3 VSOL 124/2012-A-9
KSOS 31 INS 2125/2012 3 VSOL 124/2012-A-9

Usnesení Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka Libora anonymizovano , anonymizovano , IČ: 12134058, bytem Dolní Lutyně, Řadová 1192, zastoupeného Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem Nový Jičín, K Nemocnici 18, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.2.2012, č.j. KSOS 31 INS 2125/2012-A-3,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč, a to na účet soudu specifikovaný ve výroku rozhodnutí. Na odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení s tím, že bez hotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že z insolvenčního návrhu a jeho příloh je sice zřejmé, že dlužník disponuje nemovitým majetkem (na němž však váznou zástavní práva) a dobytnými pohledávkami, nicméně nedisponuje hotovými finančními prostředky a na bankovním účtu má minusový zůstatek. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že dlužník již ve svém návrhu sám navrhoval zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Soud prvního stupně tedy s ohledem na tyto skutečnosti, postupoval dle ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona a uložil dlužníku výši zálohy na náklady insolvenčního řízení v horní polovině. Výši zálohy soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, v platném znění, s tím, že podle citované vyhlášky činí odměna insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, popřípadě nepatrným konkursem, nejméně 45.000,-Kč, přičemž k této částce je dále nutné připočítat poštovné, telekomunikační poplatky, náklady na opisy a fotokopie, náhradu cestovních nákladů a náhradu ostatních hotových výdajů. Soud prvního stupně dále uvedl, že v průběhu konkursního řízení lze navíc důvodně očekávat vznik i dalších nákladů.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, jímž se domáhal jeho změny tak, že se mu ukládá záloha na náklady insolvenčního řízení pouze ve výši 10.000,-Kč. Nesouhlasil s postupem soudu prvního stupně, který mu uložil zálohu v maximální možné výši. Namítal, že po rozhodnutí o úpadku nebude mít insolvenční správce v zásadě žádné výdaje. Dlužník argumentoval tím, že už nepodniká, je veden u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a správce tedy nebude mít výdaje spojené s vedením podniku. Dlužník dále argumentoval tím, rodina dlužníka hradí náklady spojené s provozem domu, v němž rodina bydlí, z příjmu manželky, a proto ani v souvislosti s bydlením dlužníka nebude mít správce žádné náklady. Dlužník dále namítal, že jediný náklad, který bude správce mít, je náklad na vyhotovení znaleckého posudku na obvyklou cenu nemovitostí, což představuje částku 10.000,-Kč a právě v této výši je dlužník schopen zálohu zaplatit prostřednictvím půjčky od příbuzných manželky. Dlužník dále uvedl, že odměna správce bude zajištěna z prodeje nemovitosti-domu, jehož hodnota činí minimálně 4.500.000,-Kč s tím, že odměna správce ze zpeněžení domu bude ve výši 2/102, to je nejméně ve výši 88.235,-Kč, což představuje podle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. minimální odměnu správce a dále argumentoval tím, že odměna správce bude též zajištěna vymožením jeho pohledávek. Dlužník tedy vyslovil názor, že požadavek soudu na zaplacení zálohy ve výši 50.000,-Kč je nepřiměřený jeho možnostem, není odůvodněn předpokládanými výdaji správce a lze tak požadovat odměnu maximálně ve výši 10.000,-Kč.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 30.1.2012 se dlužník domáhá zjištění svého úpadku a jako způsobu jeho řešení prohlášení konkursu. V návrhu dlužník uvedl, že od roku 1990 do roku 2011 podnikal, nyní má živnostenské oprávnění zrušeno a je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce. Tvrdil, že je v úpadku v důsledku špatné platební morálky zákazníků (proto přestal být schopen splácet leasing automobilů a jejich opravy), a že k úpadku dále přispěla ekonomická situace (zvýšení cen pohonných hmot, zavedení mýtného a snížení množství zakázek z důvodu ekonomické krize). Dlužník dále tvrdil, že má celkem 24 věřitelů se závazky déle než 30 dnů po splatnosti, které není schopen splácet a neplatí již nikomu z věřitelů, neboť veškeré platby zastavil. V návrhu pak uvedl celkem 26 závazků, v připojeném seznamu závazků pak uvedl, že všechny závazky jsou déle jak rok po splatnosti. Dlužník dále tvrdil, že není osobou ve smyslu ustanovení § 316 insolvenčního zákona, u které by byla přípustná reorganizace ze zákona, neboť nemá více než 100 zaměstnanců a obrat v roce 2008 nepřesáhl částku 100.000.000,-Kč s tím, že reorganizací ani svůj úpadek řešit nehodlá. K návrhu dlužník připojil seznam majetku, v němž uvedl jednak movité věci (běžné vybavení domácnosti a mobilní telefon Nokia) a dále nemovitosti v katastrálním území a obci Dolní Lutyně, vedené u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště Karviná, na LV č. 1822, a to rodinný dům č.p. 1192 s pozemky s tím, že tyto nemovitosti jsou ve společném jmění dlužníka a jeho manželky. Z připojeného výpisu z katastru nemovitostí se podává, že tyto nemovitosti jsou zatíženy zástavními právy a že na tyto nemovitosti jsou vydány exekuční příkazy k prodeji a je na ně nařízena exekuce. V seznamu majetku dlužník dále uvedl, že nedisponuje žádnou pokladní hotovostí a že na bankovním účtu má záporný zůstatek mínus 237.542,74 Kč. V seznamu pohledávek pak dlužník uvedl celkem 13 svých věřitelů, u 10 z nich uvedl, že pohledávky jsou dobytné.

Podle § 108 odst. 1, věty první a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Odvolací soud po zhodnocení obsahu spisu s ohledem na shora citované zákonné ustanovení uzavírá, že odvolací námitky dlužníka jsou nedůvodné.

Soud prvního stupně správně uvedl, že účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení, neboť bez hotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady insolvenčního řízení, nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat. Účelem zálohy je především zajistit insolvenčnímu správci nerušený výkon jeho činnosti a překlenout prvotní nedostatek disponibilních peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možné zpeněžit majetkovou podstatu, a to při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Nelze přisvědčit odvolateli, že jediný náklad, který správce bud mít, jsou náklady se zajištěním znaleckého posudku. Bezprostředně po zjištění úpadku vznikají správcům náklady v podobě cestovného, poštovného, telekomunikačních poplatků a náklady spojené se soupisem majetkové podstaty. Pro tyto účely by měl mít správce k dispozici disponibilní peněžní prostředky, když nelze po správci spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesl ze svého. Záloha dále zajišťuje krytí nákladů insolvenčního řízení v případě, že majetek dlužníka zcela nebo zčásti nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Z insolvenčního návrhu i ze seznamu majetku k němu připojenému vyplývá, že dlužník nedisponuje hotovými finančními prostředky v pokladně ani na peněžních bankovních účtech. Je sice pravdou, že dlužník uvedl v insolvenčním návrhu, respektive v seznamech majetku, které k insolvenčnímu návrhu připojil, že má majetek ve formě pohledávek, dále majetek v podobě movitých věcí (běžného vybavení domácnosti a mobilního telefonu značky Nokia), a že má s manželkou v SJM nemovitosti-rodinný dům č.p. 1192 s pozemky v katastrálním území a obci Dolní Lutyně. U pohledávek však není zřejmé, zda a v jakém časovém horizontu jsou dobytné a zda by z nich bylo možné hradit již počáteční náklady insolvenčního řízení. Rovněž ve vztahu k movitým věcem nelze v této fázi insolvenčního řízení předjímat, zda by výtěžek z prodeje tohoto majetku bylo možné použít na úhradu nákladů insolvenčního řízení, zda by tento výtěžek k úhradě těchto nákladů postačoval, neboť není zřejmé, zda je tento majetek likvidní či nikoliv. Rovněž u nemovitostí ve společném jmění dlužníka a jeho manželky není zřejmé, zda a v jakém časovém horizontu jsou tyto nemovitosti prodejné a za jakou částku se je podaří zpeněžit (nadto když jsou zatíženy řadou zástavních práv a jsou na ně vedeny exekuce). Znalecký posudek ohledně ceny těchto nemovitostí, který by vypovídal o jejich tržní ceně, dlužník k návrhu nepřipojil. Výtěžek ze zpeněžení těchto nemovitostí bude použit primárně k úhradě pohledávek zajištěných věřitelů, nákladů, které přímo souvisí se zpeněžováním těchto věcí a odměny insolvenčního správce související pouze s tímto zpeněžením (§ 1 odst. 2 vyhl. č. 313/2007 Sb.). Výtěžku zpeněžených věcí sloužících k zajištění pohledávek lze dle ustanovení § 305 odst. 2 věty druhé IZ použít k uspokojení pohledávek za podstatou (mezi které náklady insolvenčního patří) teprve po plném uspokojení zajištěných věřitelů. Proto v této fázi řízení nelze spolehlivě uzavřít, zda bude výtěžek nemovitostí postačovat též k úhradě nákladů insolvenčního řízení, které se zpeněžením zástavy nesouvisí.

V případě, že by pak případný výtěžek získaný zpeněžením shora uvedeného majetku dlužníka nebylo možné použít pro úhradu nákladů insolvenčního řízení, dle ustanovení § 38 odst. 2 insolvenčního zákona by nároky správce (jeho odměnu a hotové výdaje) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy na náklady insolvenčního řízení. V tomto směru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 insolvenčního zákona zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z něhož plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele . Uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení by nebylo třeba pouze za předpokladu, že by dlužník disponoval hotovými finančními prostředky, což v daném případě není splněno, neboť dlužník sám v insolvenčním návrhu i v odvolání uvedl, že hotovými finančními prostředky nedisponuje.

Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že je třeba dlužníku uložit zálohu v maximální výši 50.000,-Kč. Z obsahu insolvenčního návrhu vyplývá, že dlužník se domáhá jako způsobu řešení svého úpadku konkursu, přičemž z jeho tvrzení v návrhu ani jiný způsob řešení jeho úpadku jako možný nevyplývá. Dlužník sám uvedl, že ukončil podnikatelskou činnost a že u něho nejsou splněny předpoklady pro reorganizaci ze zákona dle ustanovení § 316 IZ a že ani návrh na takový způsob řešení svého úpadku postupem dle ustanovení § 316 odst. 5 IZ nehodlá podávat. Způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací tedy nepřichází v úvahu (§ 316 insolvenčního zákona). Navíc je dlužník podnikatelem, respektive má závazky z podnikatelské činnosti a nepřichází tedy v úvahu ani řešení jeho úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 IZ). Při řešení úpadku konkursem pak odměna insolvenčního správce dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí nejméně 45.000,-Kč, přičemž je nutné počítat s tím, že správci vzniknou i hotové výdaje.

Závěrem je třeba uvést, že dlužník-podnikatel, ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 IZ byl povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku a návrh měl podat včas a nikoliv až poté, co se dostal do situace, že nemá již ani na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje také zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 29. března 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu