3 VSOL 145/2011-A-15
KSBR 45 INS 1457/2011 3 VSOL 145/2011-A-15

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci navrhovatelky-dlužnice Miluše anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Hochmanova 1, PSČ 628 00, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o jejím odvolání ze dne 22. února 2011 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.2.2011, č.j. KSBR 45 INS 1457/2011-A-9,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.2.2011, č.j. KSBR 45 INS 1457/2011-A-9 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) uložil dlužnici, aby ve lhůtě 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč a to buď na označený účet Krajského soudu v Brně vedený u České národní banky, pobočka Brno-město nebo v hotovosti na pokladně tohoto soudu.

Podle odůvodnění tohoto usnesení se dlužnice insolvenčním návrhem domáhala rozhodnutí o jejím úpadku a jako jeho řešení navrhla oddlužení. Ke svému návrhu doložila jako přílohu živnostenský list. Skutečnost, že dlužnice je podnikatelkou soud prověřil též z výpisu ze Živnostenského rejstříku, dle něhož dlužnici vzniklo oprávnění k provozování živnosti ode dne 15.1.1997 a trvá do současné doby. Přitom s poukazem na ust. § 389 odst. 1 IZ soud prvního stupně zdůraznil, že pouze dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením. Proto návrh na povolení oddlužení podaný opožděně, nebo někým, kdo k tomu není oprávněn, insolvenční soud rozhodnutím odmítne (§ 390 odst. 3 IZ). Jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (§ 396 odst. 1 IZ). Jelikož ze shora uvedených důvodů daný stav věci vylučuje řešit úpadek dlužnice oddlužením, neboť institut oddlužení neslouží k uspokojování závazků vzešlých z podnikání a osob, jež jsou podnikateli, a úpadek dlužnice může být řešen pouze konkursem a do zpeněžení majetkové podstaty by insolvenční správce zůstal zcela bez finančních prostředků potřebných k výkonu funkce, proto soud uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a to ve výši 50.000,-Kč. Účelem této zálohy je zejména umožnit výkon činností insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Za takovéto náklady lze především považovat poštovné a platby za telekomunikační služby, cestovné apod. Bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny z jeho vlastních zdrojů a následně pak z rozpočtových prostředků Krajského soudu v Brně. Současně soud prvního stupně poskytl dlužnici poučení, že nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání (§ 108 odst. 3 IZ).

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání. Uvedla, že do dluhů se dostala velkou měrou díky zástupcům finančních organizací, kteří ji přesvědčili, že toto je správná cesta. První dluhy byla schopna splácet, avšak vlivem zdražení životních nákladů přestala být schopna dluhy hradit. Po té si brala úvěry na úhradu předchozích dluhů. Požadovat na dlužníkovi zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč je sice zákonné, avšak kde na to má vzít peníze. Když byl insolvenční zákon schvalován, bylo deklarováno, že jde o pomoc lidem, kteří se dostali do dluhové pasti. Je v těžké životní situaci a insolvenční řízení je pro ni jedinou možností. Proto žádá o zmírnění tvrdosti zákona, zrušení napadeného usnesení, stanovení zálohy ve výši 20.000,-Kč a zbytek rozdělit na 60 splátek. Chce být předvolána k jednání a mít možnost se vyjádřit u soudu.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž by musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Jak správně uvedl soud prvního stupně podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit pouze insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle ust. § 108 odst. 3 IZ nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Jak opět správně soud prvního stupně zdůraznil účelem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku. Dále je třeba doplnit, že institut zálohy rovněž poskytuje záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty. Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu.

V přezkoumávaném případě z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na oddlužení se dlužnice domáhala zjištění svého úpadku a jako způsob jeho řešení navrhla oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedla a doložila, že má stálý měsíční příjem ze starobního důchodu ve výši 9.882,-Kč a dále z brigád v Kauflandu měsíčně 5.000,-Kč (celkem 14.882,-Kč), dále má možnost sezónních brigád. Z návrhu dále vyplývá, že dlužnice vlastní bytové zařízení, dále televizor, ledničku, počítač, vše v pořizovací hodnotě do 50.000,-Kč, že má vykonatelné a nezajištěné závazky vůči 7 věřitelům v celkové výši 496.898,-Kč, z toho závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky 55.596,-Kč a České správě sociálního zabezpečení ve výši 21.421,-Kč. Na výzvu soudu v podání ze dne 14.2.2011 dlužnice mimo jiné doplnila, že při svém podnikání neměla žádné zaměstnance a z podnikání pocházejí její závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a Městské správě sociálního zabezpečení v Brně. Současně doložila dva živnostenské listy a daňová přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2009 a 2010. Z těchto listin mimo jiné vyplývá, že Úřad městské části města Brna, Brno-Líšeň vystavil dlužnici živnostenský list s předmětem podnikání: maloobchod provozovaný mimo řádné provozovny-zásilkový prodej, na dobu neurčitou, s datem vzniku živnostenského oprávnění od 15.1.1997 a dále s předmětem podnikání: zprostředkování služeb v oblasti stavebního spoření a v oblasti uzavírání smluv, na dobu neurčitou, s datem vzniku tohoto oprávnění od 10.12.2001. Z daňových přiznání k dani z příjmu fyzických osob dále vyplývá, že za rok 2009 měla dlužnice příjmy ve smyslu § 7 zák. č. 586/1992 Sb. ve výši 33.100,-Kč a výdaje ve stejné výši, za rok 2010 neměla z podnikání žádné příjmy ani výdaje. Z návrhu dlužnice dále vyplývá, že část jejích závazků

(v rozsahu cca 15 %) souvisí s její podnikatelskou činností uvedenou shora. Dlužnice dále netvrdí, že by svou živnost přerušila či zcela ukončila.

Na základě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že na dlužnici je nutno pohlížet jako na podnikatelku, proto jejímu návrhu na oddlužení není možno vyhovět (§ 389 odst. 1 IZ) a že jediným řešením úpadku dlužnice je konkurs. V tomto směru odvolací soud dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS625/2008, 29 NSČR 3/2009, veřejně dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR, v němž tento soud mimo jiné formuloval závěr, že dlužníkem, který není podnikatelem , se ve smyslu ust. § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání.

S ohledem na doposud zjištěný rozsah majetku dlužnice je rovněž opodstatněná a správná úvaha soudu prvního stupně, že v daném případě je záloha na náklady insolvenčního řízení potřebná, neboť lze zcela oprávněně očekávat, a to již od počátku po rozhodnutí o úpadku, hotové výdaje a náklady insolvenčního správce, související se soupisem, oceněním a zpeněžením majetku dlužnice apod. Má-li dále záloha sloužit jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (§ 38 odst. 2 IZ), pak je třeba připomenout, že jen odměna insolvenčního správce v případě řešení úpadku dlužníka konkursem činí dle vyhl. č. 313/2007 Sb. 45.000,-Kč (§ 1 odst. 5, § 3 odst. 1 písm. a/ cit. vyhlášky), bez DPH.

Za dané situace proto soud prvního nepochybil, když vyzval dlužnici k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť prostředky ke krytí těchto počátečních nákladů nelze, jak vyplývá z návrhu dlužnice, zajistit jinak.

Namítá-li dlužnice, že vzhledem k její ekonomické situaci nemá prostředky na složení zálohy v takovém rozsahu, pak je třeba poukázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ust. § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutů odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů".

Je tedy zřejmé, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal. Proto rovněž nemajetný dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení této zálohy vyzván.

Správně soud prvního stupně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť pohotové finanční prostředky pro počáteční činnost správce a také finanční prostředky, sloužící jako záruka úhrady odměny insolvenčního správce, je nutno v potřebném rozsahu a to ještě před rozhodnutím o úpadku dlužníka zajistit. Z tohoto důvodu také nelze povolit, aby insolvenční navrhovatel hradil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve splátkách, neboť záloha na náklady insolvenčního řízení není soudní poplatek.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody odvolací soud postupoval dle ustanovení § 219 o.s.ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správně potvrdil.

Jen pro úplnost v závěru odvolací soud na adresu dlužnice dodává, že nebude-li záloha v požadované výši po obdržení tohoto usnesení odvolacího soudu zaplacena, vystavuje se dlužnice nebezpečí, že řízení o jejím insolvenčním návrhu bude zastaveno (§ 108 odst. 3 IZ), o čemž byla dlužnice již v napadeném usnesení soudu prvního stupně poučena.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 23. března 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu