3 VSOL 1309/2016-B-17
KSBR 26 INS 10289/2016 3 VSOL 1309/2016-B-17

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužnice Yvety anonymizovano , anonymizovano , bytem v Uherském Brodě, Za Humny 1830, PSČ 688 01, o neschválení oddlužení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8.8.2016, č.j. KSBR 26 INS 10289/2016-B-7

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně neschválil oddlužení dlužnice Yvety anonymizovano (výrok I.), na majetek dlužnice prohlásil konkurs (výrok II.) a rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (výrok III.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužnici povolil oddlužení usnesením ze dne 25.5.2016, neboť dlužnice tvrdila, že její závazky z podnikatelské činnosti, které má vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a Okresní správě sociálního zabezpečení v Uherském Hradišti nebrání oddlužení, protože jde o pohledávky věřitelů, kteří s oddlužením souhlasí, nebo jde o pohledávky zajištěného věřitele. Okresní správa sociálního zabezpečení sice uvedla, že nesouhlasí se způsobem řešení úpadku formou oddlužení, nicméně soud vycházel z toho, že se jedná o pohledávku zajištěnou tak, jak uvedla dlužnice v seznamu svých závazků, takže i případný nesouhlas tohoto věřitele by nebyl překážkou pro povolení oddlužení, pokud by se jednalo o zajištěného věřitele. Na přezkumném jednání byla přezkoumána pohledávka věřitele České správy isir.justi ce.cz sociálního zabezpečení-Okresní správy sociálního zabezpečení v Uherském Hradišti, který přihlásil pohledávky v celkové výši 107.427 Kč, s tím, že dílčí pohledávka č. 1 ve výši 62.650 Kč je zajištěná na základě rozhodnutí o zřízení zástavního práva, dílčí pohledávka č. 2 ve výši 36.887 Kč je nezajištěná a dílčí pohledávka č. 3 ve výši 7.890 Kč je rovněž nezajištěná. Tyto pohledávky byly na přezkumném jednání zjištěny. Soud uzavřel, že v průběhu řízení vyšlo najevo, že pohledávky věřitele České správy sociálního zabezpečení jsou částečně nezajištěné, přičemž tento věřitel již před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení vyjádřil písemný nesouhlas s řešením úpadku dlužnice oddlužením. Tento nesouhlas je překážkou pro schválení oddlužení, neboť se jedná o skutečnost, která by jinak odůvodňovala odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Soud proto postupoval podle ustanovení § 405 odst. 1 insolvenčního zákona a oddlužení neschválil.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž uvedla, že nemá žádné závazky, které by bránily jejímu oddlužení podle ustanovení § 389. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu-rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5.9.2016, sen. zn. 3 VSPH 1370/2016 tvrdí, že dluhy na sociálním pojištění nemohou být považovány za dluhy z podnikání. Poukazuje na to, že z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyplývá, že pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii osob samostatně výdělečně činných dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku . S ohledem na tyto závěry vyjádřené v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze žádá, aby napadené usnesení, respektive konkurs, byl zrušen.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice důvodné není.

V dané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení, v němž dlužnice mimo jiné uvedla, že má závazky z podnikatelské činnosti u věřitelů Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a Okresní správy sociálního zabezpečení Uherské Hradiště s tím, že tyto závazky dle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) a c) IZ nebrání oddlužení, jelikož jde o pohledávky věřitelů, kteří s oddlužením souhlasí, nebo jde o pohledávky zajištěného věřitele s tím, že věřitel Okresní správa sociálního zabezpečení Uherské Hradiště má svou pohledávku zajištěnou zástavním právem z rozhodnutí správního orgánu. V seznamu závazků dlužnice tohoto věřitele uvedla jako věřitele zajištěného a tvrdila, že ve vztahu k tomuto věřiteli má dluh na pojistném. Z listin, které přiložila dlužnice ke svému insolvenčnímu návrhu, vyplývá stanovisko věřitele České správy sociálního zabezpečení-Okresní správy sociálního zabezpečení v Uherském Hradišti adresované dlužnici ze dne 5.2.2016, v němž věřitel sděluje, že po důkladném zvážení všech okolností nesouhlasí se způsobem řešení úpadku dlužnice formou oddlužení. Věřitel jí sděluje, že eviduje aktuálně pohledávku ve výši 89.603 Kč s tím, že se jedná o dlužné pojistné a penále dle zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Usnesením ze dne 25.5.2016, č.j. KSBR 26 INS 10289/2016-A-11 zjistil insolvenční soud úpadek dlužnice a povolil dlužnici oddlužení. Ze zprávy insolvenčního správce Ing. Petra Janíčka, DiS. ze dne 7.7.2016 vyplývá, že dlužnice není zaměstnána, je společníkem veřejné obchodní společnosti, vyrábí protetické a ortodontické výrobky, přičemž v činnosti bude nadále pokračovat, a její měsíční příjem, který se odvíjí ze základu daně, činí 16.125 Kč měsíčně. Na přezkumném jednání, které proběhlo 27.7.2011, byla mimo jiné přezkoumána i pohledávka věřitele České republiky-České správy sociálního zabezpečení, která přihlásila do insolvenčního řízení částku 107.427 Kč. Ve výši 62.650 Kč byla pohledávka přihlášena jako zajištěná a ve zbývající výši 44.777 Kč byla přihlášena jako nezajištěná. Jako důvod vzniku pohledávky je uvedeno dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti s tím, že se jedná o dluh z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 1, písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 405 odst. 1 a 2 IZ, insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nesouhlas věřitele České republiky-České správy sociálního zabezpečení, vůči němuž má dlužnice dluh z podnikání, je překážkou pro schválení oddlužení, neboť se jedná o skutečnost, která by odůvodňovala odmítnutí návrhu na povolení oddlužení.

Oproti tvrzením uvedeným v insolvenčním návrhu, dlužnice v podaném odvolání tvrdí, že dluhy na zdravotním a sociálním pojištění nemohou být považovány za dluhy z podnikání.

Odvolací soud při svém rozhodování vychází ze závěrů vyjádřených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 113/2011, z nichž vyplývá, že dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Odvolací soud nesouhlasí s odvolatelkou, že její dluh na pojistném vůči České republice-České správě sociálního zabezpečení z titulu nedoplatku na pojistném na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti včetně penále nemá původ v jejím podnikání. Z obsahu insolvenčního návrhu vyplývá, že dlužnice jako svůj příjem za poslední 3 roky před zahájením řízení tvrdí příjem jako osoba samostatně výdělečně činná s tím, že tento příjem má i v době podání insolvenčního návrhu a s příjmem jako osoby samostatně výdělečně činné počítá i v následujících 5 letech; žádný jiný příjem dlužnice v podaném insolvenčním návrhu neuvádí. Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddílu A, vložky 5304 vyplývá, že od 26.7.1993 je zde zapsána obchodní firma Sdružená stomatologická laboratoř, v.o.s. , přičemž dlužnice Yveta anonymizovano je zapsána jako statutární orgán-společnice spolu s další osobou. Z ustanovení § 112 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, vyplývá, že v případě veřejné obchodní společnosti zisk a ztráta se dělí mezi společníky rovným dílem. Mezi společníky veřejné obchodní společnosti se tak rozděluje celý zisk, což nelze měnit ani odchylnou úpravou ve společenské smlouvě, neboť společnost zisk nevykazuje ani nezdaňuje, ale společníci zdaňují svůj podíl na zisku jako příjem z podnikání-§ 7 odst. 1, písm. d) zákona o dani z příjmu. Dlužnice má jako společnice veřejné obchodní společnosti právo na podíl na zisku, který tak představuje její příjem z podnikání. Pokud je dlužnice v souvislosti se svým příjmem z podnikání, který dlužnice pravidelně zdaňuje, vedena u Okresní správy sociálního zabezpečení v Uherském Hradišti jako osoba samostatně výdělečně činná, nelze hovořit o tom, že by do této kategorie byla zařazena čistě formálně. Podle odvolacího soudu je nepochybné, že dlužnice podnikatelskou činnost skutečně vykonává (což ostatně sama dlužnice v podaném insolvenčním návrhu také tvrdí) a z této podnikatelské činnosti má také jediný příjem. Jestliže jí vznikl dluh na pojistném vůči České republice-České správě sociálního zabezpečení, jedná se o veřejnoprávní dluh, který má původ v podnikání dlužnice. Jelikož v rámci přezkumného jednání vyšlo najevo, že závazek vůči České republice-České správě sociálního zabezpečení je zčásti nevykonatelný, přičemž věřitel tohoto závazku ještě před rozhodnutím o povolení oddlužení výslovně uvedl, že nesouhlasí s tím, aby úpadek dlužnice byl řešen oddlužením, nelze dlužnici považovat za osobu oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Tato skutečnost představuje důvod, pro který by byl její návrh na povolení oddlužení odmítnut, respektive důvod pro neschválení oddlužení podle ustanovení § 405 odst. 1 IZ, tak, jak správně dovodil soud prvního stupně.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do insolvenčního řízení, se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 27. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu