3 VSOL 145/2015-A-13
KSBR 44 INS 992/2015 3 VSOL 145/2015-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníků a) Josefa anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby 65787196, a b) Vladimíry Majerčákové, nar. 23.10.1968, identifikační číslo osoby 74461401, oba bytem v Třebíči, Kpt. Nálepky 608/1, PSČ 674 01, o insolvenčních návrzích dlužníků spojených se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21.1.2015, č.j. KSBR 44 INS 992/2015-A-8,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkům, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet Krajského soudu v Brně specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že zjistil, že dlužník podniká pod identifikačním číslem osoby 65787196 a dlužnice podnikala pod identifikačním číslem osoby 74461401 s tím, že živnost má přerušenu do 31.12.2020. Dlužníci v příloze k insolvenčnímu návrhu uvedli, že některé jejich závazky vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností. Z příloh k návrhu plyne, že minimálně nezajištěné závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 58.307 Kč a 254.420 Kč, Okresní správě sociálního zabezpečení v Třebíči ve výši 156.418 Kč a 203.268 Kč, České průmyslové zdravotní pojišťovně ve výši 203.452 Kč, společnosti Wall

Street s.r.o. ve výši 32.298 Kč, Městskému úřadu v Třebíči ve výši 3.500 Kč a Finančnímu úřadu pro Kraj Vysočina ve výši 782.201 Kč pochází z podnikatelské činnosti dlužníků. Dlužníci však ve svém návrhu netvrdili žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení jejich úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona. Soud uvedl, že po novelizaci insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 není při posuzování, zda závazky z podnikání brání oddlužení, rozhodující jejich výše či doba vzniku, ale pouze souhlas či nesouhlas věřitelů, vůči kterým tyto závazky dlužník má. Souhlasy věřitelů však dlužníci v projednávané věci nepředložili, a ani netvrdili, že takové souhlasy jim byly dány. Vzhledem k tomu neprokázali aktivní legitimaci k podání návrhu na povolení oddlužení a jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníků je konkurs a pro krytí nákladů konkursu je třeba zajistit již v této fázi řízení finanční prostředky ve formě zálohy na náklady insolvenčního řízení. Soud určil zálohu v maximální možné částce 50.000 Kč, přihlédl k tomu, že dlužníci nedisponují finančními prostředky v hotovosti či na účtech, a dále pak přihlédl k tomu, že podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. pouze minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem činí 45.000 Kč, přičemž je nutné počítat s navýšením o hotové výdaje insolvenčního správce. Záloha bude sloužit též jako úhrada odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by se nepodařilo zpeněžit majetek dlužníků v takovém rozsahu, aby z výtěžku zpeněžení mohly být hrazeny pohledávky insolvenčního správce.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci včasné odvolání, ve kterém uvedli, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že dluhy z podnikání a nepředložené souhlasy věřitelů, jejichž závazky pocházejí z podnikatelské činnosti, brání řešení úpadku oddlužením. Domnívají se, že insolvenční soud nesprávně interpretuje novelizované znění insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014. Tvrdí, že insolvenční zákon v žádném ze svých ustanovení nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl zároveň předkládán písemný souhlas věřitelů s tím, že podnikatelské závazky budou řešeny formou oddlužení. Argumentují tím, že insolvenční soud požadavkem k doložení souhlasu věřitelů peněžitých závazků, které pochází z podnikatelské činnosti nerespektuje právní názory obsažené v ustálené rozhodovací praxi soudů vyšší instance. V této souvislosti poukazují na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2.9.2014, sen. zn. VSPH 1277/2014, z něhož vyplývá, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí, a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Poukazují i na faktickou a logickou neochotu věřitelů vyjadřovat se k možnosti oddlužení u dlužníků, jejichž dluhy pochází z podnikatelské činnosti. Poukazují na to, že věřitelé argumentují tím, že nemají dostatek informací, tyto informace jim však nepochybně budou známy později, na schůzi věřitelů, kdy se mohou jasně rozhodnout, zda navrhnou konkurs nebo oddlužení. Ztotožňují se i s názorem Vrchního soudu v Praze vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 18.7.2014, sen. zn. 3 VSPH 517/2014, ve kterém soud uzavřel, že otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu nové právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů dle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, kde teprve mohou dotčení věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení zaujmout, a kdy tak teprve může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením. Rovněž tak i z dalšího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.6.2014, sen. zn. 1 VSPH 1211/2014 vyplývá, že nelze po dlužníkovi souhlasy věřitelů s oddlužením vyžadovat a že otázka, zda dlužníku lze povolit oddlužení, bude v konečném důsledku záviset na rozhodnutí dlužníkových věřitelů až ve fázi po povolení oddlužení. Rovněž tak odkazují na rozhodovací praxi Vrchního soudu v Olomouci, který uvedl, že souhlas věřitelů není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení, dále že insolvenční soud nebude před schůzí věřitelů zjišťovat souhlas věřitelů s oddlužením, a dále, že jen ze skutečnosti, že dlužník má dluhy z podnikání a nenastaly předpoklady dle § 389 odst. 2 insolvenčního zákona, nelze podle úpravy insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.1.2014 dovozovat, že návrh na povolení oddlužení bude odmítnut jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Navrhují proto, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, kdy jim bude povoleno oddlužení formou splátkového kalendáře bez zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků důvodné není.

