3 VSOL 1202/2016-A-43
KSBR 33 INS 14923/2016 3 VSOL 1202/2016-A-43

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka V-tom Engineering s.r.o., se sídlem v Jihlavě, U Rybníka 4450/15a, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby: 29357683, zastoupeného JUDr. Karlem Schelle, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Brně, Ambrožova 6, PSČ 635 00, o insolvenčním návrhu věřitele KUSAG s.r.o., se sídlem v Jihlavě, Hruškové Dvory 83, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby: 25559745, zastoupeného JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, PSČ 602 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.8.2016, č.j. KSBR 33 INS 14923/2016-A-16,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku náklady odvolacího řízení ve výši 9.923 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta dlužníka.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl insolvenční návrh navrhovatele KUSAG s.r.o. na zjištění úpadku dlužníka V-tom Engineering s.r.o. pro nedostatek aktivní legitimace (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). isir.justi ce.cz

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel svou legitimaci k podání insolvenčního návrhu opírá o splatné pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, když byly bez právního důvodu navrhovatelem uhrazeny dlužníku vyúčtované částky. Soud dospěl k závěru, že po zvážení prezentovaných tvrzení navrhovatele a provedených důkazů je třeba návrh zamítnout, neboť nebyla listinnými důkazy doložena nezpochybnitelná pohledávka věřitele, respektive dokazování o tvrzených pohledávkách by evidentně přesahovalo účel insolvenčního řízení. Soud vyšel ze stanoviska kolegia Nejvyššího soudu ČR Cpjn 19/98, a dále ze dvou rozhodnutí vrchních soudů, z nichž vyplývá, že soud by měl zamítnout insolvenční návrh vždy, jestliže je pohledávka navrhovatele sporná, protože není účelem insolvenčního řízení provádět dokazování za účelem zjištění pohledávek proti dlužníku, insolvenční soud není povolán k tomu, aby prováděl rozsáhlé dokazování o existenci splatných pohledávek věřitele. Podle soudu by bylo třeba provádět dokazování o ústních smlouvách (jejich existenci a obsahu), poté i o jejich splnění. Logicky by se tak dělo výslechem svědků či účastníků řízení, popřípadě i znaleckými posudky (např. zda plnění-obnova dat, oprava serverového disku, programové práce na konfiguraci systémů byly provedeny). Přitom by takovému procesu dokazování podléhala každá faktura, respektive každá položka, služba či dodávka jí vyúčtována. Dlužník, aby doložil, že faktury byly hrazeny oprávněně (na základě uskutečněného, nikoli fiktivního plnění), by se totiž musel v řízení důkazně vypořádat s každým uváděným plněním dle každé vystavené faktury. Skutečnosti, zmíněné navrhovatelem, že tehdy neměl dlužník zaměstnance a podnikání nerealizoval, že jednatel uvedl v notářském zápisu NZ 5/2016, že žádná smlouva nebyla uzavřena, že některé ze shodných faktur měly různý obsah, rozhodně nemohou nutnost dokazování v naznačeném rozsahu nahradit. Samy o sobě totiž neznamenají, že byly dodávky zmíněné ve fakturách pouze smyšlené a že není třeba realizaci plnění (např. i dodavatelskými firmami) dokládat. Uvedené dokazování by evidentně nahrazovalo řízení sporné, je tedy dán důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu, aniž by bylo třeba se zabývat okolnostmi úpadku dlužníka, protože bez doložení aktivní legitimace věřitele nelze úpadek dlužníka vůbec zkoumat. Co se týká údajného nároku navrhovatele na náhradu nákladů právního zastoupení 91.730,10 Kč, tento nebyl prokázán, neboť náhrada nákladů za právní zastoupení je institut procesního práva, vzniká až pravomocným rozhodnutím soudu, předmětné rozhodnutí nebylo navrhovatelem doloženo. Výrok o nákladech řízení soud odůvodnil ust. § 142 o.s.ř., procesně úspěšný dlužník se ale náhrady nákladů vzdal.

Proti tomuto usnesení podal navrhovatel včasné odvolání, v němž namítal, že usnesení soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, neboť z něho není patrné, co soud prvního stupně zjistil z jednotlivých důkazů, a zejména pak z čeho dovozuje, že jsou tvrzení a důkazní návrhy navrhovatele nedostačující k prokázání rozhodných skutečností. Poukazuje na to, že na jednání soudu předložil doplňující podání s vyjádřením ze dne 4.8.2016, se kterým se soud prvního stupně nikterak nevypořádal. Pokud soud prvního stupně odkazuje na stanovisko kolegia NS ČR Cpjn 19/98, tak je třeba zdůraznit, že toto stanovisko se vztahuje k zákonu o konkursu a vyrovnání, který pozbyl účinnosti dne 31.12.2007, tedy se týká jiného již zrušeného předpisu. Jsou-li zde citována další rozhodnutí vrchních soudů, je sporné, zda rozhodnutí vůbec existují, neboť se je mu nepodařilo dohledat. Je přesvědčen, že osvědčil své pohledávky, když jím předložené listiny osvědčují, že dlužník jednotlivé částky ve výši 3.025.000 Kč, 1.403.600 Kč, 7.477.800 Kč a 2.646.270 Kč obdržel, když prokazují, že mezi ním a dlužníkem neexistovala smlouva, která by představovala právní titul pro poskytnutí plnění, a že jednatel obou účastníků pan Tomáš Vraspír nesdělil, co měl dlužník splnit, ačkoliv k tomu byl jako jednatel navrhovatele povinen. Má za to, že osvědčil svou aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť není z něho patrné, z čeho soud dovozuje, že nemá vůbec aktivní legitimaci, když z předložených důkazů vyplývá existence pohledávek. Skutečnost, že dlužník pohledávky popřel, automaticky neznamená, že dokazování o pohledávce končí, respektive mu není zřejmé, z čeho vyplývá, že se tím dokazování pro něho končí. Insolvenční zákon počítá s tím, že je možné dosáhnout rozhodnutí o úpadku i proti dlužníku, který pohledávku věřitele popírá. Podle jeho názoru nelze vykládat právní úpravu insolvenčního zákona tak, že lze prohlásit úpadek pouze na takového dlužníka, který pohledávku navrhovatele uznává, protože tím by se bez zákonné opory právní úprava věřitelského insolvenčního návrhu doplňovala o dlužníkův souhlas, ať už výslovný uznáním pohledávky navrhovatele nebo konkludentní tím, že pohledávky navrhovatele nerozporuje. Má za to, že soud prvního stupně se nijak nevypořádal ani s jeho tvrzeními o tom, že dlužník v době, kdy měly být údajné služby dlužníkem poskytnuty, neměl dle přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2014 žádné zaměstnance a jediný, kdo mohl předmětnou činnost provádět, byl tehdejší jednatel dlužníka pan Tomáš Vraspír. Ten byl v rozhodné době jednatelem, zaměstnancem a menšinovým společníkem navrhovatele. Z toho vyplývá, že i kdyby byly provedeny nějaké práce ve prospěch navrhovatele, tak by je nemohl vyfakturovat dlužník, ale nárok na odměnu-pokud by vůbec vznikl-by náležel panu Tomáši Vraspírovi osobně z titulu jeho vlastních vztahů k navrhovateli, ať už podle zákona o obchodních korporacích nebo podle zákoníku práce. Pokud by opravdu měl pan Tomáš Vraspír provést nějaké mimosmluvní plnění ve prospěch navrhovatele, tak by se odměny za ně musel vůči navrhovateli domáhat pan Tomáš Vraspír osobně z titulu svého vlastního vztahu k navrhovateli, nikoliv dlužník, i když byl pan Tomáš Vraspír tehdy i jeho jednatelem a společníkem. V této souvislosti poukazuje na úpravu obsaženou v ust. § 55 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, podle které hodlá-li člen orgánu obchodní korporace uzavřít s touto korporací smlouvu, informuje o tom bez zbytečného odkladu orgán, jehož je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen, jinak nejvyšší orgán (v daném případě valnou hromadu). To platí obdobně pro smlouvy mezi obchodní korporací a osobou členovi jejího orgánu blízkou nebo osobami jím ovlivněnými nebo ovládanými. Pokud by mělo dojít k uzavření smlouvy mezi navrhovatelem a dlužníkem, byl by i v takovém případě jednatel navrhovatele pan Tomáš Vraspír ve smyslu ust. § 55 zákona o obchodních korporacích povinen o této smlouvě a podmínkách jejího uzavření informovat bez zbytečného odkladu valnou hromadu, přičemž uzavření smlouvy podle ust. § 55 zákona o obchodních korporacích, které není v zájmu obchodní korporace, může valná hromada dle ust. § 56 odst. 2 zákona o obchodních korporacích zakázat. Poukazuje na to, že na jednání valné hromady navrhovatele konané dne 7.1.2016 pan Tomáš Vraspír na dotaz, jaké smlouvy uzavřel za společnost KUSAG s.r.o. se společností V-tom Engineering s.r.o. a co bylo jejich obsahem, sdělil, že žádná uzavřena nebyla. Pokud byl pan Tomáš Vraspír v rozhodné době jednak jednatelem navrhovatele, tak i jednatelem dlužníka a jedinou osobou vykonávající činnost pro dlužníka, a sdělil, že žádná smlouva nebyla za navrhovatele s dlužníkem uzavřena, pak ani smlouvy uzavřené v ústní podobě nemohou přicházet v úvahu, a soud proto ani nemusel provádět dokazování o dlužníkem tvrzených údajných ústních smlouvách, čímž odpadá argument soudu prvního stupně pro zamítnutí insolvenčního návrhu. Tvrdí-li, že výplata odměny, jiných nenárokových plnění jednateli, ale i plnění jednateli a jemu osobám blízkým, nesouvisející s funkcí jednatele vždy podléhala souhlasu valné hromady a to, že by případně pan Tomáš Vraspír dělal něco pro navrhovatele nad rámec jednatelství, mu nezakládá automaticky bez souhlasu valné hromady nárok na finanční plnění ze strany navrhovatele. Pokud pan Tomáš Vraspír nemá smlouvu o výkonu funkce a nemá jiné plnění schválené valnou hromadou, pak na takové plnění nemá nárok. Jestliže předmětné faktury byly vystaveny za činnost, kterou pro navrhovatele údajně odvedl dlužník, respektive pan Tomáš Vraspír, pak výplata tohoto plnění podléhala dle zákona o obchodních korporacích schválení valnou hromadou, k čemuž ovšem nedošlo. Proto finanční prostředky neměly být vůbec odčerpány, tzn. ani v případě, že by fakturované práce byly skutečně provedeny, což se nestalo. Proto údajné nároky dlužníka vyfakturované fakturami s ohledem na tehdejší personální propojení navrhovatele a pana Tomáše Vraspíra a dlužníka nemohly vzniknout a postup pana Tomáše Vraspíra byl v rozporu s jeho povinnostmi jednatele. Má za to, že ohledně toho není třeba vést další dokazování, neboť se jedná o otázku právní, nikoliv skutkovou. K vyjádření Finančního úřadu pro Kraj Vysočina-Územní pracoviště v Jihlavě uvádí, že tento úřad nesdělil, že dlužník nedluží, nýbrž to, že za dlužníkem neeviduje žádnou pohledávku. Je tak patrné, že vycházel pouze z toho, co mu sdělil dlužník formou daňového tvrzení. To vyplývá i z toho, jak sám dlužník uvedl ve svém vyjádření k odvolání navrhovatele ze dne 8.9.2016, že finanční úřad neprovedl u dlužníka v době podání návrhu kontrolu. S odkazem na konkrétní ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, vyplývá, že daň je v evidenci finančního úřadu vedena v takové výši, jakou daňový subjekt tvrdil do doby, než správce daně začne případně konat a zpochybní její tvrzenou výši. Podle jeho názoru si dlužník snížil v roce 2014 daňovou povinnost, z čehož vyplývá, že je zkrácena daň z příjmu právnických osob za rok 2014. Uvedené skutečnosti a z nich vyplývající závěry, tzn. existenci daňové pohledávky České republiky, respektive Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, za dlužníkem si mohl a může posoudit soud sám, když je logické, že když došlo k zaúčtování faktur neexistujících osob do nákladů, tak uvedené faktury ve skutečnosti nesměly být použity za účelem snížení tvrzené daňové povinnosti dlužníka za rok 2014. Navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil, popřípadě zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dlužník ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že soud prvního stupně rozhodl správně, když uzavřel, že není dána legitimace navrhovatele, neboť ten nedoložil, že má vůči němu tvrzené pohledávky. Bez doložení aktivní legitimace navrhovatele (údajného věřitele) nelze vůbec zkoumat jeho úpadek. Žádný z dluhů nebyl navrhovatelem nikdy uplatněn v civilním či jiném řízení, služby vyúčtované fakturami byly jím uskutečněné s tím, že se provedly na základě ústních smluv. Věřitel, který podává insolvenční návrh, je povinen podle ust. § 105 insolvenčního zákona připojit ke svému insolvenčnímu návrhu veškeré listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci splatné pohledávky. Navrhovatel však žádné takové listiny nepřipojil a neunesl důkazní břemeno, tudíž listinnými důkazy nebyla doložena nezpochybnitelná pohledávka věřitele, respektive dokazování o tvrzených pohledávkách by evidentně přesahovalo účel insolvenčního řízení. Návrh považuje za šikanózní a účelový, jediným cílem podání návrhu je získání konkurenční výhody. Vzhledem k tomu, že navrhující věřitel podal odvolání, tak mění své stanovisko a žádá, aby odvolací soud rozhodl, že navrhovatel je povinen k úhradě náhrady nákladů prvostupňového i odvolacího řízení. Navrhuje, aby ve věci samé bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.

Státní zastupitelství navrhlo potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného s tím, že pohledávky nepovažuje za osvědčené, jedná se o pohledávky sporné, přičemž v insolvenčním řízení není prostor pro to, aby se ohledně takových pohledávek vedlo dokazování. Uvedlo, že ani dokazování orgány činnými v trestním řízení doposud nedospělo do fáze tzv. vyšší pravděpodobnosti tak, aby mohlo být zahájeno vůči bývalému jednateli navrhovatele trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry spočívající v tom, že měl zpronevěřit prostředky navrhovatele za práce, které nebyly provedeny.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), doplnil dokazování a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatele důvodné není.

Podaným návrhem se navrhovatel domáhá zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Navrhovatel svůj insolvenční návrh postavil na tvrzení, že má vůči dlužníku celkem pět splatných pohledávek, z toho čtyři pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, které měly vzniknout tím, že pan

Tomáš Vraspír, který je menšinovým společníkem navrhovatele a současně byl až do 1.6.2015 jeho jediným jednatelem, si v květnu 2012 bez vědomí většinového společníka navrhovatele a bez jeho souhlasu založil konkurenční společnost dlužníka V-tom Engineering s.r.o. s totožným předmětem podnikání. Ve stejném období tak Tomáš Vraspír byl nejenom jediným jednatelem navrhovatele, ale rovněž jediným jednatelem dlužníka i jediným společníkem, z čehož vyplývá, že měl jednoznačně zájem na majetkovém prospěchu této společnosti. Poté, co došlo ke jmenování dalšího jednatele společnosti navrhovatele, se začalo s celkovým prověřováním stavu hospodaření a vyšlo najevo, že v účetnictví navrhovatele se našly čtyři faktury dlužníka, konkrétně faktura č. 140310-01 ze dne 10.3.2014 znějící na částku 3.025.000 Kč včetně DPH, faktura č. 140723-01 ze dne 23.7.2014 znějící na částku 1.403.600 Kč včetně DPH, faktura č. 141210-01 ze dne 10.12.2014 znějící na částku 7.477.800 Kč včetně DPH a faktura č. 141230-01 ze dne 30.12.2014 znějící na částku 2.646.270 Kč včetně DPH za údajné služby dlužníka pro navrhovatele, přičemž bylo podle výpisu z bankovního účtu zjištěno, že všechny faktury byly dlužníku uhrazeny na jeho účet. Tyto faktury nechal bývalý jednatel navrhovatele pan Tomáš Vraspír uhradit, ačkoliv nebyly těmito fakturami vyfakturované služby ve skutečnosti poskytnuty, když nejsou k dispozici žádné podklady ani výstupy (objednávky, potvrzení objednávek, smlouvy, tvrzené programy, analýzy apod.) osvědčující provedení předmětných služeb, přičemž tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že dlužník neměl v rozhodné době dle jeho informací i přiznání dlužníka k dani z příjmu právnických osob za rok 2014 žádné zaměstnance, a není tudíž zřejmé, kdo by tvrzené služby uzavřel. Na jednání valné hromady konané dne 7.1.2016 pan Tomáš Vraspír navíc sdělil, že žádné smlouvy za společnost KUSAG s.r.o. se společností V-tom Engineering s.r.o. nebyly uzavřeny. Předžalobní výzvou právního zástupce navrhovatele ze dne 22.12.2015 byl dlužník vyzván k okamžitému zaplacení částky v celkové výši 14.552.670 Kč s příslušenstvím, na uvedenou výzvu reagoval pan Tomáš Vraspír přípisem ze dne 2.2.2016 tím, že předmětné práce byly vyfakturovány zcela oprávněně. Pohledávky se staly splatnými dne 8.2.2016, navrhovatel tak má za dlužníkem splatné pohledávky v celkové výši 14.552.670 Kč s příslušenstvím a dále pohledávku č. 5 ve výši 91.730,10 Kč, neboť prostřednictvím svého právního zástupce vyzval dlužníka k uhrazení celkové dlužné částky výzvou ze dne 22.12.2015, která byla dlužníkovi doručena dne 8.1.2016. Nejpozději dne 8.2.2016 se pohledávka stala splatnou z titulu účelně vynaložených nákladů na odměnu právního zástupce dle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, neboť prostřednictvím svého právního zástupce vyzval dlužníka k uhrazení celkové dlužné částky. Navrhovatel označil další známé věřitele dlužníka se splatnými pohledávkami, a to společnost KUSAG Engineering a.g., se sídlem ve Švýcarsku-jedná se o pohledávku z titulu nekalosoutěžního parazitování na pověsti, jejíž splatnost nastala v okamžiku, kdy došlo k protiprávnímu jednání dlužníka, dále se jedná o pana Rudolfa Salcmanna, se sídlem ve Švýcarsku, který má pohledávku ve výši nejméně 11.132.792,55 Kč vzniklou z titulu poklesu hodnoty jeho obchodního podílu na společnosti, jejíž splatnost nastala přiměřeně poté, co došlo k protiprávnímu jednání, a dalším věřitelem je i Česká republika-

Finanční úřad pro Kraj Vysočina-Územní pracoviště v Jihlavě s daňovou pohledávkou ve výši cca 1.498.530 Kč vzniklou z titulu neuhrazení daně z příjmu právnických osob za rok 2014, jejíž splatnost nastala dne 31.3.2015. Dlužník se k návrhu vyjádřil tak, že všechny dluhy jsou naprosto smyšlené a nemají oporu v zákoně, nemá žádný dluh vůči finančnímu úřadu a není v žádném vztahu s údajnými věřiteli označenými navrhovatelem v insolvenčním návrhu. Insolvenční návrh považuje za šikanózní, podáním návrhu mu vznikla výrazná škoda, cílem podání návrhu je získání konkurenční výhody, navrhovatel pouze vymýšlí údajné pohledávky, aby soud nabyl dojmu, že existují nějaké pohledávky po datu splatnosti. Státní zastupitelství, které vstoupilo do řízení, se vyjádřilo tak, že pohledávky navrhovatele nejsou řádně osvědčené; rozsah dokazování o pohledávkách z bezdůvodného obohacení by přesahoval účel insolvenčního řízení. Finanční úřad na výzvu insolvenčního soudu sdělil, že neeviduje žádnou pohledávku za dlužníkem.

Z předžalobní výzvy k vydání bezdůvodného obohacení a k plnění z 22.12.2015 adresované dlužníku advokátem insolvenčního navrhovatele odvolací soud zjistil, že dlužníku je sdělováno, že označenými fakturami vyfakturované služby nebyly ve skutečnosti poskytnuty, došlo s ohledem na zaplacené faktury na straně dlužníka ke vzniku bezdůvodného obohacení v celkové výši 14.552.670 Kč s příslušenstvím, jehož skutková podstata spočívá v přijetí plnění bez právního důvodu. Dlužníku je dále sdělováno, že navrhovatel musel v souvislosti s vymáháním této pohledávky vynaložit náklady na právní zastoupení advokátem, jejíž náhradu rovněž uplatňuje, a to ve výši vyčíslené dle ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, s tím, že je požadována odměna za přípravu a převzetí zastoupení ve výši 50.140 Kč, dále odměna ve 1/2výši za úkon právní služby představující jednoduchou výzvu k plnění ve výši 25.070 Kč, 2x paušální náhradu výdajů ve výši 300 Kč a 21 % daň z přidané hodnoty, celkem 91.730 Kč. Dlužník je vyzýván k okamžitému zaplacení částky v celkové výši 14.552.670 Kč spolu s úroky z prodlení a dále k uhrazení nákladů právního zastoupení ve výši 91.730,10 Kč. Podle přiložené doručenky byla výzva doručena dlužníku 8.1.2016.

Z odpovědi Tomáše Vraspíra na předžalobní výzvu, která měla být adresována jak společnosti dlužníka, tak panu Tomáši Vraspírovi, z 2.2.2016 odvolací soud zjistil, že výzvou uplatněné nároky neuznává, neboť předmětné práce byly vyfakturovány zcela oprávněně, byly provedeny řádně bez vad a nedodělků. Jednalo se o práce a činnosti, na které společnost KUSAG s.r.o. neměla kvalifikaci a kapacity, proto si je musela najímat externě. Je připraven prokázat, že ceny účtované jsou pod cenou, za kterou by práce provedli i dodavatelé stejných služeb (od výrobce), dále že na to měl dodavatel kvalifikované lidi atd., oprávněnost vyfakturovaných prací je nezpochybnitelná, tudíž výzvou uplatněný nárok považuje za neoprávněný.

Z notářského zápisu sepsaného dne 7.1.2016 notářem JUDr. Přemyslem Kalousem, se sídlem v Brně odvolací soud zjistil, že na žádost společnosti KUSAG s.r.o. notářský zápis obsahuje osvědčení existence právních jednání a formalit: rozhodnutí valné hromady společnosti KUSAG s.r.o., které se zúčastnili JUDr. Martin Frimmel, Ph.D. a Tomáš Vraspír. Valná hromada rozhodla o tom, že jednatel společnosti Tomáš Vraspír se s okamžitou účinností odvolává z funkce jednatele společnosti. Součástí programu valné hromady byly i dotazy na ředitele společnosti Tomáše Vraspíra. Na otázku, jaké smlouvy uzavřel za společnost KUSAG s.r.o. se společností V-tom Engineering s.r.o. a co bylo jejich obsahem, odpověděl, že žádná nebyla uzavřena.

Podle ust. § 97 odst. 5 IZ, insolvenční návrh je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Podle ust. § 105 IZ, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku; jde-li o pohledávku, která se do insolvenčního řízení jinak nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203.

Podle ust. § 143 odst. 1 a 2 IZ, insolvenční soud insolvenční návrh zamítne, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku. Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že insolvenční navrhovatel neosvědčil své splatné pohledávky vůči dlužníku.

Doložením splatné pohledávky insolvenční navrhovatel prokazuje ve smyslu § 97 odst. 5 IZ své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci) a současně zčásti naplňuje základní předpoklad podmiňující vydání rozhodnutí o úpadku, neboť zjištění splatné pohledávky navrhovatele má význam, jakožto jedno ze zjištění, potřebných k osvědčení úpadku dlužníka. Za doloženou pohledávku lze přitom považovat takovou pohledávku, o které není z věřitelem předložených listin jakýchkoliv pochyb.

Odvolací soud nepřisvědčuje odvolateli, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně sice stručně, nicméně výstižně uzavřel, že listinnými důkazy pohledávky navrhovatele doloženy nebyly, respektive že dokazování o tvrzených pohledávkách by evidentně přesahovalo účel insolvenčního řízení.

Byť soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z judikaturních závěrů ustavených při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání, odvolací soud se s jeho závěrem ztotožňuje. I při výkladu insolvenčního zákona platí, že insolvenční

řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 29.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011, uzavřel, že důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit (§ 143 odst. 2, věta první IZ), nebude možno osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. V situaci, kdy insolvenční zákon, oproti zákonu o konkursu a vyrovnání (jenž takovou úpravu neobsahoval), zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky, vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je věcí insolvenčního navrhovatele zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před k tomu povolaným orgánem, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.

K tvrzeným pohledávkám z titulu bezdůvodného obohacení insolvenční navrhovatel označil a doložil čtyři faktury, kterými dlužník vyfakturoval navrhovateli konkrétní částky za označené provedené práce, a dále výpis z bankovního účtu navrhovatele prokazující to, že faktury byly dlužníku proplaceny. Navrhovatel tvrdí, že označenými fakturami vyfakturované práce nebyly ve skutečnosti poskytnuty. Dlužník nezpochybňuje, že faktury mu byly zaplaceny, tvrdí však, že práce pro navrhovatele provedeny byly-což vyplývá jak ze stanoviska dlužníka, respektive bývalého jednatele dlužníka v rámci odpovědi na předžalobní výzvu, tak také ze stanoviska dlužníka prezentovaného v rámci tohoto insolvenčního řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že doložené listiny, tedy čtyři faktury a výpis z účtu navrhovatele, existenci pohledávek z titulu bezdůvodného obohacení, které má spočívat v tom, že dlužník obdržel plnění, aniž by provedl jakékoliv práce, existenci pohledávek neprokazuje-k prokázání existence těchto pohledávek by bylo třeba provádět další dokazování.

Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že by se tak muselo dít výslechem účastníků řízení (minimálně výslechem pana Tomáše Vraspíra, který v rozhodné době byl jak jednatelem dlužníka, tak také jednatelem navrhovatele), dále výslechem svědků, popřípadě i znaleckými posudky, k prokázání toho, zda fakturované práce byly provedeny či nikoliv. To platí i v případě, i kdyby žádná smlouva mezi dlužníkem a navrhovatelem uzavřena nebyla, neboť byly-li by i v takovém případě fakturované práce pro navrhovatele dlužníkem provedeny, nelze hovořit o tom, že by se dlužník na úkor navrhovatele bezdůvodně obohatil, pokud by za provedené práce přijal plnění.

Odvolací soud nepřisvědčuje odvolateli ani v tom, že se nejedná o otázku skutkovou, ale o otázku právní, ohledně níž není třeba provádět žádné dokazování, protože i kdyby byly provedeny nějaké práce ve prospěch navrhovatele, tak by je nemohl fakturovat dlužník, ale nárok na odměnu-pokud by vůbec vznikl-by náležel panu Tomáši Vraspírovi osobně z titulu jeho vlastních vztahů k navrhovateli. Navrhující věřitel tuto svou úvahu staví na tom, že v době, kdy práce pro navrhovatele měly být provedeny, neměl dlužník žádné zaměstnance, a proto jediný, kdo mohl předmětnou činnost vykonat, byl tehdejší jednatel pan Tomáš Vraspír. I kdyby skutečně platilo, že dlužník v té době neměl žádné zaměstnance, neznamená to automaticky, že jediný, kdo mohl práce pro navrhovatele vykonat, byl pouze tehdejší jednatel dlužníka. Není přece vyloučeno, že práce pro navrhovatele mohly být provedeny dodavatelsky-tedy prostřednictvím jiných společností či jiných osob, např. na základě smluvních ujednání. I tato otázka by proto musela být předmětem dalšího dokazování a bez provedeného dokazování nelze bez dalšího uzavřít, že pokud by snad práce i provedeny byly, jedná se o osobní nárok pana Tomáše Vraspíra, který k uzavření smlouvy potřeboval souhlas valné hromady s tím, že tento souhlas valné hromady mu však udělen nebyl (což je pouze tvrzeno, nikoli však prokazováno), a tudíž nárok na plnění není dán ani ve vztahu k panu Tomáši Vraspírovi, a finanční prostředky nemohly být ze společnosti navrhovatele odčerpány.

Za doloženou nelze považovat ani pohledávku navrhujícího věřitele z titulu náhrady nákladů řízení. Navrhující věřitel jednak nedoložil, že zaplatil částku 91.730,10 Kč za poskytnutí právní služby svému advokátu, a jednak vznik této pohledávky by byl dán až v okamžiku, kdy by bylo najisto postaveno, že navrhovatel má skutečně vůči dlužníku pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, tuto pohledávku navrhujícímu věřiteli dlužník nezaplatil a z důvodu toho mu vznikla pohledávka z titulu náhrady škody spočívající v účelně vynaložených nákladech na vymáhání této pohledávky.

Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhující věřitel své splatné pohledávky vůči dlužníku nedoložil, není tedy aktivně legitimován k podání insolvenčního návrhu. Za této situace nebylo třeba se zabývat tím, zda jsou zde další věřitelé dlužníka se splatnými pohledávkami, a proto soud prvního stupně nikterak nepochybil, jestliže se blíže nezabýval podáním navrhujícího věřitele ze dne 4.8.2016, které se vztahuje k pohledávkám dalších označených věřitelů. Ani odvolací soud nepovažuje za potřebné se blíže vyjadřovat k odvolacím námitkám navrhujícího věřitele stran nesouhlasu s vyjádřením finančního úřadu, který sdělil, že vůči dlužníku neeviduje žádné pohledávky.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, a to včetně věcně správného výroku o nákladech řízení. Procesně úspěšný dlužník podle obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně se vzdal práva na náhradu nákladů řízení, a proto soud rozhodl správně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Bylo-li ve smyslu platného vzdání se nároku soudem o náhradě nákladů řízení rozhodnuto, nemůže účastník tento svůj projev vůle změnit, i kdyby k tomu měl vážné důvody. Vzdání se práva na náhradu nákladů řízení je totiž úkonem účastníka vůči soudu a takový úkon může být odvolán, jen jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem. Vzdal-li se proto práva na náhradu nákladů řízení účastník ústně při jednání, nepřichází odvolání tohoto úkonu pojmově v úvahu.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. I v odvolacím řízení byl dlužník procesně úspěšný, a má proto nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Dlužník je zastoupen advokátem, za provedené úkony právní služby, tj. za účast při jednání odvolacího soudu a podání písemného vyjádření k odvolání navrhujícího věřitele (ust. § 11 odst. 1, písm. d/ a e/ vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb-dále jen advokátní tarif ), přísluší odměna podle ust. § 9 odst. 4, písm. c) za použití § 7 bodu 5 ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby. Za dva úkony se jedná o částku 6.200 Kč, k tomu 2x 300 Kč režijní paušál (ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu), dále náhrada za promeškaný čas celkem čtyři započaté půlhodiny á 100 Kč ve výši celkem 400 Kč (ust. § 14 odst. 1 a odst. 3 advokátního tarifu) a dále cestovné k jednání odvolacího soudu (ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu)-cesta byla konána osobním automobilem značky Subaru, reg. zn. 8B4 2111, z Brna do Olomouce a zpět ujeto celkem 156 km, průměrná spotřeba dle technického průkazu 8,53 l/100 km benzinu Natural dle vyhláškové ceny 29,50 Kč za jeden litr (vyhl. č. 440/2016 Sb.)-celkem cestovné činí 1.001 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení účelně vynaložené dlužníkem představují 8.201 Kč, k tomu 21 % daň z přidané hodnoty činí 1.722 Kč, celkový nárok s daní z přidané hodnoty je 9.923 Kč. Odvolací soud rozhodl, že tuto částku je povinen zaplatit navrhující věřitel dlužníku k rukám jeho advokáta ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení (ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu navrhovateli se

však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 28. února 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu