3 VSOL 121/2015-A-11
KSBR 40 INS 34219/2014 3 VSOL 121/2015-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Radky Panáčkové v insolvenční věci dlužníka Ctirada anonymizovano , anonymizovano , bytem Jalubí 529, PSČ: 687 05, korespondenční adresa: Míkovice, Lesní 91, Kunovice, PSČ: 686 04, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5.1.2015, č.j. KSBR 40 INS 34219/2014-A-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníku jako insolvenčnímu navrhovateli, aby ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu prvního stupně nebo v hotovosti na pokladně tohoto soudu.

Na odůvodnění uvedl, že dlužník podal dne 30.9.2014 u insolvenčního soudu insolvenční návrh, jímž žádal zjištění svého úpadku a jeho řešení prohlášením konkursu. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník má dvacet tři závazků vůči třinácti věřitelům ve výši celkem 817.771,78 Kč, které nejsou vykonatelné, a jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Na základě tvrzení v insolvenčním návrhu a k němu připojených zákonem požadovaných příloh, obsahujících stanovené náležitosti, dospěl soud k závěru, že tvrzeními v návrhu je osvědčen úpadek dlužníka pro platební neschopnost. Dlužník vlastní movitý majetek pouze nepatrné hodnoty, proto s odkazem na úpravu ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), soud uzavřel, že z majetku dlužníka nelze hradit náklady insolvenčního řízení a prostředky k jejich úhradě nelze zajistit jinak než zálohou. Z tohoto důvodu dlužníku uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, které vzniknou jak v jeho prvotních fázích, v souvislosti se zjišťováním a zajišťováním jeho majetku, případně další činností insolvenčního správce, tak k úhradě jeho konečných nákladů, spočívajících zejména v odměně a náhradě hotových výdajů insolvenčního správce. Při určení výše zálohy soud vyšel z úpravy minimální odměny insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále též jen vyhláška ), s tím, že tyto náklady insolvenčního správce hradí stát pouze v krajním případě.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal dlužník včasné odvolání. Podle něj soud prvního stupně sice zjistil, že z doloženého seznamu majetku vyplývá, že dlužník vlastní majetek, který bude moci být zpeněžen , avšak přehlédl , že z výtěžku jeho zpeněžení bude hrazena odměna a hotové výdaje insolvenčního správce. Proto podle odvolatele není splněn předpoklad dle § 108 odst. 1 insolvenčního zákona. Movité věci lze dle jeho názoru zpeněžit snadno a bez nákladů . Odvolatel nesouhlasil se závěrem soudu, že nákladem insolvenčního řízení je i odměna insolvenčního správce, neboť je splatná až po vykonání práce . Pokud by měl odměnu předplacenu , byl by oproti ostatním skupinám pracujících neoprávněně zvýhodněn. Navíc tím mizí motivace správce pro co nejrychlejší zpeněžení majetkové podstaty. Odvolatel se domnívá, že uložení povinnosti platit zálohu na odměnu insolvenčního správce je předčasné. Závěr soudu prvního stupně, že nelze požadovat úhradu odměny insolvenčního správce státem je dle dlužníka v rozporu s úpravou § 8 vyhlášky. Dále odvolatel namítal, že vzhledem k jeho majetkové situaci, kdy žije v pronajatém bytě a většina jeho příjmů padne na živobytí je zřejmé, že by mohl splnit uloženou povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení jen tak, že by se opět zadlužil, což může být i protiprávní (v této souvislosti odkázal na ust. § 209 trestního zákona). Uložená povinnost je podle odvolatele v rozporu s účelem insolvenčního řízení, neboť pokud dlužník má povinnost podat insolvenční návrh a soud mu neumožní, aby insolvenční řízení proběhlo, neboť nemá prostředky na úhradu zálohy, dostává se dlužník do absurdní situace , kdy je nucen opakovaně podávat insolvenční návrhy s tím, že řízení bude zastavováno pro nezaplacení uložené zálohy na jeho náklady až do doby, kdy insolvenční návrh bude podán věřitelem. Podle něj soud vázal pokračování v insolvenčním řízení na splnění podmínky, jejíž splnění je fakticky nemožné a k takové podmínce nelze přihlížet. Odvolatel dále uvedl, že ačkoliv podal insolvenční návrh společně se svou manželkou Marií anonymizovano , byl jeho návrh vyloučen k samostatnému projednání, aniž by usnesení o jeho vyloučení bylo odůvodněno. Veškeré závazky odvolatele a jeho manželky vznikly za trvání manželství a jedná se o společné závazky. V insolvenčním řízení, vedeném o insolvenčním návrhu manželky odvolatele, jí byla soudem rovněž uložena povinnost zaplatit zálohu 50.000 Kč s totožným zdůvodněním, ačkoli v insolvenčním řízení uvedla shodné závazky jako odvolatel v tomto řízení. Podle názoru odvolatele se z jednoho řízení musela stát dvě , aniž by v odůvodnění usnesení byl tento důvod vysvětlen. Tato skutečnost, s přihlédnutím k okolnostem ukládání zálohy, podle odvolatele budí dojem svévole a odpírání přístupu k soudu, včetně neekonomičnosti řízení, které je rozporné se základními zásadami insolvenčního řízení a dosahuje ústavní roviny. Jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužníci mají jen nepatrný majetek, je zřejmé, že úhrada uložené zálohy je pro ně obtížná a tím spíše nejsou schopni hradit takovou zálohu dvakrát . Podle odvolatele jim soud svým postupem brání řešit své problémy konkursem a vytváří si alibi pro zastavení řízení z důvodu neuhrazení zálohy. Jeho postup je sice formálně správný, ale je v rozporu se smyslem a účelem insolvenčního zákona. Důsledkem takového postupu bude i nižší uspokojení věřitelů. V případě jednoho řízení by se platila pouze jedna odměna insolvenčního správce a jeho náklady, v případě dvou řízení bude nutno uhradit odměny a náklady dvě. Postup soudu tak dle odvolatele ve svém důsledku poškozuje věřitele. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že se mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Ze zjištění učiněných z insolvenčního spisu, mimo skutečností uvedených v odůvodnění napadeného usnesení, vyplývá, že dne 30.9.2014 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužníků Marie anonymizovano , anonymizovano a Ctirada anonymizovano , anonymizovano , obou bytem Jalubí 529, PSČ 687 05. V insolvenčním návrhu žádali, aby soud vydal usnesení, kterým se zjišťuje úpadek manželů Marie anonymizovano a Ctirada anonymizovano a prohlášení konkursu na majetek manželů Marie anonymizovano a Ctirada anonymizovano . Řízení o insolvenčním návrhu dlužníků bylo u insolvenčního soudu vedeno pod sp. zn. KSBR 40 INS 26498/2014. Dlužníci v návrhu označili celkem 23 závazků vůči 13 věřitelům, přičemž 20 závazků je společných (závazky uvedené pod č. 1 až 20), a tři závazky vznikly dlužnici Marii anonymizovano v souvislosti s podnikáním (závazky č. 21 až 20). K insolvenčnímu návrhu je připojen seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců; seznamy obsahují zákonné náležitosti. Z insolvenčního návrhu a k němu připojeného seznamu závazků vyplývá, že závazek č. 19 vůči věřiteli Citibank Europe plc, organizační složka, identifikační číslo 1828198131, ve výši 47.664,29 Kč se stal splatným 28.4.2014 a závazek č. 13 vůči věřiteli Provident Financial s.r.o., identifikační číslo 25621351, ve výši 45.900 Kč byl splatný již 5.12.2011. Podle seznamu majetku dlužníci vlastní movité věci, a to nábytek do ložnice pořízený v roce 1976, jehož pořizovací cena činila 4.800 Kč a dva mobilní telefony pořízené v roce 2000, jejichž pořizovací cena činila 1.300 Kč. Dále ze seznamu majetku (a z připojeného Přehledu stavu pojistné smlouvy č. 5501253623 ke dni 31.12.2013) vyplývá, že dlužník Ctirad Gacek má v majetku pohledávku vůči společnosti Pojišťovna České spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group, identifikační číslo 47452820, jejíž disponibilní zůstatek představuje dle připojeného přehledu částku 2.662 Kč. Dále z obsahu spisu vyplývá, že usnesením ze dne 9. října 2014 č.j. KSBR 40 INS 26498/2014-A-6 rozhodl soud prvního stupně tak, že řízení o insolvenčním návrhu dlužníka Ctirada anonymizovano , nar. 19. 12. 1945, Jalubí 529, PSČ 687 05, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 40 INS 26498/2014, se podle § 112 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vylučuje k samostatnému projednání. Usnesení nabylo právní moci dne 19.11.2014.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Odvolací soud po zhodnocení zjištěných skutečností předně uzavírá, že závěr soudu prvního stupně, podle něhož insolvenční návrh dlužníka obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností o jeho úpadku pro platební neschopnost dle § 103 odst. 2 IZ a jsou k němu připojeny zákonem požadované přílohy, obsahující náležitosti (§ 104 IZ), je správný. Z návrhu vyplývá, že dlužník Ctirad Gacek má dvacet peněžitých závazků vůči deseti věřitelům, přičemž nejméně dva z nich vůči dvěma věřitelům jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a dlužník není schopen je plnit, protože je neplní déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, odst. 2, písm. b/ IZ).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno v případech, kdy lze předběžně usuzovat, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, a struktura a rozsah dlužníkova majetku je takový, že lze důvodně předpokládat, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě konečných nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

V této věci dlužník žádá řešit svůj úpadek konkursem, přičemž z návrhu a k němu připojeného seznamu majetku dlužníka vyplývá, že nemá v majetku pohotové finanční prostředky, ani prostředky na bankovních účtech, proto nelze dovodit jiný závěr, než že počáteční náklady insolvenčního řízení, které obvykle vznikají bezprostředně po zjištění úpadku v souvislosti s činností insolvenčního správce (náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, poštovné, úhrady telekomunikačních služeb, cestovného, správních poplatků) nelze krýt jinak než zálohou, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Proto se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dlužníku, který je insolvenčním navrhovatelem, je třeba uložit, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Dle seznamu majetku dlužník nemá majetek větší hodnoty. Vlastní spolu se svou manželkou pouze starší věci-vybavení domácnosti a dva mobilní telefony, o jejichž zpeněžitelnosti a výši případného výtěžku jejich zpeněžení, vzhledem k době jejich pořízení, nelze činit žádné závěry. Pohledávka dlužníka z titulu pojistné smlouvy, která je dobytná, nepřesahuje částku cca 2.700 Kč. Proto lze rovněž důvodně předpokládat, že ani konečné náklady insolvenčního řízení, které souvisejí zejména s odměnou a náhradou hotových výdajů insolvenčního správce, nebude možno krýt jinak, než ze složené zálohy.

Podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč, přičemž odměna insolvenčního správce se určí úvahou soudu dle ustanovení § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, jen v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží vůbec žádný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 64/2011). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky), a je-li plátcem DPH, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ). Jak vyplývá ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120), a to části týkající se § 38 odst. 2 IZ, nároky insolvenčního správce (odměna a náhrada výdajů) hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem . Z uvedené citace je patrna zjevná snaha zákonodárce minimalizovat případy, kdy bude náklady insolvenčního

řízení (odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce) hradit stát, s přihlédnutím k tomu je třeba vykládat i ustanovení § 108 insolvenčního zákona. Soud prvního stupně přistoupil k rozhodnutí o uložení povinnosti odvolateli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení po posouzení hledisek dle ustanovení § 108 odst. 1 IZ právě ve snaze předejít situaci, kdy náklady insolvenčního řízení budou hrazeny státem. Proto je správný také závěr soudu prvního stupně o tom, že pro zajištění úhrady i konečných nákladů insolvenčního řízení je třeba dlužníku uložit zálohu v maximální výši 50.000 Kč.

Odvolací námitka dlužníka, že soud prvního stupně zjistil z předloženého seznamu majetku dlužníka, že dlužník vlastní majetek, který bude moci být zpeněžen , avšak že přehlédl, že z jeho zpeněžení bude hrazena i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, není důvodná. Soud prvního stupně takový skutkový závěr neučinil, neboť podle odůvodnění přezkoumávaného usnesení uzavřel, že není možno z majetku dlužníka hradit náklady insolvenčního řízení. O zpeněžitelnosti majetku podstaty nelze předem činit žádné závěry, přičemž dlužník má v majetku starší a již používané movité věci.

Úvahy dlužníka o předčasnosti uložené povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a to vzhledem k době vzniku nároku insolvenčního správce na odměnu, rovněž neobstojí. Záloha je ukládána právě po předběžném posouzení možností krytí nákladů insolvenčního řízení, které pravděpodobně vzniknou (aniž by jejich konkrétní výše dosud byla známa) v budoucnu-bezprostředně po zjištění úpadku a v dalším průběhu insolvenčního řízení. Nutno uvést, že zálohu na krytí těchto nákladů lze přitom insolvenčnímu navrhovateli uložit jen do doby, než soud rozhodne o insolvenčním návrhu (tedy do případného zjištění úpadku dlužníka, § 108 odst. 1, věta první, IZ) a nikoli až po té, kdy vznikne potřeba jejich úhrady (po zjištění úpadku).

Odvolací námitka dlužníka ohledně rozporu závěru soudu prvního stupně o tom, že nelze požadovat úhradu odměny insolvenčního správce státem s ustanovením § 8 vyhlášky, není rovněž důvodná. V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že: pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, nelze-li je uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. , z čehož dlužníkem vytýkaný závěr soudu prvního stupně dovozovat nelze.

Nedůvodné jsou i námitky odvolatele, že uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je v rozporu s účelem insolvenčního řízení, neboť dlužník nemá jak uloženou zálohu zaplatit. Zálohu může insolvenční soud uložit za předpokladu, že je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Hledisko schopnosti insolvenčního navrhovatele splnit uloženou povinnost zaplatit zálohu zákon jako kritérium pro posuzování potřebnosti jejího uložení neuvádí.

Nedůvodná je také odvolací námitka odvolatele, že soud prvního stupně vyloučil řízení o jeho insolvenčním návrhu k samostatnému projednání. Soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, neboť spojení věcí dvou různých dlužníků ke společnému řízení je v insolvenčním řízení vyloučeno (§ 83a IZ), ledaže zákon stanoví jinak. Zákon umožňuje společné projednání insolvenčních návrhů dvou různých dlužníků jen v případě, že je podán společný návrh dlužníků-manželů na povolení oddlužení (§ 394a IZ), nikoli však v případě, že dlužníci-manželé se domáhají řešení úpadku prohlášením konkursu na svůj majetek. To je důvod, proč insolvenční návrh dlužníka a jeho manželky nemohl být projednán ve společném řízení. Vyloučením věci odvolatele k samostatnému řízení proto soud prvního stupně nepostupoval svévolně, ani nehospodárně, jak se odvolatel domnívá, protože zákon mu jiný postup neumožňuje. V žádném případě pak nelze dovozovat, že účelem vyloučení věci odvolatele k samostatnému řízení je efektivně dlužníkům zabránit účastnit se insolvenčního řízení proto, že nebudou schopni zaplatit uloženou zálohu dvakrát , případně to, že postup soudu ve svém důsledku poškodí věřitele .

Usnesení o vyloučení věci k samostatnému řízení dle § 112 odst. 2 o.s.ř. je usnesení, kterým se upravuje vedení řízení, proto nemusí obsahovat odůvodnění a není proti němu odvolání přípustné, což vyplývá z ustanovení § 169 odst. 2, věta první a § 202 odst. 1, písm. a) o.s.ř., na která soud prvního stupně odkázal v závěru svého usnesení ze dne 9. října 2014 č.j. KSBR 40 INS 26498/2014-A-6. Proto ani námitka odvolatele, že usnesení o vyloučení jeho věci k samostatnému řízení není odůvodněno, nemůže být důvodná, v tomto postupu soudu prvního stupně nelze spatřovat znaky svévole.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však také doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 14. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu