3 VSOL 1267/2016-A-22
KSBR 30 INS 13800/2016 3 VSOL 1267/2016-A-22

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníků a) Libora anonymizovano , anonymizovano , bytem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 53/1, PSČ 695 01, identifikační číslo osoby: 65381475 a b) Ladislavy anonymizovano , anonymizovano , bytem tamtéž, korespondenční adresa P. Jilemnického 13, PSČ 696 01, Hodonín, o insolvenčních návrzích dlužníků spojených se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.8.2016, č.j. KSBR 30 INS 13800/2016-A-16,

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se pot vr z uje .

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkům, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, a to na účet soudu specifikovaný ve výroku rozhodnutí nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že zkoumal návrh dlužníků na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře a zjistil, že dlužníci nesplňují jednu z podmínek pro povolení oddlužení, a sice že pouze dlužník, který nemá dluhy z podnikání, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek byl řešen oddlužením, s tím, že dluhy z podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením v případech uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona. Dlužníci v návrhu uvedli, že některé závazky pocházejí z podnikání, isir.justi ce.cz současně uvedli, že všechny tyto závazky jsou závazky zajištěné (správně patří nezajištěné). Dlužníci byli vyzváni k tomu, aby sdělili, zda jim byl udělen souhlas věřitelů s oddlužením; na výzvu soudu dlužníci reagovali tím, že vznesli námitky k tomu, že předložení souhlasu věřitelů není povinnou náležitostí insolvenčního návrhu a není jejich povinností tyto souhlasy doložit již s podaným insolvenčním návrhem. Soud dospěl k závěru, že dlužníci nejsou osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, neboť nikterak nepotvrdili, že jim byly uděleny souhlasy věřitelů, kteří mají za dlužníky pohledávky vzniklé z podnikání, popřípadě že se jedná o závazky zajištěných věřitelů. Návrh dlužníků na povolení oddlužení by byl odmítnut a současně by bylo rozhodnuto o způsobu jejich úpadku konkursem. Pro případ konkursu je třeba, aby dlužníci zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení s tím, že pouze odměna v případě řešení úpadku konkursem činí 45.000 Kč, přičemž insolvenční správce má dále právo na náhradu hotových výdajů, a bylo by v rozporu s celospolečenským zájmem, aby tyto náklady hradil stát.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci včasné odvolání, v němž uvedli, že žádají o prominutí své povi nnosti s ohledem na finanční situaci. Uvedli, že oba pracují a je jim exekučně strháváno ze mzdy, a tudíž nejsou schopni ušetřit na zálohu pro insolvenční řízení. Dlužník uvedl, že k věci přistupuje poctivě a aktivně, vždy se snažil zajistit rodinu a tehdy také vznikly dluhy z podnikání, prosí o individuální posouzení životní situace. Pokud by jim bylo povoleno oddlužení, nic by jim nebylo exekučně strháváno, a měli by tudíž dostatečný příjem na to, aby mohli splácet dluhy formou splátkového kalendáře, čímž by byli uspokojeni jejich věřitelé. Z obsahu podaného odvolání lze dovodit, že dlužníci se domáhají změny napadeného usnesení tak, že záloha na náklady insolvenčního řízení jim uložena nebude.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků důvodné není.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčními návrhy dlužníků spojenými se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, v němž dlužníci uvedli, že mají celkem třináct věřitelů, u kterých mají osmnáct závazků v celkové hodnotě 1.190.886 Kč s tím, že všechny závazky jsou nezajištěné. Přímo v insolvenčním návrhu dlužníci označili konkrétně své věřitele, u každého z věřitelů uvedli výši závazku a splatnost závazku a uvedli, že některé ze závazků jsou dluhy z podnikání, které nebrání řešení úpadku oddlužením, neboť věřitelé, o jejichž pohledávky jde, s řešením úpadku oddlužením souhlasí. V seznamu závazků dlužníci specifikovali své závazky, přičemž u závazků vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Hodonín a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR uvedli, že se jedná o dluhy z podnikání-sociální pojištění z podnikání, poplatky, penále a pokuty. V seznamu majetku dlužníci uvedli, že nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek, který je předmětem zajišťovacích práv, nemají žádné pohledávky vůči svým dlužníkům. V seznamu majetku uvedli toliko movité věci, které představují vybavení domácnosti. Usnesením ze dne 14.6.2016, č.j. KSBR 30 INS 13800/2016-A-9, byli dlužníci vyzváni, aby sdělili soudu, zda jim byl udělen souhlas věřitelů, kteří za nimi mají pohledávky z podnikání, s řešením jejich úpadku oddlužením či nikoliv s tím, že pokud byl souhlas udělen v písemné formě, tento souhlas doloží, a pokud byl souhlas udělen pouze ústně, sdělí jméno oprávněné osoby, která souhlas udělila, a datum udělení souhlasu. V důvodech tohoto usnesení soud uvedl, že vzhledem k tomu, že v předešlém insolvenčním řízení dlužníků nebyl souhlas s řešením úpadku dlužníků oddlužením věřiteli udělen, vyzval soud dlužníky, aby tento souhlas doložili-pokud byl udělen písemně, anebo sdělili jméno osoby a datum udělení souhlasu. Na usnesení reagovali dlužníci námitkami, ve kterých mimo jiné uvedli, že souhlas věřitelů není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení v ustanovení § 392 IZ, takže jim nelze přičítat k tíži, že tento souhlas není připojen k návrhu.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z údajů uvedených dlužníky v insolvenčních návrzích, jakož i připojeném seznamu závazků lze předběžně uzavřít, že dlužníci se nacházejí v úpadku, neboť mají více věřitelů, vůči kterým mají závazky, které jsou více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti a které nejsou dlužníci schopni plnit.

Novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 294/2013 Sb., účinnou od 1.1.2014, se změnila úprava ustanovení § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob (podnikatelů i nepodnikatelů), kteří však nemají dluhy z podnikání.

V insolvenčních návrzích dlužníci uvedli, že některé závazky dlužníka pocházejí z podnikání, a to z doby, kdy podnikal jako živnostník ve stavebnictví. Tyto závazky vznikly tím, že neplatil sociální a zdravotní pojištění. S dlužníky nutno souhlasit v tom, že insolvenční zákon nevyžaduje, aby dlužník, který má dluhy pocházející z podnikatelské činnosti, dokládal insolvenčnímu soudu spolu s insolvenčním návrhem i písemné souhlasy věřitelů, vůči kterým tyto dluhy má. Rozhodovací praxe odvolacího soudu se sjednotila v závěru, že dlužník, který má dluhy z podnikání, však musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ nebrání (srovnej závěry vyjádřené v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sen. zn. 1 VSOL 918/2015, ze dne 23.9.2015, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/2006). Dlužníci v návrhu uvedli, že všechny závazky jsou nezajištěné, a tvrdili, že mají souhlasy věřitelů, vůči kterým mají dluhy z podnikání, s tím, aby jejich úpadek byl řešen oddlužením. Na výzvu insolvenčního soudu však toto své tvrzení nedoplnili, neboť neuvedli, zda jim byly uděleny písemné souhlasy, a ani netvrdili v případě ústně udělených souhlasů, který pracovník a kdy jim měl ústní souhlas udělit. Dlužníci také netvrdili, že by se mělo jednat o pohledávky věřitelů, které zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na jejich majetek podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d). Za situace, kdy dlužníci netvrdili žádnou ze skutečností, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení jejich úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ nebrání, soud prvního stupně správně uzavřel, že návrh dlužníků na povolení oddlužení by byl odmítnut jako návrh podaný osobami, které k tomu nejsou oprávněny. Jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníků zůstává konkurs.

Pro případ konkursu je třeba, aby dlužníci zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Dlužníci nemají k dispozici žádné pohotové finanční prostředky, ze kterých by mohl insolvenční správce hradit své počáteční náklady. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je to, aby insolvenční správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku měl k dispozici finanční prostředky k hrazení počátečních nákladů insolvenčního řízení. Složená záloha slouží též jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by se nepodařilo získat dostatečný výtěžek zpeněžení majetkové podstaty, což se v daném případě jeví nanejvýš pravděpodobné, neboť dlužníci v seznamu svého majetku uvedli pouze věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Žádosti dlužníků o prominutí zálohy na náklady insolvenčního řízení vyhovět nelze, neboť záloha není soudním poplatkem. Námitka dlužníků, že nemají finanční prostředky na zaplacení zálohy, obstát také nemůže, neboť z ustanovení § 108 odst. 1 IZ vyplývá, že uložit povinnost zaplatit zálohu je možné i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. V případě řešení úpadku konkursem pouze minimální odměna insolvenčního správce činí 45.000 Kč (ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.), přičemž nutno počítat s tím, že vedle odměny má insolvenční správce též nárok na úhradu hotových výdajů (§ 7 vyhlášky č. 313/2007 Sb.) a je-li plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu vedle odměny a hotových výdajů též náhrada daně z přidané hodnoty (§ 38 odst. 2 IZ).

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 25. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu