3 VSOL 1171/2016-A-11
KSBR 24 INS 15686/2016 3 VSOL 1171/2016-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníků a) Luboše anonymizovano , anonymizovano , bytem Blansko, Horní Lhota 81, PSČ: 678 01, identifikační číslo osoby: 64472256 a b) Kateřiny anonymizovano , anonymizovano , bytem Blansko, Horní Lhota 81, PSČ: 678 01, o insolvenčním návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1.7.2016, č.j. KSBR 24 INS 15686/2016-A-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, uložil dlužníkům, aby do pěti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili na blíže označený účet soudu nebo v hotovosti zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužníci podali dne 30.6.2016 insolvenční návrh spojený se společným návrhem na povolení oddlužení. Z předloženého seznamu závazků bylo zjištěno, že dlužníci mají vůči 16 věřitelům 20 závazků celkem ve výši 981.518 Kč, jejichž splatnost-až na jeden závazek vůči GE Money Bank a.s. (nyní MONETA Money Bank a.s.)-nastala v letech 1996 až 2014. Ze seznamu závazků dále vyplývá, že závazky vůči věřitelům České republice-Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, České republice- Okresní správě sociálního zabezpečení Blansko a Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky (v celkové výši 230.730 Kč) pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka, přičemž k závazkům z podnikání se dlužníci více nevyjádřili. Ze seznamu isir.justi ce.cz majetku vyplývá, že dlužníci vlastní pouze věci osobní potřeby a obvyklé vybavení domácnosti. S odkazem na ustanovení § 389 odst. 1 a odst. 2, ustanovení § 390 odst. 3, věta první a ustanovení § 396 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že dlužníci v návrhu netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že jejich závazky pocházející z podnikatelské činnosti dlužníka nebrání řešení jejich úpadku oddlužením (§ 389 odst. 2 IZ), lze očekávat, že společný návrh dlužníků na povolení oddlužení bude odmítnut a na majetek dlužníků prohlášen konkurs. Za tohoto stavu pak dospěl k závěru, že je nezbytné uložit dlužníkům podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak, když dlužníci vlastní pouze věci osobní potřeby a obvyklé vybavení domácnosti, nemají žádné peněžní prostředky v hotovosti ani na bankovním účtu. Výši zálohy určil soud částkou 50.000 Kč s přihlédnutím k tomu, že minimální odměna insolvenčního správce v případě řešení úpadku konkursem činí podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. 45.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání. Odvolatelé poukázali na to, že mají příjem dostatečný k tomu, aby byli schopni uhradit 100 % svých závazků vůči státu ( VOZP, OSSZ a FÚ ) a u ostatních věřitelů byl splatitelnost dosahovala 32,9 %. Odvolatelé poukázali na to, že před podáním nové žádosti dlužník a) Luboš Šustr kontaktoval věřitele, jejichž souhlas s oddlužením dlužníků je nutný, OSSZ souhlas udělila, ostatní věřitelé uvedli, že nechají rozhodnutí o povolení oddlužení na soudu, takže nebylo možno tyto souhlasy dodat přímo do podané žádosti . Dále namítli, že Krajský soud v Brně v jiných řízeních, vedených pod sp.zn. KSBR 30 INS 17804/2014 a sp. zn. KSBR 29 INS 17530/2015 dlužníkům povolil a následně schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře, přesto že tito dlužníci do své žádosti souhlasy věřitelů s pohledávkami pocházejícími z podnikatelské činnosti dlužníků nedodali . Vzhledem k jejich právu rovnosti před zákonem proto očekávají totožný přístup . Odvolatelé rovněž namítli, že částku 50.000 Kč nemají momentálně k dispozici a nejsou schopni je ve stanovené lhůtě zaplatit.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužníci se insolvenčním návrhem spojeným se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, doručeným soudu dne 30.6.2016 (jedná se o opakovaný návrh), domáhají zjištění svého úpadku a povolení oddlužení s navrhovaným způsobem oddlužení plněním splátkového kalendáře. Ve vylíčení rozhodujících skutečností uvedli, že mají vůči více věřitelům celkem 18 závazků po splatnosti, celková výše závazků činí 998.993 Kč, jedná se o závazky nezajištěné. Ke svým osobním poměrům uvedli, že jsou zaměstnáni, dlužník a) je zaměstnán s průměrným čistým měsíčním příjmem 19.888 Kč, dlužnice b) s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 16.185 Kč, kromě vzájemné vyživovací povinnosti mají vyživovací povinnost ke dvěma dětem. K návrhu dlužníci připojili mimo jiné seznam závazků, seznam majetku a seznam zaměstnanců, opatřené podepsaným prohlášením o jejich úplnosti a správnosti. V seznamu závazků dlužníci řádně označili své věřitele, uvedli výši jednotlivých závazků, jejich splatnost a uvedli údaj o tom, že tyto závazky nepopírají. K seznamu závazků připojili dlužníci listinu, v níž uvedli, že žádný z jejich závazků nepochází z podnikatelské činnosti, mimo závazků vůči věřitelům Okresní správa sociálního zabezpečení, Finanční úřad pro Jihomoravský kraj a Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky. Podle údajů uvedených v seznamu majetku vlastní dlužníci pouze věci osobní potřeby a obvyklé vybavení domácnosti. Podle údajů uvedených v seznamu zaměstnanců nemají dlužníci žádné zaměstnance. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Na základě údajů, uvedených dlužníky v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužníci se nachází v úpadku, neboť mají závazky vůči více věřitelům déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky nejsou schopni plnit, neboť je (s ohledem na data splatnosti, uvedená v seznamu závazků) neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ IZ).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře-totiž nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z tohoto důvodu je z hlediska závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení určující posouzení správnosti jeho (předběžného) závěru o tom, že dlužníkům nebude povoleno řešení úpadku oddlužením, jak navrhují. Nutno přitom vycházet z toho, že v případě společného návrhu manželů na povolení oddlužení podle § 394a odst. 3 IZ mají manželé po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka.

Podle ustanovení § 389 IZ platí, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odstavec 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), nebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Ze shora citovaného ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužníka-fyzickou osobu, nelze vylučovat z oddlužení jenom proto, že má-jako v tomto případě dlužníci-dluhy z podnikání. Jak soud prvního stupně správně vyložil, dluhy z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, pokud věřitelé, o jejichž pohledávky jde, s tím souhlasí, přičemž s oddlužením dlužníka musí souhlasit každý nezajištěný věřitel, který má vůči dlužníkovi pohledávku, pocházející z podnikání dlužníka. Souhlasu není třeba pouze tehdy, jde-li o věřitele, který sice má vůči dlužníku pohledávku, pocházející z podnikatelské činnosti dlužníka, tato jeho pohledávka je však zajištěna, nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ).

V přezkoumávané věci dlužníci v příloze k insolvenčnímu návrhu označili jako závazky pocházející z podnikatelské činnosti (dlužníka a/), tedy jako závazky z podnikání, závazky vůči věřitelům Okresní správě sociálního zabezpečení, Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj a Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky. Ohledně skutečností, z nichž by bylo možno usuzovat, že se přitom jedná o závazky, které řešení jejich úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a), písm. b) nebo písm. c) IZ nebrání, však dlužníci neuplatnili žádná tvrzení.

Nutno zdůraznit, že Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 24.9.2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015, jež je uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/2016, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle ustanovení § 397 odst. 1 věty druhé IZ je v těchto případech-jak odvolací soud v uvedeném rozhodnutí dále uzavřel-vyloučen.

Teprve v podaném odolání odvolatelé doplnili tvrzení o tom, že OSSZ souhlas udělila, souhlasy ostatních věřitelů s oddlužením dlužníků však dlužníci nemají.

Námitka odvolatelů, že v jiných (jimi označených) insolvenčních řízeních insolvenční soud dlužníkům-aniž ti doložili souhlasy věřitelů s pohledávkami pocházejícími z podnikání dlužníků, s jejich oddlužením-povolil, a následně schválil oddlužení formou splátkového kalendáře, je bez významu, neboť odvolací soud přezkoumává postup a závěry insolvenčního soudu v této konkrétní věci a není (stejně jako soud prvního stupně) vázán názorem insolvenčních soudů v jiných věcech.

Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že se jeví pravděpodobným odmítnutí společného návrhu manželů na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ) a prohlášení konkursu na majetek dlužníků (§ 396 IZ).

Soud prvního stupně pak správně uzavřel, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužníků či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Účelem složené zálohy je umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by nebyl získán dostatečný výtěžek zpeněžením majetkové podstaty (což se s ohledem na strukturu majetku dlužníků jeví jako pravděpodobné), záloha by sloužila k úhradě dalších nákladů řízení, zejména odměny správce. Náklady řízení by v případě, že dlužníci k jejich úhradě prostředky nemají, hradil podle ustanovení § 38 odst. 2 IZ stát, čemuž má předejít právě institut zálohy.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Jak shora vyloženo, záloha slouží také jako záruka odměny a hotových výdajů správce, není-li možno tyto nároky uspokojit z majetkové podstaty. Při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem přitom činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Dále insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních výdajů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních nutných výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Důvodem pro neuložení povinnosti k zaplacení zálohy nemůže být ani odvolateli namítaná skutečnost, že nemají dostatek finančních prostředků k její úhradě. Záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, dlužníky, jako insolvenční navrhovatele, proto nelze od povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení osvobodit, případně její výši snížit. Je-li složení zálohy zapotřebí, je nutno na jejím zaplacení trvat.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jako věcně správné, potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však také doručuje i zvláštním způsobem

Olomouc 26. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu