3 VSOL 1312/2015-B-22
KSBR 44 INS 34129/2014 3 VSOL 1312/2015-B-22

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Strážnice, J. Skácela 1656, PSČ 696 62, identifikační číslo osoby: 68024185, o vydání výtěžku zpeněžení, o odvolání zajištěného věřitele č. 1 Institut správy pohledávek S.E., se sídlem Kroměříž, Kojetínská 3881/84, PSČ 767 01, identifikační číslo osoby: 29275806, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kubíkem, advokátem se sídlem Kroměříž, Tovačovského 318/18, PSČ 767 01, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 44 INS 34129/2014-B-14 ze dne 10.11.2015,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně udělil insolvenční správkyni Mgr. Zuzaně Zajícové souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěného nemovitého majetku (ve výroku blíže specifikovaného) zajištěnému věřiteli č. 1 Inkasní evropská společnost S.E. (nyní Institut správy pohledávek S.E.) ve výši 984.428 Kč a zajištěnému věřiteli č. 3 Komerční banka, a.s. ve výši 90.131,03 Kč a uložil insolvenční správkyni, aby uvedené částky vyplatila zajištěným věřitelům do 20 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že podáním doručeným soudu dne 29.9.2015 insolvenční správkyně požádala soud o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěného majetku s tím, že tento byl zpeněžen za částku 1.300.000 Kč, náklady spojené se správou zajištěného majetku jsou ve výši 3.020,16 Kč a náklady spojené se zpeněžením zajištěného majetku jsou ve výši 25.047 Kč, výtěžek zpeněžení po odečtení těchto nákladů činí 1.271.932,84 Kč. Pohledávka věřitele č. 1 byla zjištěna na přezkumném jednání v přihlášené výši včetně práva na uspokojení ze zajištění a je zajištěna jako první v pořadí (ke dni 27.3.2013). Pohledávka věřitele č. 3 byla na přezkumném jednání zjištěna v přihlášené výši 90.131 Kč včetně práva na uspokojení ze zajištění a je zajištěna jako druhá v pořadí (ke dni 27.5.2014). Odměna insolvenčního správce činí 112.508,65 Kč včetně DPH, čistý výtěžek zpeněžení po odečtení odměny činí 1.159.424,19 Kč. Proti návrhu insolvenční správkyně na vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům nebyly v zákonné lhůtě podány námitky a soud shledal tento návrh důvodným. K podání věřitele č. 1 ze dne 5.10.2015, kterým se tento věřitel domáhal uspokojení i smluvního úroku ze zajištěné pohledávky s odkazem na ustanovení § 171 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), soud uzavřel, že toto ustanovení lze aplikovat pouze v případech, kdy způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs nebo reorganizace, což vyplývá z ustanovení § 171 odst. 3 a odst. 4 IZ.

Proti tomuto usnesení podal věřitel č. 1 odvolání. Poukázal na to, že v insolvenčním řízení dlužníka uplatnil přihláškou pohledávky ze dne 5.12.2014 zajištěnou pohledávku č. 1 ve výši 941.772 Kč, kterou představuje jistina ve výši 853.120 Kč a úrok z prodlení ve výši 88.652 Kč, a dále smluvený úrok z úvěru podle ustanovení § 171 IZ ve výši 24 % ročně z částky 790.000 Kč, který se počítá od prvého dne následujícího po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, to je od 17.3.2015, do zaplacení, zajištěnou pohledávku č. 2 ve výši 42.656 Kč, která představuje jednorázovou smluvní pokutu ve výši 5 % z dlužné částky, a dále nezajištěnou pohledávku č. 3 ve výši 458.914 Kč, která představuje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 853.120 Kč od 16.6.2013 do 5.12.2014 (celkem 538 dnů, za každý den 853 Kč). Odvolatel namítl, že insolvenční správkyně vyčíslila aktuální výši jeho zjištěné pohledávky částkou 984.428 Kč, avšak nepřihlédla k jeho přihláškou uplatněnému nároku na úhradu smluveného úroku. Podle názoru odvolatele insolvenční zákon nikterak neomezuje aplikaci ustanovení § 171 IZ, a proto i v oddlužení je dán jeho nárok na úhradu smluveného úroku. Ustanovení § 171 odst. 1 IZ je obecným ustanovením ve vztahu k zajištěným věřitelům, ustanovení § 171 odst. 2 a odst. 3 IZ a § 290 IZ jsou ustanoveními speciálními. K tomu odkázal na zásady insolvenčního řízení uvedené v ustanovení § 5 IZ s tím, že z tohoto ustanovení vyplývá, že i zajištění věřitelé mají rovné postavení, tedy není důvod, aby zajištění věřitelé v určitých insolvenčních řízeních byli zvýhodněni úročením zajištěných pohledávek oproti jiným zajištěným věřitelům. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. d/ IZ), a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je třeba zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z obsahu spisu vyplývá, že do insolvenčního řízení dlužníka dne 17.12.2014 přihlásil věřitel č. 1 (přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P1) pohledávky č. 1 až č. 3 v celkové výši 1.443.342 Kč, z toho zajištěné pohledávky č. 1 a č. 2 celkem ve výši 984.428 Kč. Jako pohledávku č. 1 přihlásil zajištěnou pohledávku ve výši 941.772 Kč, sestávající z jistiny ve výši 853.120 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 88.652 Kč, ke které s odkazem na ustanovení § 171 IZ uvedl, že zajištěná pohledávka se co do částky 790.000 Kč (nominální nesplacená hodnota jistiny úvěru) úročí v rozsahu zajištění ode dne následujícího po dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku do zaplacení úrokovou sazbou sjednanou v úvěrové smlouvě, tj. 24 % ročně, tedy 2 % měsíčně z částky 790.000 Kč. Jako důvod vzniku pohledávky označil smlouvu o úvěru č. 040/2013/032 ze dne 20.3.2013, na základě které původní věřitel Aktivafin, s.r.o. poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 790.000 Kč, úročený sazbou 24 % ročně, který se dlužník zavázal splatit ve 12 měsíčních splátkách ve výši 7.900 Kč do 20.3.2014, a to jistinu ve výši 790.000 Kč a doplatek úroku ve výši 94.800 Kč. K tomu uvedl, že tuto povinnost dlužník řádně nesplnil, a proto věřitel Aktivafin, s.r.o. od smlouvy o úvěru dne 4.6.2013 odstoupil. V důsledku odstoupení byl dlužník povinen uhradit částku 853.120 Kč. Pohledávku nabyl smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 1.10.2013. Dále z obsahu spisu vyplývá, že pohledávky č. 1 až č. 3 byly na přezkumném jednání dne 7.5.2015 zjištěny. Dne 29.9.2015 insolvenční správkyně požádala soud o souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zástavy zajištěným věřitelům č. 1 a č. 3, ve kterém navrhla vydat zajištěnému věřiteli č. 1 výtěžek zpeněžení ve výši 984.428 Kč. Toto podání insolvenční správkyně bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 30.9.2015. Věřitel č. 1 podáním ze dne 5.10.2015 (doručeným soudu dne 7.10.2015) označeným jako Vyjádření zajištěného věřitele k návrhu insolvenčního správce na udělení souhlasu soudu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli namítl, že insolvenční správkyně nepřihlédla k jeho nároku na úhradu smluveného úroku podle ustanovení § 171 IZ uplatněnému v přihlášce pohledávky, neboť aktuální výši jeho zajištěné pohledávky v návrhu na vydání výtěžku zpeněžení vyčíslila částkou 984.428 Kč. K tomu poukázal na svou přihlášku pohledávky. Podle jeho názoru insolvenční zákon nikterak neomezuje aplikaci tohoto ustanovení i pro případy oddlužení. Domáhá se proto, aby soud vyslovil souhlas, aby insolvenční správkyně vydala v jeho prospěch jako zajištěného věřitele výtěžek zpeněžení zajištěného majetku na úhradu jeho pohledávky č. 1 částku ve výši 853.120 Kč, na úhradu úroků z prodlení (příslušenství pohledávky) částku ve výši 88.652 Kč a na úhradu smluvního úroku ve výši 24 % ročně z částky 790.000 Kč od 17.3.2015 do zaplacení, a dále na úhradu jeho pohledávky č. 2 částku ve výši 42.656 Kč.

Podle ustanovení § 298 odst. 1 IZ, zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna.

Podle ustanovení § 298 odst. 2 IZ, výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli.

Podle ustanovení § 298 odst. 3 IZ, proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou ostatní věřitelé a dlužník podat námitky do 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K projednání včas podaných námitek nařídí insolvenční soud do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda návrhu insolvenčního správce vyhoví.

Podle ustanovení § 298 odst. 7 IZ, rozhodnutí o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 se doručuje zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci, zajištěnému věřiteli, jemuž má být výtěžek vydán, a věřitelům, kteří proti němu podali námitky; jen tyto osoby mohou proti rozhodnutí podat odvolání.

Podle ustanovení § 171 IZ, byl-li sjednán úrok, zajištěná pohledávka se úročí v rozsahu zajištění ode dne následujícího po dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku úrokovou sazbou dohodnutou před tím, než se dlužník dostal do prodlení; to neplatí, jde-li o úrok z prodlení (odstavec 1). Je-li způsobem řešení úpadku konkurs a majetková podstata je zpeněžena podle § 290, zvyšuje se přihlášená pohledávka zajištěného věřitele o úroky přirostlé podle odstavce 1 (odstavec 2). Je-li způsobem řešení úpadku konkurs a majetková podstata je zpeněžena jinak než podle § 290, odstavec 1 se nepoužije (odstavec 3). Je-li způsobem řešení úpadku reorganizace, přirůstají úroky podle odstavce 1 věta před středníkem k pohledávce zajištěného věřitele ode dne následujícího po dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a splatné jsou měsíčně, jakmile znalec ocení hodnotu zajištění (odstavec 4).

Z ustanovení § 171 IZ se podává, že zajištěným věřitelům se po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku poskytuje jiná protihodnota za to, že nemohou okamžitě realizovat právo na uspokojení ze zajištění, konkrétně možnost úročení jejich pohledávek, jako zásadní výjimka z pravidla zakotveného v ustanovení § 170 IZ (srov. důvodovou zprávu k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, kterou projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120, zvláštní část důvodové zprávy k ustanovení § 165 až § 172 osnovy). Ustanovení § 171 IZ tak reaguje na skutečnost, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení v ustanovení § 109 odst. 1 IZ znemožňují věřitelům zejména individuální procesní postup (nejčastěji v podobě vymáhání své pohledávky za dlužníkem zpeněžením zástavy). Zákonodárce proto chrání časovou hodnotu kapitálu tohoto zajištěného věřitele tak, aby zajištěnému věřiteli byly kompenzovány vzniklé finanční náklady, které mu vznikly v souvislosti se znemožněním realizace samotné zástavy v důsledku zahájeného insolvenčního řízení ohledně majetku dlužníka. Přitom možnost úročení pohledávek uplatněných v insolvenčním řízení se týká pouze nároků zajištěných. Okamžik zahájení úročení zajištěných nároků se vztahuje ke dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka a výše úrokové sazby (uvedené zajištěným věřitelem v přihlášce pohledávky) může být také předmětem popěrného úkonu insolvenčního správce podle ustanovení § 194 IZ (popření výše pohledávky). Možnost úročení se týká pouze úroků, nikoli úroků z prodlení. Úročení pohledávky pak končí vyplacením zajištěného věřitele ze zpeněžení majetku sloužícího k zajištění.

V přezkoumávané věci odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, posoudil podání věřitele č. 1 ze dne 5.10.2015, doručené soudu ve lhůtě 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu insolvenční správkyně na vydání výtěžku zpeněžení (dne 7.10.2015), podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) jako podání, kterým zajištěný věřitel č. 1 uplatnil včas námitky proti návrhu insolvenční správkyně na vydání výtěžku zpeněžení, k jejichž projednání měl soud prvního stupně nařídit do 30 dnů jednání a rozhodnout při něm o tom, zda návrhu insolvenční správkyně vyhoví (§ 298 odst. 3 o.s.ř.).

Je třeba uvést, že trpí-li rozhodnutí soudu prvního stupně některou ze zmatečností, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a písm. b) nebo odst. 3 o.s.ř., je odvolací soud povinen k této vadě vždy (i když nebyla v odvolání uplatněna) přihlédnout, aniž by se zabýval také tím, jaký měla (mohla mít) vliv na věcnou správnost rozhodnutí (srov. ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř.). Jde o tak zásadní vady, že rozhodnutí soudu prvního stupně, které je jimi postiženo, nemůže obstát. Tzv. zmatečnostní vadou podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. pak je vada spočívající v tom, že účastníkovi řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníkům řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy a podobně), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím. O vadu podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy), a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, to je v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází. Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod č. 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.4.2011, sp. zn. 20 Cdo 1822/2009, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Ze shora citovaného ustanovení § 298 odst. 3 IZ vyplývá, že o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, proti němuž byly včas a oprávněnou osobou podány námitky, může soud rozhodnout až poté, co ve věci nařídí k projednání námitek jednání, při kterém rozhodne o tom, zda návrhu vyhoví, a zajistí tak, aby všechny dotčené subjekty měly možnost se k důvodům, pro které byly námitky podány, vyjádřit.

Jestliže tedy v přezkoumávané věci soud prvního stupně rozhodl o udělení souhlasu insolvenční správkyni s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, zatížil řízení vadou podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že, jak shora vyloženo, tzv. zmatečnostní vada podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. je vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud, aniž přezkoumával správnost závěrů soudu prvního stupně, na jejichž základě soud udělil souhlas insolvenční správkyni s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům, postupoval podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř., usnesení soudu prvního stupně zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud nicméně pro úplnost považuje za potřebné uvést, že není správný závěr soudu prvního stupně, podle něhož aplikace ustanovení § 171 odst. 1 IZ nepřichází v úvahu v případě, je-li rozhodnuto o řešení úpadku dlužníka oddlužením. Podle přesvědčení odvolacího soudu se z ustanovení § 171 IZ podává, že možnost úročení pohledávek po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku se zajištěným věřitelům poskytuje bez ohledu na způsob řešení dlužníkova úpadku. Ustanovení § 171 odst. 2 až odst. 4 IZ toliko obsahují zvláštní úpravu, která stanoví odchylky pro uspokojení zajištěných věřitelů v konkursu a v reorganizaci.

V dalším řízení soud prvního stupně důsledně dodrží postup podle ustanovení § 298 odst. 3 IZ, přičemž za účelem zjištění skutečností, které jsou pro posouzení nároku zajištěného věřitele č. 1 na úročení jeho zjištěné pohledávky, provede v potřebném rozsahu dokazování (zejména smlouvou o úvěru a odstoupením od této smlouvy).

Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, odvolatelům a insolvenčnímu správci se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

Olomouc 19. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu