3 VSOL 1224/2015-A-12
KSOS 14 INS 24190/2015 3 VSOL 1224/2015-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužnice Petry anonymizovano , anonymizovano , bytem v Přerově, Bratrská 709, PSČ 750 02, identifikační číslo osoby: 76061752, adresa pro doručování: Přerov, Fügnerova 2414/7, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.10.2015, č.j. KSOS 14 INS 24190/2015-A-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, a to na účet soudu prvního stupně specifikovaný ve výroku rozhodnutí. V důvodech rozhodnutí soud uvedl, že dlužnice v návrhu uvedla, že do finančních problémů se dostala v době podnikání, kdy současně pracovala i podnikala a nevěděla, že i přesto musí z podnikání hradit zdravotní a sociální pojištění, a že předpokládá, že věřitelé z podnikání s oddlužením souhlasí, když věřitele vyzvala a žádný z těchto věřitelů se nevyjádřil. Podáním ze dne 15.10.2015 se vyslovil věřitel s pohledávkou z podnikatelské činnosti dlužnice, a to Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení, a tento věřitel uvedl, že nesouhlasí s řešením úpadku dlužnice oddlužením s odůvodněním, že v případě dlužnice se jedná o vysokou dlužnou částku, a dále uvedl, že dlužnice dlouhodobě neplnila povinnosti vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Přerov. S odkazem na ustanovení § 390 odst. 3 insolvenčního zákona soud dovodil, že návrh na povolení oddlužení dlužnice by byl odmítnut jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Dlužnice je fyzickou osobou, která má dluhy z podnikání, a věřitel, o jehož pohledávku jde, uvedl, že nesouhlasí s řešením úpadku dlužnice oddlužením, a dlužnice proto není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť lze důvodně předpokládat, že v případě pokračování v insolvenčním řízení bude návrh dlužnice na povolení oddlužení odmítnut a současně bude na její majetek prohlášen konkurs. V souladu s ustanovením § 108 insolvenčního zákona soud uložil dlužnici zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, protože z obsahu spisu zjistil, že je to nutné ke krytí budoucích nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy určil v maximální částce 50.000 Kč, protože v řízení dosud nebylo prokázáno, že by dlužnice vlastnila majetek v takové hodnotě, který by postačoval k úhradě nákladů insolvenčního řízení, neboť dlužnice v seznamu majetku přiloženém k návrhu uvedla pouze telefon s odhadem ceny 0 Kč a tablet s odhadem ceny ve výši 500 Kč. Smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení spočívá v tom, že záloha umožní působení insolvenčního správce bezprostředně po vydání rozhodnutí o úpadku, tedy v době, kdy výdaje na činnost insolvenčního správce nelze dosud krýt z případného výtěžku zpeněžení podstaty.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, ve kterém namítala, že celkem má dvacet jedna závazků, pouze pět závazků pochází z podnikání. Všechny věřitele z podnikání oslovila s žádostí o souhlas, dva z věřitelů souhlas vyslovili, dva z věřitelů se nevyjádřili, takže má za to, že souhlasí, a pouze jeden z těchto věřitelů Česká správa sociálního zabezpečení vyslovila nesouhlas. Poměr tohoto věřitele na celkové výši dluhu činí 6,5 %. Poukazuje na to, že v případě konkursu není schopna se svým majetkem v hodnotě cca 2.800 Kč uspokojit své věřitele, jediné, čeho dosáhne, pokud zaplatí zálohu 50.000 Kč, na kterou ani nemá finanční prostředky, bude poskytnutí minimální odměny insolvenčnímu správci ve výši 54.450 Kč. Vzhledem k tomu, že se obává iniciativy věřitelů směřující k uplatnění nároků věřitelů, trvá na podaném návrhu a žádá, aby bylo přihlédnuto k uvedeným skutečnostem, když není schopna svou finanční úpadkovou situaci řešit jinak než oddlužením. Argumentuje tím, že v oddlužení by byli při uváděných příjmech uspokojeni všichni věřitelé alespoň ve výši 30 %, zatímco v konkursu, a již vůbec v nepatrném konkursu, nemají věřitelé reálnou šanci uspokojit své pohledávky. Navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice důvodné není.

V přezkoumávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno u Krajského soudu v Ostravě 25.9.2015. Dlužnice v podaném insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení uvedla, že má celkem dvacet jedna závazků vůči patnácti různým věřitelům s tím, že celková výše závazků činí 1.047.334 Kč a všechny závazky jsou nezajištěné. Přímo v insolvenčním návrhu dlužnice popsala jednotlivě své věřitele, u každého z věřitelů uvedla druh závazku, výši závazku a splatnost tohoto závazku. Dále uvedla, že do 18.6.2015 kromě zaměstnaneckého poměru ještě podnikala jako osoba samostatně výdělečně činná a živnost má přerušenou zatím do 18.6.2016. Uvedla, že věřitele z podnikání oslovila a má za to, že souhlasí, protože nikdo z nich nevyjádřil nesouhlas. Ze seznamu závazků, který dlužnice podepsala a opatřila prohlášením o tom, že seznam závazků je úplný a správný, vyplývá, že dlužnice má pět závazků vůči pěti věřitelům pocházejících z podnikání, jedná se o nedoplatek na veřejném zdravotním pojištění vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, dále nedoplatek na příspěvku na sociální pojištění vůči České správě sociálního zabezpečení, nedoplatek ze smlouvy o obchodním zastoupení vůči společnosti Door Financial, a.s., dále nedoplatek na obchodním zastoupení vůči společnosti Provident Financial s.r.o. a nedoplatek na dani vůči Finančnímu úřadu Přerov. Z vyjádření České republiky-České správy sociálního zabezpečení adresovaného dlužnici a insolvenčnímu soudu zaslaného na vědomí vyplývá, že tento věřitel sděluje, že dlužnice byla vedena na Okresní správě sociálního zabezpečení Přerov jako osoba samostatně výdělečně činná s činností vedlejší od 14.1.2008 (dosud). Za dlužnicí eviduje pohledávku ve výši 58.352 Kč s tím, že tato částka není konečná. Vzhledem k výši dlužné částky, jakož i k dlouhodobému neplnění povinností ze strany dlužnice vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Přerov (kdy od počátku činnosti nebyla provedena žádná platba) věřitel coby věřitel s pohledávkou z podnikatelské činnosti dlužnice vyslovuje ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona nesouhlas s řešením úpadku dlužnice oddlužením.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Z údajů uvedených dlužnicí v insolvenčním návrhu, jakož i připojeném seznamu závazků, lze předběžně uzavřít, že dlužnice se nachází v úpadku pro platební neschopnost, neboť má více věřitelů, vůči kterým má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit. K oprávnění dlužníka podat návrh na povolení oddlužení odvolací soud uvádí, že od 1.1.2014 se novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. změnila úprava ustanovení § 389 IZ tak, že zásadně umožňuje řešení úpadku oddlužením i v případě fyzických osob (podnikatelů i nepodnikatelů), kteří však nemají dluhy z podnikání. Dluh z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (vedle případů dle § 389 odst. 2, písm. b/ a c/ IZ) tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Insolvenční zákon nevyžaduje, aby dlužník, který má dluhy pocházející z podnikatelské činnosti, dokládal insolvenčnímu soudu spolu s insolvenčním návrhem i písemné souhlasy věřitelů, vůči kterým tyto dluhy má. Z formulace ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ nelze dovodit, že se nutně musí jednat o písemný souhlas věřitele; požadavek písemného souhlasu věřitele nevyplývá ani z ustanovení § 392 IZ, neboť souhlas věřitele, vůči kterému má dlužník dluh pocházející z podnikatelské činnosti, není vyjmenován jako příloha návrhu na povolení oddlužení. Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se sjednotila v závěru, že dlužník, který má dluhy z podnikání, však musí již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit takové skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ nebrání.

Dlužnice ohledně svých podnikatelských závazků v insolvenčním návrhu uvedla, že věřitele z podnikání oslovila a má za to, že souhlasí, protože nikdo z nich nevyjádřil nesouhlas. Toto tvrzení dlužnice se však ukázalo býti nepravdivé, neboť z písemného vyjádření České republiky-České správy sociálního zabezpečení, vůči které má dlužnice dluh pocházející z podnikatelské činnosti, vyplynulo, že tento věřitel vyslovil nesouhlas s řešením úpadku dlužnice oddlužením, a to vzhledem k dlouhodobému neplnění povinností dlužnice vůči tomuto věřiteli, a dále vzhledem k výši pohledávky. Je-li dán výslovný nesouhlas, byť jednoho věřitele z celkového počtu celkem pěti věřitelů, vůči kterým má dlužnice dluhy pocházející z podnikání, nutno dovodit, že dlužnice není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, neboť nelze dovodit, že by byl naplněn předpoklad dle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ. Dlužnici tedy nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení; je přitom zcela bezvýznamné, že podíl pohledávky tohoto věřitele činí pouze 6,5 % na celkových závazcích dlužnice. Rovněž tak je zcela nepodstatné to, že v případě prohlášení konkursu věřitelé dlužnice s ohledem na nemajetnost dlužnice nebudou vůbec uspokojováni, kdežto v případě povolení úpadku oddlužením, by byli uspokojeni alespoň v minimálním rozsahu 30 % výše jejich pohledávek.

Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že návrh dlužnice na povolení oddlužení by byl odmítnut jako návrh podaný osobou neoprávněnou a na majetek dlužnice by byl prohlášen konkurs jako jediný možný způsob řešení jejího úpadku. Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužnice je nemajetná, neboť v seznamu majetku uvedla pouze telefon v nulové hodnotě a tablet v ceně 500 Kč. Dlužnice nemá žádné pohotové finanční prostředky, které by mohl mít správce k dispozici v případě prohlášení konkursu. Je proto třeba, aby dlužnice zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení, když smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení, tak jak správně uvedl soud prvního stupně, je to, aby správce mohl vykonávat svou činnost bezprostředně po vydání rozhodnutí o úpadku, tedy v době, kdy výdaje na činnost nelze dosud krýt z případného výtěžku zpeněžení podstaty. Za prvotní náklady přitom nutno považovat náklady poštovného, plateb za telekomunikační služby, cestovné, náklady soupisu majetkové podstaty, popřípadě ocenění a zpeněžení. Záloha slouží též jako záruka úhrady odměny insolvenčního správce a jeho hotových výdajů v případě, že by nebylo dosaženo žádného výtěžku zpeněžení, což je v dané věci nanejvýš pravděpodobné. S ohledem na to, že v případě konkursu minimální odměna insolvenčního správce podle ustanovení § 1 odst. 5, popř. § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, činí 45.000 Kč s tím, že insolvenční správce má dále nárok na daň z přidané hodnoty, je-li plátcem daně z přidané hodnoty, a nárok na úhradu hotových výdajů, je uložení zálohy v maximální výši 50.000 Kč v dané věci namístě. Skutečnost, že dlužnice nemá prostředky na zaplacení zálohy, je nevýznamná, neboť ustanovení § 108 odst. 1 IZ tak, jak je citováno shora, předpokládá uložení zálohy i v případě, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však též doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 25. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu