oddlužení, rozhodl o jejím odvolání ze dne 10.3.2011 proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 44 INS 1661/2011-A-6 ze dne 2.3.2011,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 44 INS 1661/2011-A-6 ze dne 2.3.2011 se m ě n í tak, že dlužnici Růženě anonymizovano se zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Brně uložil dlužnici, aby do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně tohoto soudu.

Na odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se dlužnice domáhala návrhem rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení s tím, že současně byl insolvenčnímu soudu doručen i návrh jejího manžela Jana Hrbka a toto druhé řízení je vedeno pod sp.zn. KSBR 44 INS 1658/2011. Soud prvního stupně uvedl, že dlužnice má ve společném jmění manželů nezajištěný movitý majetek, který tvoří vybavení domácnosti, a elektronika, která podle dlužnicí uvedené obvyklé ceny má hodnotu 12.500,-Kč. Dlužnice má příjem ze starobního důchodu ve výši 8.217,-Kč měsíčně, dále je poživatelkou důchodu na základě smlouvy o důchodu z 31.1.2011 ve výši 3.000,-Kč za měsíc. Čistý příjem jejího manžela ze starobního důchodu činí 11.535,-Kč měsíčně a manžel je současně také poživatelem důchodu na základě smlouvy o důchodu z 31.1.2011 ve výši 1.500,-Kč měsíčně. Obě smlouvy o důchodu jsou uzavřeny na dobu pěti let s účinností od 1.2.2011. Dlužnice uvedla, že má nezajištěné závazky ve výši 449.253,-Kč, závazky jejího manžela dle jeho návrhu dosahují výše 712.478,-Kč. Dlužnice má s manželem pouze vzájemnou vyživovací povinnost a navrhla oddlužení formou splátkového kalendáře. Insolvenční soud uvedl, že závazky dlužnice a jejího manžela vznikly za trvání společného jmění manželů, a je proto nutno posuzovat je jako závazky společné, spadající do společného jmění manželů, není-li prokázán opak. Dlužnice ani její manžel nedoložili, že by se jednalo o závazky jen jednoho z manželů. Proto uzavřel, že bude závazky dlužnice a jejího manžela posuzovat jako závazky spadající do společného jmění manželů, neboť z obou insolvenčních návrhů, jak dlužnice, tak jejího manžela, vyplývá, že manželé s oddlužením druhého manžela vzájemně vyslovili souhlas a na důkaz toho připojili k návrhům úředně ověřené podpisy. Soud prvního stupně dále uzavřel, že jestliže majetek a závazky dlužníka a jeho manžela tvoří jejich společné jmění manželů, pak souhlas manžela dlužníka s oddlužením znamená, že souhlasí s tím, aby byl majetek náležející do jejich společného jmění manželů pro účely oddlužení použit, a tedy aby v případě splátkového kalendáře byly pro jeho plnění použity i jeho budoucí příjmy. Proto celkové závazky dlužnice i jejího manžela ve společné výši 939.509,-Kč budou moci být splátkovým kalendářem hrazeny z příjmů patřících do společného jmění manželů. Uzavřel, že s ohledem na výši společných závazků a výši příjmů manželů by byli schopni uhradit svým věřitelům dlužnice a její manžel 44,65 % nezajištěných pohledávek, když celkem by bylo možné pro splátky při oddlužení zabavit dlužnici částku 1.040,-Kč a jejímu manželovi 3.252,-Kč plus dary 3.000,-Kč a 1.500,-Kč. Po odečtení odměny a hotových výdajů správce bez DPH ve výši 900,-Kč s tím, že jde o dva dlužníky, takže by bylo nutno odečíst 1.800,-Kč, tak lze měsíčně dlužnici a jejímu manželovi srážet celkem částku 6.692,-Kč, což činí za pět let celkem 419.520,-Kč (§ 406 odst. 3, písm. a/ , věta první IZ). Dále soud prvního stupně uzavřel s ohledem na cenu společného majetku dlužnice a jejího manžela, že prodejem majetkové podstaty by nezajištění věřitelé získali pouze částku odpovídající 1,33 % jejich pohledávek. Přitom aby byl naplněn účel oddlužení, musel by každý z manželů uhradit alespoň 30 % nezajištěných pohledávek věřitelů, a v posuzovaném případě není při oddlužení prodejem majetkové podstaty či plněním splátkového kalendáře tato podmínka splněna. Dlužnice přitom neuvedla, že by se dohodla s věřiteli na nižším plnění než 30 % jejich pohledávek. Soud prvního stupně proto uzavřel, že vzhledem k tomu, že dlužnice nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení, jediným možným způsobem řešení jejího úpadku je konkurs (§ 395 odst. 1, písm. b/, § 396 odst. 1 IZ). Dále odkázal na to, že s ohledem na tyto své závěry se již nezabýval skutečností, zda dlužnice má závazky z podnikatelské

činnosti. Soud prvního stupně dále poukázal na účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a uzavřel, že s ohledem na rozsah majetku dlužnice a předpokládané náklady řízení při konkursu (minimální odměnu insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. při konkursu 45.000,-Kč bez DPH), postupoval dle § 108 IZ a stanovil zálohu ke krytí těchto nákladů v maximální možné výši, když prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Toto usnesení napadla dlužnice odvoláním. V něm uvedla, že znovu žádá o projednání insolvenčního návrhu a povolení oddlužení formou splátkového kalendáře bez zálohy na náklady insolvenčního řízení s tím, že splňuje zákonem stanovenou povinnost, že v průběhu pěti let zaplatí věřitelům více jak 30 % jejich pohledávek. Uvedla, že v rámci insolvenčního řízení spolu s manželem žádali o sloučené řízení, a poukázala k tomu na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 22.6.2010, č.j. 1 VSPH 464/2010-B-11, podle něhož lze při společném oddlužení manželů přihlédnout ke společným pohledávkám jen jednou a nikoliv dvakrát. Uvedla, že proto žádá o přepočítání výše plnění splátkovým kalendářem a postup podle označeného rozhodnutí. Soud při vyhotovování splátkového kalendáře musí postupovat v souladu s tímto označeným rozhodnutím a pohledávku věřitele do něj zařadit pouze jednou. Uvedla, že insolvenční návrh spolu s manželem vypracovali přesně podle zákona odděleně a tak, aby každý z nich splnil podmínku, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nebude nižší než 30 % jejich pohledávek.

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, v platném znění (dále jen IZ ), se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a aniž by musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužnice je důvodné.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Z obsahu insolvenčního spisu dlužnice v přezkoumávané věci i z obsahu insolvenčního spisu vedeného o insolvenčním návrhu jejího manžela Krajským soudem v Brně pod sp.zn. KSBR 44 INS 1658/2011 vyplývá, že soud prvního stupně učinil zcela správná skutková zjištění o majetku ve společném jmění manželů, o příjmech každého z manželů, včetně příjmů na základě smluv o důchodu. Soud prvního stupně zcela správně poukázal i na to, že manželé navzájem své insolvenční návrhy spojené s návrhem na povolení oddlužení opatřili svými ověřenými podpisy a vyjádřili tak v bodě 18 formulářového návrhu souhlas s oddlužením druhého manžela. Pokud jde o tyto skutečnosti, odvolací soud v zájmu stručnosti proto odkazuje na skutková zjištění uvedená v odůvodnění napadeného usnesení. Přestože jako jediný společný závazek označili oba manželé závazek z titulu smlouvy o úvěru u České spořitelny ve výši 222.222,-Kč a ostatní závazky uvádí každý z nich odlišné, ztotožňuje se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že závazky dlužnice a jejího manžela vznikly za trvání manželství, žádný z nich netvrdí a v řízení ani nebylo ničím dokládáno, že by závazky neměly spadat do společného jmění manželů, a proto shodně se soudem prvního stupně odvolací soud vychází z toho, že společné nezajištěné závazky obou manželů představují částku 939.509,-Kč (§ 144 občanského zákoníku).

Soud prvního stupně však, přestože správně uzavřel, že vzájemný souhlas manželů s oddlužením znamená, že souhlasí s tím, aby byl majetek náležející do jejich společného jmění manželů pro účely oddlužení použit, a aby v případě splátkového kalendáře byly pro jeho plnění použity i budoucí příjmy obou manželů, nedodržel tuto zásadu při svém rozhodování důsledně. Nevyšel totiž z toho, že smysl oddlužení plněním splátkového kalendáře u zadlužených rodin je založen na tom, že manželé mohou být po splnění splátkového kalendáře osvobozeni od zbytku svých společných dluhů za předpokladu, že po stanovenou dobu odevzdávali na uspokojení pohledávek věřitelů veškeré své příjmy, vyjma zákonem stanovených částek zaručujících minimální životní úroveň rodiny, a že ekonomickou podmínkou úspěšného oddlužení je, že takto se nezajištěným věřitelům musí dostat minimálně 30 % jejich přihlášených a zjištěných pohledávek. V tomto směru je tedy nutno přisvědčit správnosti odvolací námitky v tom směru, že ke společným pohledávkám je nutno při hodnocení podmínek oddlužení přihlédnout pouze jednou a nikoliv dvakrát, a že tedy nezajištěným věřitelům se musí dostat minimálně 30 % přihlášených pohledávek, a nikoliv 30 % od každého z manželů, jak při hodnocení splnění podmínek pro povolení oddlužení uzavřel soud prvního stupně.

Přitom v souladu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 54 INS 4966/2009, 1 VSPH 669/2009 (stejně jako v rozhodnutí, na které odvolatelka odkázala ve svém odvolání) nemůže být rozdílu v tom, zda společné dluhy manželů se řeší v rámci insolvenčního řízení, jehož účastníkem je jeden z manželů, který podá návrh na povolení oddlužení, a druhý k tomuto návrhu připojí svůj podpis, ve srovnání se situací, kdy oba manželé podají jako navrhovatelé a dlužníci společný insolvenční návrh, popřípadě každý z nich samostatně, jako tomu bylo v přezkoumávané věci. To znamená, že podají-li manželé insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení společně nebo každý zvlášť a druhý z nich návrh spolupodepíše, vždy jde o totéž, tedy za jakých podmínek bude majetek ve společném jmění manželů užit pro účely oddlužení.

Závěr soudu prvního stupně o tom, že pokud dlužnice se svým manželem by byla schopna ze svých příjmů uhradit v průběhu pěti let 44,65 % nezajištěných pohledávek s tím, že takovým procentem uspokojení není splněna podmínka pro povolení oddlužení formou splátkového kalendáře, není proto správný. Proto požadavek soudu prvního stupně na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení vycházející na základě této skutečnosti ze závěru, že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužnice je konkurs, je předčasný a nesprávný.

Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 220 odst. 3 o.s.ř. (§ 7 odst. 1 IZ) a napadené usnesení změnil tak, že se dlužnici povinnost k zaplacení zálohy na náhradu nákladů insolvenčního řízení neukládá.

V dalším řízení se proto soud prvního stupně bude zabývat tím, zda jsou splněny u dlužnice a jejího manžela i další podmínky pro povolení oddlužení v tom směru, zda se nejedná o závazky z podnikání, nepoctivý záměr či lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníků (§ 389 odst. 1, § 395 IZ), neboť dosud s ohledem na svůj nesprávný závěr tyto skutečnosti nehodnotil. Teprve poté s ohledem na možný způsob řešení úpadku opětovně zváží, zda bude záloha na náklady insolvenčního řízení potřebná, a případně v jaké výši.

Soud prvního stupně rovněž zváží, zda s ohledem na problematiku zadluženého společného jmění manželů a s ohledem na požadavek dlužnice i jejího manžela na společné insolvenční řízení (vznesený již při podání insolvenčního návrhu-viz podání učiněné současně s insolvenčním návrhem manžela dlužnice a založené v jeho insolvenčním spise na č.l. A-1) nebude namístě obě insolvenční řízení spojit a ve společném řízení pak ustanovit jediného insolvenčního správce, kterému bude náležet pouze jedna odměna a kterému v takto spojeném řízení vznikne nárok na náhradu hotových výdajů pouze jedenkrát.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem

V Olomouci dne 27. dubna 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Olga Chlebková předsedkyně senátu