V přezkoumávané věci podali dlužníci insolvenční návrhy spojené se společným návrhem manželů na povolení oddlužení. Dlužník a) uvedl, že má pouze jednoho věřitele, všechny zbývající závazky jsou závazky dlužnice b), které však vznikly za trvání manželství, celkem se jedná o patnáct společných věřitelů, u kterých mají dvacet tři závazků, jde o závazky nezajištěné v celkové výši 2.170.656 Kč. Peněžité závazky jsou více než 30 dnů po splatnosti a tyto nejsou schopni plnit, řada věřitelů zahájila proces vymáhání svých závazků, je proti nim vedeno sedm exekucí a vydán jeden platební rozkaz, své závazky neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. S ohledem na výši svých příjmů a zejména příjmu z darovací smlouvy jsou schopni po dobu 60 měsíců od schválení oddlužení plnit na pohledávky svých nezajištěných věřitelů a těmto svým věřitelům zaplatit minimálně

30 % hodnoty nezajištěných závazků. Ke svým majetkovým poměrům dlužníci uvedli, že nemají žádného hodnotnějšího majetku kromě obvyklého vybavení domácnosti a osobních věcí. Blíže k jednotlivým svým závazkům odkázali na přílohu, respektive doplnění oddílu 7 insolvenčního návrhu. V této příloze označili jednotlivě své věřitele, uvedli zůstatek dluhů, splatnost závazků, u všech závazků uvedli, že se jedná o nezajištěné závazky, a u jednotlivých závazků specifikovali druh závazku, přičemž u některých závazků uvedli, že se jedná o dluh na pojistném, jedná se o dluhy vůči České průmyslové zdravotní pojišťovně, Okresní správě sociálního zabezpečení, Všeobecné zdravotní pojišťovně a Generali pojišťovně a.s.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčními návrhy dlužníků-manželů spojenými se společným návrhem manželů na povolení oddlužení ve smyslu ustanovení § 394a IZ. Z údajů uvedených v insolvenčním návrhu a připojeném seznamu závazků lze předběžně uzavřít, že dlužníci se nacházejí v úpadku ve formě platební neschopnosti, protože mají peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které nejsou schopni plnit.

K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení odvolací soud uvádí, že od 1.1.2014 se novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. změnila úprava ustanovení § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob (ať již podnikatelů, či nepodnikatelů), které však nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2, písm. b/ a c/ IZ) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Závěry formulované k otázce subjektivní legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009, se po 1.1.2014 neuplatní, tak jak již správně uvedl soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí.

Dlužníci v podaných insolvenčních návrzích ohledně svých podnikatelských závazků z hlediska ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona ničeho neuvedli. To, že dlužníci mají některé ze svých závazků pocházející z podnikatelské činnosti, přitom vyplývá z předloženého seznamu závazků, a dlužníci ostatně tuto skutečnost v podaném odvolání ani nijak nezpochybňují. Odvolací soud souhlasí s námitkou dlužníků, že insolvenční zákon nevyžaduje, aby dlužník, který má nezajištěný dluh z podnikání, ke svému návrhu na povolení oddlužení dokládal písemný souhlas věřitele s oddlužením podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ; písemný souhlas věřitele nepředstavuje povinnou přílohu návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ustanovení § 392 odst. 1 IZ. Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se sjednotila v závěru, že dlužník, který má dluhy z podnikání, musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) nebrání. Dlužníci tuto svou povinnost tvrzení v insolvenčním návrhu nesplnili, protože ve vztahu ke svým dluhům pocházejícím z podnikatelské činnosti netvrdili, že mají souhlas svých věřitelů s tím, aby jejich úpadek byl řešen formou oddlužení. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že dlužníci nejsou osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení a že jejich návrh na povolení oddlužení by byl jako návrh podaný neoprávněnou osobou odmítnut a jediným možným způsobem řešení jejich úpadku by byl konkurs. Nejsou-li splněny subjektivní předpoklady pro podání návrhu na povolení oddlužení, pak není namístě postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ, tj. oddlužení dlužníků povolit a otázku jejich oprávnění podat návrh na povolení oddlužení prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v případě prohlášení konkursu je třeba, aby dlužníci zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení. Dlužníci nemají k dispozici žádné finanční prostředky v hotovosti či na účtu, vlastní pouze věci tvořící běžné vybavení domácnosti. Soud prvního stupně správně uvedl, že smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Institut zálohy slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možné tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Pouze v krajním případě by měl hradit odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, pokud je není možno uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Pokud jde o výši zálohy, soud prvního stupně správně uložil zálohu v maximální možné výši, když v případě řešení úpadku konkursem pouze odměna insolvenčního správce podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí 45.000 Kč, přičemž dále nutno počítat s tím, že insolvenční správce má mimoto právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout, a je-li plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani.

Z výše uvedených důvodů rozhodl soud prvního stupně o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení i o její výši správně, proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 24. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu